Family - A Song For Me (1970)

Třetí řadové album Family si mě přitáhlo, hned po prvním poslechu v Divadle hudby někdy na podzim 1971. Trvalo mi ale možná dalších sedm let, než jsem album získal do své sbírky. Od prvního poslechu jsem o koncepci A Song For Me nepochyboval.
Když s odstupem času album poslouchám dnes, uvědomuji si, že tohle byla undergroundová alternativa řadě hudebních souputníků, kteří se dočkali většího obecného uznání a obchodního úspěchu. Nestáli nikdy v žádném konkrétním hudebním stylu jako jeho reprezentanti, ale přesto dokázali do své hudby vstřebat všechno podstatné, co přinášela psychedelie, rock, jazz, blues, soul, folk a snad i country (!?) a přesto nikdy nedělali nějaké umělecké kompromisy ve snaze se podbídnout nebo nějak zalíbit hitparádovému posluchači..
Mám-li být upřímný, dlouho jsem si zvykal na hlas Rogera Chapmana. Clayton-Thomas, Farlowe, Cocker nebo Burdon mě přece jenom byli bližší, i když do téhle rodiny Chapman zákonitě patří také. To jeho nakřáplé mečivé vibráto jsem nakonec akceptoval a už mi tolik nedělá vrásky jako v začátcích. Bez něho by Family nebyli rozhodně tím, jak se etablovali na hudební scéně. A tak se docela rád vydám o pár desítek let nazpět a znovu vstřebám atmosféru tohohle alba…

DROWNED IN WINE – rozbrnkané téma na akustickou kytaru v úvodu může přivolat ducha Led Zeppelin, ale je to jenom zdání. Nástup zpěvu nás nenechává na pochybách, že tohle bude trochu jiná kategorie. Drsné, syrové, hřmotné a v čemsi s ironickou nadsázkou teatrální, což trochu v něčem může přivolat rané Jethro Tull a Blodwyn Pig. Akcentování rytmické složky je velmi účinné a přináší patřičnou odezvu ve vibracích. Kreativní instrumentace a rozpoutaný syrový vokál střídaný se subtilními pasážemi akustické kytary a flétny. Nemůžeme zde tančit nebo běsnit – jenom poslouchat, jak se zde čarodějné kuchyni připravuje zvláštní hudební lektvar….

SOME POOR SOUL – sáhneme do úplně jiného soudku. Tohle je téměř atmosféra bossanovy. John Charlie Whitney je citlivý kytarový hráč a dává tématu ty správné muzikantské ozdoby podporován druhou akustickou kytarou Johna Weidera. Krásné melodické kouzlení s flažolety a procítěnou hrou, ve které nechybějí i jazzové prvky. John Palmer připojí melancholickou flétnu. Nádherná procítěná balada, za kterou by se nemusel stydět ani takový Greg Lake….Velmi povedené a přesvědčivé od začátku do závěru…

LOVE IS A SLEEPER – John Whitney rozjíždí kytarové intro a hne d za ním se rozbíhá šunivá a pulsující rytmika bicích Roba Townsenda a baskytarista Johna Weidera (bývalého člena New Animals). Palmer do téhle divoké melodické jízdy vsunuje mírně utopený vibrafon, který v té rockové smrští přináší jazzové aroma, ale jinak jsme stále na dravé rockové půdě, která vás nese vpřed jako divoké stádo ve svištivém prérijním větru. Whitney sem dohrál i téma na hammondky. Minimalisticky se opakující téma má hypnotickou uhrančivost, ale vzápětí se hudba opět rozbíhá se všemi jiskrami, které se od ní odrážejí jako od kovářské kovadliny. Pravý protipól předešlému příspěvku…..

STOP FOR THE TRAFFIC – THOUGH THE HEART OF ME – tohle má poměrně jednoduchou strukturu britského písničkářského modelu, kde kytara hraje krátce sekané, ale účinné doprovody pod přesnou dusající rytmiku. Tady bychom mohli zauvažovat, zda se místy Family nedotýkají nějaké hodně alternativní odnože country. Je to rozdováděné a melodicky uvolněné, ale rozhodně ne nějak podbízivé nebo zrnitě jednoduché. Má to svůj nespecifikovatelný půvab i tak – jak to bylo zaranžováno.

