Nine Inch Nails - The Fragile (1999)

Nine Inch Nails - The Fragile


Rozum mi vždy říkal, že nejlepším albem NIИ je "The Downward Spiral" - skutečná bible tvrdého industriálu, ale co si budeme povídat, srdce to občas vidí trošku jinak...




Po ukončení divokého "The Self Destruct Tour" na podporu "TDS" potřeboval Trent Reznor dobít baterie a trochu si od všeho odpočinout. Trent se zkrátka stáhnul na pár let do ústraní. I když v jeho případě to znamenalo především pauzu od živého hraní. V tomto období se již vážený a uznávaný umělec věnoval převážně producentským pracím a filmové hudbě, kde spolupracoval s takovými jmény, jako například: David Fincher, Oliver Stone nebo třeba David Lynch. Kromě dokončení "Further down the Spiral" (1995), což byla kolekce remixů k stále ještě aktuální desce, vydal v roce 1997 naprosto fantastický singl "The Perfect Drug", který se objevil na soudtracku k filmu "Lost Highway". Režisér Mark Romanek opět spojil síly s NIИ a výše zmíněný singl obohatil o parádní videoklip. V něm Reznor vystupuje jako muž, jenž truchlí nad smrtí svého dítěte, a za pomoci alkoholu (konkrétně Absinthe) se stále více odděluje od reality. Někdy mezi léty 1995 - 1998 se Trent také léčil ze svých závislostí na omamných látkách, ale o tom se nikdy moc nemluvilo.



Začátkem roku 1997 se industriální mašina dala opět pomalu do pohybu a Trent Reznor začal spřádat plány na svůj, do dnešních dnů, nejambicióznější projekt. Obklopen kapelou i celou řadou různých hudebních hostů, pracně skládal, aranžoval a ve svém mateřském "Nothing Records" studiu spolu s Alanem Moulderem mixoval a produkoval. Duchovní nástupce "TDS" dostal nakonec název "The Fragile" a šlo rovnou o dvojalbum. 21. září 1999 se dílo konečně dostalo k hladovým fanouškům. Ač kritika tehdy vesměs pěla ódy, rozčarování některých zmatených fanoušků bylo nepřehlédnutelné. Asi každý tehdy doufal, že NIИ se vytasí s něčím jako "The Downward Spiral - Part Two", že nám Trent dovolí nahlédnout za roh Spirály a dostat se ještě hlouběji. Naštěstí se Reznor vždy řídil především vlastní intuicí, a tak si věci udělal v klidu a po svém. Jestliže "TDS" útočila silou parní lokomotivy a do popředí stavěla hlavně brutální industriální attack, špínu a svinstvo celého světa, tak "TF" přináší krom občasných výbuchů agresivity, především melancholii, strach z neznámého, a také naději.
Je pravda, že po lyrické stránce album částečně navazuje na "TDS" a přináší témata, jako deprese, užívání drog, ale rozhodně nestojí primárně jen na tom. Ostatně hudba, která tentokrát zaujímá stěžejní postavení, doznala také opravdu výrazných změn. "TF" staví daleko více na elektronice, ambientu, prog rockových pasážích. Do popředí se více dostává klavír, akustická kytara a Reznor ubral i na svém agresivním řevu. Atmosféra tu zaujímá výsostné postavení a to i díky faktu, že mnoho skladeb je čistě instrumentálních. Inspirace art rockem 70. let je velmi patrná, především se mi vybavuje "The Wall" od Pink Floyd, se kterou má "TF" dost společného. Ovšem, zatímco ve Watersově životním díle se nejdříve staví a po té bourá, tak "TF" na to jde opačně, a po úvodní explozi se pracně snaží v chaosu najít pořádek.



Máme tu tedy předobraz jedince na konci svých sil, který se snaží vypořádat s depresemi, úzkostí a závislostí na drogách, leč bohužel i přes všechnu snahu se kruh nakonec uzavře a příběh končí tam, kde začal. A teď už k samotným skladbám.



