Gallagher, Rory - Tattoo (1973)

Rory Gallagher je bezesporu jednou z nejvýraznějších kytarových osobností rockové historie a třebaže už bohužel dlouho není mezi námi, jeho význam nebyl podle mého názoru nijak umenšen. Pro pamětníky je hudební ikonou a předpokládám, že si ho postupně objevují i mladí kytaroví hráči hrající elektrickou, ale i akustickou variantu blues, s přesahem do hardrocku... nelze ho totiž minout při virtuálním listování hudebními letopisy.
S jeho jménem jsem se setkal poprvé v New Musical Expressu (který získal můj kamarád z Anglie), ale kdo se pod tímto jménem skrývá jsem zjistil kolem r. 1972, když jsem ho viděl na klipovém rakouském Beat-Clubu. Byl vynikající. Bezprostřední, přirozeně muzikální a hudebně velmi exponovaný kytarista, který dával do své hry duši a srdce a přesto nesklouzával k nějakému lacinému sentimentu, ale udržel rockově přímočarou a ryzí linii...
Album Tattoo bylo první, na které jsem dosáhl a oslovilo mě od začátku až do konce...

TATTOO´D LADY - po tajemném kouzlení v počátku přichází výrazná rocková skladba s přímým rockovým nápřahem. Klasická rocková varianta s patřičnou úderností bicích nástrojů a důrazné baskytary a upozaděným klavírem. Jak jinak skladbě vévodí svižná a kreativní elektrická kytara a její doprovodný playback. Gallagher se nám vedle kytarového uchopení představí jako zpěvák. Není žádný výjimečný zpěvák s pronikavým rozsahem, ale výborně frázuje a zpívá přirozeně se zaujetím pro dané téma. Jeho kytarová technika má úctyhodnou podobu. Svižná a nezakomplexovaná hra na plný plyn nápadnějšího zkreslení s přirozeným vedením tónu v sólech i doprovodech.

CRADLE ROCK – úderný rock v rychlém tempu se odvíjí v zakřivených předivech, přesto zde vnímáme základní rockový riff, na kterém skladba staví svoje základy. Pořádně zaostřené rhythm and blues, navíc podporované technikou hry Gallaghera za pomocí bottlenecku a částečně i vedení emocionálního hlasu s kytarovou melodikou. Také zde výtečně pracuje Gallagherova foukací harmonika a do tématu pronikají i varhany Lou Martina. Výrazný energetický potenciál hraný na plný plyn s patřičným odvazem, který vás strhne po celou dobu poslechu do pořádné euforie až do samotného mohutného závěru…

20:20 VISION – Gallagher ovšem není jen „elektrikář“ a dokáže velmi citlivě a přesvědčivě zahrát i na akustickou kytaru a tahle skladba ve stylu blues je toho jasným důkazem. Martin zahraje ústrojné klavírní akordy, ale jinak se hudební doprovod patřičně zklidní a vytvoří prostor pro komornější provedení hudebního tématu. Gallagher si výtečně pohrává s akordickými výměnami, ale i s jednotlivými vyhrávkami a hrou na foukací harmoniku, ve kterých mu sekunduje Martin na klavír. Příjemná skladba po všech stránkách a vedle Gallaghera je třeba pochválit i Martina, který se výtečně zhostil již citovaných klavírních partů….

THEY DON´T MAKE THEM LIKE YOU ANYMORE – unisono kytary a klavíru přinášejí další stylotvornou proměnu. Do skladby vstoupí jazzové aspirace, dané nejenom harmonizací ale i swingujícími bicími a baskytarou. Gallagher výtečně prokresluje prostor kytarovým sólem jemuž je příznačná uvolněnost a přitom úžasná muzikálnost v každém rozměru. Rytmické akcenty do skladby vhánějí energii a proměnlivost a její rychlé tempo žene píseň stále dopředu a muzikantské lahůdky vás skutečně přivedou na platformu dokonalosti a vnitřní harmonie a odvázanosti, které se vzájemně propojují….

LIVIN´ LIKE A TRUCKER – tato skladba si získala obrovskou popularitu v USA, kde Rory Gallagher se svou skupinou vystupoval. Ohromující americké publikum si získal svým pojetím hudebního cítění, v němž propojoval přímočarý rock s blues ve vynikající formě. Americká hudební scéna byla bohatá na různé varianty blues a přesto Gallagher, jako Evropan dokázal zaujmout a nechat za sebou jiná známá americká jména. Nebylo to jenom hudebním uchopením a přímočarostí, ale i skromným chováním bez nadutých hvězdných moresů, kterými se nejen evropský, ale i americký show-business etablovaly.

