Aerosmith - Toys in the Attic (1975)

Poslucháčska verejnosť, laická i odborná, zvykne tretí a štvrtý album Aerosmith označovať za kvalitatívny vrchol diskografie. Dnes sa pozriem na zúbok platni Toys in the Attic. Na prvých dvoch albumoch sa skupina stihla zohrať, vycibriť si vlastný rokenrolový zvuk a pomaly začína dobývať svet, resp. primárne USA. Čo ponúka tretia platňa?

V prvom rade je to rafinovanejší sound. Od debutu spred dvoch rokov kapela urobila míľové kroky a zvuk je menej surový, no stále dravý. S výdatnou dávkou boogie, miestami okorenený funky, dokonca štipkou psychedélie, no stále rock ala USA v podaní zlých chlapcov z Bostonu. Už v titulnej TOYS IN THE ATTIC je nastolené dravé tempo, gitary a bicie ženú dopredu. Tylerov spev je rovnako naliehavý, miestami krytý Perryho vokálom. Za zmienku stoja aj divoké gitarové vyhrátky, rozumne umiestnene v strednej časti piesne. UNCLE SALTY je práve ta štipka psychedélie, ktorú som spomínal. Už úvodný riff mi evokuje minulú dekádu, celé je to zaobalené do dunivej Hamiltonovej basy. Naozaj, v portfóliu kapely ide o čosi pomerne neobvyklé, no kompozične zvládnuté a rozhodne má miesto na albume. Zato kratučké, čisté sólo v podaní Joea Perryho je pre kapelu symbolické, ani on ani Whitford nezvykli na šiestich strunách prehnane onanovať. A ozvenové outro s opakujúcim sa veršom „Oooh, it‘s a sunny day outside my window“ len podčiarkuje psychedelický náboj skladby. ADAM‘S APPLE už začne pekne poctivo, rockovo-dravo. Aj tu sa dá odpozorovať ten charakteristický zvuk kapely, tvrdý rock, avšak bez straty na melodickosti a s prímesou boogie, ktorá rozhýbe telo, rozkýve hlavu. A už prichádza WALK THIS WAY, tak sa touto cestou vyberme aj my. Určite ide o jeden z hitov kapely, zo sedemdesiatok spolu s Dream On, Sweet Emotion a Back in the Saddle. Funky riff a bicie otvárajú divokú jazdu, čoskoro sa pridá valivá basa a zbesilý Tylerov vokál, plný sexuálnych narážok. Na toto sa dá aj tancovať. Pieseň si to odcvála, nudiť sa nedá ani na sekundu, zaslúžene ide o jednu z top kompozícií kapely, inštrumentálne výkony sú super, bez nejakých výstredností. Funk a hard rock v tom najlepšom prevedení, niekedy to skrátka ide dohromady. Prvú stranu platne uzatvára skladba plná dvojzmyslov, BIG TEN INCH RECORD. Je krátka, len niečo cez dve minúty, snáď len ako provokácia cenzorom a konzervatívnej verejnosti? Nechýba piano a dychová sekcia, r‘n‘b nádych je neprehliadnuteľný.

Parádny Hamiltonov bassový riff otvára ďalšiu hitovicu z albumu – SWEET EMOTION. Ozvenou sa ozýva tiež talkbox a šuchot rumba gulí. Až dravý riff nám pripomenie, že ide o poctivú rockovicu, aj keď miestami s exotickým nádychom. Hoci aj prítomnosťou marimby sprevádzajúcej Tylerov spev. Kramerova paľba na bicie odštartuje inštrumentálne outro, kde si členovia skupiny vyhodia z kopýtka, jam ako sa patrí. NO MORE NO MORE je ďalšia rýchla jazda, tentoraz za sprievodu piana. Miestami kľudnejšia, inokedy valivá a dravá. Posledná tretina je čisto inštrumentálna, tiež často nevídaný jav v diskografii Aerosmith. Rockový jam je však presne to pravé zakončenie piesne. ROUND AND ROUND je, dovolím si tvrdiť, najtvrdšia vec nielen na albume, ale v celom katalógu skupiny. Bradfordov drsný riff, za sprievodu apokalyptického Tylerovo spevu je heavy a je to metal. Hudobne skladba evokuje skôr Black Sabbath, než boogie-woogie hard rock Aerosmith. Ale je to výborné! Škoda, že takýchto pritvrdení v diskografii nie je viac (možno mi napadá ešte Nobody‘s Fault z ďalšieho albumu). Jeden z mojich favoritov v portfóliu. Obligatórna balada na záver je YOU SEE ME CRYING, opäť piano a tentoraz aj orchester. Tyler svoj hlas precítene polohuje do rôznych polôh. Možno aj tu sa inšpirovali Guns‘n‘Roses pri skladaní November Rain a ďalších balád. Zasólujú si tu aj Whitford aj Perry, skladba je naozaj inštrumentálna a kompozičná lahôdka. Opäť skôr výnimka, oproti dravému hard rocku kapely skôr na periférií, ale určite nie kvalitatívne! Výborná bodka za výborným albumom.