Disk 1: Left Side



Začínáme zostra. "Somewhat Damaged" je postupně gradující věc. Třaskavina s dlouhou zápalnou šňůrou, která startuje zlověstným, neustále se opakujícím akustickým motivem, na který se nabalují další a další zvuky. Uprostřed vše bouchne a iniciativu přebere zboosterovaná kytara a nával industriálních ruchů. V nastalém zmatku zničená duše řve a nadává na všechny, kdo jí v těžké chvíli opustili.
"The Day The World Went Away" je jedním z mnoha vrcholů alba. Intimní, až zasněnou atmosféru, tvořenou syntezátory, proříznou kytarové riffy, které stejně jak nečekaně přišli, tak po nějaké chvíli zase odejdou, a my se tak opět můžeme ponořit do rozjímání. S blížícím se koncem skladba opět nabere na intenzitě a závěrečné sborové "Na na nah,
Na na na" bere za srdce. V základní verzi skladba neobsahuje bicí.
"The Frail" je krátká, instrumentální nádhera, stojící na klavíru. Tolik melancholie a smutku v těch několika okamžicích. Když jedu v autě za šedého, deštivého počasí a do toho mi hraje tahle věc, tak se mi chce plakat.
Plíživá, pochodující elektrárna, to je "The Wretched". Negativní flák, pozorující člověka v absťáku, který neví, kudy kam. Přidušená nasranost a zmar.
"We’re in This Together" je jednou z nejlepších věcí, jakou Trent Reznor napsal. Vytažený virbl ve sloce, tvrdá kytarová stěna v emočně vypjatém refrénu a perfektní klavír v závěru. Nalezení zpřízněné duše, opora v člověku, společný boj za lepší zítřky. Konečně trocha optimismu :-) Mimochodem, v závěru zpívaná pasáž "You're the queen and I'm the king" přímo odkazuje na skladbu "Heroes" od Davida Bowieho.
Pod číslem šest se ukrývá titulní skladba. Sloky s tajemnou basovou linkou, a tak trochu šamanským bubnem, umocňuje procítěný přednes. Melodii v refrénu naplno rozvine výborné "slide" kytarové sólo. Bystrého posluchače hned trkne, že ona silná melodie, na které song stojí, se objevuje v už zmíněné instrumentálce "The Frail". Jinak se dá říct že, "The Fragile" je v jádru love song, ve kterém jedinec vyjadřuje obdiv a silnou náklonost k druhé osobě. Ona je tou "křehkou" kráskou a nadějí ve světě plném špíny.
"Just Like You Imagined" je druhá, celkem svižná instrumentálka, popoháněná pěknou basovou linkou a hned v úvodu zaujme skvělým klavírním partem od hostujícího Mike Garsona.
V táhlé, až mistické "Even Deeper" vyplouvají na povrch pochyby a strach z minulosti, která nakonec dostihne každého. Za zmínku stojí rovněž klenutý refrén se zkreslenou kytarou a pozitivním nábojem. Přesto se v závěru skladba vrací ke své ponuré podstatě. Zvukový bizár s až filmovou atmosférou a pochodovým rytmem, to je "Pilgrimage". Asi nejzvláštnější instrumentalní položka na albu. Po delší době tu máme nářez.
"No You Don't" to je tvrdý metalový riff, valivá bicí smyčka a úsečný refrén, který na nás v závěru Reznor odštěkává jako vzteklý pes. Zajímavostí této skladby je, že po lyrické stránce částečně vypovídá o zhoršení vztahu mezi Trentem Reznorem a Marilynem Mansonem.
"La Mer" je další instrumentálka, i když obsahuje krátký text ve francouzštině, který přednese Denise Milfort. Velmi intimní věc s klavírem, cellem a nápadnou basovou linkou, se kterou se ještě v budoucnu setkáme. "La Mer" navíc skvěle připravuje půdu pro závěrečný opus.
Pro "The Great Below" se hledají těžce slova. Hladina oceánu, rozjímání o životě, smrti, naději. Hluboké basy postupně mizí a nastupující syntezátory vytvářejí až éterickou atmosféru. Píseň vrcholí v čase 2:06, kdy přijde zlom a nádherná melodie se propojí s procítěným přednesem...



