Humble Pie - Town & Country (1969)

Tohle album od Humble Pie mám rád. Je to hodně dané akustickým zvukem a takovým pro mě příjemným klidem v písních. Až mi to trochu připomíná kapelu Crosby, Stills, Nash & Young. I když se tady hraje bigbít s výraznými bicími a přitvrdí se, pořád tam tu pohodu mám. Jediná skladba, kde tak nějak nevím, je The Light of Love - připadá mi škrobená, jako kdyby tam ten sitár moc nepatřil a použili ho, protože to bylo moderní. A Every Mother's Son mohla být možná kratší. Je sice pěkná, ale na konci už jen přešlapuje, jak se tam pořád opakuje to samé.

U některých dnešních kapel se s muzikou moc pospíchá, v písních je všeho moc, aby to posluchače hned chytilo. Na Town and Country je na všechno dost času, v klidu se písněmi můžete procházet a nechat je na sebe působit. Asi nejnadupanějšími kousky jsou Down Home Again a trochu "psycho" Silver Tongue. V obou to rytmice vyloženě šlape, moc hezká je basová kytara. A zpěv v Silver Tongue je síla, ten doporučuji si v klidu vychutnat. Sólová kytara hraje pěkně bluesově. Na kytaře zase víc stojí Heartbeat, což je podle autorství předělávka, ale originál neznám. I tady se vkusně kombinuje melodičnost a rytmický výraz. Asi se mi o trochu víc líbí kusy, které sem napsal Frampton, ale to jen, že ty mi vyloženě sedí se vším všudy a jsou víc postavené na kytarách. Jeho sólo v Only You Can See je hodně povedené. Home and Away jako zakončovací kousek je dobře vybraná. Za mě je všechno tak, jak má být.
reagovat

horyna @ 20.02.2019 10:52:26
Díky za připomenutí. Kdysi jsem o této desce uvažoval, ale nakonec mě nezaujala natolik jak jsem předpokládal a skončila na odkladišti.

balu @ 05.08.2022 18:10:25
Podobně klidnější desku udělali Free na jejich druhém albu stejného jména ( 1969 ).
Zato s parádním obalem.

Druhé řadové album Town And Country britských Humble Pie jsem získal relativně pozdě. Ono vůbec shánět tuhle kapelu na černých burzách bylo obtížné. Obchodníci si nebyli jisti, že by masově tuhle kapelu na albech prodávali a tak nechtěli od nich nic moc objednávat. Snad jen proti záloze, ale i tak to pro ně nebylo výhodné… Nakonec jsem albu Town And Country získal. Ortodoxní rockeři mě varovali, že to bude „kotlíkářský bigbít na potlachy“, abych nějakou rockovou psychedelii moc neočekával.
Tohle mě ale nezmátlo. Humble Pie jsem viděl v několika klipech na známém Beat-Clubu a většinově se mi líbili a tak jsem se na jejich „dvojku“ docela těšil….
Obal alba vypadal docela pokojně – Greg Ridley a Peter Frampton sedící uvolněně v pohodlném obýváku a na zadní straně Jerry Shirley a Peter Frampton jako zálesáci v nějaké lesní divočině na břehu vody. Bude to opravdu „country“? Název ale obal jasně evokoval Town (přední strana v obýváku) a Country (zadní strana v divočině)

TAKE ME BACK – úvod má ryze akustickou podobu. Zní mým uším velmi libě. Myslím, že tahle píseň má takový ten jamový charakter, při kterém se při stanoveném postupu a tónině dá pokračovat celou noc (při nezbytném energetickém potenciálu). Údernost akustických kytar je podmanivá. Každý zde má svoji úlohu. Marriott, Frampton i Ridley se svými basy a Shirley hraje na percussion a tamburínu. Možná bych to mohl nazvat akustickým rockem a nebudu daleko od pravdy. Proměňování durových a mollových akordů má vibrace a vložené akustické sólo na kytaru má svoji vývojovou linie. Tradičně naříkavý a sípavý Framptonův hlas dokresluje atmosféru. Příjemný úvod..