SLEEP ON A CLOTHES-LINE – rocková údernost elektrického blues šlape v mocném riffu a vrací tak Gallagherovu hudební prezentaci o řadu let zpět, kdy byl ještě součástí tria Taste. Hudební sound a ingredience nám tuhle kapelu připomenou celkovým pojetím v každém slova smyslu. Vedle dusavé rytmiky a svižné elektrické kytary, která hraje ve velké stylu základní téma se smyslem pro prokreslování celé kompozice, se zde hlásí ke slovu i Lou Martin na klavír. Možná by někdo hledal v tomhle schématu Status Quo, ale byl by to jenom velmi krátkozraký pohled na hudební téma. Gallagherova kytarová jízda má mimořádný formát a v téhle skladbě jsme si toho vědomi od začátku až do konce….

WHO´S THAT COMING – a je tady opět akustické hraní. Gallagher hraje na akustické dobro a přitom používá i bottleneck. Můžeme tady vypozorovat výtečné spojení hudby mississippské delty s chicagským blues – přírodní hudbu z jižanského prostředí propojit s drsnou severskou variantou blues tady slaví skutečný svátek. Po úvodním akustickém entrée zde máme syrovou údernost s vyprecizovaným sólem, kterému pomáhá i foukací harmonika. Také Martin se blýskne vynikajícím sólem na klavír s výtečnou technikou úhozu, ale jsou to především ohýbané hadovité tóny Gallagherovy hry, kdo přináší základní vklad. Úderná rytmika – bubenická jízda se svižnými basy podmiňuje celé téma a vytváří tak další z velmi nosných a přesvědčivých příspěvků na albu.

A MILLION MILES AWAY – ve středním tempu se odvíjí další skladba, kde se ubere na dravosti. Rytmika drží základní téma, které dokáže emocionálně přitlačit na ostří. Základní riff skladbu posouvá vpřed, ale zaujmou hlavně kytarové ornamentální proměny a také mírně upozaděné klavírní běhy. Gallagher vypne zkreslení a s šitým tónem dominuje v mezihře, kam si také playbackem sám nahrál saxofonové party. V textu se Gallagher opírá o milostnou tematiku a svoje pocity vyjadřuje osobními expresemi v dynamickém zesilování a zeslabování nejen v pěveckém podání ale i výkonem celé doprovázející hudební jednotky. Dravost už skladbě zůstává až do samého závěru a Martin se zde mocným způsobem rozmáchne svým klavírním výkonem…

ADMIT IT – závěrečná skladba na albu je otevřena důraznou dusající rockovou rytmikou bicích a baskytary a konečně vstupuje do tématu i Rory Gallagher v úderných kytarových partech. Klasický rockový příklad přímočarosti a naléhavosti. Mistrovským způsobem se Gallagher v mezihře ujme svým sólem ke kytarovému sebevyjádření. Nejenom samotné sólo, ale i vynikající doprovody a unisono s baskytarou představují Gallaghera v nejlepší formě. Lou Martin zahraje na elektrické piano vynikající party, které ho postaví do Gallagherovy úrovně. Gallagher sám mění barevné spektrum svých tónových variací, což dodává skladbě jedinečnou živočišnost až do samého záměru. Prostě famózní záležitost.

Bonusy:

TUCSON, ARIZONA (s chybou názvu arizonského města na albu) stojíme na pokraji countryového valčíku, který ale nepřináší žádný poklesl sentiment na objednávku vyráběný v Nashvillu. Je to coververze od Link Wray hraná Gallagherem na lap steel-kytaru i se stylovou rytmikou. Uvolněná záležitost pro odpolední pohodu. Skladba byla původně natočena během nahrávacích frekvencí, ale na vinylovém albu nedostala z důvodu omezeného formátu místo a vešla se až na CD verzi jako bonus.