Poznámka: Druhý disk je všeobecně považován za ten hůře stravitelný a těžší na poslech. V podstatě souhlasím, i když musím říct, že trpělivost přináší růže. Right Side nedá nic zadarmo, ale opakovaný poslech se více než vyplatí.



Disk 2: Right Side



Z letargického spánku se pomalu probouzí "The Way Out Is Through". Celkem abstraktní záležitost s krátkým, šeptaným textem. Vrstvené zvuky se po chvíli prolnou se syntezátory a přidušeným zvukem bicích. Iluzi toho, že se nacházíme pod vodní hladinou rozbije až závěrečný úder do strun.
"Into The Void" nakopne šlapavý rytmus bicích, ke kterým se po chvilce přidá syntetizovaná basová linka. Ta samá, která byla použita v "La Mer". Uprostřed se trochu přitvrdí a krátké sólo na syntezátor převezme iniciativu. Dominantní Reznorův zpěv skladbou proplouvá až do roztančeného finále. Po lyrické stránce je to celkem depka.
"Where Is Everybody?" naznačuje, že idyla končí, ve vztahu se objevují trhliny a pochybnosti o sobě samém. Po hudební stránce jde o skrytý hit, poháněný zdvojenou basovou linkou, prohnanou přes syntezátor. Na sebe vrstvené vokální party tvoří v refrénu promyšlené harmonie.
"The Mark Has Been Made" je celkem temná instrumentalní skladba s celou řadou změn a nálad.
Svižná "Please" zaujme tvrdou basou a zkreslenou kytarovou plochou ve sloce. S nastupujícím refrénem se kytara spojí se syntezátorem a umocní tak Reznorův zpěv.
A máme tu asi nejznámější pecku druhého disku, a taky největší nářez. Protest song "Starfuckers, Inc.". Nápaditou elektronickou sloku s pulzujícím basovým hřměním, doplňuje bicí smyčka, jako z nějakého drum and bass setu. Trentova nahraná vokální linka byla vystřižena a po částech vrácena zpět do slok, tím se docílilo specifikého, trhaného, až robotického projevu. Úplným opakem je rockový, sborově odeřvaný refrén. Skutečná rána mezi oči.
Krátká, rychlá instrumentálka, to je "Complication" s chytlavou basou a kvílivým kytarovým sólem.
"I'm Looking Forward To Joining You Finally" se vyznačuje velice minimalistickými hudebními prvky. Tlumená basa, šeptavý přednes a "indiánské" perkuse. V dáli je cítit blížící se bouře.
A tou je industriální smršť "The Big Come Down". Sešup rovnou dolů. Démoni uvnitř hlavy se derou na povrch a naději na nový čistý život rozmetají na kusy. Hudebně je to takový polámaný stroj s bombastickou bicí linkou, industriálním lomozením a disharmonickou akustickou vyhrávkou. Odeřvané verše ve sloce skvěle kontrastují s melodickým zpěvem v refrénu.
Jakousi poškrábanou syntezátorovou melodií začíná "Under It It All". Po chvilce se přidá zběsilá bicí stopa a ospalý vokál, který postupně nabírá na intenzitě. Po pádu zpět na dno a v úplném osamocení zbyla jen slabá vzpomínka na to dobré. Končíme tam, kde jsme začali.
Temné finále zajistí náladová instrumentálka "Ripe (with Decay)" s klavírní improvizací již zmíněného Mike Garsona. Celou skladbou se nese velice pochmurný kytarový motiv, jenž skladbu i uzavírá.


