Prokop, Michal - Michal Prokop/Framus Five Blues In Soul (1969)

Je snadné vypočítat neduhy prvního alba Michala Prokopa a Framus Five, ale je to i trochu nespravedlivé, protože podmínky, v jakých vznikalo, jsou prostě nesrovnatelné s realitou jeho amerických vzorů. Na naší nesměle pučící beatové scéně konce 60. let byli Framus Five unikátem nejen zvoleným žánrem, ale i věrností a kvalitou jeho zpracování. Jakmile ovšem připustíme patriotismem nezatížené srovnání s originály, je jasné, že v jejich snaživých coververzích Raye Charlese, Wilsona Picketta a dalších není a nemůže být samozřejmost těchto soulových špiček, ba ani dnes už bezejmenných dělníků stylu, pro které byla taková muzika přirozená jako dýchání.

Michal Prokop zaslouží obdiv za to, jak coby samouk zvládl soulové frázování i feeling, ale, málo platné, v jeho projevu je i hodně horlivé upracovanosti. Často zřetelně přehrává, příliš tlačí na emocionální pilu a snaží se být papežštější než papež. Je také cítit, že s anglickými texty není tak propojený (výslovnost nechme stranou, ta je docela slušná) jako na pozdějších deskách s češtinou, a jeho zpěv tak trpí určitou výrazovou jednorozměrností. Lépe zní v rozjetých kouscích jako I Got My Mojo Working, Around and Around nebo What'd I Say, v pomalých písních se někdy zbytečně „škrtí".

Stejně tak kapela má všechny žánrové postupy svědomitě naučené a nedá se říct, že by jí to nešlapalo. Pochválit se sluší klavír Ivana Trnky, který leckterému songu přidává na atraktivitě, aranžérské postupy jsou dobře odkoukané, ale ten nenucený drive motownských specialistů je pro Framus Five zkrátka nedosažitelný. Rozhlédneme-li se po dějinách domácí populární hudby, nemá album (o dva roky později přejmenované pro export na Blues in Soul) ve svém žánru široko daleko konkurenci. Ale buďme soudní, je to přece jen spíš dílo talentovaných učedníků, než vyzrálých mistrů.


Recenze již zveřejněna na xplaylist.cz
reagovat

V šesťdesiatych rokoch mám z tých, takpovediac komerčne, najprezentovanejších skupín (Beatles, Rolling Stones) najradšej Animals s Ericom Burdonom. A podobne pôsobí aj Framus Five na albume Blues in soul.

Na jednu stranu je to super, Prokop pôsobí, akoby sa narodil v anglicky hovoriacich krajinách a kapela má správne nastavený zvuk, aby sa podobala na západnú produkciu (potešia hlavne klávesy). Na druhú stranu, ide o covery (čo nie je chyba), ktoré si vždy radšej vypočujem v nejakom mixe s vlastnou tvorbou. Tu je vlastná skladba iba jedna,titulná Blues in soul. Príjemne swingovo klávesuje a dychy á la rúžový panter sa k tomu hodia. Som rád, že je tu aj skladba Believe to my soul, ktorú mám rád najmä od Humble Pie. Vrcholom albumu je potom záverečná pecka Hold on I’m coming. Kde americká skupina Child hammonduje sťaby Vanilla Fudge, tam Prokop s kapelou stavajú na živelnom prejave a ide im to.

V globále jedenásť pesničiek príjemne plynie, až uplynie a čoby bonus je tu deväť rovnako omietnutých skladieb.

Výborný „šesťdesiatkový“ album, blues nemôže sklamať.
reagovat

Zrejme tá poloha, v ktorej bol Prokop najsilnejší, tá živelnosť/ Michalov hlas je surový ako tatársky biftek/, sa myslím v ďalších albumoch opakovať nepodarila. Kapela s dychmi znie fantasticky tiež. Aj keď ide väčšinou o prebrané skladby, kapela im vdýchla vlastnú tvár a vytvorila na vtedajšiu dobu parádny album, najlepší v oblasti soulu. Päť hviezd nedávam len preto, že tam nie sú vlastné skladby./Okrem Prokopovej Blues In Soul/.
reagovat

Zdeněk @ 03.12.2011 20:46:44
Určitě nejlepší Michalovo album.

