Beck, Jeff - Blow by Blow (1975)

06.09.2011 Petr Gratias | #

Myslím, že album Blow By Blow bylo pro posluchače fenomenálního kytaristy Jeffa Becka opravdu překvapením, se kterým až tak moc nikdo nepočítal. Jeho alba první poloviny sedmdesátých let byla směsicí blues a rocku s občasnými baladickými skladbami, ale že by se chystal Beck k nějakému překvapení směrem k funku a jazzrocku čekal asi málokdo.
Protože se mi většinově produkce Jeffa Becka líbí a považuji ho za jednoho z nejdůležitějších elektrických kytaristů rockové historie, nemůže ani tento titul chybět v mé sbírce a naslouchat jeho kytarovým partům považuji za velmi osobitý umělecký zážitek, který navíc dobíjí můj energetický potenciál, když se vybíjí pod tíhou tlaků, stresů a nepříjemných povinností, které člověka provázejí a tak funguje i tohle Beckovo album pro moje nitro jako skutečný léčivý produkt s hojností vedlejších účinků… (bez příbalového letáku)

YOU KNOW WHAT I MEAN – drolivé kytarové akcenty a polyrytmické obrazce rytmiky bicích nástrojů a baskytary rozeznívají první skladbu. Nástrojový instrumentář je dobře čitelný. Richard Bailey je výtečný bubeník z oblasti fusion-music a byl Beckem vytipován jako velmi vhodný bubeník pro nové směřování hudebních principů. Přiznám se, že baskytaristu Phila Chena jsem ovšem neznal. Zato na klávesové nástroje hrající Max Middleton je Beckův dlouholetý doprovazeč. Beck asi nemůže najít mezi ním a jím ten správný hudební poměr, protože Middletona považuje za příliš ortodoxního hráče, který jen málokdy splňuje jeho představy o hráči na klávesy, ale možná právě proto si tohoto dobráckého tlouštíka v kapele ponechává i na dalších albech…. Máme za sebou dobře zvládnutý a odzemkovitě pojatý funk…..

SHE´S A WOMAN – v téhle skladbě podle úvodního tématu lze Beatles rozeznat, ovšem celkové aranžmá je vedeno docela jiným směrem, včetně zapojení instrumentáře celé kapely. Beck si zde pohrává mistrovským způsobem s kytarovým tónem, ale neváhá použít ani talking-box a tím dodává kompozice nový netušený rozměr. Middletonovo elektrické piano jenom čeří harmonii a tak dusající rytmika poskytuje hodně prostoru pro beckovské pohrávání si s tématem, ať už tomu budeme říkat funk nebo reggae, má to vkusné provedení, bez nějakých samoúčelných postupů do nikam….

CONSTIPATED DUCK – tohle je ovšem skvěle vypravená skladba. V soundu se zde děje hodně zajímavých obrazců. Middleton sedí za clavinetem Hohner D6, jehož kovově znějící zvuk nemohu neslyšet a Bailey a Chen se výtečně propojují v rytmických předivech. Bailey v důrazných akcentech dokazuje svoji mistrovskou kategorii a Beck zde sází tónové barvy jako impresionistický malíř. Zůstává zde ovšem spoustu prostoru pro dynamické odstíny, se kterými se zde velmi citlivě pracuje…..

AIR BLOWER – další vypilované rytmické funky postupy. Tohle je ovšem jízda ve zrychleném vlaku, inspirovaná breaky Tonyho Williamse a Lennyho Whitea – myslím, že bubeník, který hledá prostor pro technické prosazení svého potenciálu se zde má po čem rozhlížet. Skladba pumpuje a šlape, dusá a kypí a pění v mnoha rozměrech svého aranžmá a nevcházíme do nějaké utahané nudy. Bzučení synthesizeru a perlení elektrického piana vrhá záblesky do potemnělé podvečerní oblohy a pak najednou zlom….. totální změna rytmu a nálady a všechno se zpomalí do instrumentálních kontemplací, kam Beck citlivě vkládá svoje kytarové předivo a můžeme si vychutnat jednotlivosti a hru s miniaturami. Moc příjemně se to poslouchá a kontemplace zase jednou slaví úspěch…..

