Slade - Slayed? (1972)

23.11.2023 Apache | #

Hejkal onehdá zveřejnil článek, ve kterém prezentoval kvantum hard rockových alb, jež považuje za nejlepší v historii tohoto žánru. Podobné počiny jsem měl vždycky rád, zvlášť když pocházejí z pera erudovaných znalců. Člověk pak má díky nim skvělou příležitost se v dané oblasti dovzdělat, seznámit se s počiny, na které by jen tak nenarazil, a nezřídka přitom objeví i nějaký ten klenot, který přijme za svůj.
Nemám zdaleka tak hluboké znalosti dřevního hard rocku jako zmíněný kolega, ale byl jsem spokojen s většinou toho, co znám, a v jeho článku jsem to našel. Nějaké výtky z mé strany by byly - třeba proč tam vlastně není Machine Head - dle mého názoru nejlepší album Deep Purple - jsem úplně nepochopil. A absence debutu Van Halen taky zamrzela. (Zcela stranou pak ponechám záměrnou ignoraci všeho, co přinesla v 80. letech L.A. scéna, včetně debutu Guns N' Roses.)
Ovšem asi nejvíce jsem v článku postrádal zmínku o některém albu Slade. Zvlášť když má jeho autor dle svého vyjádření tuhle kapelu rád a taky vzhledem k tomu, že jejich konkurenty Sweet v článku nevynechal.

A tak jsem se rozhodl ty Slejdy připomenut za něj alespoň formou recenze tady na Rockboardu.
Které album jsem od nich vybral, je v tuto chvíli jasné. Ovšem musím jedním dechem dodat, že třeba takové Sladest určitě taky stojí za hřích. I když to je oficiálně (přestože obsahuje spoustu věcí, které na řadovkách nebyly) nakonec asi "jenom" výběrovka, že jo. 
Nebo ne? A je výběrovkou taková We'll Bring the House Down?
Ono je to ve finále asi jedno - podstatné je, že desky jsou to všechno parádní.

Nebudu Slayed? rozebírát nějak komplexně - vyberu jen několik stěžejních položek, kterým se ale pokusím věnovat podrobněji.
A tady jsou:

MOVE OVER  (původně Janis Joplin)
Jednoduše nejlepší coververze tohoto songu, jakou jsem kdy slyšel. Hard rocková síla a intenzita provedení si v ničem nezadá s Led Zeppelin v nejlepší formě. Jeden z těch sladeovských skvostů, které na většině kompilací nenajdete. V roce 1973 vyšel na singlu alespoň v Japonsku, a na sklonku 80. let jej přesně podle sladeovského receptu nahrála i glam metalová Cinderella.
"Move Over" je jeden z těch drahokamů, o kterých se v souvislosti se Slade obvykle moc nemluví. Ale mělo by.

MAMA WEER ALL CRAZEE NOW
Tok tohle jsou naprosto typičtí Slade ve svém nejslavnějším období. Řezavé kytary, mejdanová atmosféra, Noddyho hlas drsný jak rašple a k tomu monumentální, vše zastřešující a totálně chytlavý refrén.
Jeden z mnoha hymnických nářezů, zdobící bohatý repertoár Slade, se objevil na singlu 25. srpna 1972 a o tři měsíce tak předstihl vydání tohoto alba.
Basák Jim Lea vysvětluje pozadí vzniku songu: “V roce 1972 jsem byl na koncertě Chucka Berryho a všichni tam zpívali texty jeho pecek. Přestával hrát a nechal zpívat dav. Nebylo to jen pár lidí, zpíval prostě každý. Pomyslel jsem si, že je to úžasné – proč si nenapsat ten dav přímo do písně? A tak vznikly skladby jako "Mama Weer All Crazee Now", "Cum On Feel the Noize" a další.”
Skladba byla v pořadí třetím singlem Slade, který dobyl špici britské hitparády. "Mama" se dostala na vrchol během druhého zářijového týdne a trůnila tam neohroženě až do října.
V listopadu téhož roku se pak stala pevnou součástí alba, v jehož profilu se právě nacházíte. A to bylo úplně první deskou Slade, která se dostala na vrchol anglického albového žebříčku. Stejného úspěchu pak dosáhly i dvě následující LP - Sladest (září 1973) a Old New Borrowed and Blue (únor 1974).

