ZZ Top - Tres Hombres (1973)

Fousatou partu kolem kytarového mistra Billyho Gibbonse jsem si velmi oblíbil. Jejich nekompromisní jižanský rockový vichr, propojený s motorkářskou estetikou a později i ženským elementem, mě vždycky zalije velkým množstvím životodárné mízy.

Waitin´ for the Bus nás bez varování vhodí do nekonečného rockového kolotoče se zřetelným bluesovým prazákladem a neodpáratelným jižanským oparem. Těžké Beardovy údery odbíjejí jako armageddon a Gibbons seká a mele kytarové riffy a do toho sází svůj klasický, žhavým černým uhlím a nikotinem prosáklý nosový hlas.

Jesus Just Left Chicago je těžkotonážní zízítopácký monolit, blues tu dostává podobu těžké asfaltové hmoty - jsme přece v Texasu, nemůže tomu být jinak. Rozvibrované strunné melodie podpořené těžkými údery rytmické sekce a Gibbonsův parádní vokál jsou neodolatelnou rozbuškou. Pokaždé, když to dozní, ozývá se můj nadšený řev...

Beer Drinkers & Hell Raisers je rychlopalnou rockovou hitovkou, spojující ve vítězný oblouk nekompromisnost a melodické poslání... a parádní Gibbonsovo sólo.

Master of Sparks je volnější záležitost, opět ale bezpečně vyrůstající z texaských bažin na bluesovém fundamentu, zvěčnělém v Gibbonsových riffech i zpěvu. Posmutnělá, snad až plačtivá píseň, v závěru přece jen s rockovou silou.

Hot, Blue and Righteous na té slzavé vlně zůstane. Klasická bažinatá, líná balada, v nejlepší tradici navazující na Sure Got Cold... z předchozího alba. I na třech minutách tahle trojka ukázala, že i tady dřímá její moc a síla. Krása v tónech a zvucích.

Move Me On Down the Line je splašený energetický nápor. Kulomet, kosící nepřátelské přední linie něco málo přes dvě minuty. Geniální rockový útok na nejvyšší mety. Dostali jste mě, hulákám a mávám pěstmi...

Precious and Grace má pomalejší, klouzavé kytarové riffy, neodolatelně nesoucí Gibbonsův utrápený hlas. Těžká rocková rytmika drží celou tu strukturu pohromadě, a ozve se i rozostřené, drsné sólo.

La Grange, proslavená ještě v devadesátkách soundtrackem k Bayovu Armageddonu, je nekompromisním boogie s nekonečným sólem, odpáleným s neuvěřitelnou energií a razancí. I pojmenování stylové - po místním bordelu.

Shiek je střednětempou skvostnou písní. Mexiko přímo v textu, ano, líná a ospalá nálada zakouřeného baru, holek do půli těla u tyčí, cigára, nachos, salsa a tequila. A kdo někdy pochyboval o Gibbonsově talentu, zaposlouchejte se.

Have You Heard? je závěrečným hřměním, dunícím v pomalém a těžkém bluesovém tempu. Baladická, posmutnělá a nostalgická nálada. Gibbonsovy strunné trhanice, sólo i zpěv jsou opět skvělé, ale vyřádilo se tu celé trio.

No, vězte, že v této éře ještě pánové fousatí nebyli, ta pověstná sázka přišla až o pár let později. Je to klasické, velkou kvalitou nabitá muzika z první éry, kde ještě naplno vyčníval Gibbonsův talent. Rozmýšlím se mezi 4 a 5, i přes velké nadšení sázím střízlivé 4. Plnou nálož má milované Deguello...
reagovat

Texaské trio ZZ Top jsem si objevil relativně dávno. První album mě přišlo takové ještě nedovařené, ale přece jenom nadějné a tak jsem si ho časem pořídil. Na dlouho to bylo od nich první album a přistihl jsem se při tom, že tuhle hudbu nějak zvlášť nevyhledávám a čekal jsem, kdy se můj postoj k First Albu nějak pozmění. Přišlo mi takové nedodělané a dokonce jsem tehdy nabyl dojmu, že to kapela na víc jak dvě tři alba nedotáhne… Jak vidno, výrazně jsem se zmýlil… V další letech jsem se zvolna prokousával jejich repertoárech a nakonec jsem zatoužil po těch „průzkumech“ mít doma jediné album – Tres Hombres, které si mi dodnes líbí a ke kterému se vracím….