V mojom osobnom hodnotení je tento album vo veľmi, veľmi tesnom závese za Rocks, čiže bez pochyby 5 hviezd. Naozaj, na týchto dvoch albumov je kapela už vyprofilovaná, no ešte nezmorená drogami a internými konfliktami. A od druhej polovice 80. rokov sa už píše nová kapitola v dejinách kapely.
reagovat

POsibr @ 06.01.2020 12:43:08
A ešte som zabudol, všetkým prajem úspešný rok 2020 a tým, ktorí dnes majú Vianoce (ale aj ostatným) pohodu, pokoj a radosť. Rock on!

horyna @ 06.01.2020 13:13:14
POsibr zdravím tě: díky za recku k albu, které si chci shodou okolností nezávisle na tebou publikované recce dnes pustit. Mám jej v plánu od minulého týdne, kdy jsem hlavou hned po sobě prohnal skvosty Permanent Vcvation a Pump, kteréžto mi způsobili neskutečné stavy euforie. Pět je v tomto případě na místě.

POsibr @ 06.01.2020 14:26:14
horyna: všetko dobré! Budem čakať na dojmy z albumu, viem, že si fanúšikom neskoršej éry na prelome 80. a 90. rokov. To sú ešte riadne šupy, aj keď už v modernejšom šate. Som zvedavý, na Tvoj názor na origo seventies Aerosmith.

murky @ 06.01.2020 14:46:31
Tak , tak skvělý album , který jsem měl nahraný a na MC a poprvé slyšel z originálního vinylu u kámoše.
Od té doby mě nepustil a znám ho nazpaměť.Jedna skladba končí a další už mi vždycky zní v uších.
Zrovna minulý týden jsem ji protočil a opět si smlsnul.
Hodně štěetí a zdraví v Novém roce a taky spoustu kvalitní muziky přeju Všem!!! Zdarec

EasyRocker @ 06.01.2020 14:58:35
Skalním fandou jsem nikdy nebyl, Get Your Wings a Draw the Line jsem střelil, ale velmi mě zaujala, i díky horynovi, jejich tvorba po restartu - Get a Grip, ale hlavně Permanent Vacation jezdím fakt často...

merhaut @ 06.01.2020 16:09:09
Z Rock History 1975:

Toys In The Attic

Každý máme svou ať již skutečnou anebo pomyslnou skrýš pokladů mládí. První ustřižená lokýnka, dřevěný houpací kohout, angličák, pár obalů od žvýkaček či cigár, fotky a dopisy dávných lásek, pomuchlaný magnetofonový pásek… Čas od času se jimi i doprovodnými vzpomínkami sladkobolně kocháme a říkáme si, kde asi skončí, až tady jednou nebudeme. Toys In The Attic, čili Hračky na půdě jsou metaforickým vyjádřením Stevenovy touhy, aby se i hudba Aerosmith stala dlouhověkou, nezapomenutelnou, navždy uloženou mezi věcmi, jež se nevyhazují.

Aerosmith se svým třetím albem opravdu zvěčnili. S osmi miliony prodaných kusů jde o nejúspěšnější dílo bandy grázlů z Bostonu a současně i největší americké rokenrolové kapely. Avšak nepředbíhejme.

