Gallagher, Rory - Taste – On the boards (1970)

Tohle album považuju za jeden z největších pokladů, co vlastním, k původnímu „ojetému“ LP pořízenému v sedmdesátkách za železnou oponou na trhu v Norimberku (tehdy ho německý Polydor vydal v reedici jako dvojalbum spolu s 1. LP) se přidalo i CD. Tato druhá LP deska Taste je hodně jiná, než ta první (na které jen Blister on the Moon avizoval zvuk 2. alba - byl jakýmsi předchůdcem otvíráku What’s Going On). On the Boards nabízí stylově, zvukově i náladově mnohem pestřejší skladby, než prvotina, která byla až ortodoxně rock'n bluesovým albem.

Najdeme zde až jazzíkové improvizace (It’s Happened Before…), ale i křehké, až folk-rockové melodie, s velkým citem nazpívané Rorym (If the Day…, If I Don't Sing… aj.) . A pak tu máme hardrockovou kytaru a baskytaru v rifech, užitých jako úderné intro- (What's Going On, ale i další). Právě tenhle vzrušující mix různých nálad a vlivů dělá tohle v zásadě bluesové album tak unikátní, navíc ve všech zmíněných polohách je to naprosto autentický Rory a spol., není tu nic jako ..., co jsme znali odjinud. Aranže jsou veskrze prosté, ale přesto je zvuk kompaktní a robustní, až Vám vyrazí dech (podobnou sílu ve triu měly snad jen formace Jimiho Hendrixe, a občas Cream – fanoušci Katapultu jistě velkoryse prominou, a třeba si poslechnou, jak to může znít, když se sejdou tři dobří hráči). Jednotlivé skladby, jak zmíněno, mají velmi rozdílné nálady, od ponuřejších (bluesová On the Boards, It's Happened Before…, které mohou evokovat ponuré irské soumraky), drsně rock'n bluesovým (Railway and Gun aj.), připomínajícím žijící irský whiskey bar, i paprsky irského léta (folkové, něžné If the Day Was Any Longer, See Here). Víc o jednotlivých skladbách v recenzi Petra Gratiase, jako vždy výborné a encyklopedické. Netřeba zde rozebírat kytarový kumšt Roryho, ale je navíc příjemné, jak v jeho podání zní jednoduché, ale s úžasným citem zahrané věci i na saxofon, konekonců i na foukačku. Celkem vzato, zvuk alba naprosto autentický; nevím, jestli je to jen konstrukce v mé hlavě, ale chci napsat, že zřetelně irský, odlišný od jiných britských, a tím spíš amerických kapel. Pro mě jasně 5 hvězd, nutnost vyposlechnout pro každého milovníka rock'n blues. Taste the Taste. Stojí za to.
reagovat

Skupinu Taste jsem objevil poprvé v pestré směsi kapel, které vystoupily na legendárním megafestivalu Isle Of Wight 1970, kde tvořila pevný bod mezi dobovými hvězdami. Jimi Hendrix, Miles Davis, Moody Blues, Family, Emerson Lake And Palmer a další a další výkvět toho nejlepšího co bylo možno nabídnout.
Přesto trvalo zase nějaký čas, než jsem kapelu slyšel z pásku a teď si uvědomuji, že to bylo v době, kdy už Taste neexistovali, ale bylo zde trio Roryho Gallaghera a tak mi možná jejich tvorba s jeho sólovou kariérou do značné míry splývá.
Nicméně jejich druhé album On The Boards jsem si dopřál a je už dlouho součástí mé sbírky a navíc i dokladem kytarové preciznosti malého dravého Ira, který se nikdy nešetřil a hrál jako o život a obětoval se kytaře v tom nejbytostnější slova smyslu.

WHAT´S GOING ON – energický úvod s razantním nástupem elektrické kytary s podporou bytelné rytmiky, který je rozváděn dál v perfektním rozechvívaném kytarovém tónu. Dravost a odhodlání hrát naplno a nijak se nešetřit. Přesto zde zůstává zachována výrazná melodická linka, které činí skladbu čitelnou a rockově podmanivou….

RAILWAY AND GUN – rozbrnkávaný kytarový úvod, ve kterém Rory Gallagher vyznává svou příslušnost k bluesové formě. V další fázi už máme blues správně vypreparované ve své syrové a jasné podobě. Zatímco bubeník John Wilson dotváří solidní rytmický spodek, Richard McCracken sází pružné basové linky ve sdělném pojetí s ohebnými attacky. Zastřený Gallagherův hlas má správný nátisk a v mezihře vypálí výtečně vypilované kytarové sólo s ohýbanými koncovkami. Ve stereu běhají jeho tóny jako neklidní mravenci zprava doleva….