GUDBUY T'JANE
Přes obrovskou popularitu doma nebo v Německu nemohli Slade stále prorazit v Americe. Za celá zlatá 70. léta byl jejich největším úspěchem v USA singl "Gudbuy T’Jane", který tam skončil na.... 68. místě.
Je zajímavé, že základ této skladby vznikl právě při pobytu kapely v USA, kde se na turné snažili přesvědčit zhulené publikum, že jejich rock ‘n’ roll opravdu potřebuje. (Nepotřebovalo.)
Slade v zemi neomezených možností sice většinově nezaujali, ale z jejich koncertů byli nadšeni někteří později slavní muzikanti, přítomní v publiku. Ti pak založili kapely, v jejichž tvorbě se inspirace Slade odráží často nepřeslechnutelně.
Vyberu z nich alespoň tři:
KISS, kteří toto ovlivnění neopomenou zmínit snad v žádném rozhovoru o svých počátcích, Twisted Sister, u jejichž největších hitů netrkne odkaz Slade asi jen málokterého starého rockera a (jak se dozvíte v každé jejich biografii) také Cheap Trick. Ti ocenili vystoupení Slade hláškou „they used every trick in the book“, podle níž se posléze i pojmenovali.
"Gudbye T’ Jane" je nekomplikovaný chytlavý rokec s jako vždy nekompromisním vokálem Noddyho Holdera. A když jsme u Noddyho projevu, myslím, že to byli právě on, kvůli němuž se u nás jednu dobu vžil pro tento druh rock and rollu termín "vyřvávačky".
Základ písně vznikl v hlavě Jima Lea, když se jednou ve Fresnu poblíž San Franciska nudil u bazénu. Manažer a producent Slade v jedné osobě, Chas Chandler (bývalý člen Anímals), tehdy přemýšlel o následovníku posledního úspěšného singlu a navrhl Jimovi, že jestli nemá co dělat, mohl by alespoň něco pořádného složit. Jim si tehdy (dle jeho vlastních slov) pomyslel jenom: “Right - write a song, go!” a po chvíli mu v mysli vytanul slogan “Goodbye T'Jane, Goodbye T'Jane”.
Když se pak Slade vraceli letadlem do Anglie dokončit novou desku, na toaletě se v Jimově mysli objevilo při močení pokračování refrénu: “I say you're so young”.
Nezávisle na tom, co se zrovna odehrávalo v basákově hlavě, pracoval Noddy na textu, inspirovaném televizním pořadem, jenž kapela sledovala v San Francisku. V roli sexuální mašiny v něm vystupovala dívka jménem Jane. Noddy dokončil text v Anglii při nahrávání tohoto alba, a nazval ho "Hello to Jane". Jimův nápad a Noddyho text se k sobě dokonale hodily. Lea jen nahradil refrén svou původní bazénově-toaletní ideou a další hit Slade byl na světě.
Jediným důvodem, proč singl s touto skladbou neskončil v Anglii na prvním místě, byla pravděpodobně skutečnost, že jej fanoušci 17. listopadu 1972, kdy byl vydán, znali už více než měsíc a půl právě z alba Slayed?. Druhé místo britského žebříčku bylo vzhledem k těmto okolnostem více než pěkné.
Kapela zní na nahrávce velmi uvolněně, což je důsledek faktu, že ten den hráli píseň ve studiu společně úplně poprvé.
A mimochodem, tím, kdo Slade tenkrát v hitparádě porazil, byl Chuck Berry.