Petr Gratias @ 03.12.2011 20:48:47
Album Blues In Soul má podle mého názoru u nás zvláštní postavení.
Myslím, že je to vůbec první záznam na desce, který dokumentuje, že i český zpěvák ovládající slušně angličtinu, samozřejmě vybaven od přírody mimořádným hlasovým fondem, frázováním a výrazem je schopen interpretovat černošský soul a blues velmi přesvědčivým způsobem.
Michal Prokop takový zpěvák na tomhle albu byl. Poradil si s Ray Charlesem i s Muddy Watersem za stylového hudebního doprovodu.
Samozřejmě koncertní provedení ve svém živelnosti, dravosti a emocionalitě převyšuje studiové nahrávky.
Přesvědčuje mě o tom krátkometrážní černobílý film Kdopak by se beatu bál (1969) natočený Ivanem Rochem v legendárním pražském New Clubu...
Ovšem divím se, že Michal Prokop ostře neprotestoval u vydavatele a netrval (třeba i soudní cestou), aby byl vytištěn nový. Verze alba ARTIA stran obalu byla něco úplně jiného.
Tady Prokop bohužel vypadá jako vyvalený buran se slaboduchým výrazem v obličeji.
S hudbou to sice nemá nic společného, ale přiznám se, že mě odradilo mít doma album s tak děsivým obrázkem na obalu a nebyl jsem kupodivu zdaleka sám...

Zdeněk @ 03.12.2011 21:23:02
Zdravím Petra- samozřejmě souhlasím, že obal se příliš nevyvedl, nicméně obal LP vydaného Artií pro
zahraniční trh je sice na pohled pěknější ale má jednu chybu - je tam vyfotografovaná sestava Framus
Five, která neodpovídá sestavě, která hraje na albu
/např. Luboš Andršt, který na Blues In Soul neučinkuje//.Typický výplod tehdejší hudební
produkce.

Petr Gratias @ 04.12.2011 10:20:14
Ano, Zdeňku...
to máš pravdu.
Luboš Andršt nemá s albem vůbec nic společného.
Svědčí to jenom o tom, jak se naše hudební vydavatelství pelivě staralo o alba po nehudebních
faktografických stránkách....
Typický český šlendrián... ARTIA to vydá ven a tak je jedno,
jestli tam bude Andršt nebo ne.
Myslím, že za Rakousko-Uhersla byl pro to už vymyšlen termín - foneticky čteno "šlamperaj" (Schlamperei).
Musím jenom souhlasit.

Mohyla @ 04.12.2011 10:26:53
Zdeněk, Peter, súhlas, ten obal je fakt průser, natíska sa termín - na kriminál, no hudba tá je super.

"Prokop - vrozený pěvecký negroidní projev umožňuje vytvořit atmosféru skutečného soulu, plnou dynamického napětí a spontánních reakcí..."

"Trnka - špičkový pianista a varhaník, prakticky samouk, vysoce vyvinuté hudební cítění..."

"Klarfeld - přesný a nenápadný bubeník výborně udržuje "šlapající" sound..."

Tolik ukázka z dobových citací, které věřte opravdu nebyly u popových či rockových desek obvyklé.

Nad základní bluesovou harmonií se hypnoticky opakuje krátký rychlý motiv na hammondky, do toho "nejčernošštější" zpěv v Čechách - Michal Prokop. Rozjíždí se velmi zajímavá verze jednoho z nejklasičtějších bluesových standardů Mojo Working. Všichni jej známe ze 100 a jedna podob od Muddy Waterse po Elvise, ale nutno říci, že i tato středoevropská verze má své kouzlo a kvalitu. A varhanní sólo? Nádhera. Vyznění skladby sice je relativně nebluesové, ale to protentokrát nevadí.