MRÁZ
Hračky byly ukuty v divošských ulicích New Yorku a na nekonečných zájezdech. Manhattan, leden 1975. V časných ranních hodinách se pět hubených a chlupatých mladíků motá v mrazivém vzduchu uprostřed 8. Avenue v blízkosti West 44th Street a nervózně se směje a pořád rozhlíží. New York nebyl v 70. letech zrovna bezpečným místem pro noční producírování se. V pětasedmdesátém došlo na jeho území k 1645 vraždám a 83190 loupežím. Ale i přes špínu a úpadek to stále byl největší kotel lidí všech barev a vyznání na Zemi, a co je v našem příběhu ještě důležitější – místem pravdy pro každou rockovou kapelu na vzestupu, jakou právě tehdy byli Aerosmith. „Vzpomínám si na ony ranní procházky ze studia zpět do hotelu Ramada prostředkem silnice, co nejdále od temných zákoutí“ vzpomíná se smíchem Joe. „Měl jsem tenkrát jen pár kytar, a vždycky jsem si jednu z nich bral s sebou, tehdy padesátdevítku Les Paul, a brnkal na ni i cestou.“
Avšak i hudební průmysl má své vlastní temné uličky a statistiky obětí. Jedním z nejhrozivějších strašáků je neúspěch. Aerosmith nezapomínali, jak jejich debut (1973) zůstal s pouhými 30000 kopiemi za očekáváním labelu, a jak žili v nejistotě, dá-li jim Columbia vůbec další šanci.
Poté, co slovutný Bob Ezrin prohlásil na adresu Aerosmith smrtící odsudek „not ready“, ujal se produkce druhého alba Get Your Wings (1974) Jack Douglas. Kapela s jeho pomocí vybrousila a víceméně definovala svůj styl i sound. Díky rádiovkám Same Old Song And Dance a Train Kept A-Rollin’ pak navíc získala zpět důvěru firmy. Všeobecná očekávání před trojkou byla obrovská.
Steven Tyler kdesi řekl: „Všichni jsme byli svému snu naprosto oddáni.“ A tak putovali Amerikou vytrvaleji jak Evropou kočovní cikáni. Zněli stále silněji a pevněji, na jevišti víc a víc zatápěli headlinerům, ať již to byli Mott The Hoople, Kiss, Black Sabbath či Slade. „Byli jsme velmi konkurenceschopní,“ říká dnes baskytarista Tom Hamilton. „Líbí se mi spousta kapel, jakmile jsme se ale s nimi měli utkat před publikem, všechno co jsem chtěl udělat, bylo smést je z jeviště,“ dodává nekompromisně.
Dnes, po více jak čtyřiceti letech, se zdá být vše jasné a jednoduché, Toys In The Attic se stalo milníkem, jenž zvedl skupinu z pozice nadějného předskokana mezi hvězdné rockové superstars.
S již uvedenými miliony prodaných kopií a klasickými rockovými hity jako Walk This Way a Sweet Emotion zní stále neuvěřitelně vitálně. Hračky jsou destilátem Aerosmith – s nervními kytarovými riffy, hitovým potenciálem, oplzlým humorem a výbušnou energií. Aerosmith trojkou pomyslně vztyčili Hvězdy a pruhy na rockovém panteonu vedle Union Jacka The Who, Rolling Stones, Led Zeppelin. „Na Toys jsou jedny z nejdůležitějších skladeb, které jsme kdy napsali,“ říká Perry. „Vytvořili jsme precedens pro to, jak kapela pracovala během následujících let – s přebudovaným zvukem a velkou sebedůvěrou v sebe sama.“

TVŮRČÍ VÝHEŇ
Aerosmith se podařilo přenést koncertní živelnost do studia. „Hráli jsme na větších stadionech před většímy davy,“ vzpomíná Joe. „Detroit, Cincinnati, Cleveland. Měli jsme pocit, jakoby se nám podařilo získat srdce celé Ameriky a ostatní země měly hnedle následovat. Prostřednictvím neustálého koncertování jsme věděli, které typy písní jsou pro naše fanoušky ty nejlepší. Jako autor pak začnete přemýšlet stylem: ‚Kdybych seděl v publiku, tohle bych chtěl slyšet‘, což nám ukázalo směr pro nové písně, které skončily na Toys.“
Konečnou zastávkou turné v prosinci '74 byly tři vyprodané koncerty v jejich domovském Bostonu. Po sváteční přestávce kapela strávila týden s producentem Jackem Douglasem v přestavěné stodole v Ashlandu v Massachusetts, kde se v klidu a bez rušení vršily a probíraly nápady. „Jack byl jako šestý člen skupiny,“ podotýká Perry. „Měl dobré ucho a jeho připomínky byly opravdu povzbudivé a k věci.“ „Věděl, jak si získat autoritu a nám bez obalu říci, co si myslí a jak z nás vydolovat nové nápady,“ dodává Hamilton. „Zároveň vládnul bláznivým smyslem pro humor, takže zábavy spousta.“ „V New Yorku byla fakt děsivá zima,“ vzpomíná Steven Tyler. „Plant Record bylo něco jako posvátné území,“ přidává se Joe Perry. „První zastávka pro každého, kdo už byl Někdo. Místo, kde se tvořily rockové dějiny. Támhle seděl Mick, tam Jimi a vedle Janis.“ Zvukový inženýr Joe Messina vypráví: „Plyšový koberce, tlumená světla. Vzpomínám si, jak jsem poprvé navštívil studio A, kde The Who zrovna nahrávali vokály. Atmosféra byla naprosto elektrizující. Hned jsem věděl, že právě tady chci pracovat.“
Když vše vypuklo. Italská pekárna nestačila dovážet pizzu, kluci pracovali 16 hodin denně, šest dní v týdnu až do konce února.
Messina v režii obsluhoval šestnáctistopý magnetofon. „Můj základní přístup byl zachytit energii Aerosmith,“ říká. „Zaznamenat ten správný okamžik na pásku je mnohem důležitější než jakékoliv nahrávací technologie. Se Stevenovými vokály to však vždy bylo jednoduché. Jeho hlas je ostrý jako břitva. Má navíc skvělé frázování a výšky.“
Co se týče monstrózního zvuku kytar na albu, Messina se smíchem vzpomíná na jeden experiment: „Jack a já jsme zapojili najednou třináct komb a pustili do všech zvuk jedné kytary. Chtěli jsme zjistit, jestli to nebude znít třináctkrát lépe než jeden aparát. Odpověď zněla ne. Pokud jste měli jeden dobrý zesilovač, byla to nejlepší volba.“
A v Plant Record takový měli. „Byl to padesátiwattový Fender Twin z padesátých let,“ navazuje Perry. „Každý kytarista, co prošel studiem, si přes něj zahrál. Měl úžasný zvuk. Samozřejmě, že to není o zesilovači a kytaře, rozhoduje muzikant. Takže jsem mohl hrát přes onen zesák a znít úplně jinak než Pete Townshend, Lowell George či Alex Lifeson. Když došlo k uzavření Plant Record, kamarád Fendera získal a půjčil mi ho, kdykoliv bylo potřeba do mého studia. Hrál jsem přes něj například ve Walk This Way a Same Old Song And Dance.“

