Metallica - Metallica (1991)

22.04.2020 POsibr | #

Metallicu vnímam cez optiku ich najznámejších skladieb a viacero z nich je práve na tomto albume. Ich thrashové obdobie nemám prebádané a napočúvané, z obdobia pred vydaním tohto počinu registrujem iba pár piesní. Keďže inklinujem skôr k melodickejším formám metalu (avšak nevadí mi ani zásadná dávka agresivity, ak to pasuje), tak hudobne som si k tomuto nosiču cestu našiel.

V súvislosti s hore uvedeným, aj silu tohto albumu vnímam cez niekoľko skladieb, ktoré patria práve k tým známejším. Exemplárnym príkladom je úvodná ENTER SANDMAN. Už od úvodných tónov ťaživá atmosféra, následne jeden z ťažiskových riffov skupiny a už sa to valí. Za inštrumentalistami kvalitatívne nezaostáva ani Hetfieldov vokálny výkon, jednoducho otváracia skladba, ktorá na dvere neklope, ale rovno ich vykopne. A v SAD BUT TRUE pokračujeme v nastolenom, pekne tvrdom tempe. Masívny riff, len čo je pravda. Opäť chválim Hetfieldov patrične nasraný a obviňujúci tón. Veľmi solídna dvojica na úvod, bude takýto celý album? Nuž, nebude, vnímam tu aj slabšie miesta, ale pokračujme ďalej tými kvalitnými kúskami.

Epizodická THE UNFORGIVEN k ním určite patrí. Prepletená akustická gitara s elektrickou, potom striedanie tvrdších pasáží s jemnejším refrénom, to sú hlavné charakteristiky balady. A pochmúrny tón, od začiatku až do konca. Najmä tá akustika v Hetfieldovom podaní dodáva prvej polovici balady krásnu melanchóliu. A spievané outro po Hemmettovom svižne valivom sóle dáva skladbe parádnu bodku. Mysteriózny, až orientálny úvod má WHEREVER I MAY ROAM, avšak hneď potom prejde do ťažkotonážneho riffu a tempo sa začína nenápadne zrýchľovať. A opäť kvalitný Hetfieldov spev. Za niektoré pasáže v skladbe by sa nemuseli hanbiť ani doomove kapely. Druhá balada z albumu – NOTHING ELSE MATTERS – uzatvára moju top 5 z albumu. Toto sú podľa mňa skladby, ktoré tu trónia, ostatné vnímam v druhom (a ďalších sledoch). A netrpím ani stigmou spojenou s „obohraním“ niektorých skladieb v rádiu, vďakabohu pri žiadnom interpretovi. A klobúk dole pred Hetfieldom, všetky gitary v NEM zaobstaral naozaj veľmi slušne, od úvodnej akustickej vybrnkávačky, cez rytmiku a sólo, až po outro.

V spomínanom druhom slede vidím určite THE GOD THAT FAILED. Vyzdvihnem predovšetkým zapamätateľný sabbatovský riff a zaujímavý refrén, avšak kvalít vyššie spomínanej pätice skladba nedosahuje. Zlé počúvanie to však rozhodne nie je.

Ostatné skladby už vnímam ako v podstate ako výplň, neoslovili ma. Napríklad taká MY FRIEND OF MISERY mi príde zbytočne pridlhá, najmä čo sa týka inštrumentálnych pasáží. Záverečný eklektický mix THE STRUGGLE WITHIN (až powermetalové intro, potom metalovica s punkovým nádychom a vanhalenovské sólo) núti zbystriť pozornosť, potenciál tam je, avšak nevyužitý naplno.

Na CD, ktoré mám, je akosi potlačený zvuk Newstedovej basy, alebo je naozaj o čosi v úzadí? S výnimkou zopár pasáží ho tam nejako výnimočne neregistrujem. A aj keď do toho Ulrich búši poctivo, tento album vnímam predovšetkým v réžii Hetfielda a Hammetta. Veľmi solídny heavy metalový počin a aj napriek niektorým skladbám ponúka dostatočnú kvalitnú minutáž. Za mňa 3,5 a dnes to zaokrúhlim nahor.
reagovat

EasyRocker @ 22.04.2020 17:18:13
Absolutně průlomové album a dodnes nejprodávanější metalová nahrávka všech časů, která se Seattlem dokonale ovládla vstup do mých milovaných 90tek. Metallica nadávkovaná pro celou zeměkouli - musím se do Wallovy biografie zase pustit. Díky za připomenutí.