SCATTERBRAIN – Baileyho bubenická baterie otvírá další skladbu. Je v ní hodně napětí a stupňování harmonického napětí nás přivádí k postupům Mahavishnu Orchestra. Tónová vichřice s divokými akcenty a s drobenými rytmickými postupy poukazuje na výtečnou souhru a vedle jazzových obratů se zde do tématu vkládá rockové ostří a Bailey a Chen dělají v tandemu opravdu mistrovské kousky, které jsou hnány vpřed jako horská bystřina. Middleton si prosadí mezihru na elektrické piano a zpozadí se nám do tématu dostávají i vlny smyčcového orchestru a je tu opět Beck, který se pouští do bitvy se smyčci svými rychlými kytarovými běhy a v závěru vytvoří zvláštní tónový obraz, který znovu podmiňují zběsilé smyčce jako roje včel. Velmi silný energetický náboj a instrumentální dovednosti všech aktérů jsou na vysoké úrovni….

CAUSE WE´VE ENDED AS LOVERS (Dedicated To Roy Buchanan And Thanks To Stevie – J.B.) – tohle je ovšem vynikající počin na albu. Když poslouchám kytarové party Jeffa Becka, znovu si připomínám jeho výjimečnost a smysl pro tvorbu tónu, jako u málokterého kytaristy, které znám. Beck skladbu věnoval bluesovému kytaristovi Roy Buchananovi, zajímavému hudebníkovi, jehož jméno dnes poněkud upadlo neprávem do zapomnění. Bluesová atmosféra ve skladbě je nesporně dána. Už jsem se začal obávat, že Beck se o blues na albu ani neotře a jsem rád, že jsem se zmýlil. Je to výtečná práce kytarového mága a jak baskytarista Chen, tak bubeník Bailey, ale i klávesový hráč Middleton vycítili nutnost prostoru pro jeho vyjadřovací prostředky a tak zde fungují úsporněji a spíš dokreslují harmonie, než by do nich nějak výrazněji vstupovali. Opravdu vynikající hudební příspěvek……

THELONIUS – tohle je ovšem zase návrat do funku v jazzrockovém balení. Autorem skladby je fenomenální Stevie Wonder, od něhož Beck nepřebírá hudební materiál poprvé. Myslím, že byla původně napsána pro slavného jazzového hudebníka Thelonia Monka, jako pocta. Beck, Middleton, Chen a Bailey se zde ovšem pouštějí do velmi zdařilého dobrodružství, v němž to hýří nástrojovými barvami, ale i polyrytmickými akcenty. Hra na suverénní rytmické podání, které ve mně vyvolává vibrační ozvěny….

FREEWAY JAM – důrazné rytmické vrstvení dodává skladbě modifikovanou variantu boogie, v níž se to hemží tónovými proměnami a barevnými záblesky imaginárních světel. Kytarové téma ovšem staví relativně čistou a čitelnou linku. Beck si hraje s jednotlivými motivy a moduluje tóny ve velkém stylu a rozpoutává se zde velké muzikantské hraní s inspirativními okamžiky pro jamování, kterému podobně orientovaná hudební duše porozumí…..

DIAMOND DUST – Brian Holland je autorem poslední skladby. Orchestrální pasáže zde vytvářejí mocné pozadí, které cítíte jako páteř celé kompozice, ale nijak agresivně nevstupují do tématu, spíš určují jakousi melancholii, jako ve filmovém příběhu a tak klavírní party a smyčcový les se vznášejí nad kvílivými Beckovými kytarovými tóny. Jakoby se virtuální diamantový prach vznášel na obloze a byl unášen rozmarnými závany větru do všech světových stran. Middletonovo elektrické piano a rytmické doprovody jsou pojaty v klidnějších variacích. Beck ohýbá tóny a sází je v barevných odstínech do prostoru, který se spojuje s orchestrací daleko od klasického rocku, blues nebo fusion music….

Album Blow By Blow je prvním Beckovým kontaktem s fusion music a myslím, že přesvědčilo, že ve velmi zdařilých proporcích. Možná není určeno pro každého, ale milovník instrumentálně podmanivé a kreativní hudby a rytmických proměn zde nalezne její jádro. Účast producenta a aranžéra orchestrálních pasážích slavného beatlesovského producenta a hudebního poradce George Martina zde poukazuje na zdařilý pokus spojení tehdejší progresivní fusion music se symfonickými prvky. Na albu Apocalypse s Mahavishnu Orchestra byla jeho spolupráce pro posluchače asi nepříliš stravitelná, ale na Beckově projektu odhalila silná místa.
Sice se zde nezpívá, ale po hlasu zpěváka Boba Tenche se mi zase tolik nestýská....
Album dekoruji čtyřmi hvězdičkami, protože si to podle mého názoru plně zaslouží.