WHEELS – další skladba má ještě více proaranžované téma a sluší jí nástrojová pestrost. Whitney zde hraje úsporné, ale výtečné jazzové kytarové sjezdy a výrazně vyčnívá nad rytmickou strukturu, kde se dá jen těžko počítat na nějaké doby, ale hraje se instinktivně a přesto přesně. Palmerova flétna a hammondky přinášejí nové harmonické proměny. Kytarové doprovody jsou výtečně vrstveny a polyrytmické členěny. Je zde údernost, naléhavost a elastický švih v podání jak v instrumentaci, tak ve vroucím chraplavém podání Chapmanova živočišného projevu. (Napadá mě, že kdyby dělal v sedmdesátých letech Chapman profesionální přehrávky jako zpěvák, tak by ho po prvních taktech porota vyhodila a doporučila někam do pracovního procesu…). Výborně pojednané téma.

SONG FOR SINKING LOVERS – banjo v rockové hudbě? No proč ne? Ve stejném roce ho použil na Trojce Led Zeppelin i slavný Jimmy Page…. Jak vidno Whitney ovládá tenhle trampský nástroj se stejnou erudicí jako elektrickou nebo akustickou kytaru. Tahle skladba by se dnes dala zařadit do nějaké world music. Banjové téma zní westerbnoivě napínavě, ale dodává skladbě zajímavou harmonickou strukturu a tak ani nepřekvapí, že sem Weider kromě baskytary nahraje zajímavé houslové party. Myslím, že tohle spojení rocku s lidovými prvky je velmi životné a originální a stojí za poslech….

HEY – LET IT ROCK – tak tahle skladba by mohla být boogie, s výrazným jazzovým nábojem, jakoby přišla odněkud z New Orleansu. Je to ale vlastně taková malá hříčka, která vás odvede do trochu jiného nebritského světa hudby, ale přestože je krátká, navodí báječnou uvolněnou atmosféru……

THE CAT AND THE RAT – ovšem další skladba je opět nářez a jízda na plný plyn. V níž rytmika šlape jako o život doprovázená dravou elektrickou kytarou a správně frázujícím Chapmanovým hlasem. Akustické kytary jsem společně s dusavou baskytarou nahrál Weider. Tohle je modifikovaná podoba rock and rollu, za kterou by mohli být podepsaní třeba i takoví The Who. Asi je to běh o život, když krysa prchá a má v patách svého úhlavního nepřítele – kočku a Chapman se do textu pokládá vedle úderných akustických kytar…..

93´S OK J – tohle akustické zvonění kytar se pohybuje tak trochu na klasické půdě. Máme tu přesné tónové proměny doprovázené flažolety a perlivým vibrafonem a nechybějí ani housle. Ano, takovéto kytarové hračičkářství beru. Přináší hodně kreací a možností k uměřeným improvizacím a navozuje to jedinečnou atmosféru, do které pronikají zvuky percussion, bicích, vibrafonu a gong. Zlidnění v akustickém unisonu s flétnou je ovšem hladivě příjemné a melancholicky rozjímavé, ale přesto nemáme co dělat s nějakou ukolébavkou. Výtečná instrumentální záležet s propracovanými nástrojovými podíly. Skladatelsky velmi pečlivě vystavěná kompozice…..

A SONG FOR ME – úvod závěrečné skladby je ovšem pompézní jako v artrocku. Dlouhý basový tón přivolá patetické hammondky a svištivé housle…. Ale hned potom přichází nekompromisní hardrockový riff, který je nosným stavebním kamenem skladby. Vedle elektrických kytar v playbacích a dunivé baskytary zde vnímám i elektrické piano. Pokud si snad někdo stěžoval, že zde není dravý syrový klasický rock, tak se právě teď dočkal. Chapman do téhle kategorie rockových shouterů patří ne tak úplně vzdálen od Paula Rodgerse a tady se opravdu překonává. Whitney zde žahá na elektrickou kytaru, které sekundují mírně upozaděné hammondky. Myslím, že po dramaturgické stránce zde bylo velmi chytře sázeno na celkovou impresi. Stejně jako dravá úvodní skladba i podobně ryčná a propracovaná závěrečná tvoří konkrétní a přesvědčivý rámec tomuhle albu, na němž se hraje s velkým nasazením, což potvrzuje samotný závěr alba, v němž Weider na housle experimentuje se smyčcem, ale Whitney ovládá hlavní páky od tohoto stroje, postupné zklidňování má v sobě psychedelický náboj a hall vibruje s houslovými party s řadou bubenických breaků….. Improvizace ovládají terén, ale rockové téma se zase rozbíhá v té své divoké vánici tónů a v divokém entuziasmu. Závěr patří divokému vyvrcholení…..