CHUŤĚ A VŮNĚ HRAČEK
Každá ze skladeb měla svou výraznou chuť i vůni. „Měl jsem v té době velmi rád funk The Meters a Sly & the Family Stone,“ říká Perry k Walk This Way. „Inspirovala mě píseň Hey Pocky A-Way, chtěl jsem nahrát něco podobného. Napsal jsem riff a akordy před jednou havajskou show. Kluci to pak rozpracovali, Joey (Kramer) hrál v kapelách R&B, takže groove bylo jeho maso a brambory. Steven dodal melodii. Když jsme se dostali do studia k nahrávání, stále nám ale chyběl nějaký nápad k textu. „Jednou večer, když jsme cítili, že potřebujeme pauzu, šli kluci do kina na Mladého Frankensteina. Já film viděl, když se vrátili, byli všichni roztlemení a Jack Douglas imitoval Martyho Feldmana coby Igora, zahlaholil: ‚Walk This Way‘ Někdo řekl: ‚Hele, to by byl skvělý název pro píseň!‘ Steven nelenil, popadl zápisník a tužku, kamsi se schoval a za dvě hodiny se vrátil s textem.“
Tyler ve své biografii popisuje událost trochu jinak. „Já jsem vlastně dokončil skladbu v noci před naším session a měl její text spolu s ostatními v tašce. Tu jsem ale zapomněl v taxíku, byla prostě fuč. Sedl jsem si na schody a napsal z hlavy text Walk This Walk tužkou na stěnu, slovo od slova. Je zajímavé, že skladba napoprvé nezabodovala, teprve nové vydání o rok později znamenalo # 10 v US Top. O deset let později se pak společná verze s rappery Run DMC vyšplhala až na pozici pět.
Jedním z charakteristických znaků nejklasičtějších písní je ten, že je lze rozeznat okamžitě od úvodních tónů. Sweet Emotion je právě takovým skvostem. „Intro Toma Hamiltona je kluzké, slizké a melodicky lahodné,“ vyjevuje své pocity Steven Tyler. „Vzpomínám si, jak jsem chodil na střeše svého domu, hulil trávu, a brnkal na basu,“ říká Hamilton, a pokračuje „naskočil mi v hlavě motiv, hned navázaly další kytarové nápady. Já byl ale příliš plachý na to, abych své nápady uměl prosadit na zkouškách. V New Yorku jsme dokončili základní sadu skladbeb a Jack říká: ,Má ještě někdo nějaké nápady?’ Zvedl jsem ruku, předvedl, a hned jsme na té skladbě začali pracovat. Základy jsme nahráli ještě ten den, pak jsem se já Joey a Brad vrátili do Bostonu, Steven a Joe zůstali a skladbu dokončili. Když jsem slyšel konečnou verzi Sweet Emotion, vyrazilo mi to dech, skvělý pocit. Můžu si dát na svou jmenovku Sweet Emotion Guy! “ Hamiltonův riff kope jako kůň, jeden z nejlepší co kdy kdo vymyslel. Kontrastní psychedelická pasáž vytváří napětí i slastné očekávání.
I přes lyrický název je Tylerův text nezvykle útočný. Joe a Steven byli od počátku sedmdesátých let spolubydlící. Pak se Joe odstěhoval za svou přítelkyní Elyssou. „Byl jsem na ni naštvaný, protože mi ukradla přítele, mého spolupachatele, dá-li se to tak říct,“ vzpomíná Tyler. „Bylo to jako ztratit bratra. Takže ve Sladkých emocích určitě byla žárlivost, temný spodní proud.
Podstatně temnější tóny však zaznívaly uvnitř kapely. Kokain byl součástí denního režimu většiny rockových kapel 70. let, Aerosmith ale byli, jak vzpomíná Kramer, ,největším drogovým odbytištěm v Nové Anglii‘.