Stejné napětí a cit lze vnímat i ze skvělé verze Why Am I Treted So Bad s krátkým saxofonovým sólem.

V následující Around And Around již zcela převažuje soul a názvuky jemného funky - především díky typickému použití dechové sekce.

Nobody Knows You When You're Down And Out - pro mne nejlepší číslo desky. Opět - známe mnoho tváří této skladby, ale vedle několika Claptonových verzí pro mne kupodivu jedna z nejlepších i při srovnání se zahraniční konkurencí.

Blues In Soul - napínavě znějící rytmika, nad ní přeci jen malinko nepřesné, byť mimořádně stylové dechy, ale celkově lahůdka.

V obráceném pořadí, než na nejlepší Charlesově desce se zde nyní nacházejí dvě největší perly tohoto velikána. Velké sousto po nedostihnutelných verzích tohoto slepého génia, řeklo by se, ale kupodivu při poslechu desky Vás to nenapadne. Jistě, není a nemůže to být Charles, ale poslouchat se to více než dá. What'd I Say šlape sice poněkud po povrchu, ale šlape. A o mnoha jiných verzích Mayallovou počínaje by se dalo diskutovat, zda jsou lepší. A druhá z perel - v podání mistra vůbec nejsilnější skladba, která kdy byla na gramofonovou desku zaznamenána - srdcervoucí I Believe To My Soul si také stojí relativně zdatně. Zde sice již jsou i jiné coververze (třeba ta od Animals) o špetku lepší a srovnávat ji s mistrovou opravdu nelze, ale přesto skladba zapadá do desky vhodně a například nástupy o klavírních minisólech mají potřebně napětí a mikrodynamiku.

I další skladba Keep A Light In The Window - nad znepokojivým nízkým tónem kláves se pomalu táhnoucí až na krev a maximum výrazu dotažený zpěv se prostě musí líbit. Poctivá práce a silný cit a zaujetí pro hudbu je slyšet z každého tónu. Mňam.

Výrazné trioly, jemný klavír, stále stejně procítěný vokální projev a stále stejně stylové dechy... If You Need Me.

A nakonec opět bluesová harmonie a pomalounké basové ostináto na klavíru... Some Day Baby.

A na závěr Hold On I'm Coming, mírné odlehčení se zajímavým flétnovým (?) motivem, ale bez poklesu kvality.

Málokoho by asi napadlo, že Češi dokáží vydat tak dobrou "černošskou" desku, ale je tomu tak. V celé historii ČS rocku (+ blues + ...) se nenajde mnoho lepších desek. Všechna čest. Navíc deska přes různorodý repertoár působí jednotně a ani jedna skladba neruší. Materiál je sice komplet převzatý a vrcholných kousků dosáhla česká rocková tvorba až s vlastními výtvory, ale jinak - klobouk dolů. Díky Bože za Prokopa. Jiného podobného tu nemáme a nikdy jsme neměli. Navíc je obdivuhodné, že tato deska byla nahrávána již na konci roku 1968, kdy kromě první LP Matadors vlastně nebyl u nás vydán žádný ani přibližně srovnatelný materiál.

CD obsahuje hned 9 bonusů od prvních nahrávek Framus Five z června 1968 (4 skladby), přes nehrávky z 2. Čs beatového festivalu v prosinci 1968, po poslední nahrávky v této sestavě (s touto dechovou sekcí) v létě roku 1969. Kvůli těmto bonusům se určitě vyplatí mít toto CD, i když materiál samotné původní desky je přeci jen o stupínek silnější. Původ materiálu (až na My Days Are Numbered Al Koopera, která je pro mne z bonusů nejlepší a jako první ukazuje Prokopa již v pěveckých polohách časů příštích - z Města Er ap.) je ze stejného soudku, jako na desce.