22.05.2017 horyna | #

Metallica! Milovaná, nenávidění, opomíjená, zbožňovaná i zatracovaná. V roce 1991 se vše láme. Pro metallisty je tato nahrávka jen rozbředlou vyměklinou, jdoucí po úspěchu, penězích a slávě s komerčními atributy a za každou cenu. Ztráta vlastní identity, poplivání předešlé hudební cesty, zaprodnosti médiím i době.
Pro rockery je naopak "první a většinou i poslední" velkou nahrávkou této kapely, která rozhodně za důkladnější studium stojí a svým odklonem, do vod sofistikovanějších, svým příklonem k melodice a znatelnému ubrání nohy z plynu (ne však razanci), k sobě přivede mnoho těch, kteří s jejich dřívějším stylem měli pramálo společného, i za odebrání oněch pravověrných.

V době kdy ji Metallica vykotila na trh, jsem kapelu bezmezně "žral", ale kupodivu mně osobně přesedlání z thrashového lomozícího plecháče, do naleštěného Cadillacku, žádný šrám na duši nezpůsobilo. Tahle nahrávka je veskrze infekčního původu a po třech, čtyřech ochutnávkách, zašmakuje natolik, že se abstinenční projev bude připomínat v pravidelných intervalech. V té době, jsem si ji pouště snad denně a proto ji dnes znám nazpaměť, změnit jedinou notu, pokřivit jí jen vlásek, ta kopretinka by navždy uvadla.

Energická hodnota tohoto díla je nevyčíslitelná, to co Bob Rock z velké části naznačil na Motley Crue-ovském Dr. Feelgood, tu dotáhl k dokonalosti. Temně chmurný, přitom průrazný a šťavnatý zvuk nahrávky, táhnou dunící Larsovi bubenické eskapády, posunující nahrávku nad rámec standardu. Basa lahodně probublává a famóznější zvuk kytar, snad žádná metalová nahrávka nikdy nepocítila. Hetfieldovi vokální rejstříky se posynuli směrem k výraznější lyrice, jsou teď mnohem jemnější, velice příjemné a srozumitelné.

Co se týče skladeb, tak každá může být královnou. Jedná se o silné i silově působící, variabilní kompozice, s rozumnou minutáží a výraznou melodikou v erbu. Aranžmá obou výborných balad je skvostné, a kdyby radia neustále do svého vysílání necpala především Nothing E. M., jejich profláknutí by bylo zřetelně menší. Osobně mám mnohem raději The Unforgiven a z těch ostatních je to především hitová pecka Sad But True, atmosféricky temná záležitost Wherever I May Roam (detailní zvuk akustik), nezlomná tvrďárna Of Wolf and Man, plíživé záležitosti The God that Failed a My Friend of Misery(s božským zpěvem) i závěr (a ten mi u starých alb kapely nikdy nevoněl) s dunící jízdou do pekel The Struggle Within.

I přes přecházející chladnější frontu středem alba, je známkování nezpochybnitelné.


reagovat

EasyRocker @ 22.05.2017 09:09:06
Skvělá práce a skvělé, pětihvězdové album jak z praku. Ve Wallově biografii těchto hochů je proces krásně popsán. Zpočátku se jim do krátkých věcí moc nechtělo, pak ale zjistili, jaký potenciál v tom je. Metallica pro všechny uši na světě - tak znělo krédo, a skoro se to povedlo.

Jarda P @ 22.05.2017 10:27:17
Pokud pro všechny uši na světě, tak pro mé ne.

domy @ 22.05.2017 10:55:02
Tady bych si dovolit s recenzentem nesouhlasit :) Ale je pravda, že já jsem z řad oněch skalních. Tohle album je určitě komerčně nejúspěšnější ale u mě by dosáhlo maximálně na 4 hvězdy. U mě časovou zkouškou neprošlo a spíš ztrácí. I když potom přišla už jenom bída.

john l @ 22.05.2017 12:17:35
skalní, neskalní, Metallica je kult jako hrom a s tímto dílem vystoupala na metalový trůn. Ze kterýho ovšem rázem spadla a mátořivě se zvedá zpátky. Vlastně je už 25 let v pěkný prd..., tenhle zpátečnícký, průhledný vývoj se neodpouští. Prvních pět desek by měl povině slyšet každý rockový fanda.