Album A Song For Me je originálním kouskem mé domácí sbírky a příkladem jedinečné kreativity přítomných hudebníků. Škoda, že kapela poměrně často procházela personálními změnami, ale prakticky Chapman, Whitney a Townsend v kapele setrvali až do konce a na albech měli vždycky výrazný instrumentální a skladatelský podíl. Podobně jako třeba Spooky Tooth patří jejich hudba do první poloviny sedmdesátých let. Jejich specifický sound a styl by asi těžko upěl v dobách punku, nové vlny nebo metalu. Je ale dobře, že za nimi zůstala řada alb vesměs vyrovnané úrovně a myslím, že právě tohle patří mezi trojicí toho nejlepšího, co pod jejich jménem bylo vydáno. Myslím, že udělit pět hvězdiček mi nebude dělat větší problémy. Pořád má atmosféru a svůj styl i po více jak čtyřiceti letech…





reagovat

Jarda P @ 21.06.2012 06:16:07
Moje první seznámení s Family bylo prostřednictvím alba Bandstand, které je dodnes spolu s Entertainment mým nejoblíbenějším. Chapman jako zpěvák je nezaměnitelný a je hlavním poznávacím znakem kapely. A Song For Me je zvláštní deska, dost různorodá a nějakou dobu mi trvalo, než jsem se do ní zaposlouchal. Ale souhlasím s pěti hvězdami.

Jarda P @ 01.03.2013 06:48:45
Na vinylu, který jsem měl v 70. letech, byla na prvním místě No Mule´s Fool. Na CD je kupodivu tato moje nejoblíbenější skladba pouze v bonusech, na digipackové verzi chybí úplně (což nechápu).
Chystám se koupit remaster, protože původní verze CD je hrozně nahraná, ale po zkušenosti s remastrem Bandstand se bojím, abych nešlápl z bláta do louže.

Třetí studiové album Family vychází 23. ledna roku 1970. Oproti předchozím dvěma albům už nenajdeme v sestavě Family Ricka Grecha, kterého vystřídal John Weider z Animals, místo Jima Kinga pak zaujal John 'Poli' Palmer, jehož hra na flétnu a vibrafon velmi zajímavě rozšířila zvuk kapely.

Co se týče stylu, zůstává Family věrna svému osobitému mixu psychedelie, rocku, folku a country. Kolik rockových kapel se může pochlubit tím, že zapracovalo do svých skladeb takové nástroje, jako banjo, dobro, harfu, housle a vibrafon?

Všechny písně alba, až na poslední dvě, pocházejí z tvůrčí dílny Whitney/Chapman. K těm nejsilnějším se podle mě řadí úvodní Drowned In Wine a závěrečná A Song For Me, které jsou zároveň i nejrockovějšími skladbami ASFM.

Opominout ale nelze ani další povedené skladby, ať již folkovou Some Poor Soul, ve které se Chapman snaží vyvarovat svého typického mečení, nebo instrumentálku 93's O. K. J, ve které se Weiderovy housle skvěle doplňují s Palmerovým vibrafonem.

Co dodat závěrem? Jedná se o další výtečné album téhle zapomenuté kapely, jejiž tvorba ovlivnila světovou rockovou muziku možná víc, než by se mohlo zdát. Rozhodně si to poslechněte, opravdu to stojí za to.




reagovat

Mirek Kostlivý @ 31.05.2010 11:35:19
Kdyby se dělal seznam zapomenutých a nedoceněných kapel, tak výborní Family by byli na čelném místě. Na jejich albech se dá najít jedna hudební perla vedle druhé.

Filozof @ 03.06.2010 08:21:31
Zapomenuté?? Kým? Mladí ji nikdy neznali a staří ji nikdy nezapomněli! Family patří k největším a bezesporu nejnezapomenutějším kapelám té doby.