Poznámka na závěr - deska je vydána v původní nahrané podobě, nikoliv s uměle domíchaným potleskem, jak vyšla ve své první verzi pro český trh.

Na české poměry by to bylo 4, takto jasné 3 hvězdy
reagovat

Zdeněk @ 30.11.2007 11:01:00
Proč rozlišuješ hvězdičkování pro domácí a zahraniční hudební scénu? Tahle deska si myslím může
směle konkurovat zahraničním interpretům produkujícím podobnou muziku.

Filozof @ 30.11.2007 14:02:55
Zdeněk:
No - konkurovat může, je ale otázka, jak v té konkurenci dopadne.
Nemůžeš ignorovat, že existují originály tohoto žánru, kteří jsou prostě někde jinde. 3 hvězdy ve srovnání se světem je podle mne ještě hodně mnoho moc a spousta.
Kolik bys dal špičkovým dílům Charlese, Waterse a dalším?

Ale právě abych ocenil jejich kvalitu v porovnání s českým prostředím, dodávám na domácí trh jednu hvězdu navrch.
Opravdu srovnat se na úrovni se světem z Č-S může podle mne jen pár desek.

Zdeněk @ 30.11.2007 14:58:59
Samozřejmě,že srovnání se světem snese málokdo a máloco avšak tahle deska/dle mého názoru/snese
srovnání s originálními náhrávkami uvedených skladeb
v podání Ray Charlese.

OHNOTHIMAGEN @ 01.12.2007 11:07:54
Tak tohle je snad poprvé, co budu plně souhlasit s Filozofovým názorem a nebudu se s ním v žádném případě přít. Neváhal bych ovšem a ty čtyři hvězdy minimálně bych dal.
V tuzemských vodách závěru let šedesátých bych osobně toto album bez váhání zařadil k tomu nejzdařilejšímu (vedle prvního alba Prúdů a debutu Matadors - který žel utrpěl takřka zoufalým zvukovým sejmutím), co mohla naše scéna v této době nabídnout.

Filozof @ 01.12.2007 21:08:26
Ohnothimagen:
Tý vole! Tak tos mi vyrazil dech...
Kdybych vyhrál ve sportce, tak mne to tak neohromí.

Zdeněk @ 02.12.2007 08:04:11
ad Ohnothimagen: díky za stejné hodnocení /****/
a podporu - na tuhle desku se vedle Kuřete a Meditace neyaslouženě nejak pozapomnělo

Filozof @ 03.12.2007 09:32:28
Zdeněk:
Ale nezapomnělo. modří vědí... Ale nejde přejít, že prostě ty nejlepší desky jsou i původní. Tato přeci jen kolekcí dobrých coververzí - to by mělo být u těch dalších ohodnoceno.

Tohle album jsem si koupil počátkem 80.let v československé kultuře ve východním Berlíně. Deska vydaná v roce 1969 u nás však téměř nesehnatelná. Nevím proč sehnatelná za hranicemi-snad se režim snažil ukázat v příznivějším světle... Tyhle nahrávky jsem si trochu pamatoval z pořadů v čs. rozhlase /Junior 30/ než byla rocková muzika na několik let v médiích totálně umlčena, takže jsem tušil. Po prvních posleších jsem byl nadšen a to mi zůstalo dodnes - nyní poslouchám z CD za 99/!/Kč. Michal zde totiž zpívá to, co mu nejvíc sedí - bluesové standardy. Nahrávka na dobu svého vzniku dobře zaznamenaná, instrumentálně skvělí Framus Five, zvláště Ivan Trnka na klávesy .Michal Prokop - český Ray Charles /místy bych řekl, že snad ještě lepší/. I když některá Prokopova další alba mám rád, shrnuji - první a dosud nepřekonané album Framus Five. 4 1/2 hvězdy /kdyby snad ještě......../

P.S.: srdce každého bluesmana zaplesá
reagovat