Molly Hatchet - Beatin' the Odds (1980)

Molly Hatchet vyzýva šťastenu

Beatin’ The Odds, tretí album južanských klasikov Molly Hatchet, vyšiel v roku 1980 a predstavil svetu nového speváka Jimmyho Farrara.

S Molly Hatchet som sa zrazil niekedy okolo roka 1997, kedy sa k nám na videokazete dostal koncert z Rockpalastu, kde kapela hrala neskutočne a zaujali ma dva songy, a síce Devil’s Canyon a The Journey. Najmä tá druhá ma opantala a s bratom sme si povedali, že album s touto skladbou musíme mať! Návšteva predajne Bonton v Bratislave pod Michalskou bránou núkala akurát album Flirtin’ With Disaster a výberovku Greatest Hits, ktorá obsahovala dve nikde inde nedostupné skladby s vtedy novým gitaristom Ingramom. A hoci som nikde nevidel moje dve favorizované skladby, obe cédečká som si kúpil. Lynyrdov sme už vtedy mali celkom zmáknutých, ale túto pokračovateľku ich odkazu sme chceli mať čo najrýchlejšie dohnanú. V predpotopnom internete sme zistili, že to, po čom túžime, sa nazýva Devil’s Canyon, a tak sme naškrabali všetky úspory a dielo si objednali spolu s novinkou Lynyrd Skynyrd – Twenty. A potom to už išlo nezastaviteľne. Debut, Silent Reign Of Heroes, dokonca som vtedy v Bontone počúval aj Deed Is Gone, cez slúchadlá. V tých časoch to niektoré obchody umožňovali, vypočuť si album pred kúpou. Ale tento album bol pre mňa príliš 80’s. Dnes mám od kapely takmer všetko, s výnimkou posledného menovaného diela a chýba mi aj Lightning Strikes Twice. Veľmi dlho som ho obchádzal, až zmizlo z pultov. Nie, že by som bez neho nevedel žiť, ale ak sa niekedy v mojej blízkosti objaví, určite si doplním zbierku.

Cesta k tomuto dielu mi trvala veľmi dlho. Nepočítam počúvanie z internetu, ale zohnať originálny album sa mi nedarilo. Netvrdím, že som sa nejako veľmi snažil, predsa len ma nemrzí, ak mi hudba z 80. rokov nezíza z poličky. Napokon som zvolil vďačnú cestu k lacnému riešeniu. Prvých päť albumov kapely v jednom papierovom vydaní v rámci série Original Album Classics. Redundancia diel v zbierke ma nemrzí, lebo sa vošli do ceny jedného albumu, no a ani nezaberajú veľa miesta. Čo sa týka obalu, musím sa priznať, že Frank Frazetta je jedným z mojich najobľúbenejších komiksových obálkarov a jeho Conan Dobyvateľ je fakt skvostný.

Tridsaťdva minúť, štyridsaťtri sekúnd, také krátke je trvanie deviatich skladieb na albume. Našťastie, Južania sú spiatočnícki tradiční a trvá im dlho, kým sa prispôsobia nejakým novotám, nuž muzika znie stále prirodzene a „netrendy“. Titulná Beatin’ The Odds je jedným slovom úžasná. Nečudo, že aj po návrate pôvodného speváka ju kapela stále hrala na koncertoch a tento stav pretrval dodnes. V podobnom duchu odsýpa aj Double Talker, až je škoda, že dnes je táto skladba zabudnutá. Veľmi dobre sa počúva aj prívetivá južarina The Rambler. Vlastne to platí pre celý album. Rezko preluduje Sailor, ale na vrchole stojí južanská hymnická vec Dead And Gone, v ktorej počuť nepriznané vokalistky.

Few And Far Between je klasická hatchetovská boogie záležitosť. Nič americkejšie, než Credence Clearwater Revival neexistuje, nuž nečudo, že kapela zvolila svoj jediný cover práve od Fogertyho a spol. Penthause Pauper z Bayou Country nepatrí k slávnym hitom, ale je to zaujímavá skladba. Vždy som rád, keď kapela zvolí niečo netradičné, keď už pristupuje ku coverom. Záver albumu už nikam neodbočí, odslajduje si južanské boogie Get Her Back a všetko uzavrie nasrdená záležitosť Poison Pen.

