Nine Inch Nails - The Downward Spiral (1994)

Léto 2005. Byl jsem na učňáku, zamilován do metalu. Éra Lucie a Wanastowek doznívala v mé posluchačské minulosti a nyní mi srdce pulzovalo jen pro těžký kov... a taky pro Guns N' Roses. Těmi to vlastně začalo. "Chinese Democracy" už byla nějaký ten pátek v plánu a já hltal každé nové info, Leak, či fragment nějaké nové skladby. V té době jsem četl článek, že Axl Rose se tou dobou zabývá nebo snad zabýval zvukem Nine Inch Nails a chtěl by tak trochu znít jako oni. Chvilku po té jsem zjistil, že jistý Trent Reznor z kultovních NIN, dělal sountrack k videoherní pecce Quake a taky částečně k DOOM 3. Do třetice jsem se doslechl, že jednou z nejlepších desek 90' let je "The Downvard Spiral" od NIN. ,,Fajn, to musím slyšet." Šikovný kamarád mi tedy stáhnul celou tehdejší diskografii. Bez okolků jsem se rovnou vrhnul na TDS. Po jednom poslechu jsem odložil sluchátka a šel ulehnout, aniž bych vlastně věděl, jak s tím čerstvým hudebním zážitkem naložit. Po dvou dnech jsem se k poslechu, omámen touhou po něčem opravdu novém, co mi nedalo klidného spání vrátil a byl jsem ztracen.

TDS je svým způsobem koncepčním albem, jenž obsahuje řadu metafor a vrstev. Rámec narace je tvořen "příběhem" jedince, který po příslovečné spirále klesá do hlouby vlastního šílenství. Cestu do temné propasti lemují drogy, náboženství, sebepoškozování, sex, násilí, nemoci, zrada a v závěru sebevražda. Hudebně to není o nic veselejší. Industriální dunění, elektronické pazvuky, řezavé kytary i expresivní řev, to vše se zcela přirozeně prolíná s nihilisticky laděnou, lirickou složkou alba. Pokud máte špatnou náladu, tak si TDS rozhodně nepouštějte.

Úvod alba skutečně trhá uši. Startovní nenávistná "Mr. Self Destruct" útočí se silou tsunami a brutální kovové beaty s řezavou kytarou drtí nekompromisně posluchačovu mozkovnu. Depresivní a o poznání pomalejší "Piggy" se nese na chytlavé basové lince, postupně sílícím přednesu a jakýmsi crazy jazzovým bubenickým sólem v samotném závěru skladby. Následuje anti - křesťanská "Heresy". Hitovka s dobře šlapajícími elektro samply a strohým, do mozku se zařezávajícím refrénem. "March Of The Pigs"  pořádně přitopí pod kotlem a nekompromisně drtí náš nenasytný systém na kusy. Výborná je i nečekaná klavírní vyhrávka, která brutální industriální útok na moment zastaví. A je tu legenda a jeden ze symbolů 90' let. Sexuálně zvrhlá, v rytmu srdce šlapající diskoška "Closer". Text je opravdu chorý, refrén nesmírně chytlavý a obrazový doprovod režiséra Marka Romaneka uhrančivý. Navíc je super, jak se ve své druhé půlce skladba zvrhne do totální NIN párty, kde se elektro zvuky, klávesy a kytary mísí v dokonalé symbióze. Sředně tempá "Ruiner" dusá v rytmu opakující se bicí smyčky, která má sílu rozpohybovat celé tělo. Naléhavý refrén, umocňují titánské klávesy, jenž tvoří nepropustnou bariéru. V polovině skladba nečekaně zpomalí a nabídne, krom zlověstné atmosféry, i jediné, značně zkreslené kytarové sólo na albu. Zhudebněné šílenství, to je "The Becoming" s nasamplovaným nářkem v pozadí a tvrdým industriálním lomozem v závěru. Asi nějak takhle se cítí člověk, slyšící hlasy ve své hlavě. A máme tu opět nános černoty a deprese. "I Do Not Want This" je velice temná skladba s explodujícím refrénem, skladba ve které posloucháme nářek zlomeného člověka, volajícího o pomoc. Klavír ve slokách je melancholický a kytarová rána v refrénu je silně metalová. Je "Big Man With A Gun" zpovědí psychopata, co chce někomu narvat hlaveň do huby a stisknout spoušť nebo jde o výsměch tehdejší HIP-HOP scéně? Těžko říct, každopádně jde o jeden z největších nářezů na albu, kde se drsné kytary rvou s expresivním řevem a brutálním elektro křovím v pozadí. "A Warm Place" je jediné hřejivé místo na albu. Ambietní zvuky a klidné vybrnkávání do strun hladí na duši. Zen a opravdové ticho před bouří. A skutečně. Nenávist a zvrácená mysl vyvěrá v "Eraser", kde se postupně sílící sonická bouře a nepropustná kytarová stěna prolíná s krátkým, úderným textem. Reznorovo "KILL ME!" se doslova vypaluje do duše. Opravdu nekompromisní záležitost. Uprostřed jezera plného jedu se nachází továrna s názvem "Reptile". Plazivá toxická tryzna, která za doprovodu průmyslových robotů vypovídá o  velice nezdravém vztahu. O dívce, která si to rozdá s každým, bez ohledu na následky. Blíží se konec spirály, a tak si rovnou v titulní ódě na depresi proženeme kulku hlavou. Ticho, konec, úplné dno a nicota. Jen matná vzpomínka na odporný život i marná touha začít znovu a býti lepším člověkem v legendární "Hurt". Krásná melancholická perla, usazená na samotném vrcholu hnoje.