WAITIN´ FOR THE BUS – dobře vypilovaný riff je nosným stavebním základem první skladby a jak vidno, kapela na něm vystaví celou kompozici. Baskytara a kytara v unisonu objíždějí dané téma a bicí nástroje úderně podmiňují celou atmosféru, do které se vešla i foukací harmonika

JESUS JUST LEFT CHICAGO – druhá skladba se rozjíždí vláčněji jako shuffle a klouzající kytara navozuje správnou bluesovou atmosféru. Rytmicky se tu neděje nic výjimečného a dá se předpokládat, že se to moc nezmění a tak bude záviset na kytaře a zpěvu, jak si s daným tématem poradí. Při poslechu skladby si vybavím Dear Jill z repertoáru Blodwyn Pig na jejich prvním albu a popravdě řečeno – Mick Abrahams ohýbá bluesové tóny sugestivněji než Billy Gibbons. Skladba ovšem nepostrádá dravost a syrovost a milovníci klasického bluesrocku mohou být spokojeni. Rytmika Frnka Bearda a Dustyho Hilla je ovšem stále stejná a neproměnlivá….

BEER DRINKERS & HELL RAISERS – výraznější nástup a šlape nám tady další skladba, v níž se Gibbons jako zpěvák střídá s Hillem jako zpěvák a krásně je cítit rozdíl jejich hlasové barevnosti. Ani jeden ani druhý nemají žádný mimořádný hlasový fond, ale výtečně frázují a zastřený Gibbonsův hlas doplňuje výše položený Hillův. Kytarová jízda je Gibbonsova sóla asi by to nestačilo k ničemu víc, než k tanci. Ostatně ZZ Top byli silní především na pódiu a ve studiu se toho nějak moc nedělo.

MASTER OF SPARKS – skladba se pořád pohybuje v daných šablonách a jako šicí stroj je zde opisována melodická a basová linka s takovou úporností, že mě to začíná připadat bez nápadu a zároveň chápu, že tenhle typ hudby často vyvolával vytváření všelijakých coverkapel, protože naučit se hrát podle podobného modelu bylo nejen podmanivé, ale především žádané. Gibbons v mezihře vypálí dobře vykonstruované sólo a pak se vrátí do vyšlapané stezičky a rytmika jede pořád ve stejném stylu bez breaků a akcentovaných dob….

HOT, BLUE AND RIGHTEOUS – tady se ovšem výrazně zpomalí a máme tady pomalé blues s opravdovým vnitřním feelingem, kde se kytarový mlýnek s mollovými a dzrovými akordy zvolna proměňuje a vzniká tak balada, která je na albu nanejvýš žádána. Tahle skladba kapele sluší a i když nakřáplý Gibbonsův hlas moc podnětů k přemýšlení neskýtá, je třeba uznat jistou mysteriózní vibraci. Kytarové sólo je ovšem excelentní. Zatím nejpodmanivější, jaké jsem na albu zaslechl. Neplýtvá se tady tóny, ale zase se melancholická melodie a sázené tóny se dobře seřízeným sborem hlouběji vrývají do paměti…

MOVE ME ON DOWN THE LINE – dravá rychlost přináší další skladbu. Klasický mlýnek a opět je zřejmé, že upadneme do jistého klišé, kde se bude omílat jedno téma dokola. Souhra je evidentní a je podepřena nespočtem koncertů, takže po instrumentální stránce toho ZZ Top nelze moc vytknout. Invence je ovšem držena na uzdě tak, aby se náhodou předčasně nevystřílel, veškerý prach a bylo s čím a proti čemu bojovat. Na zábavu dobrý model hudby, který musel zabírat….

PRECIOUS AND GRACE – téměř sabbathovský riff se zařízne do uší a přináší pregnantnější skladbu, která zaútočí na pudy. Instrumentálně se tady ale neděje pořád nic mimořádného nebo nic, co bych už v jiných obměnách neslyšel od jiných kapel. Baskytara je sice hodně čitelná a nepříliš vývojová. Chybí mi albu podíl výraznější podíl slide-kytary, nebo steel-kytary a také zde pauzíruje foukací harmonika, o klavíru a varhanách nemluvě. Mnoha skladbám by takové proměny prospěly, ale byl zde cílený záměr vytvořit ryze kytarovou hudbu, což se víceméně podařilo.

