Iron Butterfly - Metamorphosis (1970)

Moje oblíbená americká psychedelicko-acid rocková skupina ze San Diega – Iron Butterfly – se uprostřed léta 1970 přihlásila s novým albem a protože stará sestava v kompletním složení nevydržela, s velkým napětím se očekávalo, s čím nový „Železný motýl“ přiletí….

FREE FLIGHT – melancholická kytarová studie na úvod (jako ze Světa Hledačů od M Efektu….) je takovým lyrickým zasněním….

NEW DAY – druhá skladba je ovšem přímočarý rock se vším všudy s dobře vypreparovaným riffem hardrockového typu. Na albu jsou dva sóloví kytaristé a mělo by to být poznat… Také bude, oba se dělí o prostor a skladba tím získává nový rozměr. Kupodivu jsou nějak potlačeny varhany, které jsou v soundu Iron Butterfly určujícím prvkem. Kytarový rock se ovšem dobře poslouchá, včetně správně přiostřených hlasů…

SHADY LADY – Ingleův vokál je nezaměnitelný a jestliže jsem varhany v předešlé skladbě postrádal, tak tady se zvolna hlásí o slovo. Nejsou ovšem v prvním plánu, protože Ingle hraje rovněž na elektrické piano. Hudba se nám ovšem proměňuje rytmicky do funku, ale varhanní sound nakonec stejně zakrývá celou hudební harmonii. Je zde ovšem ubráno na rockovém ostří a kapela si zde pohrává s náladami prostřednictvím kytar a kláves. El Rhino (spolupracoval v začátcích v Georgii s Allman Brothers Band)i Mike Pinera (Blues Image) jsou erudovaní rockeři s mnohaletou praxí a přinášejí do koncepce kapely nové podněty. Ingle a Dorman a Bushy jsou ovšem ti klasičtí „Butteflies“ a nechávají zde odér minulosti.

BEST YEARS OF OUR LIVES – prvky funku (jak zjevno) nejsou na albu náhodně. V téhle skladbě jsou podobné postupy hodně čitelné, včetně drolivých kytarových partů, které se vzájemně prolínají – kdy jedna kytara hraje syrové doprovody a druhá se kvílivými tóny vznáší nad harmonickými postupy. Rockové postupy jsou zachovány, ale stále zde postrádám ponuré tajemno – jeden z dalších poznávacích znaků kapely….

SLOWER THAN GUNS – dvanáctistrunné kytary dvou hostujících hudebníků jsou zvláštním kořením na albu. Kdo by tohle očekával u Iron Butterfly – teď do toho dokonce vstupuje i indický sitár – zajímavá balada. Líbí se mi moc, ale jako součást docela jiné kapely než Iron Butterfly. Dokonce se mi zdá, jak bych slyšel z pozadí i flétnu – tohle je práce producenta Richarda Podolora (který je jedním z hostujících hudebníků)

STONE BELIEVER – tady je ovšem zažehnut plamen starých Iron Butterffly, který jsme byli zvyklí vnímat a slýchat na předešlých albech. Není to sice v standardním modelu, ale jakoby Ingle vycítil, že přece jenom bude zapotřebí přetáhnout na toto album i nějaké prvky z minulosti. Kytarová rocková stručnost se prolíná s varhanními postupy a dobře seřízenými hlasy. Pracuje se zde s jasnou rockovou koncepcí a dynamickými odstíny a vokální přiznávky nám kapelu vracejí do „starých časů“, přesto zde varhany nehrají zásadní roli a to je mi stále nějak líto – přestože skladbě se jinak nedá nic vytknout.

SOLDIER IN OUR TOWN – máme zde další baladu s aplikací akustických kytar a vroucného zastřeného vokálu, za kterým slyším melancholické hammondky (nikoliv varhany Farfisa jako v dávných časech). Dravý až drásavý vokál je ovšem famózní. Bicí nástroje a baskytara hrají v základních postupech, aby více vynikla atmosféra jisté nostalgické atmosféry a z pozadí zaznívá zakvílení elektrické kytary, nijak však nepřebíjí atmosféru baladického pojetí. Konejšivé a uspávající téma, přesto výrazově přesvědčivé….

