Humble Pie - As Safe as Yesterday Is (1969)

Humble Pie byla anglická rocková kapela, kterou si pamatuji jako nedílnou součást diskoték (rockoték) první poloviny sedmdesátých let. Steve Marriott byl poměrně známou osobností už z postpsychedelických Small Faces. Této kapele bylo vytýkáno, že příliš stojí na singlové produkci a není schopna napsat, nahrát a zaranžovat pořádné regulérní album. Asi to Marriotta hodně štvalo a proto zanechal Small Faces svému osudu (přetransformovali se ve Faces) a založil Humble Pie, aby dokázal, že podobné tvrzení je nesmysl. Umělecky sice Humble Pie podle mého soudu Small Faces přesáhli, ale zase si nemyslím, že by jejich podíl až tak zásadně výrazným způsobem ovlivnil vývoj britské hudební scény. To samozřejmě neznamená, že by kapela byla nějakou periferní záležitostí. Naopak, pokud byste hledali v těch časech ryzí rockovou skupinu na britské scéně, určitě byste je nemohli vynechat. Jejich koncertní vystoupení měla kvalitní úroveň, ale stála v drtivě většině na soundu dvou kytar, baskytary a bicích nástrojů (s občasným hostováním najatých hráčů). Syrový rock si zde podává ruce s blues ve velmi zdařilých dimenzích. Ve studiu si ovšem kapela mohla dovolit vstoupit do tématu i jinými zajímavějšími podněty, o čemž svědčí hned jejich první album…

DESPERATION – vrčení hammondek v úvodu nabízí těžký sound podepřený syrovými kytarami, dunivou baskytarou a rozevlátými bicími nástroji. Marriottův vokál má zastřenou až chrčivou barvu, což se v daném druhu hudby přímo vyžadovalo. Framptonův vokál je o něco jasnější a otevřenější. Navzdory hammondkám a jinak vedeným basům, mám ale trochu pocit, jako by se ve frázování zpěvu kapela přibližovala k Rolling Stones koncem šedesátých let. Hammondky nahrál Peter Frampton a výtečné přímé hluboké basy Greg Ridley, bývalý člen Spooky Tooth. Vláčný sound prokresluje kytarové sólo Marriotta, které drží skvělou melodickou linku…. Autorem je John Kay, vůdčí osobnost legendárních kanadských Steppenwolf.

STICK SHIFT – hutný sound v pomalejším tempu zachovává i další skladba. Marriott a Frampton se zde dělí o kytarový prostor. Zatímco první z nich nahrál slide-kytaru a varhany, druhý mám pěvecký prim. Odlišné pojetí skladby má silný nástup ve výrazném dynamickém uchopení. V refrénu skladba přidá na tempu, ale vzápětí se vrátí zpět do jakési přetransformované bluesové podoby, která nezní vůbec špatně a s varhanním soundem zh pozadí nastolí psychedelické ozvěny své doby. Zajímavý příspěvek…

BUTTER MILK BOY – úvod hodně připomene kanadské Steppenwolf (Born To Be Wild) díky použitému riffu. Je to klasický syrový rock své doby. O pěvecké party se zde tentokrát dělí Frampton s Ridleyem. Frampton tlačí více na hlasivky, zatímco Ridley má čistší hlas. Frampton nahrál vedle kytarových partů i klavír, zatímco Marriott vedle kytary ještě hammondky. Komplexní rocková skladba s výraznými bubenickými breaky Jerryho Shirleyho, ale i klouzavými Marriottovy tóny jeho sólující kytary.

GROWING CLOSER – tuto skladbu napsal varhaník Small Faces – Ian McLagan a vrací tak Humble Pie částečně k jejich soundu. Frampton nahrál akustickou kytaru, zatímco Marriott výtečnou foukací harmoniku, ale i indické bubínky tabla. Basová linka je skvělá, stejně jako percussion a bicí nástroje Shirleyho. Máme zde také hostujícího flétnistu Lyna Dobsona až do samého závěru a můžeme se opájet filigránskými tóny Framptonovy akustické kytary.