GUDBUY GUDBUY
Co si pamatuju, tenhle song jsem slyšel prvně někdy v červnu 2009 ve Vyškově na ubytovně za Kauflandem. Sdílel jsem tam pokoj s pravděpodobně umírajícím starším mužem jménem Josef, jehož celoživotní hudební láskou byli právě Slade. I když jsem byl v té době na rock ‘n’ rollu už více než čtvrt století, téhle kapele jsem se z nějakého důvodu stále podvědomě vyhýbal. Znal jsem samozřejmě ty největší hity, ale nikdy jsem nezkoušel poslouchat jejich řadová alba nebo se tou kapelou zabývat nějak podrobněji.
Že to byla obrovská chyba jsem začal zjišťovat během onoho pracovního pobytu ve zmíněném jihomoravském městě.
Josef tam měl jakýsi obsáhlý vlastní výběr písní Slade, které si postahoval z internetu. Pravidelně mě jím každý večer oblažoval. Nikdy to nebyl zrovna nejlepší společník, o Slade však totéž určitě říct nemohu. "Gudbuy Gudbuy" byl jedním z těch pro mě doposud neznámých songů, jenž se mi okamžitě zažral pod kůži.
Na webu Allmusic o této písni píšou toto: “…lurches like a battalion of tanks and matches a stirring Dave Hill guitar break to one of Noddy Holder's coolest-ever vocals."
Po návratu z Vyškova, toho starobylého města plného zajímavých pivnic, jsem se začal pídit po kompletní diskografii Slade. Netrvalo dlouho a stal jsem se jejich fanouškem.
Pravda, trochu pozdě. Ale přece.
Díky, Josefe.

Tolik k těm asi nejsilnějším flákům. K celé desce se vyjádřím už jen krátce:
Slayed? je silná albová kolekce, plná přesvědčivého nářezového rock 'n' rollu. Rozjezd s méně známými kousky je sice pozvolnější, ale nejpozději u třetí skladby ("Look at Last Nite") zbystříte. A od páté ("Move Over") už budete lapeni a pohlceni až do úplného konce. Tedy samozřejmě pokud si frčíte na nekomplikovaném, chytlavém a pěkně přitvrzeném rock 'n' rollu.
Tehdy, v první půli 70. let, si na něm frčela spousta mladých. V Anglii, Německu i v ČSSR. 
Kde jsou ty časy.

PS: Ze zde uvedených bonusů (SALVO, 2006 - v tomhle vydání mám všechny jejich desky) bych vyzdvihl skvostnou baladu "Wonderin' Y", jednu z mála písní kapely, na které se místo Noddyho skladatelsky podílel bubeník Don Powell.
Škoda že se tohle singlové béčko nepropracovalo až na oficiální vydání Slayed?. Jako takové příjemné zklidňující finále po té předchozí smršti by se mi ta píseň moc líbila.
Není divu, že byla v roce 1986 hlasováním fan klubu Slade zvolena jejich 3. nejlepší B-stranou vůbec.
reagovat

zdenek2512 @ 24.11.2023 07:54:19
Písně Gudbuy T' Jane, Mama Weer All Crazy Now byly hity roku 1972, samozřejmě jsem to měl nahrané včetně předchozí desky Slade Alive, bylo mi sedmnáct a při poslechu této desky mi bylo fajn. Desky tohoto typu na počátku sedmdesátých vznikaly, jako na běžícím páse. Po čase Slade vystřídal jiný, pro mě zajímavější interpret. Slayed je jediným albem od Slade, které jsem si koupil do sbírky v provedení japan mini LP, ještě jsem uvažoval právě o Slade Alive, ale cena byla trochu výše.

Apache @ 24.11.2023 08:11:44
No vidíš to a já se k Slade dostal až o 37 let později a nějakých dalších pět let jsem se jich nemohl nabažit. Mám všechna alba včetně 2CD kompilace B-stran singlů a 4CD krabice The Slade Box a jsem s tím spokojený. Na každé desce mám nějaké favority - někde víc, někde méně, ale není album, které by mě něčím nesejmulo. Věčná škoda, že to na začátku 90. let zabalili. (Slade bez Holdera a Lea pro mě samozřejmě nejsou Slade.)

zdenek2512 @ 24.11.2023 09:42:02
Apache: zdravím, tak to jsi mladík gratuluji. Já poslouchám něco trochu jiného než Slade (psychedelie, blues, experimenty)

balu @ 24.11.2023 10:15:35
Za mne nejlepší album Slade, na paty mu šlape Sladest-hodně povedený výběr a Slade Alive.