EASY RIDER (LET THE WIND PAY THE WAY) – po psychedelickém úvodu přichází razantní hardrockový riff a kapela rozbíhá další, tentokrát výraznou skladbu hodnou Iron Butterfly, propojující minulost s tehdejší přítomností. Kytarové ornamentika nad perkusivními bicími má mírně orientální nádech a kytarové sólo se dramaticky rozbíhá s varhanní podporou a hutnou vokální složkou. Gradace ve skladbě je velmi čitelná. Syrová a rocková dravá skladba patří mezi nejsilnější okamžiky na albu.

BUTTERFLY BLEU – závěrečná skladba má zajímavé úvodní téma. Velmi kreativní postupy a práce s dynamikou. Tak tohle jsou Iron Butterfly podle mých představ…. Prolínání blues, psychedelie a syrového rocku se zde děje ve velkém stylu. Další velmi silný počin na albu. Tady nacházím onu náladotvornou atmosféru s psychedelickými kořeními. Stručné rytmické postupy akcentují melancholický obraz, v němž hammondky vykrývají prostor, do kterého se mírně ozývá elektrická kytara, která v akcentech hraje úderné přiznávky a shuffle rytmus se zvolna valí vpřed – Pinera a El Rhino se zde střídají se svými kytarovými party (místy jakoby zde vstoupil do tématu Carlos Santana). Potom ovšem dochází k výrazné změně rytmické struktury a větší živost skladbu rozbíhá vpřed. Výtečné akcenty a kytarové party. Šamansky znějící rytmika se doplňuje s výtečně hranými dvěma sólovými kytarami. Jedinečná práce doprovázená psychedelickými efekty….
V další části je opět poskytnut úvodní kytarové studii s melancholickým vyzněním, doplněný čarodějnými zvuky preparovanými dobovou elektronikou, než se ovšem klouzavé kytarové tóny v jižanském pojetí dostávají do patřičných stupňujících se expresí. Že by přišel do studia velký Captain Beefheart? Podivně modulovaný hluboký chraptivý hlas je střídán music boxem, kdy se kytarové outro prolíná s lidským hlasem v mírně hendrixovském duchu. Postupy aranžmá jsou téměř provokující (jakoby byl úmyslně oddalován závěr skladby) a už tu máme zase základní hudební téma s blues, psychedelií a valivým rockem. Kostelní zvuk varhan z pozadí vytváří zádumčivé téma, která zvolna dramaticky graduje v psychedelickém pojetí a to je závěr alba.

Zajímavé a podnětné nápady na albu vyzdvihují jeho úroveň do výše, přesto si myslím, že k překonání prvních třech alb malinko něco chybělo. Byla zde ale cílená snaha dostat do hudby nové prvky a toho si cením… Škoda, že na jaře 1971 se tahle sestava rozpadá a že jí nebylo umožněno natočit ještě alespoň jedno album. Bohužel další albová produkce pro mě znamenala velmi výrazný propad a zklamání…..
S mírně odřenýma ušima ale albu Metamorphosis přiznám čtyři hvězdičky.. Myslím, že ty „proměny“ zde velmi účinně kolidují s názvem.



reagovat

Jarda P @ 28.11.2011 11:53:24
Mě se naopak Metamorphosis líbí ze všech nejvíce, hlavně zvukově. Ty dvě kytary to posunuly výš. In a Gadda... je sice legendární, ale pro mě tam třeba kytara zní dost archaicky a taky jsem zatím nenarazil na CD s dobrým zvukem (ani remastr).