JUST A LITTLE BIT – další bonus pochází z Gallagherova famózního Irish Tour v r. 1974 po rodném Irsku. Skladba má vlastně jamový charakter, kde se k danému tématu připojují všichni přítomní hudebníci ve studiu s Gallagher uprostřed, který famózním sólem na elektrickou kytaru předvádí svoje mistrovství v odvázané atmosféře, včetně jeho emocionálního zpívání. Ryzí muzikantství hrané s velkým osobnostním potenciálem, ale zároveň s velkou vzájemnou empatií a smyslem pro jednotlivosti v tématu. Dynamické odstíny umožňují, aby hudebníci dokázali nejen hráčskou jedinečnost, ale i schopnost naslouchat kolegům ve studiu a dovytvářet celé téma…

Mohu podotknout, že ke Gallagherovi se hlásí na naší kytarové scéně i Michal Pavlíček, který ho v době před jeho působností ve skupině Expanze velmi inspiroval svým kytarovým pojetím. Ještě více zapůsobil na kytaristu Martina Koubka, který patří k letitým hudebním harcovníkům na pražské hudební scéně. Hrál v jazzrockovém Pražském výběru, spolupracoval s Blue Effect na zhudebněné poezii, hrál ve Framusu Michala Prokopa, zkoušel s Mariánem Vargou a po letech ve standardní pop-music založil vlastní rockovou skupinu. Název Moby Dick jim režim nepovolil, tak zvolili název Dux. S Martinem jsem se měl možnost seznámit. Je to výborný muzikant ryzího rockového srdce a ještě ryzejší člověk… Jeho láska k Rorymu Gallagherovi ho přivedla do Irska, až do města Cork. Seznámil se zde s jeho bratrem Dónalem Gallagherem a hodně se spolu sblížili. Jméno Roryho je v Irsku uctíváno. Je podle něho jmenována ulice, náměstí, ale má také vlastní sochu a muzeum, kde je vystavena řada hudebních relikvií, týkajících se jeho osobnosti, včetně jeho pověstného otřískaného nástroje Fender Stratocaster….
Kolem Roryho života panovalo hodně mýtů a legend, například i to, že jako Ir hodně rád pil a že to bylo příčinou jeho pozdější nadváhy a úmrtí. Bulvární novináře štvalo, že kolem jeho osobnosti nejsou žádné skandály a tak psali, že Gallagher je labilní psychicky a hodně pije. Také je rozčilovalo, že slavný hudebník nemá hvězdné manýry, nejsou kolem něho skandály…. Gallagher se oblékal do obyčejných košil, triček a džínů a jeho drobnější postava ho spolu s atributy „obyčejnosti“ na první pohled pasovala do role nějakého bedňáka…
Skutečnost byla jiná. Rory Gallagher nebyl žádný alkoholik. Jako hudebník ale odmítal létat letedlem. Zažil totiž kdysi dávno při přeletu z Británie do Skandinávie málem tragédii letadla a to ho psychicky poznamenalo. Aby mohl mít svou vnitřní labilitu nějakým způsobem pod kontrolou, bral na ni nějaké léky. Nebyla to žádná psychofarmaka, ale bohužel se podepisovala svými vedlejšími účinky na jeho zdravotním stav jater. Během dalších let se jeho stav zhoršoval a dokonce v Holandsku na koncertě nakonec zkolaboval. Byl hospitalizován a byla mu transplantována jiná ledvina. Transplantace sice proběhla zdařile, ale bohužel se objevily během rekonvalescence vedlejší průvodní jevy. Slavný hudebník dostal zápal plic a bohužel zemřel… Svět ztratil velké hudební jméno a tvořivého kytaristu par excellence.
Jeho alba jsou výtečná a tvořivá. Nepodléhají trendům a módám a hovoří pouze hudbou, ať už ta byla žádaná více nebo méně. Rory Gallagher byl nesmírně pracovitý člověk a odehrál neuvěřitelné množství koncertů hraných vždycky naplno a poctivě bez nějaké profesionální šmíry….
Album Tattoo je pro mě vysokou značkou kvality a proto je pět hvězdiček úplně namístě!

reagovat

hejkal @ 15.06.2011 12:44:28
Veru, Rory bol jedinečný a jedinečný aj zostane!