Leckdo se může divit, že tak negativní album, jakým spirála bezesporu je, se umístilo na druhém místě v hitparádě Billboard 200 a stalo se v USA platinovým. Inu, ač nejde o album dvakrát pozitivní, tak hudebně, potažmo skladatelsky je to masterpiece. Je v tom něco z EBM scény, na které stál debut, metalová nasranost a agresivita z mini EP Broken, a pak spousty dalších ingrediencí z tehdejší doby. Od popu, přes grunge, až po metal. Nemá moc cenu zmiňovat ostatní hudebníky, jenž se na albu podíleli. Je to pomník Trenta Reznora. Pomník, který už nepřekoná. To on stojí za všemi skladbami, konceptem a finálním výsledkem. Za zmínku stojí ovšem zvukový inženýr Flood, který spolu s Reznorem album produkoval a oba odvedli fantastický kus práce. Po zvukové stránce to zkrátka zabíjí ještě dnes.

The Self Destruct Tour na podporu alba začalo z kraje roku 1994 a trvalo zhruba do poloviny roku 1996. Jedním z vrcholů tour bylo i vystoupení na festivalu Woodstock, kde se kapela chvilku před samotným koncertem vyválela v bahně, a takto vylepšená spustila svůj set. 12.5. roku 1994, skupina vystoupila v pražské Lucerně. Za podpory alkoholu a jiných látek předvedli hřebíci brutální destruktivní show. Zde předkládám úryvek z tehdejšího tisku: "Poslední věc končila hlukovou pasáží a všichni hřebíci svorně odešli do šaten. Lidem se to moc nelíbilo, vypískali si další přídavek. Jenže. Přes nastoupení celého družstva velký leader asi neměl chuť hrát dál, tak vzal mikrofonový stojan, zrušil kopák a vzal roha. Bez rozloučení, poděkování. Psal se čas 22:36. Poděkování nakonec řešil pořadatel, který nevypadal také nejveseleji." Škoda že mi tenkrát bylo pouze 7 let a na koncertě jsem chyběl :-). Pro pořádek ještě uvedu sestavu, ve které NIN tehdy drtilo pódia. Trent Reznor - hlavní vokály, kytara, klávesy, syntezátor, baskytara. Světoběžník Robin Finck - hlavní kytara, klávesy, syntezátor, doprovodné vokály. Danny Lohner - baskytara, kytara, klávesy. Chris Vrenna - bicí. James Woolley na střídačku s Charlie Clouserem - klávesy, syntezátory, programování.

Album mi definitivně rozšířilo hudební obzory. Krom mích oblíbenců jako Slayer, Morbid Angel či Iron Maiden, jsem náhle začal poslouchat třeba Ministry, Nitzer Ebb, Davida Bowieho nebo Depeche Mode. Pokud chcete s NIN začít a nevíte u jakého alba, tak za mě zvolte klidně spirálu. K poslechu doporučuji přítmí, klid a panáka něčeho ostřejšího.
reagovat

jirka 7200 @ 22.07.2020 16:03:11
Vitej! Pěkně rozsáhlá recenze, klobouk dolů. Industriální začátky téhle kapely byly skvělé.

