Sting - …Nothing Like the Sun (1987)

Sting je zajímavý hudebník, dokáže svůj hudební intelekt rozpínat od jasných popových postupů až po fúze prosycené jazzem a improvizacemi. Do jeho hudebního jazyka se mu vejde vše, co k vytvoření nálady a atmosféry potřebuje, je v tom vlastně pořád ten jazzový přístup v rámci inteligentního popu. Proto Sting tak rád a často spolupracuje s jazzovými hudebníky a ti pak zvuk i celkové zpracování jeho alb výrazně ovlivňují a spoluvytvářejí. Nejvýraznějšími instrumentalisty jsou tu saxofonový kouzelník Branford Marsalis, bubeník Manu Katché a jazzový pianista Kenny Kirkland (jehož služby aktuálně využívala jazzová ikona Dizzy Gillespie). Talentovaný Kirkland zemřel v roce 1998 na infarkt, bylo mu 43 let. Na baskytaru nehraje Darryl Jones (jako na o dva roky starším debutu), ale sám Sting. V Hendrixově coveru "Little Wing" Stinga doprovází Gil Evans se svým orchestrem.

Album je pestré, střídají a míchají se rytmy, styly a různé hudební postupy. Kapela si hraje s barvou zvuku a také s různými dynamickými plochami. I v tižších pasažích jsme neustále atakováni harmonicko-rytmickými riffy, na mnoha místech se jazzuje, přesto nejde o samoúčelné exhibice, ale o drobnokresbu v rámci promyšlených celků. Najdeme tu repetitivní pasáže - třeba hned v úvodu alba se vstupní motiv "The Lazarus Heart" tvrdošíjně valí napříč skladbou, aby narážel na synkopovanou rytmiku i nepravidelnou melodickou linku. Podobné nápady prostupují celým albem, neposedné figury o sebe rafinovaně narážejí a vytvářejí nezvyklé hudební textury. V asi největším hitu alba, v písni "Englishman in New York" se krásným sólem blýskne Branford Marsalis; pod ním zní obligátní rytmický shuffle. "Little Wing" je zajímavá předělávka, Sting frázuje velmi uvolněně, melodii o něco více rozvinuje do odvozených harmonií a hraje si s ní, sólové party jsou rozsáhlejší než u originálu, střídají se tu skvělý Hiram Bullock se svou kytarou (i on už od roku 2008 není mezi námi) a opět Branford Marsalis. Nejprve oba improvizují, nakonec v mohutném finále hrají jednohlasně Hendrixův sólový motiv.

...Nothing Like the Sun je jedno z alb, které mě stále oslovuje a pořád se tak nějak bojím, abych si ho neoposlouchal (ale to je problém všech oblíbených alb).

reagovat

Petr_70 @ 03.01.2013 07:56:50
Nádherná deska, která mne provází od ranného mládí, ještě z dob, kdy mi podobná muzika moc neříkala.. Jak píše správně autor recenze, album po hudební stránce vyniká žanrovou pestrostí, každá skladba zaujme svou nápaditostí či originalitou aranžmá.

Abych byl upřímný je to jediné album Stinga, které se mi líbí od začátku až do konce. Na všech jeho ostatních deskách mne už zaujalo jen něco a někdy ani to ne...

Danny @ 05.01.2013 18:57:23
Mně se od Stinga líbí více alb, k těm několika posledním mám ale velké výhrady, hlavně proto, že svou původně pestrou hudbu příliš zjednodušil. Nejhůř to podle mě dopadá, když se pokouší do svých skladeb implantovat taneční prvky, to už většinou nemám co poslouchat.

PaloM @ 22.02.2019 09:14:31
Konečne som našiel štúdiovku, na ktorej je môj obľúbený Angličan :-)

Musím přiznat, že z Nothing Like The Sun jsem hodně zklamaný. Celé album mi připadá jako nějaká podivně namixovaná koláž reggae a jazzu, ze které mi kromě uřvaných trubek absolutně nic neutkvělo v paměti. Po několika prokousání se deskou mi sice začaly z téhle masy vystupovat jednotlivé kompozice, "Modrým želvám" bohužel nesahající ani po kotníky. Ale pěkně popořadě:

Album otevírá "typická stingovina" The Lazarus Heart - odlehčený rytmus, bohatost zvukových linek a nad tím vším zpěvákův typický vokál. Jen mi to celé přijde takové trochu "uťápnuté", jako by se celá doprovodná kapela bála hrát. Druhý song Be Still My Beating Heart už je lepší, plyne sice pomalu a zvolna, ale zaujal mě mnohem víc. To samé platí i o další skladbě, výborné melancholické Englishman In New York. Nastoleného směru pomalejších rytmických skladeb se Sting drží i dále, History Will Teach Us Nothing už ale ke konci nudí, stejně jako neúměrně natahovaná They Dance Alone. Následuje další balada Fragile, která se ale od zbytku písní na albu liší svým aranžmá - kdybych se s ní setkal už na The Dream Of Blue Turtles, ani bych nemrkl. Co pak ale opravdu nemusím, je We´ll Be Together - jednak mi do konceptu pomalého přemýšlivého alba vůbec nezapadá a jednak - Stinga mám rád jako Stinga a ne když se snaží znít alá Bob Marley. Hned vedle největšího úletu se nachází také nejsilnější skladba desky jménem Straight To My Heart - škoda že takhle suverénně nezní celá deska. O daších písních se už nemá cenu moc rozepisovat Příšerně nudné Rock Steady jsem přetrpěl jen s největšími obtížemi, ze Sister Moon docela okatě vykukuje Moon Over Bourbon Street a Little Wing - z Jimmyho majstrštyku cajdák...to fakt ne...

Co se ze začátku tváří jako album pro dlouhé temné zimní večery, ve kterých se dá donekonečna přemýšlet o smyslu života, vybarví se nakonec jako směs utahaných balad, reggae-balad a několika střípků kvalitní muziky. Ale možná jsem tohle album prostě jenom nepochopil...

**
reagovat

Danny @ 14.02.2019 22:40:33
"Celé album mi připadá jako nějaká podivně namixovaná koláž reggae a jazzu, ze které mi kromě uřvaných trubek absolutně nic neutkvělo v paměti."

Zkus vlašské ořechy, blahodárně stimulují činnost mozku.

vmagistr @ 14.02.2019 23:24:12
Danny: Vlašské ořechy já docela rád.