Edgar Broughton Band - Oora (1973)

Edgar Broughton Band je anglická rocková kapela, která si zachovala svou undergroundovou identitu po řadu let své existence. Způsob zpívané interpretace mě hodně evokuje představitele amerického undergroundu Donnieho Van Vlieta – jinak známého Captaina Beefhearta, jejich hudba je ale odlišná. Zatímco Beefheart vytvářel surrealistické bluesové a místy i countryové obrazy totálně nezařaditelného typu, Edgar Broughton Band odzbrojoval svou syrovou variantou acid-rocku, který kořenil psychedelií, ale i akustickými skladbami.
Uvnitř kapely dřímal silně levicový duch, který odmítal akceptovat tradiční britský konzervativismus a už vůbec ne úpornou snahu vstupovat do hitparád a strhávat na sebe pozornost většinového publika. Kapela akcentovala ale i silná sociální témata, vztahy k přírodě a vystupovala proti militaristickým snahám zbrojařských koncernů. Odmítala lacinou publicitu v nějakých talk show a tak dlouho měla zúžený manévrovací prostor k propagaci, což jim ale nijak nevadilo.Vyvažování agresivních prvků s těmi subtilnějšími se dělo vždycky osobitým způsobem. Chce se mi říci, že na Edgar Broughton Band, jestliže jste je alespoň jednou slyšeli na albovém projektu, už nikdy nezapomenete a nebudete si je s nikým jiným plést (ani s tím citovaný Captainem Beefheartem).
Nechci říct, že jsem jim úplně totálně podlehl, jako jiným kapelám, ale dvě alba od nich vlastním a když se potřebuji nabít nějakou hodně hutnou energií, tak po nich sáhnu a jejich hudba už se postará o to ostatní.
Z jejich vizáží mohl na leckoho padnout strach, ale progresivní britský rockový proud se vyznačoval řadou výrazných odlišností a osobitostí, která mě vždycky přitahovala jako magnet. Pravda, kdo poslouchá Modern Talking, Bee Gees, Ricchi e poveri, Madonnu, Kotvalda a Hložka, Pavla Vítka, Pavla Horňáka… ten „jaksi“ těžko mohl najít klíč ke komnatě, v níž vznikala jejich hudba…
Album Ooora už patří k těm „umírněnějším“ projektům, které Edgar Broughton Band natočili a protože je to jedno z jejich alb, ke kterým se vracím, zkusím ho nabídnout vaší pozornosti…

HURRICANE MAN / ROCK´N´ROLLER – zajímavý akustický vstup kytar a zvláštně preparované elektrické kytary s dunivými basovými tóny se vám oboří do mysli. Z pozadí přichází hned dva „rušivé“ prvky, jednak je to dechová sekce, potom zneklidňující šumivé zvuky. Pak už ovšem k naším uším dolehne akustické kytary, kombinované s elektrickými výboji, ale hlasy se drží v umírněné podobě písničkářské provenience. David Bedford jim přearanžoval i smyčcové clony, ale neustále slyšíte a vnímáte rockový drive, který se neztrácí ani něžnějších pasážích.

ROCCOCOCOOLER – přeznívané tóny elektrické kytary bez zkreslení mají psychedelický opar a to už z pozadí přicházejí táhle syrové tóny a nezřetelné hlasy. Victor Unitt čeří atmosféru foukací harmonikou. Máte pocit drobného chaosu, než zazní sborové zpěvy a skladba získá nějaký základ, ale přeznívání kytarových tónu a perkusivní zvuky bicích nástrojů přinášejí psychedelickou těkavost zpět

EVICTION – rozjímavé kytarové téma téměř softrockové povahy a soundu. Ovšem zdání klame a máme tu najednou rockovou údernost, která se snese z nebes jako dravec Navíc slyšíme i jeho zpěv, který si s bratrem Edgarem (frontmanem kapelu) zajímavě předává. Egar Broughton je tady zpět se svým přiškrceným ostrým a emocionálním hlasem s výrazným dramatickým podtónem, tak jako ho známe z předešlých třech alb