THE SAD BAG OF SHAKY JAKE – tak tuhle skladbu znám z Beat-Clubu. Klasické bigbítové téma v prvním plánu. Marriott dozdobuje píseň foukací harmonikou a hrou na elektrické piano Wurlitzer. Sborový zpěv v refrénu má slapskou soudržnost a Frampton vloží do hry nekomplikované sólo na elektrickou kytaru

THE LIGHT OF LOVE – meditativní orientálně laděná skladba. Humble Pie přiznávají inspiraci Georgem Harrisonem a tak ve skladbě slyšíme Marriotta na sitar a Jerryho Shirleyho na indické bubínky tabla. Pěvecké sólo patři Gregu Ridleymu za výpomoci Petera Framptona. Výrazná melodická linka a pozitivistické rozpínání mysli bylo v té době v módě a tak musím říct, že se mi to příjemně poslouchá…

COLD LADY – v téhle přehledně znějící melodické skladbě zpívají všichni, Jerry Shirley usedne za elektrické piano Wurlitzer, které má zvláštní tetelivý zvuk a vnímám Marriottův výrazný hlas na pokraji ječivého vyjádření a propojování akustické atmosféry s rockem se zde děje ve velmi nenásilné poloze…

DOWN HOME AGAIN – tohle je ovšem úderný rock od prvopočátku. Přiostřené elektrické kytary Framptona a Marriotta se odvíjejí v duchu Rolling Stones, ale harmonicky mi místy připomenou Mott The Hoople. Rytmika má patřičnou hutnost a údernost a v přímočarých linkách se skladba odvíjí v nezadržitelných schématech dál. Vlastně první skutečně rocková skladba v bytostném pojetí na albu…

OLLIE OLLIE – hrubý rytmický začátek dunivých a těžkých bubnů, ke kterým se přidává hutná baskytara… pár zmatených hlasů, dokonce zvuk sirény. Možná jakási dotek starých Small Faces, než si ale člověk uvědomí souvislosti a zapřemýšlí, skladba nečekaně končí….

EVERY MOTHER´S SON – skladba, která má stejný název jako ta od Traffic. Zatímco ti ji zpracovali jako traditional, Marriott skladbu napsal jako autorskou záležitost. Akusticky pojednaná skladba by snad mohla mít v jistém slova smyslu countryový základ, ale rytmické pojednání a kytarové postupy se od americké venkovské hudby odlišují. Frampton do skladby vloží velice pěkně vystavěné kytarové sólo na akustickou kytaru. Má to údernost, zemitost a hravost a přitom je skladba strhující nejen podáním, ale i náladotvorných dimenzích a člověk má chuť popadnout kytaru a přivolat další spřízněné duše a trochu se do toho v podobném duchu položit….

HEARTBEAT – úderný rock od prvního vstupu. Výrazný riff kytary a baskytary a pak spojení tří dobře seřízených hlasů Marriotta, Framptona a Ridleyho v klasickém britském zpěvu. Elektrická kytara má přímočarý tón a její opakující se schéma prokresluje atmosféru řízného bigbítu. Ridleyho baskytaru je třeba pochválit za její výtečnou a přesto nekomplikovanou linku, stejně tak jako Shirleyho důrazné bicí nástroje….

ONLY YOU CAN SEE – akustické kouzlení na kytary. Tónové proměny a akordické výměny s akcentovanými rytmy představí Framptona. Ve skladbě není přítomen Shirley. Bubenické party nahrál Marriott, zatímco Frampton nahrál kytarové playbacky a ještě hru na elektrický Wurlitzer za asistence Ridleyho důrazných basů….

SILVER TONGUE – rockově nejvypjatější skladba na albu. Frampton hraje na elektrickou kytaru, ale možná více zaujme zvuk Marriottovy kytary preparované přes Leslie efekt. Výtečná skladba v níž se sráží syrovější rockové postupy s blues a vůbec to nezní špatně. Frampton si ovšem zjedná prostor a jeho sólová kytara do skladby dodává zpěvnost, stejně jako Marriottův syrový hlas napětí. Výtečný počin na albu mě hodně přesvědčil.

HOME AND AWAY – akustické kytary zvoní a úderně v akcentech odvíjejí výraznou melodickou linku, kterou zajišťují baskytarista Ridley a kytarista Frampton. Za elektrickým pianem a hammondkami sedí Marriott. Není to žádný virtuos a neoslňuje nějakými závratnými instrumentálními výkony, ale vloží do skladby to co tam patří, aniž by něco navíc vyčnívalo. Vokální linka je výtečně vystavěna. Velmi silná melodická skladba se zajímavou harmonickou strukturou a dunivě vibrující sólo na akustickou kytaru se výtečně propojuje s elektrickým sólem, aniž se přebíjejí a rytmická údernost basů a zemitých bubenických postupů jde ruku v ruce ve správných obrazcích….. Muzikální záležitost vypjatého typu, která má svoji silnou výpovědní hodnotu pro toho, kdo ji chce slyšet a vnímat. Nic co byste neslyšeli už jinde, ale přesto mám příjemný pocit.Akustické vybrnkávání prokreslované hammondkami a elektrickou kytarou je zpěvné a živelné…. Co chtěl v daných dimenzích víc?

