Groundhogs - Blues Obituary (1969)

Skupina Groundhogs patří mezi zajímavé bluesrockové kapely, které mají kořeny v šedesátých letech. Jejich frontmanem a ideologickým vůdcem je Tony McPhee, který patří mezi tu nejranější ligu elektrických bluesových kytaristů, kteří sice mají bohatré mnohaleté zkušenosti, ale nepodařilo se jim naskočit do předobdobí bluesového boomu, takže je mnozí předběhli. První album bylo sice nadějné, ale neuhranulo mě natolik, jako druhé řadové – Blues Obituary. V sedmdesátých letech skupina pilně koncertovala a natáčela další alba. Myslím, že koncertně byli vždycky silnější než v nahrávacím studiu a tak zejména jejich vystoupení musela mít famózní ohlas. Jejich bluesrocková orientace se v sedmdesátých letech více přikláněla k hardrocku a tak ohlas alb Split a Who Will Save The World? byl zcela zasloužený. Srovnávat je s klasickými hardrockovými kapelami si je sice netroufám, ale možná se Groundhogs v lecčems mohou přibližovat ke skupině irského bluesrockera Roryho Gallaghera…
Album Blues Obituary ovšem považuje za velmi zdařilé. Třebaže Tony McPhee není Eric Clapton, ani Alvin Lee, jeho bluesová kytara s rockovým základem má suverénní drive a jeho frontmanství je zcela nezpochybnitelným jevem. Hrát v triu bylo koncem šedesátých let módní záležitostí, ale vydržet s touto formou dlouho nebylo průchodné….
Album jsem dlouho nemohl seznat, ale při jednom ze svých zájezdů do Vídně na počátku devadesátých let mě přivedlo na Kirchergasse do hippieovského obchůdku a tam mě padlo album do oka a za 180 šilinků bylo moje a dodnes si ho považuji….

B.D.D. – kytarový úvod v potemnělém tónu přináší tajemný sound, který doprovází i McPheeovo vokál. Není nijak výjimečný svým uchopením. Zpívající kytarista ovšem cítí bluesovou formu a tak do hlasu vkládá expresivní vyjádření. Jeho kytarové kouzlení zní víceméně bluesově úsporně. Vychází ze základního tónu, ale nenudí. McPhee v mezihře vypálí nádherné sólo s přeznívajícími tóny a jeho technické přednosti mají razanci a kreativitu, které podporují bicí Kena Pustelnika a důkladné basové party Pete Cruickshanka. Dokážu si živě představit, jako emocionální sílu musela míát skladba na koncertním představení….

DAZE OF THE WEEK – rozeznívání strun, protahování tónů a vibrace se zvukem nám otvírají další skladbu. Výrazný riff, při výměně základní melodické bluesové struktury probíhá ve středním rytmickém tempu, Pustelnikovy bicí nástroje nehrají technicky nic závratného, ale jeho víření činelů a zrychlovaná hra mají svoji účinnost. McPhee přitlačí na dynamiku, ale vzápětí ubere plyn a pohrává si s tónovými kadencemi v rychlých výměnách rozechvíváním strun podle způsobu černošských bluesmanů. Dělá to velmi přesvědčivě a skladba prochází řadou proměn, v níž doceníme jednotlivé sebemenší detaily jeho hry, na které rytmika spontánně dokáže zareagovat

TIMES – základní hudební forma s jednoduchou rytmickou strukturou. Přesto mám pocit, že se před mými zraky odehrává nějaký intimní obřad malé extáze. McPhee má zastřený hlas a velice zajímavě dokáže ohýbat struny do tetelivého soundu. Pustelnik a Cruickshank hrají velmi jednoduché doprovody na bicí a na baskytaru, dělají svému frontmanovi prostor. Tam, kde by Gallagher vypálil snopy hudebních jisker a kde by Lee zběsilou rychlostí projížděl všechny políčka svého gibsona, tam McPhee hraje až provokativně úsporně, přesto je jeho kytarová hra pro mě stále inspirující. Magické rozechvívání strun probíhá za asistence šumění činelů, až se z ticha ozce poslední tlumený tón…

MISTREATED – velmi úderný riff. Skladba odzbrojující přímočarostí hrne kupředu svoje emocionální poselství. Zrychlená kytarová staccato mají garážovou nekomplikovanost, ale přesto dokáží nabudit emocionální vyznění, které podporuje McPheeho hlasový projev a strojové rytmické doprovody baskytary a bicích nástrojů. Občas si člověk musí připomenout z jakých kořenů rocková hudba pochází a tady máme i slabikářový příklad toho, jak se dá zahrát a zazpívat bez okázalých gest a uměleckého poslání a přitom vytvořit úderné a osobité dílko. Také při této skladbě mi nedělá problémy si představit spontánní reakce headbangerů třesoucí hlavami a rukama pod pódiem….

