Aerosmith - Get Your Wings (1974)

Mám rád kapely, ktoré síce dosiahli celosvetovú slávu v 80. a 90. rokoch, ale ktoré vyšli z tôní 70. rockových rokov. Aerosmith je jednou z týchto vďačných formácií, nu6 mi dovoľte priblížiť vám album Get Your Wings (1974).

Kto by nepoznal Aerosmith. Cca v polovici 90. rokoch som si nemohol nevšimnúť všetky tie Crazy a Cryin’ balady, či dokonca hip-hop duet Walk This Way. Nijako zvlášť ma to nebralo, ale moji rovesníci to videli inak. Pamätám si nejaké koncertné video z MTV, čo sme pozerali z véháesiek v obývačke v čase, keď sme s Tiborom zakladali našu prvú kapelu Earpick. Potom prišiel album Nine Lives, ktorý som si nahral a... nikdy som doň neprenikol. Zato som čoraz intenzívnejšie študoval pramene k rockovej muzike zo 70. rokov a naďabil som na informáciu, že Tyler bol pôvodne bubeník. To ma zaujalo. V rámci budovania zbierky som náhodným výberom vybral z ponuky debutový album (lebo debuty mám rád) a Toys In The Attic. S nimi som si vystačil až do doby, kedy sa na Progboarde objavil nadšený fanúšik (aj) ich muziky Apache. Doplnil som preto poličku s albumami Rocks a Night In The Ruts (lebo Reefer Headed Woman). A mal som aj možnosť napočúvať box set Pandora’s Box. Napriek uvedenému akvizičnému postupu nemôžem o sebe povedať, že by som bol voľajaký zanietený fanúšik kapely. Muzika je to príjemná, priamočiaro hardrocková, ale v podstate mi z nej nikdy nevyrašilo nič extra, z čoho by som padol na zadok. Najviac mi sedí Toys In The Attic. Tento stav som si užíval nejakú tú dekádu až do roka 2021, kedy som si povedal, že skúsim doplniť aj zvyšné albumy zo 70. rokov, nech to mám komplet. Kým ku Draw The Line som sa zatiaľ nedostal, Get Your Wings vyšiel čerstvo v „lacnom“ japonskom vydaní. Nuž, neváhal som.

Dielo vyšlo 15. marca 1974, pričom skladby vznikali už lete 1973, v decembri 1973 a v januári 1974 boli nahraté pod taktovkou nového producenta Jacka Douglasa, ktorého kapele odporučil Bob Ezrin. Ten mal pôvodne album produkovať, ale z praktických dôvodov (tak som sa dočítal) prenechal toto miesto Douglesovi, ktorý s kapelou zostal natrvalo. Ezrin sa v štúdiu zjavil len párkrát a jeho rola spočívala v tom, že navrhol a dotiahol niekoľko hosťujúcich hráčov, aby zhutnil sound. To zahrnovalo oboch gitaristov od Alice Coopera (na albume nepriznaných), ktorého produkoval, ďalej bratov Brekerovcov, fenomenálnych a slávnych jazzových dychárov, no a pár ďalších hráčov. V americkom rebríčku bol album sedemdesiaty štvrtý, ale v priebehu času sa predával tak dobre, že dosiahol na trojnásobnú platinu. Ale ako sa mi páči?

Normálne. Presne ako debut a vlastne aj nasledujúce albumy. Od prvých tónov Same Old Song And Dance a po poslednú notu z Pandora’s Box je to ľahká jazda, nič neprečnieva, všetko sedí ako sedacie ústrojenstvo v pomôcke pre batoľatá. Tylerov hlas príjemne škrípe, miestami ho ani nepoznať. Bubeník sa prakticky nikdy neodviaže, basák mu zdatne sekunduje, a tak najväčšiu pozornosť pútajú gitary. Majú jasnú bluesovú stopu, napokon, o slide nie je v skladbách núdza. Na Aerosmith je fajn, že až na drogovú medzihru na prelome 70. a 80. rokov hrajú v tejto zostave prakticky stále. Priznávam, jeden z dôvodov, prečo som sa napokon rozhodol, že aj tento album chcem, je cover od Tiny Bradshowa – Train Kept A Rollin’, neskutočná vec, ktorá sa nedá pokaziť. Napokon, Yardbirds je toho dôkazom. Aerosmith z toho najprv spravili úsečný hardrockový variant, aby v polke skladbe zazneli nasamplované ovácie publika (prevzaté z albumu The Concert For Banghladesh, a teda projektu beatla Harrisona, na ktorom Douglas participoval) a skladba sa dostane do svojej rýchlej a vernej podoby. Výborné!

Verdikt je jasný, dobrý album, vďačná gitarová muzika pre široké vrstvy rockerov. U mňa za tri a pol, a teda za tri hviezdy. Takúto muziku si vždy rád vypočujem, je to oddychovka.
reagovat

zdenek2512 @ 04.02.2023 08:36:56
Já jsem začínal poslouchat bigbít v polovině šedesátých let a to tuzemské kapely a Beatles, následovali CCR, Led Zeppelin, Deep Purple, Black Sabbath, King Crimson …….. Asi od roku 1973 byl můj směr poznávání ovlivněn JSSH a jejich bulletinem a tam se o kapelách typu Aerosmith, AC/DC, Boston, Rush, moc nepsalo. Poznal jsem je až díky zmínkám v časopise Melodie, a když jsem je potom slyšel v reálu, tak pro mě nic moc, opakování toho co tu už bylo. Uznávám něco z toho je určitě dobré.

hejkal @ 04.02.2023 11:15:31
To, že spoza Železnej opony sem prenikali len fragmenty a generácia môjho otca nemohla prežiť najväčšiu hudobnú revolúciu v populárnej hudbe, je mementom, aby sa podobne naladení politickí grázli už nikdy nedostali k moci. Nehovoriac o tom, že aj naši rockoví hudobníci mohli vyrásť do úplne iných rovín. Takto máme pár jednotlivcov, niekoľko albumov, ktoré si idealizujeme, ale len zlomok z tejto miniatúrnej množiny naozaj obstál v porovnaní so svetovou rockovou produkciou.