EasyRocker @ 22.07.2020 17:11:59
Tak v první řadě ohromný dík za NIN, to je start jako z kanónu.....! Album, které se mnou zacloumalo tehdy přes 25 lety a dnes tomu není jinak, jedna z nahrávek, na které jsem vyrostl - a to doslova. Nebyla snad kalba, mejdan, na které bychom na tohle nepohazovali lebkami. A není co dodat:)

J.Rose1 @ 22.07.2020 18:36:47
Děkuji za přivítání. Film mám rád asi stejně jako hudbu. Mám i účet na CSFD kam čas od času napíšu komentář a hodnotím filmy. Nicméně to dělám hlavně pro sebe, neb pokud nejste na CSFD v TOP elitě, tak si vaše komentáře stejně moc lidí nepřečte. Na recenzi nebo spíš rozbor hudebního díla, jsem se nikdy necítil a navíc zde na Progboard, lidé příspěvky čtou a mnohdy o nich i diskutují. To je zodpovědnost. Tím hnacím impulsem byl fakt, že recenzí na první alba NIN moc není. Alespoň tedy v CZ. Takže ještě jednou děkuji a v brzké době se vrhnu na The Fragile.

EasyRocker @ 22.07.2020 18:53:16
Zdravím, na ČSFD už chodím taky léta letoucí, jen o málo kratší dobu než sem, ale nikdy jsem se neregistroval, jen pro inspiraci :-)

jirka 7200 @ 22.07.2020 20:30:32
to EasyRocker : na CFSD jsem taky občas něco dříve napsal, ale máš pravdu, tam si moc nepokecáš :-)

ZeroCZ @ 22.07.2020 21:24:37
Skvělá recenze na skvělé album popisující celou esenci této znamenité desky i Trenta Reznora, jehož bych označil za jednoho z největších žijících hudebních géniů. Hlavně jsem rád, že se o NIN aspoň někde na českém internetu trošku špitá, protože ta skupina i přes značný vliv na hudební scénu (aspoň v devadesátkách) zeje pořád více ve stínech než na výsluní. TDS je samozřejmě mistrovské dílo, ale pro mě osobně je lepší o pět let mladší The Fragile, jež svou monumentální velikostí a hutností témat, nálad i hudebních nápadů Spirálu i kapánek převyšuje.

Konnie @ 23.07.2020 06:23:34
J.Rose: Dobře ty!! Díky za recenzi, nikdy mě nenapadlo chápat Spirálu jako koncepční album, ale je to dobrá myšlenka... Už se těším na Fragile :-)

yngwie3 @ 23.07.2020 07:39:15
Album som si aj napriek upozorneniu vypočul a musím konštatovať, že patrím k tým ktorý vyjadrujú údiv ...
Btw ... tiež by ma nasralo, keby Petrucci namiesto hrania ničil Manginimu bicie :o(

northman @ 23.07.2020 14:07:04
Pěkná recenze i deska. Tahle deska se mi taky od Nine Inch Nails líbí nejvíce. Mimo jiné jeho milenkou byla Tori Amos a na jeho labelu vychází alba Marilyn Mansona. Jek někdo zmiňoval, skládá i hudbu k filmům, například k americké verzi Girl with dragon tatoo, zvláště úvodní cover Immigrant Song v podání Karen O.

Moje záliba v hudbě 90. let je všeobecně známa - byla to doba mého dospívání ve znamení metalu a tehdy všedrtícího alternativního rocku s grungeovou armádou v čele. Kdesi v zadním voji doputovalo nejprve pro mě nesrozumitelné zaoceánské jméno, za kterým stál jakýsi Trent Reznor.

A taky jako by tu válčily dva světy. O tom, že temný Trent nezná žádných kompromisů, už svědčí brutálně chladný úvod, kde se kloubí drtící chlad industriálních kořenů s mnoha druhy zpěvu. To, jak je rytmicky rozčleněna pekelná Heresy, nelze popsat. V The Becoming se mistr nonšalantně za továrního dusotu otočí na našich lebkách na podpatku. I Do Not Want This - beznaděj, děs, prokletí. Kontaktně k brachiální černotě cureovské "pornografie" jest Eraser.

