Ten Years After - Positive Vibrations (1974)

07.08.2024 hejkal | #

Positive Vibrations je posledný štúdiový album pred prvým rozpadom kapely Ten Years After.

Vzťahy medzi hudobníkmi boli napäté, frontman Alvin Lee bol znechutený vyčerpávajúcimi turné a nátlakom vydavateľa, nuž nečudo, že okolnosti jeho nahrávania počuť vo výsledku.

Desať skladieb nesie všetky črty jedinečného soundu kapely, zároveň však akoby rezignoval na svoju nekompromisnosť. Na takmer každej z nich ma čosi vyrušuje. Napríklad vplyvy funky v Nowhere To Run. Harmoniková bluesová selanka Stone Me má uhladenú popovú fazónu, podobne ako Without You. Titulná skladba dokonca znie ako Hendrixov slaďák z Wishu. Najhoršie pokusy o prívetivý zvuk núka It’s Getting Harder.

Pozitívne na mňa pôsobí rokenrol Going Back To Birmingham od Little Richarda, ktorý sa na nič nehrá. Rovnako ako You’re Driving Me Crazy. Za najlepšie skladby však považujem čistokrvné „tenyearsafterovky“ Look Into My Life, Look Me Straight Into The Eyes a I Wanted To Boogie.

Toto je album, ktorý z diskografie Ten Years After počúvam bezkonkurenčne najmenej. Nie je zlý, ale na pomery kapely je priemerný, nič nevyčnieva. Niekedy mi však ku šťastiu stačí aj málo.

reagovat

Apache @ 07.08.2024 21:43:55
Už nějaký čas jsem to album neslyšel, ale co se týče titulní skladby, mám dojem, že mi tam vždycky připadala nejlepší. Akorát s tím Hendrixem by mě to nenapadlo. Ze všeho nejvíc mi totiž vždycky připomínala Pink Floyd. Doteď jsem si myslel, že s těmi Floydy v tom nejspíš nebudu sám, ale kdo ví. :-)

jiří schwarz @ 08.08.2024 01:39:17
Naprosto výstižná recenze, odpovídá i mému vnímání desky. Mám jako Apache jistou slabost pro titulní ploužáček, byť by mně nenapadl ani Jimi, ani Floydi, spíš takový uhlazený a méně vroucný odvárek pložáčků z Watt. Když jsem chodil na diziny půle 70tek, párkrát to tam DJ dal. Na mě ten nedostatek hráčské i tvůrčí energie u mé kapely z nejmilovanějších působí dost smutně, ale sešup začal už na předešlém LP. Tohle jsem hodnotil asi před mnoha lety 4* (přece jenom úcta :-), dnes to vidím za slabších 3,5.

hejkal @ 08.08.2024 07:28:46
Ďakujem obom za postrehy. Svedčia o rozmanitosti ľudského vnímania.

zdenek2512 @ 08.08.2024 08:00:30
Skupina Ten Years After patřila na přelomu šedesátých a sedmdesátých k tomu nejlepšímu v rockové hudbě. Desky Stonehenge, Ssssh, Cricklewood Green a Watt patřily do každé diskotéky u nás většinou fonotéky. Positive Vibrations mi nahrál kamarád na kolejích Leninova 88, ta deska se mi líbila hlavně titulní skladba, při přechodu na stereo nahrávání jsem desku vymazal, přehrál jsem to tuším Frankem Zappou. V současné době dávají titulní skladbu poměrně často na Rádiu Beat, které mám zapnuté v autě. Koupil jsem si jí jako součást krabičky Original Recordings. Určitě dobrá klasická deska.

hejkal @ 08.08.2024 08:52:10
Ja som veľký, ba až obrovský fanúšik Ten Years After. Tento album jednoducho musím mať v zbierke (CD od BGO, 2004) a naozaj nie je zlý. Vrcholy však kapela mala na tebou spomínaných albumoch a potom vždy v debtoch s novými gitaristami.

Apache @ 08.08.2024 16:47:06
Co se "rozmanitosti ľudského vnímania" týče, vsadím se, že 95% všech lidí by na tomto albu vnímalo titulní píseň jako tu nejlepší nebo nejlíbivější. Osobně ale nesouhlasím s tím, že v tomto případě jde jen tak o nějaký "ploužáček". To by jen tak nějakým ploužáčkem muselo být i Wish You Were Here od Pink Floyd. A ty písně imho mají minimáně hodně podobné vibrace. Rozhodně v tom (P. V.) vidím víc než pouhou povinnou baladu a myslím, že album se podle té skladby nejmenuje náhodou. Jak říkám, dlouho jsem ho neslyšel, ale co si pamatuju, nic moc výraznějšího už na té desce není.

