Gryphon - Raindance (1975)

Čtvrté řadové album britských Gryphon uzavírá kvarteto mých čtyřech alb od těchto pretendentů renesančního folk rocku, hradního art rocku a vlastně i progresivního rocku. Richard Harvey a Brian Gulland od počátku byli hlavními frontmany kapely a vtiskli jí charakteristickou tvář. Pokusy spojit renesanční a částečně barokní hudbu staré Anglie s rockovými výboji se pokoušelo na britských ostrovech více kapel a zpěváků a domnívám se, že právě jim a také skupině Amazing Blondel se to podařilo asi nejlépe.
Album Raindance už ovšem znamenalo odklon od původní ideje a do hudební orchestrace proniklo více rockových prvků dobového artrocku, čímž se částečně smazala originalita, s jakou dokázali uhranout citlivé publikum v první polovině rozmanitých sedmdesátých let.

DOWN THE DOG – použití elektrického piana, clavinetu a cembala má jasný historizující smysl a stává se tak spojujícím mostem mezi renesančními hudebními postupy s artrockovými ambicemi doby. Ostináta basů jsou důrazná, ale nepřebíjejí krásně vystavěnou melodii a harmonie, které prorůstají skladbou a rocková orientace jakoby získává na zásadnějším významu se zapojenými synthesizery…

RAINDANCE – jakoby zdálky přichází zvolna kolotající melodická linka s méně zřetelnou instrumentací. Harvey je studovaný hudebník a dokáže do kompozice vložit prvky rapsódie a upoutat pozornost gradující atmosférou klávesových instrumentů. Příjemný polsech pro milovníka širokých ploch a tematického rozvíjení motivu, na druhé straně se tyhle artrockové postupy používané u Yes a Genesis u Gryphon nějak neočekávají a absence zapojení jejich „klasických historických“ nástrojů mi přijde jako nevýhoda. Kromě toho zde při mixáži byla přimíchána bouře a šumot deště, který zvolna přechází v další skladbu…

MOTHER NATURE´S SON – jediná coververze – skladba Paula McCartneyho – z beatlesovského období bílého dvojalba posloužila velmi šťastným způsobem. Gryphon nevytvářejí beatlesovský derivát, ale vkládají sem krásné flétny, fagot, zvonky, loutnu a krásně preparované hlasy. Sólo zpívá bubeník David Oberlé. Velmi zdařilá píseň po všech stránkách….

„LE CABRIOLEUR EST DANS LE MOUCHOIR“ – do trochu jiného soudku se sáhne v další skladbě. Propojuje se zde velmi lehce jazz, klasická hudba a hospodský šraml. Velmi příjemně aranžované subtilní téma a nedělá mi problém představit si, jak s Gryphon hraje na housle Honza Hrubý…..

ORMOLU – tikot rytmu, recordery, zvonky a zapojení dechových nástrojů znamená krátké intermezzo před další skladbou, abychom neupadli do nějaké letargie. Drobná hříčka, která příjemně naladí, ale je příliš krátká na to, abychom ji mohli nějak vnitřně prožít…..

FONTINENTAL VERSION – rozverně znějící skladba, v níž se cválavý rytmus Oberléových bicích propojuje s důraznými basy Malcolma Bennetta, zatímco Harvey, Gulland a kytarista Graeme Taylor vstupuje do tématu každý z jiného smětru a dotvářejí finální obrazec. Skladba je velmi pečlivě proaranžovaná, přesto působí mírně chaoticky a rytmické zvraty a melodické proměny provázejí elektrické a akustické nástroje v občasných zappovských obrazcích, přesto se skladba vrací do svého základu. Taylorova akustická kytara zní suverénně a dotváří rytmická spojení. Do tématu je zapojen i mellotron a varhany Crumar….

WALLBANGER – rytmické postupy měly na okamžik charakter přetransformovaného rock and rollu (!), ale pak se zde objevují gryphonovské basové obrazce, které svazují varhany, cembalo a přesně šlapající rytmika. Historizující téma se mi zdá jaksi potlačeno, třebaže jeho podíl nezastírám, ale možná zde bylo více popuštěno uvolnění z daných schémat a raní milovníci Gryphonu se v daných postupech asi ztratí…

DON´T SAY GO – ráznější a jasnější melodická linka, kterou svazuje rytmický skoro pochodový postup (jako bych ho dříve slyšel u canterburských Caravan). Taylorovy kytarové party se lehce vinou harmonií jako těžko uchopitelné předivo a když budeme hledat na tomto albu „hit“, tak jsem ho právě nalezli…