OH YOU CRAZY BOY! – v této skladbě má pěvecký prostor Victor Unitt. Vedle kytary hraje ještě sporadicky na klavír a skladbu bychom ve své rytmické i melodické proměnlivosti mohli označit jako osobité boogie. V této skladbě se nahrávací frekvence Edgar Broughton kupodivu nezúčastnil a tak se kapela, ale i my musíme obejít bez jeho osobité přítomnosti…

THINGS ON MY MIND – tady už ovšem Edgar Broughton opět perlí. Jako zupěvák i kytarista na elektrické i akustické instrumenty. Na albu vás neporazí žádnými bezbřehými exhibicemi, přesto je jeho kytara nezastupitelná. Hrát umí skvěle, ale používá kytaru jakoí vyjadřovací prostředek, jímž se prokreslují jednotlivé fáze skladby a n emá zapotřebí neustále exhibovat, což albu, ale i kapela prospívá. David Bedford přearanžoval do skladby smyčce, ale i sborové hlasy Madeleine Bell, slavné Doris Troy a Lisy Strike. Není to soul, ani blues, ale zajímavý melodický útvar

EXHIBITS FROM A NEW MUSEUM / GREEN LIGHTS – ona bratři Broughtonové, ale i Victor Unitt se zmocní kytarových partů – na elektrické i akustické nástroje. Cítíme atmosféru jižního Španělska, jako ve spaghetti-westernu a potom pan optimální sborové zpěvy výše uvedeného pěveckého tria. Rocková údernost a důsledná rytmická pregnantnost baskytary Arta Granta i bicích nástrojů Steve Broughtona má správný tvar. Ano, máme co dělat s písničkou, ale s takovou, kterou by si opravdu do klasické pop-hitparády asi málokdo dovolil zařadit. Atmosféra je sice mírně rozdováděná, ale nenechte se jí mást, proaranžované staccato smyčců působí málem až hrozivě… Zpozadí se sem blíží hučivé syčení a sborový zpěv podepřený akustickými kytarami a písničkářskými hlasy hrají téměř v dylanovském duchu. Asi by mě v roce 1969 těžko napadlo že na albu z roku 1973 budu poslouchat písničku s akustickými kytarami klavírem, do které zaznívají šumivéí zvuky z pozadí a ženské sbory doprovázejí hlavní hlas.

FACE FROM A WINDOW / PRETTY / HI-JACK BOOGIE / SLOW DOWN – psychedelické vlnění přichází i do další skladby. Zpívá ji Steve Broughton od bicí baterie, Victor Unitt hraje na kytary a Art Grant dodává dunivé basové linky. Edgar opět mimo studio. Zato sborové zpěvy ženského tria dává o sobě velmi účinně vědět. Edgar Broughton natočil na pásky elektronickou clonu psychedelických zvuků. Akustické kytary duní s ozvěnou soundu a přiškrcený hlas Steve Broughtona doprovází Victor Unitt, střídající baskytaru s klasickým kontrabasem, ale také si prosadí v mezihře úsporné sólo na klavír a do hry se vměstnávají chaotické psychedelické zvuky se závěrečnou vichřicí. Zcela nečekaně zazvoní telefon a my vnímáme ve sluchátku rozhovor bratrů Broughtonů na něž navazuje úderná sada rytmických obrazců na bicí nástroje a percussion v pseudoakustickém boogie, v němž se hlásí ke slovu přiškrcené hlasy, ale i výtečné percussion, dotvářející šamanskou atmosféru hudby přírodních národů. Velmi dobře proaranžovaná skladba jamového charakteru s nápadnými rytmickými nástupy a střídáním hlasů zpěváků. Možná v závěrečné části skladby uslyšíte Rolling Stones v pojetí dané písně, ale instrumentačně je skladba na broughtonovské platformě

CAPERS – závěrečná skladba zní jakoby přiškrceně. Přichází z dálky a zase do dálky odchází. Jako nečekaný fragment z nějakého většího hudebního celku….ve velmi krátké stopáži.