Gudbay T' Jane má být o neodbytné fanynce, asi se nelíbila.

Apache @ 24.11.2023 10:51:15
zdenek2512: Mladík. :-) Jak se to vezme, takový Jan Zábrana byl v mém věku už dva roky mrtvý. A kdyby to celé nezměnili, tak se za dva roky těším na důchod. Jako mladík se necítím, jen jsem začal muziku poslouchat v době, kdy už Slade nějakou dobu neletěli. Díky tomu a taky kvůli mému dlouholetému ignorování téhle kapely (Sweet stejný případ - ty jsem si objevil ještě o něco později) jsem se k nim dostal až tenkrát. Psychedelie, blues, experimenty... Já se v životě nebránil ničemu (blues rock třeba miluju), ale na stará kolena mám prostě nejradši rock and roll a všechno, co na tomhle základu stojí.

Apache @ 24.11.2023 12:12:18
balu: Za mě určitě jedno z nejlepších. Ale já mám hodně rád více jejich desek. Např. taková We'll Bring the House Down (1981) je pro mě taky úplně super.

zdenek2512 @ 24.11.2023 12:35:01
Apache: zdravím, tak to já jsem už 6 let v důchodu, regulérním, za rok mi doufám bude sedmdesát. Mně se líbí taková ta klasika nejvíce Beatles a potom Frank Zappa, Captain Beefheart, Janis Joplin , Patti Smith, Soft Machine , Led Zeppelin ..... utnu ten výčet dá se pokračovat z těch bluesovek John Mayall, Canned Heat, Allman Brothers Band, Fleetwood Mac s Peterem Greenem, Bob Dylan .....

Jarda P @ 24.11.2023 14:25:22
Slade jsem poprvé slyšel v rádiu na hitparádě polského rádia díky skladbě Máma We' Re All Crazy Now v době, kdy je u nás nikdo neznal. Poté následovalo Slade Alive až pak Slayed. Z něj mám nejraději nejméně ohrané Gudbuy Gudbuy, I Don' T Mind a hlavně bonus Man Who Speaks Evil. Naživo jsem je viděl v Lesní opeře v polských Sopotech v roce 1974 a bylo to bombastické vizuálně i zvukově díky hradbě Marschallů přes celé pódium, což jsem nikdy předtím neviděl. To byla doba kdy vyprodávali arény na rozdíl od současnosti, kdy zaplní s bídou kluby. 

Apache @ 24.11.2023 16:26:01
zdenek: Důchod závidím, snad se ho ještě jakž takž ve zdraví dožiju i já.

Jarda P: Slade nejsou Slade už od roku 1992, kdy to Noddy a Jim zabalili. Jim Lea byl mozek kapely a Noddy Holder byl její hlas. Oni dva navíc stáli za 95% repertoáru, ne-li více. Není divu, že ten cirkus Powell a Hill, který se dnes zaštiťuje názvem Slade, zaplní sotva kluby. Je to smutný příběh.

Mirek Kostlivý @ 03.01.2024 14:56:52
Na skladby z této desky, které pouštěl na diskotéce v Praze na Strahově v klubu 1 nějaký cizinec arabského původu, jsme na přelomu roku 1972-1973 tancovali. Deska mě ale minule, takže jsem si ji ani nenahrál. V té době už jsem objevil Carlose Santanu, Franka Zappu, King Crimson, Genesis a další podobné kapely, jejichž sound byl přeci jenom náročnější. Pamatuji, jak ty kapely stejně staří spolužáci zařadili do kolonky "popových", jejichž tvorbu už sledovat nebudeme. Kdo ví, jak by to bylo, kdybych byl o nějaký rok mladší. To bych Slade a další podobné kapely (Kiss, Sweet, Smokie ap.) asi vzal na milost.

