Beck, Jeff - Who Else! (1999)

Jeff Beck se po deseti letech pustil do další sólové desky a ani tentokrát se to při vybírání hudebních přísad neobešlo bez nového žánrového kotrmelce. S industriální tvorbou sice Beck koketoval již na své předchozí sólovce Jeff Beck's Guitar Shop, na jejím následovníkovi se však tyhle Jeffovy choutky projevily naplno. Do svého přirozeného bluesrockového naturelu tu autor přimíchal prvky drum & bass, techna a (pro mě dosti překvapivě) i indické hudby. Desku Beck příhodně (i když sám nevím, jestli to myslel takto) pojmenoval Who Else!, neboť který jeho kytarový souputník by s šedesátkou na krku byl schopen držet krok s aktuálními módními trendy a nepřijít přitom o vlastní tvář?

Hned první dvě skladby bez obalu ukazují, jaký může být Jeff Beck přelomu tisíciletí - tvrdý, strojový, ale stále technicky zdatný a kreativní. Ve skladbě What Mama Said dostali za úkol vytvořit rytmický podklad Beckovi tehdejší hudební parťáci, baskytarista Randy Hope-Taylor a bubeník Steve Alexander, v následující Psycho Sam si zase zahostovali basák Pino Palladino a perkusionista Manu Katché. Druhá jmenovaná skladba nezapře v několika melodičtějších pasážích východní vlivy, jinak jde ale o dosti tvrdé oříšky, jejichž rozlousknutí a akceptování (alespoň částečné) coby přirozeného Beckova hudebního vývoje mi nějakou dobu trvalo. Kdo by po těchto divočinách čekal nějaké uklidnění, dočkal by se. Brush With The Blues je, jak už název napovídá, pomalé houpavé blues se sexy stoptimy a blahodárným účinkem na duši pravověrného rockera, zmučeného předchozími řezničinami. Nebohého posluchače je třeba na další nápor postupně připravit, pročež mistr zařazuje do programu skladbu Blast From The East, kterou je možno považovat za "kompromis" mezi syrovou tváří prvních dvou skladeb a jemnějších Beckových libůstek, kterých se na desce ještě také dočkáme. I zde jsou cítit v kytarové melodické lince orientální motivy a s bicími se Alexander také nijak nemazlí, celkové vyznění je ale běžnému posluchači přístupnější. Přichází čas na další pořádnou "kládu" - v kompozici Space For The Papa Beck smíchal hrátky s elektronikou a minimalističnost drum & bass, přičemž v kořenech skladby je navíc ještě cítit silně přetransformované blues, a celé to natáhl do olbřímí délky sedmi a půl minut, aby měl dost prostoru na své (tentokrát ale poměrně monotónní) kytarové dovádění. Po takovéto masáži působí melodická kytarová vyprávěnka Angel (Footsteps) jako očistná lázeň a Beckovy pohoukávající kytarové tóny jako kapky chladivé vody, skrápějící rozpukanou žíznivou zemi.

Skladba THX138 coby pocta režisérskému debutu George Lucase THX 1138 roubuje na dunící rytmickou sekci a elektronické miniatury od dalšího hosta, kytaristky Jennifer Batten, Beckovy kytarové obrazce - takový model se mi docela líbí. Od následující Hip-Notica se kromě vskutku omamující rytmické struktury dočkáme i výraznějšího přispění kláves Tonyho Hymase, v melodicky řízném příspěvku Even Odds si zase na staré časy spolu s Jeffem zavzpomínal jiný hvězdný klapkobřink Jan Hammer (a aby toho nebylo málo, obstaral tu i bicí nástroje). S blížícím se závěrem desky ale přichází radikální tematická obměna - ve skladbě Declan (původně irská lidová melodie, zpracovaná folkovým hudebníkem Dónalem Lunnym) Beckova kytara za přispění houslí a flétny vytvořila nádhernou přírodní scenérii, která dokáže pohladit i rozechvět, dotyk čisté krásy. A uklidňující účinky má i závěrečné kytarové drnkání Another Place, jímž je celá nahrávka završena.

Abych pravdu děl, Beckovy námluvy s elektronickými hudebními žánry pro mě nemají takové kouzlo, jako jeho blues- a jazzrockové období 60. a 70. let. Nemůžu ale ovšem ani říci, že by Jeffovi tato jeho "nová kůže" seděla hůře, než ty předchozí. Na Who Else! nacházím více silnějších momentů než těch slabších a myslím si, že se jedná o mistrovu nejlepší práci od konce 70. let, kdy se začal odklánět od jazzrockových struktur. Méně melodickou první polovinu bohatě vyvažuje krásná druhá část, takže pokud chcete vzorek vyzrálého, ale stále neklidně experimentujícího Jeffa Becka, s Who Else! nešlápnete vedle.
reagovat

Filozof @ 25.07.2014 10:09:59
Myslím, že jsem hodně tolerantní člověk na všelijaké úchylné výrazy a netradiční recenze i vyjádření, ale jedna věc mne - přiznám se - vždycky nazvedne:
"..houpavé blues se sexy stoptimy..."
Bezobsažný blábol o "sexy" čemkoliv kromě významově spřízněném objektu (třeba ženě) považuji obecně za znak snížené autonomnosti osobnosti a snahu se přizpůsobit infantilní mluvě prepubescentů. Fakt nevím, co může znamenat, že nějaké blues je sexy? Dobře se ti u něj píchá? Paks ho asi nepochopil!

vmagistr @ 25.07.2014 10:30:33
Filozof: Výraz "sexy" jsem využil ve smyslu "vzrušující, atraktivní". Tobě se ještě nestalo, že bys při stoptimu se zatajeným dechem napjatě čekal, co bude dál?

Určitě se shodneme na tom, že označovat nějaký hudební žánr (v tomto případě blues) jako sexy je přinejmenším divné - já taky nevím, co by to mělo znamenat.

Pochopení/nepochopení hudby/žánru raději necháme na pokoji, ne?

Filozof @ 25.07.2014 19:17:03
Upřímně - nestalo. Ale o to tu nejde. Chtěl jsem tím jen říct, že "sexy stoptime" má pro mne smysl asi jako "pravdivá mikrovlnka".

vmagistr @ 27.07.2014 16:22:04
Filozof: Každý si občas ohýbáme ten náš mateřský jazyk k obrazu svému, co naplat.

A jen tak mimochodem - jak se Tobě pozdává album samotné (či Beckova sólová tvorba obecně)?

Filozof @ 06.08.2014 11:49:55
VMagistr
Omluva za pozdní odpověď - byl jsem na dovolené.
Znám ho jen částečně.
Mám 4 CD Jeff Beck Group - 68-72, a ty by "měly" být jako bluesrock můj šálek čaje, ale jsou na mne dost tvrdé, málo bluesové a trochu moc kytarové. Ostatní bluesrockové kapely mne oslovují více. Takže takový střed.
BECK + Boggert + Appice = slušný, poslouchatelný rock, také takový střed.
Blow By Blow, Wired (75, 76) = trochu nevyrovnané, něco mi sedne víc, něco mne trochu nudí, určitě mám stovky bližších bluesových alb.
Jeff Beck Group + Jan Hammer Group Live (77) - nelíbí, Hammer a podobný umělohmotný styl mne doslova odpuzuje.
No a ostatní neznám, nemohu hodnotit.
Ale vše ber s rezervou - dlouho jsem to neslyšel, píšu po paměti, CD mám už nějaký čas v Čechách = mimo dosah.