reagovat

gunslinger @ 06.09.2011 17:11:56
Petr jedna otázočka.. s ktorým albumom Jeffa Becka by som mal asi začať počul som od neho iba Yardbirds - best of, a Beck,Bogert & Appice

luk63 @ 06.09.2011 17:31:46
Nevím, co ti poradí Petr, ale jestli mohu vyjádřit svůj názor, tak bych začal popořadě. Beck vystřídal několik stylů - jednička je ještě hodně bluesrocková a výborně na ní zpívá Rod Stewart.

gunslinger @ 06.09.2011 17:58:42
luk63- ďakujem za názor skúsim.... čo si tým myslel zmenu štýlu... čo sa dal Beck na metal.. či soul.

luk63 @ 06.09.2011 18:08:09
Beckovo základem bylo vždy tvrdé elektrické blues, ale např. Blow By Blow, Wired či Live s Hammerem jsou jazzrockové desky, Jeff Beck's Guitar Shop je poněkud experimentální rockové album (mimochodem mně se moc líbí), Crazy Legs zase rockabily jako vyšité. Kompletní tvorbu tohoto kytaristy neznám, ale i tak je patrné, že si od bluesrocku občas odskočil.

Petr Gratias @ 07.09.2011 08:34:17
Zdravím Gunslingera....
Luk63 byl rychlejší. Pod jeho slova se ale mohu podepsat. Napsal to totiž velmi výstižně a v podstatě k tomu nemám co dodat.
Beck na na většině své hudební produkce famózní.
Neustrnul ve vývoji a patří mezi hledače a experimetátory i málem na prahu sedmdesátky!
Viděl jsem to na vlastní oči v Praze.

vdeck @ 09.09.2011 06:50:09
Gratulace autorovi k povedene recenzi.
A jake album doporucit jako uvod k J. Beckovi?
Vlastnim kompletni diskografii a pokud bych ja mel doporucit, tak bych zacal asi takto:
1/ Truth
2/ Beck-Ola
3/ Guitar Shop (jako bonus fantasticke bici Terry Bozzia)
4/ Who Else

... a potom bych ochutnaval v jakemkoliv poradi. Zaplat panbu, Jeff nemydli stale to same a je schopen vyvoje (hracskeho a technickeho).

Petr Gratias @ 09.09.2011 08:16:25
Zdravím Vdecka a děkuji za uznání.....
S tím seznamem se dá souhlasit.
Album Who Else mi věnoval před lety můj syn, aby mě ukázal, že Beck se díky elektronice přiblížil i jeho generaci. Trochu jsem si na to zvykal, ale dobře se to poslouchá. Skutečně je Beck plný kreativních nápadů a neustrnul ve vývoji, což je v případě kumštýře vždky velká přednost.
Albové trio v letech 1975 až 1977 považuji za velmi úspěšný a vyrovnaný tah hudebním spektrem.....

27.03.2009 hejkal | #

Jeff Beck zahodil spevácke skladby a vrhol sa po hlave do vĺn fusion. A z úvodu počuť, že pôjde o dosť funky príboj. You know what I mean mi je trošku ukradnutá, o niečo lepšie je na tom She’s a woman, ktorá je veľmi vhodná ako podmaz k inej činnosti, napríklad k písaniu dojmov z hudby. A opäť osvedčená formulka a opäť o chlp lepšia ako predchádzajúca, to je Constipated duck. Na podobnej úrovni je aj skladba Air blower, jedna z tých, ktoré ma tu najviac oslovili. Ešte lepšia je Scatterbrain, čo je vrchol albumu a menej funky. Blues sa predstaví v Cause we’ve ended as lovers, ktorá je, neviem či nie až dodatočne, dedikovaná Royovi Buchananovi a Steviemu. Každopádne sa mi v týchto chvíľkach album začína naozaj páčiť. Funky je späť, Thelonius je pripísaná Steviemu Wonderovi a to vraví za všetko (a mne to nesedí). To Middletonov Freeway jam je z iného súdka. Takto sa mi džezík páči. Dlhý meditačný song Diamond dust príjemne ukončí celý album.

Je to skôr kulisová hudba, príjemný album pre tých, čo funkujú o sto šesť. Pre mňa je to tak na polovicu, niektoré skladby mi nesedia.
reagovat