AS SAFE AS YESTERDAY IS – mohutný sound sevřeného rocku. Marriott opět za hammondkami, ale i s kytarovými party a s vokální složkou, zato Frampton má sólový vokál, hraje elektrickou kytaru a navíc bubínky tabla. Skladba působí hodně syrově a celistvě, aniž by popírala melodický přínos. Psychedelické ozvěny jsou ve skladbě poměrně čitelné a my už rozeznáme hlas zpívající Framptona a Marriotta, jako další poznávací znak kapely. Píseň má ovšem i okamžiky, kdy si uvědomíte, že když byste ořezali aranžmá na dřeň bude to relativně jednoduchá, ale krásná melodická písnička. Sympaticky působí akustické vybrnkávání na kytaru v prostřídávání s varhanním a klavírním soundem s vokálními příspěvky. Výrazný rockový riff v unisonu obou kytar a baskytary má nosnou konstrukci, než je jakoby nečekaně ukončen…

BANG! – tuhle vlastní skladbu si i Marriott sólově zazpívá za přispění své kytarové hry, ale především klavírního tématu. Greg Ridley zde nahrál ostré a velmi důrazné basy ve spojení s bubenickými breaky Jerryho Shirleyho. Baskytara má hutný sound ve stylu Jacka Bruce. Jinak mám ale trochu pocit, jako bych poslouchal nějakou skladbu z alba Exile On Main Street od Rolling Stones, ale třeba se mi to jenom zdá. Ten sound je hodně identický. Skladba je energeticky velmi exponovaná a rockově přímočará…

ALABAMA ´69 – máme tady country blues podle nejlepších pravidel americké hudby, o čemž svědčí i samotný název z amerického jižanského prostředí.. Frampton hraje na slide-kytaru, basové bubínky tabla a spojuje svůj emocionální projev s Marriottem, hrajícím na akustickou kytaru, foukací harmoniku a výrazně zpívá svým rozpoutaným způsobem v daném stylu. Z písně máme ten správný hospodský pohodový pocit, kdy zpívají nejen všichni kolem stolu, ale doslova celá hospoda a všichni se dobře baví. Se závěrečným protahovaným sborovým vokálem. Prostě pohoda a paráda pod jižanským sluncem, ale vytvářena ve staré dobré Anglii…

I´LL GO ALONE – velmi zajímavá experimentální skladba. Hostující Lyn Dobson zde nahrál party na flétnu, ale i na indický sitár (!). Obojí si výtečně prolíná s výborně preparovanými Ridleyovými basy, Framptonovou akustickou kytarou a klavírem, zatímco Marriott dodává druhou kytaru. Vynikající instrumentální skladba, která vnáší na album pokusy odbočit od standardního rocku jinými, třebaže dobově poplatnými směry.

A NIFTY LITTLE NUMBER LIKE YOU – Marriott hraje na hammondky (a docela zajímavě), ale vedle toho rovněž na kytaru a navíc ještě zpívá svým klasicky chraptivým způsobem, zatímco Frampton dodává další hlas a další kytaru, a blýskne se výborným kytarovým sólem. Úderný rock prvního plánu doplněný klavírními party a pořádně přiostřeným soundem. Další pořádně zemitý rockový příspěvek se zpívajícím Framptonem, který navíc ovládá klavír a kytaru, zatímco Marriott vedle hammodek další kytaru a přidává svůj pěvecký podíl. Výtečně šlapající rytmika – zejména vynikající basové figury Grega Ridleyho. Shirley nezůstává pozadu se svými bubenickými výpady. Rockandrollový nátěr ve skladbě nepřeslechnete, ale zároveň je to typ skladby, který vás napoprvé zaujme svou přímočarostí, útočností a nekompromisností, při zachování melodické linky a emocionálního nasazení. Ridley řádí na baskytaru ve velkém stylu a syrové kytary Marriotta a Framptona si podávají jednotlivá tématu v sólech, doprovodech i mezihrách. V závěru se Shirley blýskne minibubenickým sólem a skladba je uvedena do finále….