LA GRANGE – čím se asi bude lišit další skladba od předešlé? Tlukotem dřev, větší prokomponovaností, anebo to bude kopíráková hudba? Gibbons v mezihře předvede, že hrát skutečně umí na výbornou, ale ty doprovody mě umoří. Neustále omílaný riff (ukradený v přetransformované podobě Muddy Watersovi) více energetického potenciálu nepřivolá. Znovu si uvědomuj proč nemám rád Status Quo a to jejich omílané dřevní boogie a rock and roll. Dravost nechybí, energetický potenciál je nabuzen, ale nápady, podněty, proměny se konat nebudou……

SHEIK – tohle je ovšem jiná káva. Skladba má pojednou jiný zvuk a to poměrně výrazně. Taky zde se dokola objíždí dané téma, je tady ale více rytmických proměn a také větší barevnost ve feelingu. Výtečné do klubu, nebo hospodského sálu. Gibbons v mezihře proměňuje svoje hledačství na filigránskou práci s tóny. Jiný kytarista by nás zasypal snopy jiskernatých tónů a Gibbons víceméně ohýbá tóny za pomocí wah wah pedálu. Beardovy bicí nástroje jsou ovšem podpírány ozvěnou hry na conga, což je určitě vítané proměnění. Nenajdeme zde žádnou melodii, ale rytmické základy v rozviklané harmonii s cinkáním zvonku a melancholickými akordy v rozkladech. Hudba se na pár vteřin ztratí a pak se opět celé téma vrátí zpět a zaútočí na nás v obvyklé pregnantnosti. Docela vtipně zde působí ohnutí vlnovkovitého tónu, což vypadá jako přiznávka na saxofon, ale jinak si hraje Gibbons s wah wah pedálem a blues se zde rozhodlo pro námluvy s funkem a svádí to k improvizacím….

HAVE YOU HEARD? – emocionální pocity vkládané do zpěvu a zkreslené kytarové výjezdy působí přitažlivě, ale jsem už unaven z té onanie rytmických obrazců. Model hry bicích a baskytary je moc (až příliš čitelný a také nudný). Gibbons to vyvažuje kytarovými tématy, které mají svou sílu, ale všechno je tady příliš prvoplánové. Chybí zde osobitější bluesový shouter a větší pestrost v aranžmá a instrumentaci. Formálně je ale skladba v pořádku, ale už jsme na konci a musíme se vyrovnat s tím, co jsme poslouchali

Třebaže největší sláva ZZ Top povstala až v osmdesátých letech (to už se o nich hovořilo jako o kultu bluesrocku), přestal jsem je cíleně vyhledávat. Proč? Tu slávu jsem jim nezáviděl a řekl bych, že jsem ji jim naopak přál, ale….
Když do blues vstoupí sekvencery a zvuk rytmiky je preparován pro větší pregnantnost elektronicky, není to nic pro mě. Blues a elektronika – to je nebe a dudy a tak jsem nechal kult rašit mimo můj cílený zájem. Také jsem nabyl dojmu, že z téhle kapely jsou HODNĚ cítit prachy a že hudba je podřízena vydělávání a posilování vlastního ega.
Myslím, že za ZZ Top sedmdesátých let zůstala hodně zajímavé hudby a stylového pojetí, ale v dané oblasti jsem si našel jiné „hrdiny“ a tohle dřevorubecké trio už dnes dál nějak nevnímám. Když Texas – tak raději Johnny Winter a Stevie Ray Vaughan.
Tím se nechci dotknout cítění jejich skalních příznivců, protože u nás jich má tohle trio opravdu hodně, ale ta šablonovitost a schematičnost podání mě odrazují….
Album Tres Hombres na čtyři hvězdičky dosáhne.
Jeden můj kamarád, který je specialista na různé deriváty blues jednou utrousil:
"Na rozdíl od Katapultu tihle hoši umějí hrát, ale na Cream, Canned Heat, Ten Years After, Free, Groundhogs, Savoy Brown, Tucky Buzzard... nemají, ale budou to umět prodat!" (bez mého dalšího komentáře)




reagovat

hejkal @ 15.02.2012 15:05:29
Celkom ma baví čítať tvoje recenzie na americké južanské a príbuzné kapely, ktoré ti evidentne k srdcu neprirástli. :) Pravdu povediac, ZZ Top mám rád, ale často ich nepočúvam, v zástupe obľúbencov tiež nie sú v čele, ale ich skladby majú ťah a baví ma ich hrať.