Apache @ 25.11.2023 21:01:11
Mirek K.: Myslím, že to nebude o věku. Slade jsem objevil po čtyřítce, sejmuli mě a jejich muziklu si užívám dodnes, Pink Floyd jsem s nadšením poslouchal ve čtrnácti, ale dnes už bych si je jen tak nepustil.

jiří schwarz @ 26.11.2023 01:07:19
No, řek bych, že Apachův posluchačský vývoj je pozoruhodný (od Floydů k Slade). Já to mám asi podobně nastavené, jako o 2 roky starší Mirek Kostlivý. Jako rozený Smíchovák jsem chodíval tak v letech 1973-74 na „dýzy“ do smíchovského F-ka (Futura), na Strahov jsme nejezdili (ale chodili pod Strahov na pivo na podpetřínskou zahrádku na „Jezírko“). V Efkáči hrávali 2 DJ´s, jejichž jména si dosud pamatuju, a sice lehce narcisistický Počta, a dost protivný Šrámek – hrávali po celé Praze – ve „Déčku“, na Valdeku… Mně se svět bigbítu otevřel právě v tom roce 1973, a tak jsem vstřebával všechny ty skvosty, co mám rád dodnes, ale taky, v rámci jakési „young-lust“, ty diskotékové Sweety, Slady, Nazarety… Dodnes, když něco z toho slyším, dělá mi to radost. Nicméně, od žádné z těch kapel (jakož i od AC/DC a pozdějších kapel), bych už běžně nedal celé LP, koneckonců ani v těch letech jsem to neposlouchal. Dnes to, v rámci své reakce, dávám, a nijak mě to neuráží, slyšel jsem mnohem horší věci 😊. Ale tu uniformnost, muzikální nevynalézavost, a prvoplánovost, to těch 40 min. dávám těžko. Ňák tak bylo zřejmé, že tento „komerční“ rock patří tak na diskotéku, do baru, ale ne k nějakému soustředěnému a obohacujícímu poslechu. A nějak tak, jako komerční artikl, tu věc beru i dodnes. Že by se mi to chtělo nějak do detailu rozebírat, to ne. Tak jen pár poznámek.
A teď k Slayed? samotnému. Nevím, kolik Apache slyšel cover-verzí k Move Over (já si nevybavuju jinou). Jo, ta kapela včetně zpěváka, to dává technicky dobře. Jen mi tam chybí to Janisí srdce.
Goodbye T’ Jane. Nikdy jsem nepochopil, proč se zrovna tahle věc prošplhala k vrcholům žebříčků. Myslím, že pár jiných věcí Slade je přece jen lepších.
Tohle LP (podobně jako Sladest) obsahuje řadu hitů, které se dýzách taky hrály. Já ty jednotlivé věci (opakuju se) rád slyším, ale jako LP je to spíš jen jako sampler dost podobných singlů.
Vokál Noddyho je úžasný. Průrazný při svém vysokém položení jako břitva, přitom je naprosto čistý, a pro mě jaksi euforizující na první dobrou (pár dalších takových: třeba Bryan Adams, a jakkoli nejsem fan Queenů, tak taky Freddie Mercury). Inspiroval (jistě spolu s Plantem, McCaffertym) řadu následníků. V AC/DC je slyším hodně. Ale spolu s chytlavými refrény, pivní kulurou, a produkcí Chase Chandlera úspěch zaručen.
Tak celkově: jsem milostivý: 4* (s tím, že jde o konzumní věc, zaměřenou jen k tomuto “kumštu” vnímavému publiku, z hlediska “umělecké kvality” bych tolik dát nemohl).