Pacman @ 22.05.2017 12:35:56
Netvrdší popové album na světě ;-), ale Unforgiven a Sad But True se mi líbí.

EasyRocker @ 22.05.2017 13:59:46
Když lidi nebudou pořád řešit škatule a budou si užívat nejen hudby, bude krásně :-)

oř @ 23.05.2017 06:11:37
Zvuk jako vínko a skladby, prostě mňamka. Nejlepší nemetalová deska Metallicy a zároveň, nejlepší metalová nahrávka všeobecně.

04.06.2015 hejkal | #

Mám také spomienkové obdobie a po veľmi dlhej dobe som vytiahol Metallicu, reku, čo mi to po rokoch dá. Nikdy som nebol dajaký vlažný, tobôž zapálený fanúšik metalovej muziky, hoci nikdy nehovor nikdy, predpokladám, že sa to v tomto živote už sotva zmení. Túto, bezpochyby jednu z najznámejších metalových kapiel, som zaregistroval niekedy počiatkom 90. rokov, vďaka „čiernemu albumu“, ktorý dobýjal ako klipové televízne prostredie, tak rádiový éter hneď niekoľkými skladbami. Niekedy v polovici 90. rokov som začal hrať v bratislavských garážach (či už na Ostredkoch alebo pod Prístavným mostom, baštou všetkých nezávislých amatérskych kapiel v Bratislave) a tam sa toto zoskupenie tešilo nesmiernemu záujmu. Nedalo sa inak, bolo potrebné ovládnuť viacero skladieb, ktoré sa „džemovali“ o dušu. Či už šlo o pokusy s dvomi bubeníkmi (For whom the bell tolls), snahu ukázať, kto je aký borec (One) a v neposlednom rade o nachytanie miestnych báb na známe veci (Enter Sandman, Sad but true, The unforgiven, Nothing else matters), snažili sme sa ovládnuť vybrané skladby aspoň tak, ako sme sa snažili (často márne) ovládať vlastné nástroje. To bola zábava! Keby to niekto nahrával (vďaka bohu, že youtube ešte neexistovalo), dnes by to bolo možno považované za číru paródiu a ktovie, možno by to šlo speňažiť... Inými slovami, Lars Ulrich bol v tých časoch širokým konsenzom uznávaný čoby jeden z najlepších bubeníkov sveta a nemyslím si, že by to bolo prehnané.

Samotný album Metallica považujem za kolekciu hitov. Možno je to tým, že som ho mal možnosť intenzívne napočúvať a jeho vnímanie mi skresľovalo aj nadšené hudobné okolie, nuž mi každá skladba príde na um priam spamäti. Čitateľom sa vopred ospravedlňujem za pomerne obsiahly text, ktorý sa bude často odvolávať na bicie.

Už len úvodná temná skladba Enter Sandman s nezabudnuteľným bubeníckym introm, ktorú sprevádzal pekne pochmúrny videoklip (hady, pády z výšky, kamión...) mi v ušiach bude znieť aj potom, čo budú horieť kdesi v krematóriu. Keď si k tomu prirátam skvelý súdobý komiks Sandman od Neila Gaimana, ktorý danú tému rozvíja spôsobom, ktorý poslal väčšinu svetovej literatúry do kúta slepo závidieť, dostávam prekvapivo výbornú hitovku so silným posolstvom. Sranda, že skladba v podstate nepotrebuje žiadnu výraznú melódiu, stačilo, že kapela ubrala na chrčaní a zjednodušila rytmiku a davy šaleli. Dnes, obávam sa, by sa podobná vec sotva zopakovala.

Sad, but true je monument. Jednoduchý (priam bum-čvach) rytmus s prehľadne vytvrdenou gitarovou omáčkou a občasným oneskorením sólo prechodu na rytmičák (o dve doby) sa vynikajúco hrá, tá skladba má v sebe niečo, čo v muzikantovi vyvoláva chuť ceriť zaťaté zuby a mlátiť do toho s vervou Križiaka v Svätej zemi.