EXPRESS MAN – McPhee v další skladbě zvolí jiný herní princip, přibližující se ke standardnímu uchopení bluesové formy a zpívaným frázováním opisuje základní melodickou linku, v níž mu pod kytarou v unisonu duní Cruickshankovy důrazné basové modulace. Bez zkreslení – boosteru nebo wah wah pedálu, v té době hojně používaných, zvolil McPhee čistý tón, v němž dokázal protahovat tónovou délku ve správném stylotvorném uchopení. Skladba, která svádí k dalším improvizacím a já si dokážu představit, že by pod použitými instrumenty zněly hammondky, nebo elektrické piano Fender-Rhodes, to ale kapele zjevně neměla v úmyslu…..

NATCHEZ BURNING – klasické bluesová forma hraná ve středním tempu. McPheeho hlas se v lecčems tu a tam připomíná s vokálem Petera Greena, ale je to jen pocit. Rozvibrované tóny elektrické kytary a jasné akordické doprovody mají svoji sdělnost a srozumitelnost. V mezihře McPhee vystaví vynikající sólo, ani zde ovšem neplýtvá tóny a hraje v základním pojetí. V okamžiku kdy Pustelnikovy bicí nástroje občas rozvíří zvuk krátkými breaky a Cruickshankova baskytara přesně opisuje basovou strukturu, se McPhee pustí do zrychleného vibrování a jeho houkavý vokál střídá melancholický doprovod. Nic netrčí, nic nepřečnívá…

LIGHT WAS THE DAY – trochu psychedelického kouzlení s kytarovými tóny a Pustelnikovy bicí nabídnou zajímavé breaky, které se v perkusivních obrazcích rozeznívají nad skladbou jako při nějakém rituálním aktu. Kytarové kvílení je nadále stále rozechvíváno do důraznější dynamických obrazů a Cruickshankovy basy melodicky vypointované opisují perkusivní rytmickou linku. Obraz experimentálního uchopení bluesové formy překračuje hranice daného žánru a McPheeho staví do role zvukového čaroděje. Velmi silný skladbový příspěvek pro album!

Hodně mě mrzí, že jsem nemohl být v roce 1969 v Londýně, dělo se tam spousta velmi zajímavých věcí v klubech i na koncertních scénách. Vidět naživo koncert Groundhogs by zajisté patřilo k velkým magnetům. Po dvaačtyřiceti letech nemám pocit, že by tahle hudba nějak zásadně zastarala. Bluesrock podle nejlepších pravidel!
Pravda, zvuk CD byl stažen z analogového originálu, takže tu existují jisté limity, ale hudba, která byla na album Blues Obituary nahrána je jedinečná….
Čtyři hvězdičky zcela zaslouženě!
reagovat

Jedna z mojich prvších CD akvizícií, dodnes si pamätám, že mi bolo jemne nanútené spolu s výberovkou Dave Edmundsa (I hear you knockin') a s debutom Zephyr. Keďže sme boli s bratom a s mojou teraz už ženou na ceste do kina, nechcelo sa mi moc dohadovať a zbalil som to všetko.

Čo k tomuto albumu povedať? Je to blues a je to psycho. Ba čo viac, je to nádherná ukážka toho, ako sa v 34 minútach dá povedať viac ako na dvoj CD albumoch po 80 minút. Nechcem sa dotknúť dnešných albumov, ale niekedy mám pocit, že platňa v dĺžke do 45 minút je najideálnejším zážitkom pre sústredené počúvanie.

Dodnes ma príjemne zamrazí, keď sa ozve gitarová melodická linka B.D.D. a v zápätí je sprevádzaná aj spevom. V psychedelickom opojení sa blues počúva dobre, Daze of the weak a Times vybudujú nádhernú stenu plnú emócií, ktoré vyvrcholia v klasike Mistreated (nezamieňať s Deep Purple!). Húpavá bluesovka Express man podtrhuje zaujímavý hlas Tonyho McPhee, o ktorom som sa na začiatku zabudol zmieniť. Natchez burning je pomalý vražedný blues, jedna z najlepších vecí na albume. Záverečné psycho inferno Light was the day necháva poslucháča v stave úplnej rozpoltenosti, vo víre znepokojivých pocitov, a vôbec, hudba zostane vrytá v srdci, nevyšumí ako zástupy protagonistov z MTV.

Tento album má to, čo nazvem atmosférou. Na krátkom priestore oslovuje ducha a človek si uvedomuje, že stále je kvôli čomu žiť.
reagovat