PaloM @ 15.06.2011 12:53:01
Vďaka za peknú recenziu, Rory si to určite zaslúži. Príčinu jeho smrti sme tu predčasom rozoberali. Pokiaľ si dobre pamätám, čo sme prekladali z angličtiny, na jeho zdravotných problémoch mal svoj podiel alkohol a transplantovali mu pečeň (játra), nie obličku. "Combinations of prescription medication and alcohol use resulted in severe liver damage"... "His cause of death was complications from a liver transplant, that became necessary and was nearly successful."

luk63 @ 15.06.2011 13:02:05
Tuhle desku mám a líbí se mi, dal bych jí s hejkalem ****, protože znám Roryho jednu ještě lepší LP: Top Priority :-)

Petr Gratias @ 15.06.2011 13:37:45
Díky za upozornění - byla to játra!
Ale ty alkoholické příčiny jsou vylhané a mystifikující. To už je novinářsko-publicistická vata, která prosákla na veřejnost.
Martin Koubek neměl důvod pochybovat o slovech jeho bratra Dónala, který se proti tomu bránil i právní cestou. Takže prodávám, jak jsem nakoupil. Martin je pro mě věrohodný a poctivý zdroj pravdomluvnosti a nedovolil by si nějaké mystifikace. Díky za pochopení!

PaloM @ 15.06.2011 14:36:17
Petr: OK, akceptujem to, môže to byť tak, ako píšeš. Čítal som to na internete a nemusí to byť vierohodný zdroj.
Avšak pre nás, fanúšikov Roryho, to nie je podstatné ako umrel. Skôr smutné, ža taký mladý umrel. Tu na Progboarde hejkal výborne spropagoval Roryho a pod dojmom recenzií som si kúpil všetko od Taste a asi 6x CD sólo Gallagher. Plus 2DVD Live at Montreux (pozerám, že tu máme zlý názov CD, musím opraviť). Poznám kompletne štúdiovky. Minulý rok vyšlo 2DVD Ghost Blues a samostatné CD The Beat Club Sessions. Vrelo odporúčam, najlepšie live záznamy, čo som s Rorym počul.

Úspešná zostava po druhé.

Famózna pecka Tattoo’d lady patrí k Roryho bestofovým stáliciam. Má všetko, naliehavú atmosféru, svižnú medzihru, výraznú melódiu a v neposlednom rade výrazné sóla. Drsná Cradle rock ukazuje, že skupina bola vo vzácnej zhode s tým, čo hrala. Takéto skladby, kde je rytmus hraný cez rytmičák a všetky nástroje v podstate sólujú o preteky, také môžem vždy. Blues rock ako remeň. Oddychovka 20:20 Vision je už tradične pesničkársky akustická, ale obsahuje aj rytmiku a klavír. Výborný je (opäť tradične) refrén. Zvláštne „prekotný“ swing They don’t make them like you anymore patrí k vrcholom albumu a svojou energiou by zobudil aj mŕtveho. Podľa mňa sa tu prejavila Roryho poloha z obdobia Taste. Nádherná melodická pasáž rozoznie od podlahy nenápadne gradujúcu Livin’ like a trucker. Normálne sa vidím za volantom kamiónu. Skočná Sleep on a clothes-line je klasická Gallagherovina, povedomá melodická stavba, jednoducho normálna skladba. A zopakujem to, čo som tvrdil už pri Blueprint, Lou Martin neskutočne dobre zvládol rolu klávesáka. Myslím si, že bez neho by bola Roryho hudba síce geniálna, ale táto poloha by svetu rozhodne chýbala. Asi najlepšia Roryho skladba, čo sa slide týka, je Who’s that coming. Už úvodné akustické gitarové intro sa neskutočne dobre počúva a keď sa spustí hutná elektrika, pridáva sa skupina, harmonika, tak sa človek neubráni pohupovaniu hlavou. Gradácia skladby vyplynie tak dajako samozrejme, autor vedel, čo robí. A máme tu moment z najjagavejších. Pomalá A million miles away s gradujúcim záverom patrí do klenotnice svetovej rockovej hudby a podľa mňa je povinnosťou každého si ju vypočuť. I’m a million miles away, spieva Rory, a predsa je so mnou v miestnosti. Však ho počujem. A nastupuje plávajúca basa , pridávajú sa rezané kilá a už je tu tvrdý záver v podobe Admit it.

Tak sa robí doska!

Album, ktorý je takmer bez poškvrny, ale niektoré Roryho diela mám o mikroskopický chĺpok radšej, takže 4,5 zaokrúhlim nadol.

reagovat