Druhou světlou stránkou hlavního principála je jeho citlivost, ústící tu v úzkostný minimalismus. Z té škatulky můžeme vyjmout zplozence Piggy či ambientní Warm Place. Reptile je cosi, co by se dalo zvát trentovskou baladou. Nenávidíte tanec, techno? I já asi: ale hoďte tam Closer nebo facku Ruiner a budete s kebulí až u stropu za sekundu. A March of the Pigs? Oba póly spojila do jakéhosi předobrazu celého nu-metalu. Netřeba popisovat široce známý závěr v podobě kosmického hitu Hurt s náladovou titulní předehrou. Právě v závěru mr. Reznor ukázal světlou stranu Síly v pozlaceném hávu.

Říká se, že třetí nahrávky jsou TOP. Trent udělal to nejlogičtější. Obklopen skupinou výrazných muzikantů, výtvarníků (parádní Russell Mills!) a alternativních tvůrců v čele s Floodem a Alanem Mouldererm (hlavní mix). Spojil vše, co dosud vyzkoušel, a zasadil jen brutální K.O. všem, kteří tvrdili, že dance, industriál apod. + rock dohromady zkrátka ne-e. No, posuďte sami. Démant jedné éry.
reagovat

jirka 7200 @ 26.11.2018 12:30:31
Tvorbu Trenta průběžně sleduju. Líbí se mi ty jeho industriální aranže. Třeba live klip z této desky je skvělej :

>> odkaz

ZeroCZ @ 27.11.2018 18:20:49
Velice pěkný popis, ještě bych zmínil Big Man With a Gun, kde se Trent krásně strefuje do rapu. Taková vtipná výplň v jinak depresivním moři tohoto skvostu.

EasyRocker @ 28.11.2018 05:42:21
ZeroCZ: fantazie, díky za doplnění! :-)

Danny @ 27.03.2020 15:09:45
Oblíbené album mé a mojí mladší dcery. Tvorba Nine Inch Nails je mimořádná, plná neobvyklých a původních postupů. Trent Reznor často a záměrně porušuje různé zvyklosti a "normy" celé hudební scény, hudebním prostorem kráčí svobodný a současně tvrdohlavý, neřeší stylové hranice, neohlíží se na pravidla, protože je v mnoha okamžicích sám vytváří. Je jen vždycky těžké odhadnout, kdy se jeho nevinný, až dětský pohled promění v grimasu plnou šílenství a sebezničující zuřivosti - vždy jde totiž v jeho skladbách o projevy různě nastavené emocionality a umělecky zprostředkovaného prožitku. Od konejšivých poloh až po ty destruktivní. Souhlasím, je to skvělé album.

EasyRocker @ 27.03.2020 16:01:04
Danny: díky moc za ódy na umělce, kterého mám taky mimořádně rád. Zkrátka zlaté dobré 90tky :-) A ty koncerty NIN, to je ještě mnohem intenzívnější masakr.

Kultovní, nadčasové, koncepční, propracované dílo, které zůstane navždy klenotem první poloviny 90. let - ano, takto se dá charakterizovat album, které dal Trent Reznor se svými pomocníky dohromady.

Hudba na The Downrard Spiral by se dala popsat jednoduše jako industrial rock, avšak to bychom desce křivdili, protože nabízí daleko víc. Trent si vzal to nejlepší z předchozích desek - synth popovost a chytlavost debutu, syrové metalově znějící kytary z Broken a začal klást větší důraz na emoce či na střídání temp v jednotlivých písních. Textově se deska točí kolem sebedestrukce člověka, sexu a víry. Každý song tady má své místo, avšak pokud bych měl vyzvdvihnout vrcholy desky, budou to určitě vypalovačka March of the Pigs, instrumentálka A warm place či jeden z největších hitů kapely, balada Hurt (kterou později coverovali umělci jako Johny Cash či skupina Sevendust).

Desku doporučuji všem milovníkům progresivní industriální hudby. I když už je to od vydání spirály 16 let, deska neztratila ze svého půvabu nic. Bravo Trente!
reagovat

EasyRocker @ 24.11.2016 05:59:38
Musím tleskat této Trollově staré recenzi, mám teď tenhle skvost v uších a je to opravdu bombastické album. V zásadě nejsem příznivcem tohoto žánru, ale několik alb jsem si oblíbil. Tohle je opravdu neuvěřitelně precizní práce, jak je u Trenta zvykem. Krása!