Meat Loaf - Bat out of Hell II: Back into Hell (1993)

S hudbou netopýřího motorkáře Meat Loafa jsem se poprvé setkal asi před deseti lety, když mi kamarád půjčil právě toto album, abych si poslechl jeho oblíbenou skladbu I´d Do Anything For Love. Jelikož se mi líbila a jelikož i zbytek obsahu CD jsem shledal velice zajímavým, album jsem si tehdy vypálil a poslouchal jej určitou dobu div ne do zblbnutí. No a jelikož jsem se před pár dny stal hrdým majitelem originálního nosiče, rád bych se o své dojmy z poslechu podělil.

Meat Loaf, to je v prvé řadě až komiksově stylizovaný hrdina. Osamělý mstitel, který zachraňuje krásné ženy před krvelačnými příšerami, a který na své motorce brázdí oblačné výšiny. Této "maškarádě" pak zčásti odpovídá i hudba - místy našponované aranže, hrdinské repliky, místy naopak zase melancholické zpovědi, do toho gradující sborové pasáže (Meat Loaf bez pořádného pěveckého tělesa v zádech by nebyl Meat Loaf) a hrdinův mocný hlas s rozsahem přes tři oktávy. Ale při poslechu dobře cítíte, že se to samo nebere úplně vážně a že nad nějaké vysoké umělecké koncepty je tu jednoduše postavena dobrá zábava.

Největší peckou na albu je hned úvodní skladba I´d Do Anything For Love (But I Won´t Do That). Všechno, co dělá Meat Loafa Meat Loafem, tu máme pěkně po kupě. Příjemná (v podstatě popová) melodie, oblečená do monstrózně pompézního rockového aranžmá, všudypřítomné sbory a délka, za níž by se nemuselo stydět cokoli s přívlastkem prog. Pokud zde kytary spíše jen statovaly, následující písnička Life Is a Lemon and I Want My Money Back už je díky ústřednímu řezavému riffu plně v jejich režii. Baladický nádech předchozí skladby je tu vystřídán pesimističtější náladou, ale megalomansky stupňované aranže zůstávají. Oslavou rockové muziky je třetí skladba Rock and Roll Dreams Come Through, na kteroužto volně navazuje smířlivěji laděná It Just Won't Quit. Další parádní rockové číslo pak přichází s divočinou Out of the Frying Pan (And into the Fire). Následuje druhá nejdelší (a dle mého mínění také druhá nejlepší) skladba, výpravná epická balada Objects in the Rear View Mirror May Appear Closer than They Are (na ty ultradlouhé názvy si tu asi mistr potrpěl), ve které Meat Loaf vypráví melancholický příběh jednoho mladého života. Waysted Youth, mluvená monologická vsuvka je asi nejzvláštnějším kouskem na albu. Vyprávění o chlapci, který nechal krvácet svou elektrickou kytaru a díky tomu na ni dokázal hrát věci, které dříve nedovedl, je ujeté, ale pokud stíháte chytat text, rozhodně vás zaujme. Ale zpátky k písničkám - je tu mé nejoblíbenější číslo Everything Louder Than Everything Else, rocková jízda jak se patří, s Meat Loafovým chraplákem a mocnými sbory. Ke konci desky se nálada opět svažuje do smířlivějších rovin - příkladem je písnička Good Girls Go to Heaven (Bad Girls Go Everywhere), jejíž opakující se refrén je pro mě jedním z mála slabších míst desky. Krátká instrumentálka Back Into Hell si lehce pohrává s motivy rozesetými po celém albu a po chvíli uvolní místo křehké klavírní skladbičce Lost Boys and Golden Girls.

Ačkoli některé skladby na albu jsou pouze přepracovanými verzemi písniček ze sólových alb Meat Loafova skladatele a producenta Jima Stainmana, jde v případě Bat Out Of Hell II: Back Into Hell o velmi šťavnatou flákotu muziky, kterou je škoda opovrhnout pro její pompéznost a (podle mě jen hranou) sebestřednost. Když mé uši občas potřebují orazit od všeliké možné progrese, je toto album tou pravou volbou. Budou to čtyři hvězdičky, Meat Loafa já zkrátka rád.
reagovat

Akana @ 07.05.2014 07:48:12
Skvělá recenze. Ve druhém odstavci jsi Meat Loafa vystihl naprosto přesně. Pro mě je jeho muzika klasickým případem guilty pleasure. Je to v podstatě pompézní kýč, ale miluju to. Ostatně proč se stydět za to, že má člověk rád pohádky.
Nejlepší jsou od něj samozřejmě oba první díly Bat Out of Hell se Steinmanovými songy.

vmagistr @ 07.05.2014 09:21:12
Guilty pleasure u Meat Loafa chápu, jakkoli to tak sám necítím. Tu kýčovitost perfektně vystihli britští komici Hale & Pace v tomhle videu: >> odkaz

peelie @ 07.05.2014 09:24:52
Už v roku 1978 sa mi dostal do rúk album Bat Out Of Hell a dodnes ho mám najradšej.

Nehorázně kýčovité, nehorázně patetické, nehorázně nabubřelé, nehorázně neprogresivní. Nehorázně skvělé.
Od první (u níž díky mediální politice bývá posluchačstvo ošizeno o skvělý přednes Lorraine Crosby, a dobře jim tak) do poslední skladby jízda plná melodií, kterých se člověk nezbaví; popových písniček (v rockovém podání), našponovaných teatrálním maximalistou Jimem Steinmanem do olbřímých délek; sytého a příjemného Meat Loafova vokálu a pohodové atmosféry.
Nad takovým albem se nepřemýšlí, nad takovým albem se notuje.
reagovat