Coverdale, David - White Snake (1977)

První Davidovu sólovou desku jsem si pořídil poměrně záhy, někdy na začátku devadesátých let, na jednom z prvních CD vydání, kde byla pohromadě s následujícím albem North Winds (1978). Pěkný stylový obal, renomé výborného vokalisty, předchozí párplovské záseky, to nemohlo být špatné. No, a bylo. Nejenže si doteď výrazně pamatuji své zklamání, ale navíc se chabý dojem z desky dodnes nezlepšil. Ta tam jsou velká očekávání, dnes jsem ochoten být velmi milosrdný, ale na této desce nenaskočilo během desítek let vůbec nic.

První, co břinkne do uší, je zvuk. Utopený, zahlušený, bez drajvu a hard rockového řinčení. On to taky žádný hard rock není. Jednak se mu již na posledním DEEP PURPLE albu dost vzdálil, jednak zde hledá svoji polohu ve všech možných koutech hudebního hokynářství. Jestliže na Come Taste The Band (1975) mu v té ne-hard rockové poloze autorsky i instrumentálně asistovaly špičkové osobnosti, a dali společně vzniknout hudebnímu milníku, zde tomu tak není. Tedy, hvězdná jména jsou tu též, jen ta alchymie se jaksi nedostavila a výsledek odpovídá. S odstupem času nutno říci, že Coverdale se ke své slávě postupně, a bezpochyby zaslouženě, vypracoval. Nebyla to zčista jasna zazářivší kometa, jako na Burn (1974).

„Bílej had“ je nesmělá a nepříliš invenční deska. Velkým kladem je vokál, poklad, kterým Coverdale disponuje. Je tady ale nepochopitelně vzadu, vůbec nechápu, proč jej v mixu tak potlačili. Mohl dost zachránit. Rokenrolizující funko soulování není příliš atraktivní, jde o druhý odvar z Párplů, leč vhodnou produkcí mohl být atraktivnější. Zde je zvuk alba ránou, která výsledek dorazila. Pozdější remasteringy nic nezachraňují, jen přidávají do masteru kompresi, jenže tato deska byla placatá už předtím. Dovedu si představit, jak některé skladby by po přearanžování a přemixování mohly být alespoň neunavující. To platí hned pro první Lady, kde jsou slyšet zárodky pozdějších pulzujících hitů WHITESNAKE. Á propos, titul White Snake dal aspoň název budoucí skupině, takže neopominutelnost díla je stvrzena.

Druhá skladba, těžkotonážní balada Blindman, naléhavá a mohutně gradující, měla dokonce to štěstí, že ji Coverdale opravdu na pozdějším albu Ready An’ Willing (1980) předělal. Zde představuje nejsilnější moment alba, drásající vokál vyzařuje gejzíry emocí. Tím máme ovšem to lepší z desky za sebou, dál už se toho moc pamětihodného neděje. Je vidět, tedy slyšet, jak se zkouší všechno možné. Saxofony, dámské sbory, mainstreamový soul, rocková rutin Jasně, záblesky budoucí brilance tu jsou, část skladeb lze vnímat jako historický relikt, ale celé to velmi a rychle zestárlo.

Poslech je jen nostalgie, ať jsem smířlivý. Na dost věcech je znát, že se nepovedly, ačkoli snaha byla. Titulní skladba je standardní rockec, jiné skladby zase působí dojmem nezkušené upachtěnosti, další jsou prostě unavené. Doposlouchat desku vyžaduje jisté úsilí, protože od poloviny dost nudí. Peace Lovin Man připomíná, až kopíruje, With A Little Help From My Friends od The BEATLES. Druhá balada na desce Hole In The Sky je příliš marmeládózní. Celebration je křepčení, kterému příliš nevěřím, jen taková funky life křečovitá póza.

Spousta věcí je zde nedotažených, přičemž se z nich něco určitě vytěžit dalo. To naštěstí David v příštích letech udělal. LP White Snake hodnotím za dva a půl, kdyby to nebylo pod dekou, zaokrouhlím nahoru. Ale takhle dvě startovací hvězdy.

Japan LP Polydor MWF-1027
Dynamic range – DR15
Total 39:43
reagovat

hejkal @ 03.01.2024 14:56:52
Je to tu! Vďaka. Tento album spolu s druhou sólovkou mám konečne doma v podivnej CD verzii nazvanej The Greatest Hits. Je to japonské vydanie z roka 1995, hrá dobre. Súhlasím, že to nie je žiadna sláva, ale počúvať sa to dá.