Petr Gratias @ 15.02.2012 15:23:20
Zdravím Hejkale...
na Tvůj názor jsem byl zvědav.
Nějak podobně jsem očekával, že zareaguješ.
Jako kytarista ale určitě cítíš, že tady té vynalézavosti moc není k pohledání.
Ano, skladby mají tah na branku a strhnbou na první poslech, ale na Gibbonsovi je z mého úhlu pohledu všechno čitelné hned napoprvé a to mě začne připadat jako nevývojové.... Něco jsem se naučil a budu to hrát v podstatě pořád dokola.
"Fousáči" to blues samozřejmě cítí a nic nepředstírají, ale Clapton, Bloomfield, Lee, Mandel, Vestine, Vaughan, Winter, Allman, McPhee, Taylor, Simmons, Kosoff... tam to má ještě další rozměr.
Myslím, že jsou hodně přeceňovaní a místy trochu podbíziví....

hejkal @ 15.02.2012 15:30:56
Chápem, Gibbons má podľa mňa dosť jedinečný cit, i keď hrá toho menej, než iní. Už Hendrix ho považoval za jedného z najlepších gitaristov a to ešte sotva o ZZ Top platilo, že sú komerčáci. :) Rovnako nemôžem elektroniku a synťáky a automaty namiesto bubeníkov, v blues rocku obzvlášť, ale jedno je zaujímavé, tie ich skladby z 80. rokov, keď sa napražia a nahradia človekom za bicími, sú tiež celkom fajn.

EasyRocker @ 05.09.2012 09:29:17
Zkusil jste, Petře, album Degüello? Je mé nejoblíbenější, pěvecky podle mě mistrovské, řekl bych, že i vrstevnatější a ještě před přechodem kapely k metalovému zvuku 80. let (viz i recenze zde)...

Začnem s tým že toto je môj najobľúbenejší album od fúzačov. Jednotka sa k nej blíži a je jej za chrptom ale predsa.
Prvá pieseň: Waitin' for the Bus s ktorou sa úplne stotožňujem pretože aj ja dosť často čakám na autobus.
Od Zz Top mám rád tie dvojminútové extra boogie sekano riffové piesňe s bluesovým cítením, ako táto.
2: Jesus Just Left Chicago taká klasická nezameniteľná Zz topovka.
Tretia pieseň Beer Drinkers & Hell Raisers je podľa mňa (ako inak ) najlepšou piesňou od Zz Top teda aj na tejto placke. Je to pre mňa absolútny kult či ju hrá Billy Gibbons alebo Lemmy Kilmister s Motorhead na ich prvom albume (v bonusoch) je to fantázia, ten spev a tak.
Máme tu štvrtú pieseň Master of Sparks má silný južanský riff to mám rád.
A je tu slabé miesto albumu Hot, Blue and Righteous. Tento slaďák sa mi ale vôbec do tohoto albumu nehodí. Mám rád pomalé blúzovky ale toto nie !
Move Me on Down the Line v tejto piesni sa mi páči refrén. Je to dobrá skladba.
Precious and Grace ďalší chytľavý riff taký ten slideujúci .Taktiež vynikajúce sólo s bottleneckom.
Máme tu hit La Grange neviem prečo správe táto pieseň stala hitom ale budiš je tiež skvelá presne zapadne do tohoto albumu.
Shiek zasa (dúfam že nie len pre mňa) druhý vrchol albumu pekná pieseň z južanským cítením (ja to tak cítim).
Album zakončuje pomalá taká yeah yeah skladba Have You Heard? ale s dobrými gitarovými lickmi dá sa jej kludne uveriť takže sa nič nedeje..umelecké dielo.

reagovat

Cossack @ 11.07.2011 07:41:35
Souhlasím, že se jedná o vynikající album; i u mě je jedním z nejoblíbenějších od „fousáčů”, tehdy však ještě nefousatých. :-)
Jen se mu u mě oblibou víc blíží „dvojka”, tedy "Rio Grande Mud" (byť "First Album" mám taky rád)...
P.S.
"Hot, Blue And Righteous" je taky v pohodě. ;-)

Dá sa zopakovať ten čistý prameň energie z Rio grande mud?

Pokiaľ som schopný to posúdiť, tak áno. Blues rock s nádychom istého funky šmrncu v podaní trojice ZZ Top nikdy nechutil lepšie ako v skladbách Waitin’ for the bus, Have you heard a Jesus just left Chicago. Vrcholom albumu je hard rocková pecka Beer drinkers & Hell raisers. Až za ňou sa drží klasika a notorický hit z frivolného prostredia La Grange. A dodávam, že sólové pasáže perfektnej vypaľovačky Move me on down the line patria k najlepším momentom na doske. Ostatné veci sú „iba“ perfektné a dotvárajú jedinečnú atmosféru Tres hombres.

Aj ďalší album južanov má punc klasiky. Veľká škoda, že nedokázali v nastúpenom trende vytrvať a nechali sa opiť rožkom komercie.

reagovat