Hamilton vysvětluje: „Nechci, aby to znělo jako obhajoba drog nebo něco takového, ale kokain byl něco jiného než změněné vědomí marihuany či LSD. Dodával nám energii a soustředění. Bylo to pro tu danou chvíli enormního vypjetí a nasazení výhodné. Ovšem za pár let zbyla jen destrukce. fakt hrozné. A když jsme navíc začali vydělávat spousty peněz, šlo o začátek konce.“
Zpět k muzice. Úvodní titulka je nijak výjimečný rokec . Podobné točili například raní Queen. Paradoxně zřejmě neslabší track alba. Pro kovaného rockera bude nejspíš jedničkou Round And Round, potemnělá blueshardrocková jeskyně se sabbatovsky naléhavým riffem. Steven drtí tóny jako v žádné jiné skladbě na desce. Je současně jediným autorským příspěvkem Brada Whitforda na Toy. Několikrát na LP zazní zvukomalebné odkazy na Beatles druhé poloviny šedesátých let, podtrhnuté například v náznakově delta-bluesové Uncle Salty melodickou basovou linkou. „Když vykřikla v noci, nikdo nepřišel,“ zpívá Steven smutný příběh o opuštěné dívce ze sirotčince, spíše ještě dítěti, končící jako nedobrovolná prostitutka. Na Paula v Oh Darling! dává vzpomenout expresivní Steven v majestátní baladě You See Me Crying. Biblický příběh Adam’s Apple v poloakustickém bluesrockovém zvukovém hávu evokuje Nazareth v období druhého alba Exercises, včetně nakřáplého Dana McCaffertyho. Ke konci skladby poprvé Tyler popustí uzdu své čtyřoktávové cirkulárce. Z jiného soudku je stylový cover skladby Big Ten Inch Record, proslavené v padesátých letech „Bull Moose“ Jacksonem. Kapela si užívá dechy i honky tonk piáno, Steven netlačí na pilu. No More No More je druhá výplňovka, ale coby struhadlo lepší jako již zmíněná Toys In The Attic. Pestré album si opravdu zaslouží soustředěný a opakovaný poslech, kdy se ke slovu dostanou i aranžérské finesy druhého sledu.
Hračky v podkroví byly vydány 8. dubna 1975. V témže roce je v prodejích překonalo pouze Physical Graffiti. A v rámci celé sedmdesátkové dekády skončily na šestnáctém místě! Tři týdny po vydání kapela už naplno koncertuje, a konečně v roli headlinerů! „Bylo to vzrušující pro nás i pro fanoušky, když jsme poprvé šéfovali Madison Square Garden a měli ji jen pro sebe, bylo nám jasné, že teď už můžeme dosáhnout čehokoliv,“ vzpomíná Perry.
Hamilton: „Kdykoliv si Toys poslechnu, připomene mi, jaké to bylo tehdy s kapelou a Jackem v New Yorku v Plant Record, kdy z velkého kamarádství a dobrodružství vzniklo velké album. To je jeden z důvodů, proč je stále mým oblíbeným.“
Tyler: „Hračky v podkroví jsou symbolickým prohlášením dlouhověkosti, nahrávka nás přežije, budou tam v podkroví se vším, co jsme měli rádi a milovali. A album Toys In The Attic bude takovým mým zvěčnělým zápisem do skály.“
„Album vyšlo v době, kdy rock’n’rollová alba byla důležitou součástí života lidí,“ doplňuje Perry. „Rituál s napjatým očekáváním, kdy záznam konečně vyjde, pak ještě ten samý den rychle do obchodu s muzikou, cesta domů s neustálým prohlížením přebalu, trhání celofánu, spuštění jehly, posez uprostřed stereofonní báze, prohlížení textů a informací k nahrávce. A samozřejmě první poslech! Vše se otisklo do paměti. I to je jeden z důvodů, proč také Hračky vydržely dodnes,“ uzavírá.
–
Máte-li možnost, navštivte půdu s hračkami svého mládí. Budou mít radost. I vy.