WHAT YOU WILL – v závěrečné skladbě se jako zpěvák prezentuje Frampton, vedle klavíru a kytary, zatímco hru na hammondky dodá Marriott, vedle kytary a svého vokálního přispění. Těžký zadek má svou důraznou hutnost, ale dynamicky se odstiňuje v jednotlivých tišších pasážích, kdy do hry vstupuje výtečné sólo na akustickou kytaru. Dlouhé tóny varhan, zpěvu v závěru opět prokreslují těžké údery bubenických breaků a cinkavé tóny akustické kytary se prolínají s emocionálním trochu chaotickým zpěvem….


Album As Safe As Yesterday Is jako komplexní celek vnímám pozitivně místy mi ovšem neznějí úplně originálně a své bytně, třebaže jeho hráčský potenciál je na velmi vysoké rockové úrovně. Snaha propojit hudbu s občasnými experimenty mi přijde jako sympatická a do jejich hudby vnáší prvek změny. Měli možná tu smůlu, že v daném roce startovalo svými alby hodně významných alb a třebaže jejich koncertní prezentace byly hodně úspěšné mezi těmi nejstěžejnějšími alby konce šedesátých let tohle album přece jenom nestojí. Jejich prezentaci a studiovou kreativitu oceňuji čtyřmi hvězdičkami, i když i oni měli období, kdy poklesli ještě o jeden stupeň níž, aniž bych se zaplétal do konkrétností…
Jenom zajímavost – jejich skladba Natural Born Boogie, která měla slušnou odezvu díky singlu inspirovala na počátku sedmdesátých let dnes už zapomenutou brněnskou rockovou kapelu R. I. Eagles v čele s talentovaným (bohužel předčasně zesnulým) kytaristou Janem Millonigem natolik, že pod názvem Bonifác Sherry tuto skladbu natočili i na singl. Kapela i singl jsou dnes relikty minulosti…
Myslím, že čtyři hvězdičky si první album Humble Pie album zaslouží.
reagovat

hejkal @ 10.07.2011 18:36:32
Zaujímal by ma tvoj názor na druhý album Town and country.

Petr Gratias @ 11.07.2011 07:18:52
Zdravím, Hejkale....
Ano, recenzi na Town And Country mám rovněž v úmyslu.
Prosím o posečkání... dojde na to řada.
Díky za zájem!

Na úvod musím faktograficky spresniť, že prvé dva albumy mám na dvojcédéčku Humble Pie – Natural born boogie z roku 2003, čo je vraj produkt z UK, spoločnosť Weton-Wesgram sa však tvári ako holandská, ale to je fuk.

Prvý album v mojej verzii začína bonusmi, singlom Natural born bugie, čo je pomerne príjemná skladbička, také veselé boogie a jeho béčkom Wrist job, čo je vec veľmi vydarená, obsahuje typický posadený Humble Pie hard rock, výraznú rolu zohrávajú klávesy a spev. Slovom, lepšie než áčková hitovka.

Samotná doska začína pomalším varhaním Desperation. Je to jedna z najlepších skladieb na debute, potvrdzuje, že Humble Pie vedeli správne zvoliť otváracie kúsky.

Nasledujúce skladby sú však trošku menej výrazné. Dominuje pohodový spevný blues rock (Stick shift, Buttermilk boy, What you will), akustický blues rock (Growing closer), country (Alabama 69) alebo akustické úlety (I’ll go alone). O kúsok vyčnieva pomalá naliehavá rockovica s bluesovým grifom As safe as yesterday is a tvrdšie skladby Bang? a A nifty little number like you.

Bonusová skladba Greg’s song sa tvári značne posadnuto (t.j. rytmika sedí v ťažkopádnosti) a rytmus sa v jednom okamihu potkne, čo následne jeden z hudobníkov pokrikom vyhodnotí.

Debut miestami dosť pripomína Rolling Stones a je síce príjemný, predsa len však sotva zásadný.

reagovat