Apache @ 26.11.2023 05:16:47
Rád odpovím.
Nejdříve ohledně toho posluchačského vývoje. Je to jednoduché. jde jen o pochopení podstaty rock and rollu. O uvědomění si toho, co v muzice hledám, o co mi jde. Rockovou muziku poslouchám a zajímám se o ni přes čtyřicet let. Myslím, že je to dost dlouhá doba na to, aby si člověk tak nějak ujasnil své priority, aby mu už bylo jasné, co ho opravdu bere a těší.
Já se chci muzikou bavit. A bavit, to je od samého začátku i účel rock and rollu. Nepotřebuju si nalhávat, že mě na muzice přitahujou nějaké složité struktury a nekonečné plochy. To bych neposlouchal rokenrol, ale třeba Yes s dvěma skladbami na jedné LP desce. Nebo třeba rovnou vážnou hudbu.
Netvrdím, že mě neberou věci kolem muziky, výtvarná stránka, obaly, image, apod. Nevrdím, že neocením dobré nebo vtipné texty. To všechno se počítá, často je to velmi vzrušující, a u některých záležitostí mě tohle všechno bere opravdu hodně. Ale jak tam není ten základ, což je dobrá písnička, song, který mě chytne, sound, který mě pohltí, je to pro mě ztráta času. 
Rock and roll byl od začátku o zábavě. měl v sobě vtip, dokázal navozovat určité extatické pocity. A to je to, co v muzice hledám, z čeho mám radost. To mi dávají styly, které poslouchám, ve velkém. To mi dává hard rock, to mi dává glam rock, hair metal a taky blues rock, southern rock, punk, AOR. To všechno jsou věci, které vycházejí z té podstaty, kterou je rock and roll.
Proto si po letech s radostí objevím třeba Slade nebo Chucka Berryho. Protože v nich nacházím to, co v hudbě hledám. Ten základ, který potřebuju. Jednoduše rock and roll.
Nemám nic proti lidem, kteří poslouchají jazzové improvizace, nemám nic proti lidem, kteří si vychutnávají poslech rozsáhlých art rockových kompozicí nebo jsou u vytržení při poslechu vážné hudby. Jen prostě nejsem jeden z těch lidí. V hudbě hledám pravděpodobně jiný druh potěšení. 
Ti, kteří poslouchají jazz, vážnou hudbu, prog rock a art rock mají právo říct, že těmto věcem já nerozumím. A budou mít nejspíš úplnou pravdu. Ale podle mě nemají právo říct, že to, co poslouchám já, je něco horšího, podřadnějšího.
Dobrý rock and roll bude prostě dobrým rock and rollem a bude mě bavit mnohem víc než to jejich. Oni možná hledají nějaké jiné, vyšší sféry a v nich spatřují tu kvalitu. která jim něco přináší. A to je v pořádku. Ale není v pořádku, když shazují kvalitu těch mých věcí. Tím jen ukazují, že těm věcem nerozumějí. (Ne že by mě překvapovalo, že Češi většinově nerozumějí rock and rollu a uniká jim jeho podstata. Setkávám se s tím celý život.)
"Kumšt", "vyšší umění", "umělecké kvality"...
Oh my god, this is rock and roll, man. :-)
Jak se říká, rock 'n' roll je svým způsobem víra. A já v něj věřím. Proto ho propaguju a dělám to rád. 
A teď ještě k tomu, kolik coververzí Move Over jsem slyšel.
Tak to nevím úplně přesně. Možná jen dvě a originál. Janis Joplin mě sama o sobě moc nebere, ale co se týče Move Over, vím jistě, že moje pozornost ohledně toho songu se zvýšila, když jsem ho slyšel v podání kapely Cinderella v 90. letech na jednom jejich výběru. Definitivně mě pak Move Over sejmul právě v podání Slade. Zpětně jsem si uvědomil, že Cinderella ve své verzi vycházela nejspíš právě z toho slejdovského podání než z originálu.
Originál je fajn, ale Slade z něj udělali (alespoň tedy v mých uších) něco bytostně hard rockového, něco co u J. J. vůbec necítím. Ta tam má úplně jiný feeling. U Slade je to prostě síla. bombastická věc. Ale k tomu jsem se koneckonců vyjádřil už v recenzi. Až uslyším lepší verzi Move Over než je ta od Slade, dám vědět. ;-)

zdenek2512 @ 26.11.2023 07:41:28
Apache: Mirek je můj ročník, asi nejen proto byl můj hudební vývoj podobný, na rozdíl od něj a jiřího schwartze jsem si CD Slayed koupil, dokonce jako japonské mini LP. V Melodii nazývali hudbu Slade, jako fotbalovou, která dožene na taneční parket i ty, kteří z tanečních kroků znají jen ten pochodový. Hudba Sweet byla rovněž v Melodii nazývána Hard rockem pro kojence.

hejkal @ 03.01.2024 14:56:52
Vždy ma pobaví snaha našich odborníkov z čias socializmu, ktorí si svoju frustraciu žitia za Železnou oponou vybíjali na tej skazenej rockovej muzike zo zahnívajúceho Západu, ktorá sposobovola radosť slobodným ľuďom, a tak vymýšĺali pejorativne pomenovania pre jednoduchú rockovú muziku. Samozrejme, tá snobská nadradenosť, že oni počúvajú čosi zložité, k tomu patrila. 