horyna @ 07.01.2020 06:24:57
POsíbříku hlásím přeložení poslechu hraček na dnešní odpoledne, ale zítra dám na tuty vědět, jaké to bylo. A pak si přečtu i tvůj rozbor jednotlivých skladeb a budu porovnávat.

horyna @ 08.01.2020 06:52:37
Tož desku jsem včera s chutí prohnal sluchovody a byla z toho jasně očekávaná mňamka. Právě jsem si s chutí přelouskal POsibrův popisek jednotlivých songů (k Merhautovu příspěvku se dostanu až bude více času) a slyším to asi takto.
Úvod desky se mi nikdy nelíbil a nic se na tom zdá se nezměnilo. Titulka je pro mne obyčejný uřvanec a opakujicí Toys, Toys…. mě pořádně sejří. Naopak dvojku Uncle Slaty jsem vždy zbožňoval a třetí je poslední ze dvojice slabších. Od čtvrté šlehy se u mne dostavuje pocit nirvány především u Walk This Way, náramné, dechy podepřené Big Ten Inch Record, samozřejmě i Sweet Emotion, přes dva krapet nadstandardní songy až po překrásnou baladu You See Me Crying. Je to výborná deska, být tu půl body dám 4,5.

Říkám si tak, nemít co kupovat, z čeho vybírat, začnu prověřovat i první dvě alba a snad znovu vyzkouším kdysi odmítnuté Draw the Line.

POsibr hodně zdaru a dobře, že tu občas zapůsobí i klasický (hard) rockový fanda. Být tu jen samý prog-nadšenec, bylo by to jako spát celý život jen s jednou ženskou :-)

POsibr @ 08.01.2020 07:36:15
horyna: vďaka za dojmy! Vždy ma zaujíma názor ľudí, ktorí preferujú inú éru kapely. Keď sa pustíš do objavovania predošlých dvoch albumov, určite sa podeľ. A ináč, Draw The Line nejako nenadchýna ani mňa.

A dúfam, že manželka si neprečíta poslednú vetu! Ale pravda!

Aerosmith se naplno povedl výstřel do amerických, ale taky evropských hitparád až jejich třetím a čtvrtým albem. Ale popularita a úspěch si vybrali svou daň ve formě drog, excesů, hádek a nakonec i nucené přestávky. Toys... je z této etapy tím nejlepším albem Aerosmith a pro staré rockové zakuklence, dokonce vůbec nejlepším deskou Tylera a spol.

Pozitivní nález devíti nebojácných nakládaček, dá se povedět, dvěti hitů. Každá skladba má jiný rukopis, velice charismatický a snadno zapamatovatelný. Walk This Way a Sweet Emotion jsou profláklé rádiové tutovky. No More No More a You See Me Crying mají daleko do vtíravosti břeček z MTV Cryin a Crazy. Pak je tady dixieland Big Ten Inch Record, valivá deka Round and Round a zbytek doplní Uncle Salty a Adam's Apple.

S deskou Toys in the Attic se kapele povedl skutečně razantní nástup na scénu, která prahla po podobně orientované muzice. V zámoří se z nich přes noc stali hudební a posléze i narkotikoví baroni. Tyler a Perry byla vždycky dvojka k pohledání, velkohubý drsňácký projev a slovutná kytarová technika, působili jako magnet na zvlhčované spodní prádélko dámské populace.


reagovat

horyna @ 10.06.2017 11:39:35
U Aerosmith se sklání především před tvorbou z konce osmdesátek, ale šťavnaným biftekem Toys nepohrdnu rovněž.
No jo, copak smithi a dívčí kalhotky. Počítám, že na těch jejich koncertech, stát v první řadě, pěkně ty krajky kolem vás sviští.

Dnes jsem vytáhl další fošnu, jsa namlsán druhým albem a neprohloupil jsem. Skvělá hardrocková pecka, jízda od první skladby. Parádní Uncle Salty, známá Sweet Emotion a finále končí pohodovou You See Me Crying. Tady už hodnocení vytáhnu na plný počet, i když následující Rocks je prý ještě lepší. Tak uvidím, jaké bude srovnání, Toys ovšem bez debat 5/5.
reagovat

Balů @ 21.07.2016 16:27:00
Tato LP byla další iniciačni v mem stále ještě náctiletém věku. Takto jsem si tenkrát představoval Rolling Stones ovlivněné Zeppelíny, a bral jsem to jako americkou reakci na tvorbu těchto kapel. Ale naprosto svébytnou. Spolu s následující Rocks patří ke klasickým albům sedmdesátých let. Prostě první půlka sedmdesátek byl zlatý věk hardrocku.