Hollier than thou sa vracia do minulosti, kapela sa snaží pripomenúť svoje priamočiare tvrdé počiatky, nečudo, že patrí k najopomínanejším kúskom z albumu, ale to neznamená, že by dajako výrazne nudila. Keby Lars pridal druhý kopák, asi by z toho bola metalová klasika.

Najzaujímavejší klip vyfasovala balada The unforgiven. Starnúci škrabák zavretý kdesi medzi stenami ničoho, ide z toho priam existenciálny strach. A balada je to parádna, má silnú melódiu, spev v podstate kopíruje gitaru, to mám rád. Refrén patrí k Larsovým majstrovským aranžérskym kúskom. Už pred ním cez „bridž“ krásne okašľal zložité prechody a k osminovému kopáku na prvú dobu pridal šestnástinkový úder na „tom“ a celé to štyrikrát zopakoval počas celého taktu. V záverečnej repetícii sa potom veľmi nenápadne drží zdanlivo stabilného úsporného sprievodu, ale vždy doplní nejakú drobnú zmenu, pričom sa takmer zaťato zdrží výraznejších prechodov. A skladbe to neuveriteľne pristane.

Jemne (ale naozaj len kúštik) orientálna melódia Whenever I may roam sa v podstate šinie celou skladbou. Jej zatvrdnutá neúprosnosť korunovaná neochotou vpustiť do éteru čo i náznak dajakej veselosti, pričom iba málokedy nasadí dajaké ostré tempo, z nej svojho času urobila jasného kandidáta na garážové hrávanie. Inak, mal som možnosť počuť aj dajaké demá tohto kúsku bez spevu a mám pocit, že sa mi tá surová prvotná podoba páčila ešte viac.

Don’t tread on me začína takmer fanfárovo, avšak v podstate ide o ďalšiu tvrdšiu skladbu „starých čias“. Jediné, čo ju odlišuje od jej predchodcov, je takmer úplná absencia dvoch kopákov. Myslím, že tento metalový „trademark“ bol úmyselne potláčaný s jasným zámerom osloviť aj iných ako tradičných fanúšikov – hlavometačov. Vyšlo to, nuž to historici sotva spochybnia. Mne sa však zdá, že by v týchto štýlovo čistejších veciach neškodilo pridať. V postate to isté platí o Through the never. Ani jedna z týchto skladieb nepatrí k vrcholom albumu, majú tu však svoje miesto a v podstate mi neprekážajú.

Najnudnejší videoklip má nesmrteľná balada Nothing else matters. To je však jediná výčitka asi najznámejšej skladby kapely. Nezničiteľne jednoduché vybrnkávané intro spozná asi každý, kto žil počiatkom 90. rokov a zaujímal sa o hudbu. Pesnička sa počúva sama a musím pochváliť aj gitarové sólo, na pomery skupiny priam exotické. Skvelo vystavané a veľmi, ale veľmi úsporné. Inak, v tom videoklipe má dosť priestoru bubeník a je to zážitok, sledovať, ako sa vyžíva vo vyplazovaní jazyka.

Of wolf and man je pre mňa najlepšou skladbou z tej „metalovej“ časti dosky. Má v sebe niečo temné, asi ako keď sa v hororovom filme hodinu čaká, kedy ten milý sused konečne strhne masku a pozve nás do svojej pivnice. Kapele evidentne šli medzihry, akoby sa vrátil Enter Sandman.

Aj The God that failed je skvelá posadená záležitosť. Akoby sa v druhej polovici albumu rekapitulovala prvá polovica, nuž tu máme Sad, but true po druhé. Larsov rytmus je osekaný na základné akcentovanie prvej a tretej doby (plus-mínus), ktoré naruší vlastne iba počas vydareného gitarového sóla, kde si spomenie, že má dvojšľapku.

Nasleduje ďalší hit garážových amatérov, My friend of misery. Nepamätám si, či mal aj dajaké komerčné „Pí áR“, ale ide o ďalšiu z rady skladieb s vlastnou tvárou, ktoré človek spozná v záplave iných kúskov. Úžasná je basa, ktorá udáva melódiu a rovnako zaujímavé je aj nebývalo melodické prvé gitarové sólo. O kvíliacom sóle č. 2 to platí tiež.