Výsledkom je, že ešte aj dnes si tá generácia pokrivených postkomunistických rockerov nedokáže vychutnať autentickú zábavu v muzike. Všetko musí byt vážne, pretekať s klasickou náročnou hudbou atď. Som rád, že ma táto krivica vďaka môjmu otcovi minula.

Judith @ 26.11.2023 09:08:16
Líbí se mi úvaha o posluchačském vývoji. Já mám velice ráda formulaci, že se člověk v něčem našel. Vystihuje moment "to je ono!", magičnost okamžiku, kdy něco zaklapne, a taky bytostnou vlastnost umění, kdy skrze setkání s ním poznáváme něco v sobě samých. Hledat v hudbě energii a drajv mi připadá stejně cenné jako hledat v ní komplexní struktury, chaos prahmoty, náladu nebo ulítlost jakéhokoli druhu. S lidmi, kteří se našli, bývá příjemné být, protože z nich vyzařuje pohoda a dávají i ostatním nepřímo najevo, že je v pořádku být takový, jaký kdo je.

Zmíněný vývoj bych viděla nejspíš v tom, že člověk udržuje spojení hudby se svým nitrem stále živé. Obě strany se totiž různě vyvíjejí a držet se něčeho, co mě vlastně netěší, je zločin proti kumštu a proti lidskosti. Ať už ze setrvačnosti, nebo z pocitu, že něco je hodnotné, protože se to říká. Možných osobních trajektorií je spousta. Něco v člověku vytryskne a najednou ví, že ho to táhne určitým směrem. Bláznivě a zběsile nebo přerývaně a opatrně saje, protože ho to naplňuje, a poznává tak i jedinečný tvar své nádoby.

Tohle je podle mě nejvíc, a i když si nepoběžím pustit Slade, protože jsem momentálně prostě úplně jinde, jsem ráda, že o nich vím a že vidím člověka, který si našel to svoje a je pro to zapálený. Kvůli tomu jsme tady.

bullb @ 03.12.2023 11:43:38
Mno. Svojho času (gymnázium) sme pri futbale mali mužstvo Slade a Deep Purple. Mne doma hral Hendrix. Krásne somárske roky. Muzika v pohode, 3 hviezdy. 

18.07.2010 tom | #

nejlépe je nic nepsat,ale poslouchat,mistrovské dílo,ukázka toho,v čem byli Slade nejlepší,dunivá rytmika a v ničem nezničitelný hlas N.Holdera,nad vše ční cover od J.Joplin Move over(skvěle hraný na koncertech,doporučuji >> odkaz
sehnal jsem vinyl za 2libry,du to ohulit
reagovat

09.11.2009 | #

Smazano na prani autora
reagovat

Taffey @ 16.04.2010 20:49:21
No vidíš, Apache, a já preferuji ten zbytek. Je to jedna z desek, která mě hudebně, v první polovině 70´ formovala.

28.03.2008 PaloM | #

Táto platňa je (parafrázujúc Fedora Freša) je "platňa môjho života". Úžasná energia, spontánnosť, bláznivosť, provokácia - a mladosť. Janis Joplin by zírala na svoj Move Over. To sa nedá zabudnúť na študentské časy a I Don't Mind - lepák pri diskotékach, to sa baby balili! Pane Bože, vráť mi 17 rokov !!!
reagovat

PaloM @ 12.02.2015 08:32:44
Pane Bože, vráť ma aspoň na 37 rokov :-)

Jarouš @ 27.08.2017 13:31:13
Když vyšla, bylo mně 16 let...