IT´S HAPPENED BEFORE, IT´LL HAPPEN AGAIN – zajímavý kytarový úvod. Do elektrického blues evidentně vstupuje jazzový pól. McCracken „šlape zelí“ s rutinérstvím jazzmana, který hraje svoje standardy každý večer v zakouřené pivnici. Wilson lehce šustí bicími ve stejném uvolněném pojetí a Gallagher bez jakéhokoliv zkreslení si pohrává s jednotlivými tóny jako malý chlapec s kuličkami. Vypozorujete zde ovšem velmi precizní nuance hry. Muzikantský podíl basujícího McCrackena je zde výrazný a teď nás navíc překvapí i Gallagher, který odkládá kytaru a se suverenitou nastoupí s altsaxofonem a celá skladba se promění v nadupanou dynamickou jízdu s jazzovou ležérností… V závěru skladby se nám opět vrátí téma s elektrickou kytarou v rock-blues-jazzovém nádechu a uzavře se vynikající příspěvek na tohle album…

IF THE DAY WAS ANY LONGER – procítěné intro se zvonivými doprovody přináší melodickou píseň. Gallagher zde vedle kytary bere do rukou foukací harmoniku a citlivě s rozechvívanými tóny nasadí příjemnou mezihru. McCrackenova baskytara je opět výrazně čitelná a s Gallagherovými instrumentálními proměnami zcela souzní…

MORNING SUN – dusavé elektrické blues se střídá ve vytvrzených pasážích s jemným tématem a Gallagher si opět s důkladností hodináře pohrává s imaginárními kolečky svého kytarového stroje s elegancí a bravurností, kterou nás přesvědčuje od samého začátku.

EAT MY WORDS – výtečně vypreparovaný riff. Kytarové klouzání po krku s ohýbanými strunami předváděl ve stejné době v Británii Mick Abrahams a v Americe Johnny Winter, ale Gallagher si zvolil svůj princip a pohrává si s motivy v melodické bezprostřednosti. V mezihře cítím dotek v té době ještě zdaleka ne tolik populárního keltství ve zdůrazňovaném rytmu a melodické podobě. Kytarová jízda je ovšem jedinečná a chce se vám do ní jednoduše naskočit a vést se dál. Jedete samozřejmě první třídou, jak se sluší a patří….

ON THE BOARDS – poslední skladba, která dala albu název zní jaksi zadumaně. Gallagherův hlas je zastřený a doprovod je jaksi zamlžený. Je tady trochu nádech hudebního pojetí, které znám z baladického alba od Free, které v téhle době ještě nebylo na světě. Občas z něho vystupuje klepání a důrazné akcenty Wilsonových bicích, ale McCracken je basově stručný, i když po svém pregnantní. Gallagher bez zkreslení piluje kytarové obrazce do melancholických vizí, jako kreslil pastelovými barvami na bílé plátno. Vedle kytary opět hraje na altsaxofon a skladba se blíže ke kontemplativnímu jazzu, jehož největší síla vyniká v klubovém hraní.

IF I DON´T SING I´LL CRY – tohle je klasický model boogie ve spojení s blues. Je tady důrazná basová linka s údernými bicími a hudební téma nepostrádá nic ze své sdělné přesvědčivosti. Model skladby na který navazovalo hodně skupin a rozpoznatelnost typu skladby se stává komplikovanou. Nechybí foukací harmonika a Gallagher se pouští v refrénu do vyšších zpívaných poloh, což zní mazlivě podmanivě. Na tuhle hudbu po svém reagovali třeba takoví Status Quo s větší úderností a komerčním záměrem….

SEE HERE – ani blues rock nemůže mít akustické osvěžení mezi seznamem skladeb. Gallagher hraje na španělku přesně a vypilovaně. Škoda, že nahrávka je zvukově poněkud utopena a tóny akustické kytary postrádají větší „zář“. O tom, že na akustickou kytaru hraje se stejným citem a ležérní elegancí nás ovšem přesvědčuje dokonale. Moc příjemná změna.

I´LL REMEMBER – do závěru ovšem půjdeme s rockovou razancí. Také zde máme nosný základ a značnou harmonickou proměnlivost. Rytmika šlape jako stroj a Gallagher unisono scatuje s rychle vyměňovanými kytarovými tóny. Rocková dravost je v prvním plánu, ale prochází řadou sofistikovaných proměn. Přitahuje mě ta proměnlivost a akordické výměny a práce s jednotlivými detaily. Wilson bicí se hrnou vpřed a ztrácejí se v dáli a opět se vracejí. Zatímco McCrackenovy basy jsou všudypřítomné. Možná by se dala skladba označit jako nepřehledná, ale Taste přesně věděli co dělají a do svého instrumentální inventáře i aranžérského postupu si mohu připsat jedničku s hvězdičkou….


Album On The Boards je příkladem výtečného bluesrocku, hraného s mimořádným citem a smyslem pro výraz. Je zde dravost a syrovost, přesto i subtilnost a procítěnost. Hraje odlišně než takový Eric Clapton, Alvin Lee, Peter Green, Mick Abrahams nebo Mick Taylor…. Třebaže se mezi tyhle velikány jednoznačně zařazuje a už v době vydání toto alba bylo jasné, že Irsko dodalo světu mimořádný kytarový formát, třebaže tehdy byla jeho kariéra v podstatě na začátku jeho tažení světem. Pět hvězdiček je jasných!