Bonusy:

79th STREET BLUES – šlapavý rock s bluesovými názvuky, s výtečným výrazovým zpěvem ve frázích, za doprovodu klavíru, dusavé baskytary a zemitými bicími nástroji, ke kterými kytary připojují dokreslování detailu s výraznějšími akcenty. Falzetový zpěv ve vokálech má svou podmanivost. Kytarové klouzání ve stylu country-blues už nijak nezastírám a to nemluvím o stylovém klavíru, který podmiňuje podvečerní atmosféru kolem hospůdek a klubů lhostejno jestli v Chicagu nebo New Yorku….

GREG´S SONG – ze základního akordu vychází téma poslední skladby, které schematicky opakuje svůj motiv. Střední tempo a klavírní těžké akordy dokresluje hutná a tradičně odvíjecí se schéma. Instrumentace hraje ve vzájemném poměru bez nějakých vybočení. Opravdový bonus na doplnění a přiblížení atmosféry doby, kdy album vznikalo. Nostalgickou atmosféru nezapře, ale také nepřináší nic objevného a tak také ke skladbě přistupuji…

Myslím, že album Town And Country je docela zdařilým dílkem konce šedesátých let, představující britskou rockovou scénu ve značně pestrém rozpoložení. Nevím, jestli „zatlačil“ na Humble Pie jejich manažer Andrew Loog Oldham, anebo ten nápad vzešel od Marriotta a Framptona, ale v každém případě si někdo uvědomil, že britská scéna této doby je hodně „elektrická“ a „hřmotná“ a že jistý prvek originality by měl přivést i jiné hudební ingredience a proto akusticko-elektrické námluvy vítám jako koření, které dá tomuto hudebnímu pokrmu ty správné aromatické odstíny. Albu nechybí pestrost a hravost, proto jsem z něho příjemně rozpoložen dodnes…
Tohle je dost pádný argument k tomu, abych albu udělil čtyři hvězdičky… Ta rocková část alba by byla pravděpodobně na tři hvězdičky, ale…
Zdravím tímto Hejkala a „plním svůj slib“, který jsem mu před časem dal. Opravdu přidávám hvězdičku navíc proto, že jsem „akustikár“ a právě tohle je pro mě impulzem pro moje rozhodnutí…



reagovat

hejkal @ 16.08.2011 15:21:31
Ó, vďaka. Hoci album neradím vo svojich preferenciách práve vysoko, so záujmom som si prečítal názor zapálenejšieho fanúšika.

Posluchačský komfort tohoto alba je královský. Nesrovnávám toto album s jedničkou ani s další tvorbou Humble Pie, ani v celém kontextu té doby. Beru ho jako zcela samostatné umělecké dílo, které obstálo i po 42 letech.
Jsem takhle stručný, protože hudba se poslouchá.
reagovat

Filozof @ 16.02.2011 19:13:21
Rád tu vidím nové jméno (je-li to dlouhé jméno...) v kolonce "hudebně spřízněný posluchač". :-)

Kým debut bol pomerne elektrickou záležitosťou, dvojka sa nesie výrazne v akustickom duchu. Skladby pokojne plynú, z letargie (nie hudobnej, skôr atmosférickej) sa vymanili akurát veci ako notorická The sad bag of Shaky Jake, á la Stounovka Down home again alebo sladko rádiový cover Heartbeat, ktorý je aspoň svižný. Vrcholom albumu je nepochybne vytvrdlý slaďák Silver tongue, prospelo mu, že je plne elektrifikovaný.

Priznávam, tento album veľmi nepočúvam, ale chápem, že skupina zvolila cestu dlhšieho hudobného vývoja (žiaden super debut, ktorý potom už nič neprekonalo, ako bolo v tých dobách zvykom). Nedá sa však odškriepiť, že už v ranom období mala výborné vokály a to sa neskôr iba zlepšovalo (rovnako ako produkcia). Dovolím si dať „iba“ dve hviezdičky pre kompletistov. Akustikári by mohli jednu-dve pokojne pridať. A vlastne aj fandovia Rolling Stones, pretože Humble Pie má v tejto fáze štúdiovej existencie dosť podobné základy a prejav.

reagovat