Gillan, Ian - Scarabus [Ian Gillan Band] (1977)

Tady něco nesedí. Stejná sestava, vlastně hvězdná plejáda výborných instrumentalistů, stejný výchozí ročník, téměř totožný hudební styl a přesto je nahrávka Scarabus diametrálně odlišná od své, jen o několik měsíců mladší, nutno poznamenat strhující předchůdkyně Clear Air Turbulence. To, že se zkrátila stopáž a zpřehledněla forma, čímž se zpřístupnil materiál početnější posluchačské základně, jistě není dostatečný důvod, udělit albu mnohem nižší známku, než v případě předešlém. Snad kdyby člověk neměl ono srovnání a Scarabus byl jediným výplodem Gillanova jazzového období, pak by se v hodnocení dalo o nějakém přitlaku zůru zapřemýšlet, ale ani tak, z kamínku briliant ztěží vysoustružíš. Albu schází a to podstatně, jednotící myšlenka, atmosféra, živelnost i nápaditost, posazená nad běžný skladatelský rámec. Vše je příliš plytké a nesourodé, jako by každý přišel na zkoušku (či do studia) z jiného koutu světa a místo jiskřivého tvořícího procesu, vznikla jen slepená žemlovka bez základních ingrediencí.

Jak říkám, instrumentální bravura, tvořivé kompoziční schéma, ani Gillanova chuť zkoušet dále bojovat na poli fusion, nestojí za nemastnou pachutí, která vám po konzumaci Scarabus uvízne v ústech. Možná se najde skupinka, která s dvou cédem C. A. T./Scarabus prožije vrcholné okamžiky rockového blaha, já do ní ovšem nepatřím a proto dám vždy raději přednost disku číslo jedna. 2,5*
reagovat

steve @ 18.05.2017 16:44:14
Nedávno jsem Scarabus poslouchal a vůbec mě nepřišel horší než tady recenzenti uvádí. Od čtyřech lidí schytal hodně nízká hodnocení, což nechápu.

Gillanův jazzrock je pěkně chytlavý a oproti takovým Return to Forever je cítit, odkud vyšel. Ostré hrany, neurvalá kytara a ječící Ianíček, slušné zpestření jeho kariéry, který na konci sedmdesátých let nikdo nečekal.

Domnievam sa, že po Clear Air Turbulence boli tlaky hardrockových fanúšikov príliš silné, aby Ian pokračoval v štýle jasnej fúzie, a tak sa tu priklonil k svojej tvrdšej podstate. Naznačil to úvodný „Scarabus“. Po rock'n'rollovom „Twin Exhausted“, ukončenom virtuóznym klavírnym sólom, nasleduje funkové „Poor Boy Hero“, ktoré snáď môže zaujať len jačaním Gillana. Odľahčená „Mercury High“ je slušne nadupaná oddychovka. Slabá nemastná-neslaná „Pre-Release“ - 4,5 min trvá príliš dlho. Trápeniu nie je koniec, prichádza 5-minútove zúfalstvo „Slags to the Bitches“. Po predošlých veciach je priemerná „Apathy“ celkom prijateľná. Inštrumentárne bravúrna, s vtipným názvom „Mad Elaine“ trpí absenciou elementárneho nápadu. „Country Lights“ nemá ani v názve nápad. Posledná „Fool‘s Mate“ je možno najlepšou skladbou, čo nie je veľmi ťažké uprostred balastu. Na mojej testovacej vzorke je i live bonus „My Baby Loves Me“
s viac ako 2-násobnou stopážou oproti štúdiovému debutu. Vynikajúco zahraté.
Album som viackrát počul len z dôvodu napísania týchto postrehov. Na stránke progarchives.com recenzent prirovnal toto album k štandardným dielam Deep Purple, čo pokladám za urážku a mal by si dať vyčistiť uši. Perfektný inštrumentálny a spevácky výkon kapely nezachránil ťažkú absenciu tvorivosti.
Parafrázujúc samého seba: vďakabohu za internet, nestane sa ani omylom, aby som Scarabus zaradil do mojej diskografie. Za dve.
reagovat

Petr Gratias @ 19.03.2012 18:45:23
Tak album Scarabus jsem viděl válet v Levných knihách v takovém množství, že mě až zarazilo, že řadové album ex-člena Deep Purple leží jako mrcha téměř bez povšimnutí....
(Byl to podobný případ jako album od Deep Purple - The House Of Blue Light... o ten také nebyl valný zájem, Deep Purple Nedeep Purple).....
Jemně jsem naťukl album do sluchátek skladbu po skladbě a vědom si kvaliut Clear Air Turbulence jsem ustrnul, k jakému propadu zde došlo....