Na albu mám napsáno 1970 Polydor Ltd (UK).
Tady je vlevo u alba ale napsáno 1969... tak nevím!?




reagovat

gunslinger @ 03.06.2012 12:20:56
jeden s mojich najnajnajobľúbenejších albumov tu som počul prvý krát Roryho Gallaghera .. ako si vystihol hrá odlišne ako ostatný.. môj gitarový vzor.

hejkal @ 03.06.2012 13:41:37
Album vyšiel 1.1.1970, opravené. Myslím, že som rok 1969 opísal z CD, pozriem sa na to.

PaloM @ 04.06.2012 06:03:58
Vďaka za recenziu, Petr. Taste a Gallaghera mi jednoznačne pomohol objaviť hejkal. Len drobná poznámka k Emerson Lake And Palmer a ich účinkovaniu na Isle of Wight. Viem, že to myslíš dobre, každý z trojice už bol slávny ako člen iných skupín. Sláva supertria EL&P odštartovala práve na uvedenom festivale, kde mali ako skupina svoje prvé vystúpenie, takže ešte dobové hviezdy nemohli byť. Nádherne to dokumentuje dvojdisk CD/DVD z r.2006 "Birth of a Band: Isle of Wight Festival".
Je veľmi dobré, že tu v recenziách vyťahuješ mnohé stariny, aspoň sa na nich nezabudne.

Taste jsem poprvé slyšel kolem roku 1970 v hudebním pořadu Jacka Allena z české sekce rozhlasového vysílání BBC a byla to Same Old Story.Tahle kapela mne hned chytla a já pátral po dalších nahrávkách tohoto tria.Jenže jak šla doba a iron curtain na
hranicích socialistického Československa definitivně zaklapla na dalších dvacet let dostávaly se sem různými škvírami v této oponě /nebo hrázi socialismu/ spíše desky všeobecně známějších skupin.Díky recenzi mého předchůdce jsem po letech ašel na netu jak první album,tak tohle - On The Boards.Jen bych opakoval to co bylo již napsáno Hejkalem.Dle mého názoru stále živá poctivá muzika.Začínám přemýšlet,které trio bych hodnotil výše zda Cream nebo Taste.No asi fifty-fifty.Rozhodně nejlepší deska Roryho Gallaghera.
reagovat

Lothian @ 12.06.2009 08:21:15
Tedy na nejlepší desku RG bych to neviděl. To byly teprv jeho začátky,a pak šel ještě hodně nahoru. Rory vynikal především na koncertech,osobně mám nejradši Stage struck. Úžasně strhující muzika.

Čo debut prisľúbil, to On the boards do bodky vyplnila.

Na úvod tu máme pohodovú rýchloprstú I’m moving on. A tá melódia v texte je božská. Túto skladbu som strašne rád hrával s mojou bývalou skupinou. To boli časy. Trademark Taste. Railway and gun začína pohodovo akusticky, ale v strede nastúpi hutne príjemný blues v posadenom tempe. Záver je opäť akustický. Svižná nadžezlá It’s happened before, it’ll happen again dáva priestor, okrem inštrumentálneho vyblbnutia sa, aj na saxofónové orgie hlavného protagonistu. Po tomto náročnejšom kúsku nastupuje pohodová If the day was any longer, ktorá by sa vynímala v akomkoľvek rádiu, tak úžasne melodický má refrén. Harmonika načne sólovú pasáž, takto si predstavujem hit pre masy, ktorý má srdce. Takých veľa nepoznám a ani masy. Čím to asi je? Morning sun je typický rýchlejší blues s prekvapivým vokálnym refrénom. A sólo je unisono harmoniky a gitary, to sa tiež často nepočuje. Rýchla slide gitara, tvrdý spodok, to je Eat my words. Pekná titulná skladba On the boards slúži ako názorný príklad meditačnej polohy Roryho Gallaghera. Nastupuje skladba á la Morning sun – If I don’t sing I’ll cry. Akusticky ladená See here napovedá, že sa blíži niečo veľké. A už je to tu, parádny motív začne hutnú I’ll remeber, ktorá je vynikajúcim zakončením ranného posluchu.

On the boards je najlepšia doska od Taste.

reagovat

gunslinger @ 22.12.2011 18:07:35
hmmm tento album som mal v MP3 prehrávači asi pól roka kým som si ho pustil... že si raz Taste vypočujem... prehrávač som nepoužíval tak tam album bez dotknutia zostal, až raz keď som neskoro v noci prišiel domov v neľudskom stave som nevedel zaspať boli asi 3 možno 4 hodiny ráno tak som do seba doslova vpálil Taste.... skončím s tým že toto je jediný album v mojom živote ktorý som si pustil 3 krát za sebou.. hovorím si akože som Roryho Gallaghera doteraz ignoroval! taká Morning Sun a ten jej refrén.... mňam

Jarda P @ 22.12.2011 18:39:21
Gunslinger, pokud je toto první album s Rorym, které jsi slyšel, máš před sebou mnoho jeho skvělých desek, které stojí za poslech. Pro mě stojí celá jeho diskografie na předních místech mé sbírky.Příjemné zážitky při poznávání tohoto kytarového génia.