Na záver prichádza kratšia, ale o to údernejšia skladba The struggle within. Pochodový rytmičák prehlušuje pizúkajúce gitary a napokon sa to zvrhne na pravdepodobne najrýchlešiu thrash metalovú záležitosť albumu. Ako finále to sedí, Metallica ukázala, že zatiaľ nechce zabudnúť ani na svojich verných nasledovateľov.

Lomcuje mnou nostalgia, ale ani muzika to nie je zlá, pokladám ju za najvydarenejšie vybalansovanú zmes metalu a komerčného potenciálu, akú som kedy mal možnosť počuť. A to je umenie. Žiaľ, po tomto albume sa kapela vrhla na stranu druhého menovaného fenoménu a akékoľvek ďalšie pokusy o umelecké falše (S/M) a návraty už vyznievali len a len úbohejšie. Nič to, muzika na albume Metallica má pre mňa čaro prežitého, čo to sme sa spolu natrápili a ťažko sa mi preto zachováva nestranný pohľad. Výborná nostalgická spomienka a „objektívne“ jeden z najlepších metalových albumov určených širokej verejnosti.
reagovat

Voytus @ 04.06.2015 13:52:14
Toto je dobré >> odkaz

PaloM @ 05.06.2015 19:57:02
Dobre sa to číta, a neačakane od hejkala na tému metal. Prečo nie.
Som fanúšik skupiny a preto málo kritický k novšej produkcii. Jediné, čo neznesiem, je ich symfonícké S"ado/"M"aso :-)
Čierny album je pre metal to, čo Dark Side Of The Moon pre prog rock. Najvyššie umenie, ktoré sa dokázalo bezkonkurenčne predať, a preto je falošne obviňované z ne-umenia.

Snake @ 06.06.2015 08:25:25
Copak hejkal, ten by dokázal barvitě vylíčit i produkci dua Simonová, Chladil ;)

V roce 1991 jsem byl ještě "true metálista" a jako takovému mi byla Metallica v hitparádách proti srsti. S věkem se člověk mění a dneska jí ten úspěch přeji, byl zasloužený, ale stejně budu navždy upřednostňovat tvorbu právě před "černým" albem. Především placky Ride The Lightning, Master of Puppets a ...and Justice For All. Minimálně koncem osmdesátých let byl Urlich považován za bubenickou extratřídu a na desce ...and Justice For All podává naprosto strhující výkon.

hejkale, dík za pěknou recku. Ve sbírce sice nemám od Metallicy ani notu, ale jednou to /možná/ napravím...

b.wolf @ 07.06.2015 09:48:50
Tzv. černé album se stalo pro mě pohřebním albem této thrashmetalové ikony. První čtyři fošny, zvláště Ride the lightning a Master of puppets jsou dodnes učebnicemi thrashe, bezejmenné album, vydané v '91 roce, obsahuje rádiové hity, které Metallicu dostaly mezi mainstream. Po album ... a justice for all jsem s dalším sledování skončil, protože hrůzy typu St. anger a Lulu fakt nemusím. Pokud si dám dnes skvělý thrash, tak jedině Overkill.

zdenek2512 @ 07.06.2015 09:55:50
b.wolf: souhlas, první tři desky a dost. Pro mě symbol thrashe Slayer a u této skupiny tohle označení thrash nesedí Voivod.

Jarda P @ 07.06.2015 12:46:48
Pro me prvni tri minuty a dost :-)

EasyRocker @ 08.06.2015 05:35:29
Díky za recenzi, hejkale!