Jimmy Farrar celý život spieval ako o dušu a srdce mu zlyhalo 29. októbra 2018. Mal šesťdesiat sedem rokov. Lepší odkaz po sebe zanechať nemohol, Beatin’ The Odds je vynikajúca južanská záležitosť a mám ju rád.

Apache @ 09.02.2024 10:07:06
Někdo nesnáší osmdesátky, někdo zas devadesátky. Marné. Já mám rád osmdesátky stejně jako sedmdesátky. V obou dekádách vznikaly parádní hard rockové věci, v obou se dělal skvělý rock 'n' roll. A ne že ne. :-)
Jinak od Molly Hatchet mám snad úplně všechno, co kdy vydali. Některá alba i vícekrát. Ani Lightning Strikes Twice jsem nepropásl. Jen mě štve, že skvostný živák Double Trouble nikdy nevyšel na CD kompletní. A to mám dvě verze - původní a remaster. Sice tam vynechali jen asi dvě tehdejší novinky, které nejsou nijak zásadní, ale na druhou stranu, nikde jinde tyhle skladby nejsou.
U Beatin' the Odds jsem váhal mezi třemi a čtyřmi hvězdičkami. Nakonec rozhodlo, že tam nezpívá Danny Joe Brown. Jimmy Farrar je sice taky dost dobrý, ale Danny Joe je real deal. Fakt nechápu, proč se museli tak trapně rozejít a ještě k tomu jen na dva roky.
Penthouse Pauper je moje druhá nejoblíbenější skladba téhle desky, hned po titulní skladbě. Třetí místo má u mě zajištěno Dead and Gone.

hejkal @ 09.02.2024 10:33:41
Musím sa k Molly Hatchet vrátiť písmom, veľa im tu ešte dlhujem. Súhlasím s tým, že neexistencia kompletného dvojalbumu Double Trouble Live na CD je škandalózna a akosi už neverím, že sa tak niekedy stane. Inak, chystajú nový album, tak som zvedavý. Prvý klip je dosť o ničom:
Firing Line

Apache @ 09.02.2024 10:55:24
Toho nového zpěváka jsem teď slyšel prvně. Za moc nestojí a ta jeho manýra, jak vždycky přejde do toho zachrčení, je otravná. S lepším vokálem by tahle skladba nemusela být úplně marná. Jinak tahle levná videa, která jsou teď strašně v módě u přestárlých kapel (viz BÖC) jsou ZLO. To radši nic (nebo třeba jen text) než tohle.

hejkal @ 09.02.2024 11:34:05
Pritom predchádzajúci spevák Jimmy Elkins (spieval na koncertnom albume Battleground) bol priam kópiou McCormacka, čudujem sa, že si ho nenechali. Ale keď už je to kapela iba s jedným gitaristom, je to skôr paródia ako Molly Hatchet, južanská veličina.

Jarda P @ 09.02.2024 14:55:28
Od Molly Hatchet mám alba od Devil's Canyon po Justice, ta před jsou pro mě příliš jižanská. Snažil jsem je naposlouchat, ale marně.

hejkal @ 09.02.2024 15:17:01
Nuž, Ingram sa isto teší, že má fanúšika novodobých Molly Hatchet.

Antony @ 09.02.2024 15:45:50
Zvláštní kapela. Jsou na poměry southern rocku tak netypičtí, až se divím, že je tam někdo ještě řadí. Asi ze zvyku.
Ale na škatulkách nezáleží, podstatná je hudba. A ta je skvělá, možná právě proto, že se klasické jižařině vymykají. Sympatický hard rock, co se nebojí zajít až k metalu. Některá alba mám v oblibě, například právě tohle.

hejkal @ 09.02.2024 15:51:33
Som rád, že ťa niektoré albumy Molly Hatchet zaujali.