Třetí album Aerosmith, Toys in the Attic, patří po právu mezi hardrockové klasiky a je považována fanoušky kapely za jedno z nejlepších z rané tvorby. Pánové ještě svou hudbu nakopli, zvukově zhutnili, aniž by to bylo nějak na škodu kvalitě...

Už titulní a úvodní kus je opravdu razantní, vysokorychlostní, kde se snad už nedostává prostoru, kudy by energie mohla prorazit ven... osvobozuje ji krátký hrací čas. Výmluvný nástup. Druhá Uncle Salty patří mezi moje nejoblíbenější z tvorby kapely - neodolatelný psychedelicky zabarvený zvuk i ospalý Tylerův projev a hmatatelné emoce - plnokrevná rockovina, která potěší příznivce prvních dvou alb. Adam´s Apple je další přímočarou hardrockovou jízdou s vyloženě tahounskými kytarami, za kterou by se snad nestyděli ani AC/DC či Motörhead. Jedním z největších hitů kapely je nepochybně Walk This Way s neodolatelným melodicky vypjatým refrénem a hutnými hardrockovými porcemi, znáte ji asi z řady předělávek. Big Ten Inch Record je prastarý rock´n roll 50. let, který bylo tehdy jakousi módou v různých podobách znovuintegrovat v různých podobách - ale nic proti, piánko, skočná, příjemná záležitost. Sweet Emotion je další skladba s kategorie Uncle Salty, výrazný, psychedelický úvod a táhlý, ospalý Tylerův hlas, pak zásadní kytarový riff, který by zbořil dům... Zase, vícekrát předělaná skladba, kapela sama ji opět předělala na notoricky známý soundtrack k Armageddonu (1998). No More No More je další polobaladou, výrazné akustické vstupy, podobný a stejně kvalitní model jako Seasons of Wither na předchozím albu, i když určitě baladického podílu je tady méně a celá věc je víc odpíchnutá kupředu. Round and Round je na poměry kapely temné a těžké hardrockové sdělení, tomu odpovídá i vypjatý, ponurý Tylerův přednes... Klidně by se dalo říct, že je to jakýsi pradědeček grungeového směru... překvapivá a silná záležitost. Baladou se vším všudy je pak závěrečná You See My Crying, s nostalgickou atmosférou a silným klávesovým vkladem a snad až přepjatým Tylerem...

Společně s následujícím albem "Rocks" pro mě vrchol tvorby kapely, i když přiznávám, že alba hlavně z 80. let moc neznám a ta z 90. taky spíš jen okrajově. Tohle je ale poctivá smršť plná energie a jak hudebně, tak i zvukově zlepšení oproti předchůdci.
reagovat

Priznám sa, dlho som im vzdoroval. V 90-tych rokoch, keď som bol ich tvorbou zahltený od kamaráta, mi pripadali dosť komerční. Dnes sa nazdávam, že napriek všetkému patria k tomu lepšiemu, čo v novodobom akože rocku pre MTV existuje (týmto pozdravujem Slasha a jeho Velvet Revolver, Jona Bona Joviho a ďalších „tiežrockerov“). Dôvod je vcelku prozaický, Aerosmith majú za sebou poctivý „background“ zo 70-tych rokov.

Toys in the attic poskytuje krásny pohľad na energickú skupinu hrajúcu priamočiary hard rock. Úvodná skladba svižne odpáli celú dosku, takže zvoľnenie tempa v pohodovej Uncle Salty poslucháč berie s dobrým pocitom a očakávaním, čo príde ďalej. A Adam’s apple predostrie v podstate klasický rock’n’roll. Boli raz takí rapperi (meno odo mňa nechcite) a s Aerosmith duelovali skladbu Walk this way, čo ma moc nebralo. Ale ouha, originálna verzia je chytľavá, húpavá a namakaná skladba, rozhodne jeden z vrcholov albumu. O tom, že rock’n’roll hral v rannej tvorbe skupiny výraznú úlohu, svedčí aj cover Big ten inch record. Ďalšia klasická riffovka je Sweet emotion, povedal by som, klasická Aerosmithovka. No more no more klame názvom, takýchto naliehavých poloslaďákov je potreba nielen more, ale aj oceán. Hádajte, čo je pre mňa vrcholom dosky. Áno, Round and round je posadená metalovoťažká trvďárna, bez chybičky. Asi najlepšia vec od Tylera a spol. Na záver prichádza najväčšie prekvapenie – hosťuje Alice Cooper a zahrá jeden svoj song. Nie? Ani sa mi veriť nechce. Tyler sa pri nahrávaní určite aspoň pomaľoval na čierno okolo očí.