... A ještě jedna zajímavost. Skladbu "La Mer" napsal Reznor ve svém hodně temném životním období. V roce 2009 si pronajal dům u oceánu, kde chtěl v tichosti skládat hudbu a hledat inspiraci, alespoň tak to tvrdil. Ve skutečnosti tam ale vážně uvažoval o sebevraždě. Špatný psychický stav, vyčerpanost a smrt milované babičky Clary se na Trentovi podepsala. Výsledkem několikadenního pobytu u oceánu nakonec byla právě skladba "La Mer". Mimochodem zmiňované babičce byla věnována skladba "The Day the World Went Away"...



Po ambiciózním dvojalbu přišla i stejně ambiciózní pódiová prezentace.

"The Fragility Tour" na podporu alba začalo 14. 11. 1999 a skončilo 9. 7. 2000. Kapela vystupovala jen v největších halách po celém světě a to ve složení:

Trent Reznor - zpěv, doprovodná kytara, basová kytara, klávesy, Prophet VS syntezátor

Danny Lohner - basová kytara, doprovodná kytara, syntezátory, vokály

Robin Finck - doprovodná a sólová kytara, E-bow, vokály

Charlie Clouser - syntezátor, vocoder, theremin, vokály

Jerome Dillon - bicí nástroje, samplér


Už fakt, že bylo "The Fragility Tour" časopisem Rolling Stone zvoleno nejlepším turné roku 2000 mluví za vše. Pro představu doporučuji výborný DVD záznam "And All That Could Have Been".


"The Fragile", to je opravdová hudební dokonalost s vynikajícím zvukovým ošetřením a vyjímečným hráčským nasazením. Asi to není ideální start pro seznámení s tvorbou NIИ, ale šanci si jistě zaslouží. Netvrdím, že jde o nejlepší nahrávku NIИ, ale v mém případě jde zcela jistě o nahrávku nejoblíbenější.


Ukončením "The Fragility Tour" skončila definitivně nejslavnější, a po kreativní stránce, nejpřínosnější éra Trenta Reznora a jeho NIИ.
reagovat

jirka 7200 @ 25.07.2020 17:23:21
Informacemi nabitá recenze,tak jak to mám rád. Až budu doma, tak si desku určité připomenu.

ZeroCZ @ 25.07.2020 23:52:31
Ač je posluchačskou obcí nejvíc adorováno TDS, tak pro mě TO album je a vždy bude The Fragile. Monumentální téměř dvouhodinový opus magnum nabitý všemožnými myšlenkami a náladami střídající hlasité polohy s těmi atmosféricky tichými. The Fragile mi přijde také jako přímé pokračování TDS, v němž hraje prim surová nasranost, jež na The Fragile doznívá a spíše se dává přednost klidnějšímu melancholickému rozjímání nad stejnými nebo podobnými problémy. Mé nejoblíbenější kousky z alba (když si tedy musím vybrat), jsou rozhodně úvodní mašina Somewhat Damaged a hned v závěsu za ní famózní The Great Below, ale zrovna toto album beru spíš jako kompaktní promyšlený celek (čímž The Fragile prokazatelně je) než klasické album složené z řady neprovázaných skladeb. Z The Fragile období taky pochází má nejoblíbenější skladba NIN vůbec a to And All That Could Have Been z bonusového alba Still, již Trent z hřebíky poprvé živě zahrál při poslední tour a já měl slzy na krajíčku, když jsem ten záznam viděl. Jinak tato recenze je velmi povedená a téměř do puntíku vyjadřuje i mé dojmy na toto mistrovské dílo.

Konnie @ 27.07.2020 06:45:02
Uff, to je teda pořádná recenze :-) Měla jsem trochu problém to učíst, ale oceňuji, jakou sis s tím dal práci. Spousta informací pro ty, kteří NIN třeba neznají. Díky!

Koncepční album, které v lecčems připomíná Floydovskou The Wall. Jenže tady se napřed bourá a potom pracně dává dohromady, střípek po střípku, aspoň jeden důvod, proč jít dál... Výborné při depresi, když víte, že horší už to nebude. Vrchol: We´re In This Together, nejkrásnější hlubina: La Mer. Dynamické, cynické, rozšklebené a křehké.
reagovat