(EIN KLEIN) HELDENLEBEN – závěrečná skladba má šestnáctiminutovou stopáž a je skladatelskou ambicí Richarda Harveyho. Má klasické hudební postupy v úvodní části a rockové postupy je vzápětí vystřídají a stavějí Gryphon do artrockového podání. Bennettova baskytara má správný odpich a Harveyova baterie kláves dodává rámcovou monumentalitu, zatímco Taylorova elektrická kytara hraje další spojovací můstky a Gullandovy krumhorny a fagot se rázně vkliňují v akcentech do rozevláté melodie, kterou Oberléovy pochodové rytmy výrazně podporují. Hudba je vnitřně krásná a krystalicky čistá jako horský pramen a má tu schopnost nás přenést do 16. století, ale okořeněném moderními rockovými rytmy a tak flétna, akustická kytara mají schopnost asociovat starou historickou hudbu. V další fázi skladby mě opět fascinují basová ostináta a teď se nám v plné síle vrací původní gryphonovské témata známá zejména z prvního a druhého alba. Jsou tu krásné dámy, ješitní šlechticové, sloužící, polykači ohňů, pacholci a služky a vůbec zámecký kolorit, do kterého zakvílí tu a tam elektrická kytara, zabzučí mellotron a varhany.Vytvořit delší souvislý celek se zde projevilo jako strmící stavba uprostřed roviny, opředená věncem mlh. Příjemně se to poslouchá, ale musím konstatovat, že Gryphon zde koncepčně hodně uvolnili celistvost a přece jenom nahradili skladatelskou invenci instrumentálním kouzlením ve spojení s aranžmá a již zmíněná originalita se zvolna vytrácí.
Přesto však jsem s jejich hudbou stále vnitřně souzněn, jsem přece jenom romantická duše.

Můj kamarád – multiinstrumentalista (hráč na flétny, dřevěné dechové nástroje, smyčcové a strunné nástroje a zpěvák) skladatel a textař Zdeněk Němeček, frontman Quanti Minoris, skupiny „hradního rocku“ byl jimi fascinován a třebaže se podobnou hudbou v českých poměrech rovněž zabývá, Gryphon jednoduše neznal. Činilo mě tedy špás, seznámit ho s touto kapelou a on při své renesanční povaze a hudebních schopnostech náhle otevřel dveře do neznámé komnaty.
Quanti Minoris na naší scéně působí už dlouho, ale protože za nimi nestojí nějaká manažerská lobby, která by je tlačila do médií, tak je znát bude relativně málo lidí, třebaže už na YouTube mají nějaký klip. Viděl jsem je v Českém Krumlově na Slavnostech pětilisté růže hrát na náměstí v historických kostýmech za planoucích svící a přiznám se, že se mě líbili víc než Blackmore´s Night, které jsem viděl v Eggenberské zahradě a působili spíš kýčovitě, navzdory tomu, že Ritchie je kytarista par excellence a Candice je krásná ženská….
Zpátky ke Gryphon… Na rozdíl od předešlých alb jsem se rozhodl v hodnocení ubrat (právě kvůli nápadnému koketování s artrockem, které se výrazně podepsalo na jejich soundu a pojetí) a dávám čtyři hvězdičky.







reagovat

Mirek Kostlivý @ 18.01.2012 16:40:52
Petře, díky za připomenutí této skvělé kapely! Dneska jsem si uvědomil, že mám jenom jejich první tři (5-ti*) CD, takže musím dokoupit jak tuto tak následující (a pro mě též neznámou) desku Treason. I když už dopředu tuším, že tam ten přesah do artrocku bude ještě větší ... Ale horší než Caravan, jejichž tvorba 2. poloviny 70. let mě zklamala, to být nemůže.

hejkal @ 18.01.2012 16:46:20
Mirek - myslím, že Treason v pohode stráviš, ak máš rád Yes, podobá sa to na "áno" viac ako dosť. Mal som ten album kedysi požičaný, ale keďže Yes nepatrí k mojim top favoritom, zaobídem sa aj bez ich klonov, nuž som si ho nekupoval a ani nenapálil.

Synťákový art rock Down the dog okamžite prezradí, že Gryphon zaznamenali ďalší posun vo výraze. Preč sú hradné nádvoria, chrabrí rytieri a večne zamilované princezné. Titulná Raindance začína zvukom padajúceho dažďa. Do toho vstupuje opakujúca sa vyhrávka a to je v podstate všetko. Na konci sa zablýska a šmitec. Nastupuje prekvapivá vec, cover Beatlesovky Mother Nature's son, čo je v celom repertoári skupiny jav nevídaný a jedinečný. Zväčša upravovali nežijúcich autorov. Prvý album pripomenie akustická Le Cabrioleur Est Dans Le Mouchoir a aj mikroskladba Ormolu. Prevažne popovo ľúbivá pokojná Fontinental version prekvapuje niekoľkými haluznými úletmi á la Gentle Giant. Nasledovať by mala skladba Wallbanger, ktorú som nikdy nepočul. Don't say go je priam popová 60’s skladbička, ktorá neurazí. Dlhotrvajúca (Ein Klein) Heldenleben má na všetko dosť času. Úvod je rozprávkový, smutná princezná sa určite neusmeje. Nastupuje drsný rockový motív, ozve sa aj elektrická gitara! Táto art rocková poloha skupine svedčí a naznačuje, kam sa bude tvorba ďalej uberať. Mix renesancie a rocku robí z finálneho kúska na albume zároveň jeho vrchol.

Raindance sa pridržuje skôr art rockovej polohy, ústup zo stredoveku je počuteľný, navyše, pribudlo niekoľko popových okamihov. Celkovo hodnotím ako priemer, z ktorého sa vymyká posledná skladba.

reagovat