Petr Gratias @ 28.11.2011 17:21:07
Ahoj Jardo P....
díky za reakci.
Přiznám se, že mě nejvíc oslovují právě první alba
Ball, In-A-Gadda-Da-Vida a Ball....
To ponuré čarovné tajemno mě vždycky vzrušovalo a mám pocit, že tohle na Metamorphosis nenalézám v očekávané šíři. Tím ale nechci si říci, že bych si tohohle alba necenil - jenom ten rozdíl nemohu nějak smazat.
Nevšiml sis, že je zde u alba zařazen nesprávný obal? Tedy ten daný motiv patří na zadní stranu, ale na horní straně je něco úplně jiného!!!

Jarda P @ 28.11.2011 18:11:30
Ahoj Petře,
Ball a In-a-Gadda... mám taky hodně rád, jen mi tam časem začal vadit zvuk kytary (podobně jako u Vanilla Fudge). A hlavně mám v uších plný zvuk těch desek z LP, což se jim na CD nepodařilo vytvořit (aspoň ne na té, které mám). Co se týče obalu Metamorphosis, mám na přední straně CD právě tento, na zadní pak ženskou sedící na pařezu. Už si nevzpomínám, jak to bylo na LP, ale myslím že přední strana byla ta ženská na pařezu.

Petr Gratias @ 28.11.2011 23:12:06
Ahoj Jardo....
nahá ženská postava na pařezu to je čelní strana obalu.
Tahle umělecká fotka byla vzadu. Je ale možné, že otevírací obal verze vydané v Evropě byl poskládán jinak...
Jinak co se týče archaického zvuku kytar jak Danny Weisse, tak Erika Keithe Branna - tak ten mi vyhovoval právě tím rozostřeným tajemným soundem.
Tím ale netvrdím, že Mike Pinera a El Rhino Reinhardt byli horší kytaristé - spíš naopak.
Ale šlo mi o ten čarodějný tón.
Když dodnes slyším IRON BUTTERFLY THEME (Ball) nebo IN THE TIME OF OUR LIVES (Ball) - tak mě leze mráz po zádech...

Je pravda - že Vince Martell ve Vanilla Fudge byl v rámci kapely méně výrazný a matný - jakoby potlačený. Při poslechu Vanilla Fudge si to zřetelně uvědomuji. Zdravím!

V roku 1970 prišla mierne preorganizovaná skupina s ďalším štúdiovým albumom.

Ak si odmyslím úvodný gitarový vzlyk Free flight, tak album obsahuje osem skladieb, sedem kratších a jednu dlhú. New day mútne rockuje, vyvoláva super atmosféru, vždy ma dostane. To Shady lady je už niekde inde. Kulisovo si pláva (doslova) na vlnkách rytmického kmitania s troškou blues, refrén pridá bôľno-melodickú vatu, osobne takéto skladby veľmi nevyhľadávam, ale ani mi nevadia. A blues sa nedá prepočuť ani v pomalšej Shady lady. Parádna blues rocková vec je Best years of our life, ide o moju najobľúbenejšiu skladbu na albume. Akustická Slower than guns zaujme svojou krehkosťou a pokojnou vyrovnanosťou. Aká to už len môže skladba, čo sa volá Stone believer? Áno, uhádli ste, dobrá. Melodická, klávesovo podfarbená a správne posadená, takže jej tvrdosť sa prejavuje až v druhom slede. Klasická rocková balada Soldier in our town, priznám sa, nepatrí k mojim favoritom, hoci sa počúva príjemne. Slide gitara dobre prifarbuje ráznu Easy rider a prichádza najkontroverznejší kúsok Metamorphosis – Butterfly bleu. V podstate ide o blues rockový pomalý džem, ktorý dopĺňajú psychedelické reminiscencie na minulosť. Refrén a niektoré nálady sú viac ako podobné inému opusu - In-a-gadda-da-vida, čo môže pôsobiť ako nedostatok invencie, ale práve bluesová nálada skladbu v mojich očiach zachraňuje.

Subjektívne nadhodnotím tento dobrý album štyrmi hviezdami, mám ho rád, aj keď na Iron Butterfly je málo „temný“. Keď sa to tak vezme, po Heavy je to môj najobľúbenejší počin od skupiny.

reagovat