Nie je to úplne najlepšia doska, akú som kedy počul, ale zato obľúbená je dosť. Preto prihadzujem nejaké tie hviezdy navyše. Veľký rozdiel oproti „comebacku“ je aj Tylerov spev, v mladosti sa miestami na seba vôbec nepodobá (napríklad už spomínaný Alice).
reagovat

@ 20.08.2009 09:27:10
Fajn recenze. V názorech na spoustu skladeb se shodujeme, jen bych si dovolil poznámku k You See Me Crying. Pro mě osobně je tahle balada ze stejného těsta jako o téměř 30 let mladší videohitovka Crying, a to včetně typického Tylerova vokálu.
Jinak (nadsázku jsem pochopil :-) ve skutečnosti Alice na žádné desce Aerosmith nehostoval, ovšem skoro kompletní Aerosmith se objevují na jeho desce Trash z roku 1989. Tyler tam pěje vokály v (hodně aerosmithovské) baladě Only My Heart Talkin'.

Voytus @ 20.08.2009 09:31:58
Walk this way s Aerosmith udělali Run DMC. Je k tomu ale zdařilý klip.

@ 20.08.2009 10:10:24
K Walk This Way s Run-D.M.C. musím dodat, že to bylo asi úplně první spojení rapu s kytarovým rockem v historii populární hudby (cca 1986) a úspěch této verze (a skvělého videoklipu) dokonale připravil půdu pro comeback Aerosmith ve velkém stylu (vynikající alba Permanent Vacation a Pump).
Pro křížení rapu a rocku nebo metalu krátce nato zahořelo mnoho mladých kapel (viz první album Beastie Boys) a tenhle styl se na přelomu 80. a 90. let dočkal značné popularity (nejčastěji se mu říkalo crossover).
Další podobně slavná věc jako Walk This Way je např. Bring The Noise, kterou udělali thrash metaloví Anthrax spolu s hip hopery Public Enemy v roce 1991. V pozdějších dobách i tento zpočátku šokující styl poněkud zpopovatěl (viz nu metal).

hejkal @ 20.08.2009 10:11:48
Apache - neuveríš, ale cez obed som si bol po zásielku a okrem nemeckých Mammut (1971) a temných amíkov JPT Scare Band - Sleeping sickness (1973-1976) mám v ruke Pandora's box a hodlám sa mu cez víkend venovať. :)

Apache @ 20.08.2009 21:39:11
Skvělé! :-)

vmagistr @ 11.06.2013 19:17:16
Za dlouhých studijních nocí mého letošního zkouškového jsem se zakousl mimo jiné i do diskografie Aerosmith a byl jsem mile překvapen. Kapelu jsem předtím taky znal jenom v poloze "Armageddon", která mi sice v zásadě nevadí, ale cíleně bych si ji nepustil. Alba ze sedmdesátých let jsou rozhodně jiná třída! Nejvíc se mi líbí Get Your Wings a právě Toys in the Attic, ale celá tvorba Aerosmith až do roku 1979 včetně má šťávu a zaujaly mě i pozdější desky Get a Grip a Permanent Vacation (což už jsou ale zase o dost jiní Aerosmith).

Cossack @ 11.06.2013 20:56:30
Vmagistře, a co "Pump"?

vmagistr @ 11.06.2013 21:55:31
Cossack: Pump mi kupodivu (vnímám, že je u fanoušků kapely velmi oblíbený) mezi výše jmenovanými dvěma deskami přišel takový utopený, nevýrazný. Jsou tam sice pecky jako Janie's Got a Gun nebo Young Lust, které mě hodně baví, ale k albu jako celku jsem si zatím cestu nenašel. Na nějaké definitivnější hodnocení je v mém případě ještě brzy, neboť poslechů všech jmenovaných alb v nejbližší době bude určitě přibývat, ale zatím u mě Pump na Permanent Vacation nebo Get a Grip co do oblíbenosti ztrácí.

Cossack @ 12.06.2013 14:55:29
Tak to u mě je to jednoznačně to NEJ od „Vzdušných kovářů”, pak teprve „Vacation” a po ní „Grip” (a na špici je pro mne „Pump” i v celkové diskografii).
A díky za odpověď… ;-)

adam @ 12.06.2013 18:20:14
Toto CD predávali onehdá v TESCU za smiešnych 5€ v takom zvláštnom kovovom obale.
Mal som kamarata, hejkal ho isto pozna (bubenik Kuťo) a ten je do aerosmith total magor a vie o nich v podstate všetko. No a Kuťo mi toľko ničil uši, že som to napokon vzdal a keď som to za tých 5€ videl, tak som neodolal a kúpil to. Ostal som zdrvený. Super rock, tvrdé riffy, hustá atmosféra. To som od chlapíkov čo plodia tupé slaďáky pre násťročných absolútne nečakal. Vďaka Kuťo, vďaka TESCO, mám doma klenot.