hejkal @ 08.08.2024 18:02:12
Na svoj nesúhlas máš právo. Nič to na mojom vnímaní nezmení. :)

Apache @ 08.08.2024 18:10:25
hejkal: Můj nesouhlas se týkal konkrétně názoru jiřiho schwarze, ne tvého. :-)

hejkal @ 08.08.2024 18:19:42
Aj tak ho rešpektujem. :)

jiří schwarz @ 13.08.2024 03:01:37
Apači, ty vibrace jsou asi endorfíny (či co to je fyziologicky), a mohou se vyplavit z poslechu jakékoli pro tvůj mozek libé hudby. Potud bych tvůj příspěvek nerozporoval. Ale aspoň já vnímám TYA a PF za hodně odlišné kapely (obě miluju), a taky Positive Vibrations i Wish YWH za hodně odlišné songy. Jako ondyno amatérský DJ bych nikdy nepustil Wish k tanci, ani jako ploužák (je to přece jen hodba k jinému než prvoplánově tělesnému ploužákovému prožitku). A jakkoli mám píseň Positive Vibrations rád (a vždy přijdou endorfíny), tak má šedá kůra ví, že je to otvírák desky s TYA na sešupu, zatímco Wish je excelentní věc na dalším peaku PF. A ta naléhavost podání, tj. vokálu Leeho a Gilmoura je nesrovnatelaná (Lee frustrovaný, Gilmour emočně silný). Psal jsem v dopisu své opakovaně prázdninové dívce odjinud (bylo mi asi 20): We're just two lost souls swimming in the fishbowl, year after year... Síla. Jistě, pletou se do toho osobní zážitky, ale. Je to o nekonečné diskusi zde o "objektivn|ch hodnotách" a subjektivním vnímání. K tomu: Např. se mi vyplaví endorfiny, když mi 9letá vnučka zakraje na klavír hezkou věc, ale za kumšt to zatim nepovažuju.

Apache @ 13.08.2024 06:25:27
Jdeš na to vědecky, to se mi líbí. :-)
Máš pravdu, že na Positive Vibration se bude nejspíš ploužit líp než na Wish You Were Here. To ale pořád nic nemění na tom, že mi ty dvě věci připadají podobné. Je ale fakt, že jsem to nikdy s nikým neřešil, až teď.
Ani jednu z těch kapel (TYA a PF) jsem neposlouchal v životě nějak moc (oproti mnoha jiným), takže ani u jedné nejsem nijak zvlášť ovlivněn fandovstvím ani miliónem poslechů.
Konkrétně Wish You Were Here jsem trochu víc poslouchal někdy na konci osmdesátek a ta skladba mi utkvěla v paměti. Když jsem pak v průběhu devadesátek slyšel několikrát skladbu Positive Vibration, Floydi mi okamžitě vytanuli na mysli. Asi ne přímo konkrétně tahle jejich skladba, ale vždycky to byli Floydi. Jak jsem mnohem později uvažoval nad tím, která od nich to teda je, nějak mi pak došlo, že nejspíš konkrétně tahle.
Při porovnání těch písniček si teď myslím, že jsem se trefil.
Jak říkám, s nikým jsem to nikdy nějak moc neřešil, až když jsem četl hejkalovu recenzi, říkám si: Počkat, Hendrix? Vážně ne Pink Floyd? A tak jsem to vytáhl.
Byl jsem samozřejmě velmi zvědav na reakce a doteď jsem pořád trochu překvapen tím, že tam ty Floydy nikdo neslyší.
Zkusím to konfrontovat s pár dalšími lidmi. A jsem zvědav, jestli v tom (v té podobnosti s nimi) zůstanu sám. 
Teď už by mě to asi nepřekvapilo. :-)
Co se týče zpěvu obou pánů, myslím že oba předvádějí to, na co mají, a nemyslím si, že by do toho někdo z nich nedal svoje maximum.

Apache @ 13.08.2024 06:30:01
Mimochodem, hejkalova definice ("titulná skladba dokonca znie ako Hendrixov slaďák z Wishu") vlastně část názvu té skladby (Wish You Were Here) obsahuje. :-) Náhoda? :-))

jiří schwarz @ 16.08.2024 02:25:06
Vůbec mně nenapadá, jaký slaďák od Hendrixe ("z Wishu") měl Hejkal na mysli. Ačkoli mám Jimiho základní diskografii dost naposlouchanou, nevybuju si žádný slaďák, ani žádné Wish.

hejkal @ 16.08.2024 06:21:41
Wish je donášková služba, ktorá reklamuje úžasné veci za pár šupov a potom prinesie šunt.

Od Hendrixa som myslel na Little Wing, prípadne The Wind Cries Mary.