Antony @ 11.09.2023 22:43:57
Určitě se najde dost důvodů, proč si album poslechnout. Před odesláním recenze jsem si je znovu zopakoval. Zhruba do půlky docela dobrý, pak už moc ne, ta dvojka v závěrečném hodnocení je i po těch létech odpovídající.
Jak vyjde čas, budu pokračovat.

jiří schwarz @ 12.09.2023 01:32:12
Ve 14 jsem si zamiloval Párply, to vyšel Fireball, moje první hard-rocková nahrávka. Od té doby jsou DP Mk II (1970-73) pro mě "svatí." První poslech Burn (pamatuju si jak dnes, u stánku v Sloupu v Čechách) byl velkým zklamáním, prostým srovnáním vokálů Gillana a Coverdala, LP ja jeho zvuk jsem vnímal jako odvar hard-rocku (a ano, Come Taste the Band mělo svěžejší zvuk, ale že by milník - to asi ne). A první album Whitesnake - naprostá tragédie, pro mě byl hard-rock v podstatě mrtev, na čemž nezměnily moc ani další nové hvězdy, jako AC/DC apod. (ale ty ještě mám celkem rád). Obvykle, když na něco reaguju, tak to taky poslechnu, ale tímhle albem ani po 46 letech marnit čas nechci. Tvé dvě *, Antony, asi sedí.

zdenek2512 @ 12.09.2023 06:38:47
jiří schwarz: zdravím, plný souhlas mám to podobně, když DP, tak do roku 1972. 

Antony @ 03.01.2024 14:56:52
DEEP PURPLE mám celkem konzistetně rád do alba Slaves And Masters (1990) včetně. Ano, i ta obecně zavrhovaná JoeLynnTurnerovka se mi dost líbí. Pak prakticky nic, sice jsem Infinite (2017) v době vydání dal 3*, ale obávám se, že bych verdikt dnes revidoval.
V sólo Coverdaleovi jsem měl dlouho zmatek, chronologické recenzování mi mnoho věcí pomohlo ujasnit.

hejkal @ 12.09.2023 10:11:18
Tiež mám Deep Purple rád, po Prfect Strangers. S Morseom sa mi ich albumy tiež dobre počúvali, ale túžbu po vlastnení nevyvolali. Infinite je fajn, ten som si kúpil a dodnes, keď počujem nejakú pieseň z neho, som rád. Zato to, čo nasledovalo, je absolútne dno, na ktoré je aj koniec 80. rokov skôr veľhorou ako rovný s rovným.

Na tento album sa mi viažu len krásne pocity. Počúval som ho prvýkrát na dovolenke v Grécku, kde som bol s priateľkou. Takže možno som tým ovplyvnení, ale pre mňa je toto jeden z najlepších počinov Davida Coverdalea celkovo. Album otvára príjemná pohodovka Lady (práve tá mi evokuje pláž, kde som počúval toto album). Nasleduje jedna z Davidových najkrajších balád (práve balady sú jeho silnou zbraňou) Blindman, ktorú neskôr prerobil s Whitesnake. Táto verzia sa mi však páči niekoľkonásobne viac, je absolútne podmanivá, hoci David tu ešte nevedel pracovať tak s hlasom ako keď ju nahrával s Whitesnake. Nasleduje zaujímavá Goldies place a rocková vypalovačka Whitesnake. Time on my side je ďalšia pekná balada, po ktorej nasledujú ďalšie dva optimistické songy podobné úvodnému (a opäť mi evokujúce tú pláž) Peace lovin man a Sunny days (oba songy sú tu aj v ranných verziách ako bonusy). Prichádza druhý vrchol (po Blindman) albumu, krásna balada Hole in the sky, precítená a clivá. Album uzatvára vydarená Celebration s veľmi kvalitnými bicími Simona Phillipsa. Album pre mňa veľmi obľúbené, hoci menej známe. Hudba je tu veľmi pestrá, David sa ešte hľadal a moc z budúcej kapely Whitesnake tu ešte nie je. Na 5 hviezd to síce nie je, ale menej ako 4 mu nedám.
reagovat