Další milník top kvality Ride... počínaje (ale v podstatě už debut!) a Load konče. Byla to samozřejmě odvaha, ale zároveň také jasné rozhodnutí Ulricha a Tehfielda, udělat tento rádiový formát Metallicy a naočkovat jejich hudbou skoro všechny (viz i biografie Micka Walla, kterou jsem nedávno dočetl). Je jasné, že to spousta fanoušků neakceptovala, mě to nijak nevadí a už jen to, že se to podařilo asi 10x oproti plánu, je ohromným úspěchem všech zúčastněných. Některé skladby mi sedí méně, některé jsou ale prostě brutálně mocné (Enter Sandman, Sad but True, Wherever I May Roam, The God that Failed, no a pak samozřejmě balady). Miluju Ride..., Master... i Justici, jsem rád, že jsou součástí metalové hudby, ale mělo smysl nahrávat je znovu? Kam by to vedlo? Ulrich podle mě správně podotkl, že zaprodání se by bylo stálé opakování sebe sama. Poslední díla už postrádala silné nápady, ale do Load se jim podle mě tohle předsevzetí plnit dařilo.

martin69 @ 08.06.2015 05:38:40
Kdyby to dnes s METALLICOU vypadalo tak, jak se prezentovala v tomto období, tím myslím hlavně po hudební stránce, vůbec bych se nezlobil.

17.10.2010 chameleos | #

Krátko po revolúcii sme si s bratom toto album kúpili ako 2LP!/Neskor sme ho predali a urýchlene si kúpili CD./To už keď platne išli do riti,tak ako teraz sa deje opak/ .Zo začiatku to bol menší šok - reku - Metallica nám trošku vymäkla.Ale postupne som si začal zvykať a neskor som pochopil ,prečo akurát tato platňa je ich najpredávanejšia a zabezpečila ich až do smrti.Jasne, že to nie vždy kooperuje s kvalitou,ale výnimočne s skladbami č.1,2,4,5,8 im to vyšlo na 100 percent.Je to ako keby trash metal zhardrockovel a zrazu sa dal hrať aj v rádiu.Aspoň v vtedajšej dobe , keď to začali guns´n´roses a nirvana.Doba priala tvrdej hudbe a metallica to len využila a zaslúžene zlizla smotánku.A čo sa týka hudby? Je to perfektné,treba si to pustiť.Odporúčam. Obzvlášť, keď potom to už s nimi začalo isť trošku z kopca.Ale ozaj len trošku .
reagovat

PaloM @ 17.10.2010 19:27:11
S obsahom by som súhlasil, s formou nie. Si tu nový, tak prepáč, keď sa neozvem ja, tak niekto iný. Snažíme sa udržať aspoň trochu kultúru prejavu. K tomu patrí gramatika a pravopis. Nedaj sa odradiť od písania, ale prosím ťa nabudúce:
slovenčina má ô, za bodkou je medzera a potom veľké písmeno novej vety, za čiarkou vo vete je tiež medzera a potom slovo, názvy skupín sa píšu s veľkým prvým písmenom, "so skladbami", "vo vtedajšej".

PaloM @ 17.10.2010 19:29:00
Pozerám - a oceňujem, že si prvý napísal recenziu na tento výborný album. Ja by mu dal 5 hviezd, asi aj všetkym predošlým.

chameleos @ 17.10.2010 20:04:57
Máš pravdu, zobral som deťom knižky Lovensky jazyk a idem jemu učiť.

@ 17.10.2010 21:05:59
Takže ono to je celé lovensky. Už to chápu.

chameleos @ 18.10.2010 08:51:29
To je niečo podobne , ako u vás sudetočesky , ale bavme sa radšej o hudbe ,lebo ináč to soudruzi z NDR jaksi nedomysleli .

PaloM @ 18.10.2010 17:27:48
Igen, komu niet rady, tomu niet pomoci :-)

Matouš @ 05.02.2014 09:31:02
Hm. Tak si listuju recenzemi a narazím na tuhle debatu. Co to bylo? UFO? Kašubština?

chameleos: A co to podle je, ta "sudetočeština"? Nic takového neexistuje a nikdy neexistovalo! Kdes přišel k takové pí.....?!

Píšu to jen proto, aby si někteří ze slovenských přispěvatelů náhodou nezačali myslet, že něco takového skutečně existuje. Tak bratři Slováci, prosím Vás pěkně: Žádná "sudetočeština" není a nikdy nechybla!

Matouš @ 05.02.2014 09:32:30
"není a nikdy nebyla" mělo být správně. Omlouvám se za překlep.

PaloM @ 05.02.2014 17:40:59
Matouš: to je v poriadku, nikto tomu neuveril. Ľutujem, že som pred viac ako 3 rokmi vôbec reagoval na túto idiotskú pseudorecenziu.