Poměrně dlouho jsem zcela ignoroval tuhle bandu, i když hodně kámošů a známých mně tvrdilo, že Aerosmith jsou špička heavy metalu. Za skutečné špičky heavy metalu mám naprosto jiné uskupení. Letos jsem se konečně rozhodl, že je zkusím a poslechl jsem si druhou desku jejich DGF. Samozřejmě o HM nejde, ale o solidní hard rock, říznutý blues. Velmi se mně líbí úvodní pecka, skladby Spaced, Woman... jsou rovněž dobré, ovšem absolutorium zaslouží poslední dvě nahrávky, ty skutečně nemají chybu; takovou Pandořinu skříňku můžu. Na začátek příjemné překvapení a hodně silné 3*.
reagovat

POsibr @ 19.07.2016 13:51:00
heavy metal by som v prípade Aerosmith veľmi neskloňoval, aspoň teda nie typ prezentovaný britskými rovesníkmi v 70.-tých rokoch. je ale pravda, že na ďalších dvoch albumoch skupina ešte pritvrdila - viď skladby Round and Round, Toys in the Attic či Nobody's Fault. stále to je však prevažne dravý hard rock s výrazne citeľnými koreňmi v blues, to áno.

som rád, že sa našiel ďalší človek, ktorý dal tvorbe skupiny v siedmej dekáde šancu. GYW je ideálny štartovací bod, ďalšie dva albumy považujem za to naj, čo skupina za 40+ rokov svojej existencie vyprodukovala. na rovnomennom debute sa ešte hľadala, najmä Tyler. a po Rocks už kvalita ide nadol, aj keď stále sa nájdu kvalitné kúsky.

b.wolf, ak sa rozhodneš pokračovať v objavovaní tvorby skupiny, určite si to rád prečítam.

EasyRocker @ 19.07.2016 15:31:33
Aerosmith jsou heavy metal potud, pokud jím jsou pro mě za mě Rolling Stones, Cream nebo Jimi Hendrix. Pak je ale HM všechno, co rachotí. Jinak je to samozřejmě nonsens :-)

Se starou tvorbou Aerosmith jsem se seznámil až relativně dosti pozdě. Na poli hard rocku měli určitě v 70. letech za mořem jednu z elitních pozic, pak se kapela drogami a alkoholem dostala až skoro ke dnu, naštěstí za pět minut dvanáct se zvedla v 80. letech a v 90. letech z nové podobě zažila další úspěchy hlavně mezi mládeží.


Úvodní Same Old Song and Dance otevírá notoricky známý hardrockový riff - patří dnes ke klasickým číslům, hraných často na koncertech. Žádné velké složitosti, přímý tah na branku, příjemně ale oživuje druhou polovinu hostující saxofony, trombón a trubka, proplétající se s Perryovými sóly. Lord of the Thighs je opět plnokrevný hardrockový steak, do kterého vstupuje i lehce psychedelický nádech. Celkově jde ale o drsnou záležitost, která byla určitě i inspirací pro pozdější kovotepce. Spaced je podobný model - propletení v podstatě jednoduchého rock´n´rollového rytmu s psychedelickými odstíny. Uprostřed následuje pořádně syrový kytarový odvaz, kde se ukazuje, že dvojblok Perry/Whitford tehdy ve Státech patřil mezi elitní. Nelze nezmínit Stevena Tylera, který je klasickým teatrálním frontmanem ve vším všudy a i když jeho kňouravě zabarvený hlas nepatří mezi moje úplné favority (jako třeba Plant, Rodgers nebo Coverdale), předvádí předsvědčivý a živelný výkon. Woman of the World má akustický, až polobaladický úvod, ze kterého vás ale razantně probere silný rockový kytarový příboj. Na konci si zařídí také foukací harmonika. S.O.S. (Too Bad) je dalším klasickým modelem Aerosmith - výrazně propletené syrové riffy kytar s praskajícími jiskrami sól, výrazně tady pod nimi vyplouvá Hamiltonova basa. Train Kept a Rollin´ - parádní bluesrockový nástup s jiskřivými sóly a bluesový základ dýchá i v celé stavbě a Tylerově projevu. Seasons of Wither je příjemné oživení až baladického charakteru s procítěnými akustickými kytarami a Tylerovou hlasovou polohou, kterou už dnes zná pomalu každý. Skladba ale výrazně oživuje album, vystupuje z neúprosného hardrockového sevření. Závěrečná Pandora´s Box svým neodolatelným hardrockovým napětím a silným riffem musí uspokojit každého milovníka zeppelinovského modelu HR - opravdu odpíchnutá jízda, posléze s podprahovou melodií, s velmi razantním Tylerovým projevem. Vůbec, když se tak zamyslím, mám pocit, že nejsilnější skladby na albu jsou právě dvě poslední...

Aerosmith nic nijak dramaticky neřešili a vystřihli tady syrový, přímočarý hardrockový monolit s lehkým závanem psychedelie, příjemně zpestřeným tenor- a barytonsaxofonem, trubkou a trombónem v první a poslední skladbě. Neřadil jsem se nikdy k nějakým skalním příznivcům kapely, ale kvalitu jí upřít nelze, i když mi občas jednotlivé skladby z alba motivy splývají. Poctivé tři hvězdy...
reagovat