SWEET FALLEN ANGELS – je bonusem na CD. Ten ovšem vykazuje syrový y tvrdý sound skupiny prezentovaný na jejich prvních albech. Také neučesaný dramatický vokál pronásleduje divoké a zásadně úderné riffy elektrické kytary a bubenické breaky. Bicí jsou natočen s podporou Leslie boxu, takže vytvářejí zvláštní sound, do kterého se vkliňuje agresivní elektrický nápor s divokými akcenty. Zhmotněná emoce do necelých tří minut…

Někde jsem četl zmínku, že v hudbě EBB tkví punkový základ a dokonce byli srovnávání s americkými MC5. Jsem zdrženlivý v podobných asociacích. Jejich levicovost, nekompromisnost a možná i nepodplatitelnost z nich dělá rebelantskou skupinu, která je protipólem jejich dobovým souputníkům jako byli Led Zeppelin, Jethro Tull, Pink Floyd…ale na druhé straně si n příklad respektovaný Mike Oldfield vybral bubeníka Steve Broughtona, aby nahrál bubenické party na jeho majstrštyk Tubular Bells, který se pak objevil oplátkou jako host na jejich albu Bandages a Steve Broughton spolupracoval i s dalším rebelantským folkrockovým písničkářem Royem Harperem. Kromě toho s EBB spolupracoval i klasicky vstupovaný hudebník – klavírista a aranžér David Bedford. Netvrdím, že si každý rocker Edgar Broughton Band oblíbí hned na první poslech, ale akustické vyvažování elektrického soundu je zde více než čitelní a tak nemáme pocit, že jsme upoutání k nějakým elektrickým mučidlům jako na albu Wasa Wasa.
Nedosáhli sice klasické hvězdné slávy, ani prodeje jejich alba nemají nějaká závratná čísla, ale přesto vytvořili určitý styl a mohli se pochlubit i věrným publikem, které je vnímalo jako skutečnou kultovní kapelu…
Album Ooora si zaslouží čtyři hvězdičky.

Chtěl bych upozornit, že v abecedním encyklopedickém pořadí by měla být kapela umístěna pod písmeno B a ne E.
BROUGHTON Edgar, Band.
Tak je to i v encyklopediích.







reagovat

hejkal @ 16.07.2011 15:48:51
Držím sa encyklopedického pravidla, že ak ide o názov skupiny, meno interpreta tvoriace jej časť nerozhoduje. Preto Broughton, Edgar ale Edgar Broughton Band. V prípade že je to "end", tak radím podľa názvu skupiny, napr. Frank Marino & The Mahogany Rush bude radené ako Mahogany ... .

Voytus @ 17.07.2011 11:32:28
Jedna z mých nejoblíbenějších kapel, každá jejich deska je trochu jiná stojí za poslech, včetně syntetického Superchip. Na progboard jsem je přidával já a to zcela záměrně pod Edgar Broughton Band, protože v tomto případě jde o název celé kapely, ne jen interpreta jediného a jeho doprovodného bandu.

Jarda P @ 19.07.2011 05:55:33
EBB byla u nás v Opavě v sedmdesátých letech kultovní kapela od té doby, kdy kamarádovi přišla jejich eponymní LP z roku 1971 s jatkami na obalu. Evening Over Rooftops mě dokonce tak nadchla, že jsem se její text naučil zpaměti. Kromě této desky mám ještě nejraději Bandages. Oora a Inside Out jsou rovněž dobré, zato Superchip je pro mě neposlouchatelný, dodnes jsem nepochopil, co tím chtěl autor říci.