Museo Rosenbach - Zarathustra (1973)
01. Zarathustra
- a) L'Ultimo uomo (3:57)
- b) Il re di ieri (3:12)
- c) Al di la del bene e del male (4:09)
- d) Superuomo (1:22)
- e) Il tempio delle clessidre (8:02)
2. Degli Uomini (4:01)
3. Della Natura (8:24)
4. Dell'Eterno Ritorno (6:15)
Total Time: 39:22
Obsazení:
Giancarlo Golzi: batteria - timpani - campane - voce
Alberto Moreno: basso - pianoforte
Enzo Merogno: chitarre - voce
Pit Corradi: mellotron - organo Hammond - vibrafono - piano elettrico Farfisa
Stefano "Lupo" Galifi: canto
Zarathustru považuji za jeden z největších pokladů, co skýtá až překvapivě početně zastoupený subžánr rock progresivo italiano. V rámci italských skupin se Museo Rosenbach jistě řadí mezi ty tvrdší. Jistě, číslovka za jménem hlásá rok 1973, takže se muzikanti mohli opírat o díla svých italských (PFM, Banco) i anglických (VdGG, Genesis) předchůdců. Nicméně minimálně úvodní dvacetiminutová suita svým způsobem skladby výše zmíněných dokonce převyšuje.
Jak už jsem naznačil, na desce nejvíc obdivuji právě první skladbu (a kdo taky ne). Je velmi melodická a přístupná, přesto však nabízí vše, co si od takové suity jen můžeme přát. Je neuvěřitelné, že něco takového předvedla skupina na svém debutním albu. Všichni hudebníci podávají skvělé instrumentální výkony (včetně zpěváka). Obzvláště klávesák je naprosto úžasný. Kombinované plochy kláves a kytary mi připadají celkem neotřelé. Celá skladba neuvěřitelně ubíhá, hudebníci se nikde neutápějí, veškeré přechody jsou naprosto plynulé (snad jen ten mezi částí d a e maličko zatahá za uši). Zkrátka klobouk dolů.
Druhou stranu otevírá kratší kus Degli Uomini. Ten už nepatří mezi nejmelodičtější songy. Je mnohem agresivnější, úplně z něj srší energie.
Della Natura sice o trochu zpomalí, nicméně pořád udržuje pro album typické napětí a tajemno dálav. Opět se dostáváme do světa tklivých kláves a krásných melodií.
Desku ukončuje kulometově vypálená Dell'Eterno Ritorno. Ta asi v polovině také zpomaluje a přechází v tak nějak pohřebně znějící pasáž, jen aby se opět vrátila ke svému hard rockovému úvodu.
Nenechte se zmást, i druhá polovina desky je výborná, jejím jediným problémem je, že jí předchází jedna z nejlepších skladeb, jež jsem kdy slyšel. Je to neuvěřitelné, ale kdykoliv doposlechnu toto album, mám nutkavou potřebu pustit si ho zase od začátku. Zarathustra mě vyléčil ze závislosti na 'And When I Die' od Blood, Sweat and Tears, ae za jakou cenu...
reagovat
Fan @ 10.04.2016 07:10:27
V polovině skladby Degli Uomini jsem začal pochybovat, jestli se nejedná náhodou o Genesis. Ta podoba je víc než náhodná. Raději mám italský prog rock ve více vlastní podobě. Ale jinak výborná deska
Snake @ 10.04.2016 09:07:56
Jsem moc rád, že se objevil další fanoušek tohoto legendárního alba. Protože chvály na něj není nikdy dost...
Le Fantak, děkuji za recenzi. Velmi mě potěšila.
bullb @ 10.04.2016 10:01:49
Vďaka za tip. Celkom zaujímavá muzika. Len: tá taliančina, som zo starej školy, ako keby som počul Drupiho :-)
Majú aj súputnikov v napr. v Nemecku - Triumvirat. Osobne preferujem však trio Refugee, ktoré si myslím je o triedu vyššie. Ale dávam Talianom šancu...
Brano @ 10.04.2016 11:19:48
Mne taliančina vôbec nevadí,skôr naopak,je to také rýdzo autentické keď skupina spieva vo svojom materskom jazyku.Zarathustra je u mňa jednoznačne za 5* a zaslúžene patrí medzi nosné piliere talianského progresívneho rocku.
Snake @ 10.04.2016 16:03:55
To je velmi individuální. Mě italština přijde velmi zpěvná a nevadí mi, fránina, polština, němčina, španělština, všechno v pohodě. Co nedám, je maďarština. A přitom je tady spousta lidí, která v sedmdesátých letech vyrůstala a na všechny ty Omegy apod. nedá dopustit...
Někdy stačí jediný výstřel a stanete se nesmrtelnými. Jako v případě Museo Rosenbach. Ti sice prodělali jistou formu reinkarnace a od roku 2000 vydávají alba Exit, Zarathustra - Live in Studio, Barbarica a nejnověji Live in Tokyo, ale většina fanoušků nosí je v srdci v souvislosti s tímto legendárním debutovým albem, vydaným v roce 1973. Kapela měla jepičí život. Rozpadla se prakticky hned po vydání desky a několika koncertech, ale díky neutuchajícímu zájmu ze strany fanoušků jim v roce 1992 firma Mellow rec. vydala řadu "posmrtných" alb - Live ´72 a kompilace demosnímků a nevydaných skladeb. Rare & Unreleased a Rarities. K mým uším se zatím nic z tohoto nedostalo a tak nemohu sloužit, ale Zarathustra patří na čestné místo mé sbírky...
První stranu desky tvoří stejnojmenná, dvacet minut trvající bouře rozdělená do pěti strof. Vynikající leitmotiv, italská atmosféra, relativně "heavy", přitom přístupná a melodická hudba prosta jakýchkoliv disonancí, ukázková spolupráce varhan Hammond a Farfisa, mellotronové stěny, agresivní kytara, hřmění tympánů, kulometné breaky bicích a nakřáplý hlas frontmanův z toho všeho dělají podmanivou a vysoce návykovou záležitost. Tady nuda skutečně nehrozí, při její reprodukci každičkou notu, každičký tón hltám se zatajeným dechem a čas letí, jako svezení v nabušeném Ferarri.
Na straně druhé najdeme tři kratší skladby, navazující na úvodní opus magnum. Degli Uomini, s minimem zpěvu a půvabnou classical rockovou pasáží je delikátní jak to nejjemnější italské cappuccino, ovšem následující palby Della Natura a Dell´ Eterno Ritorno mohu směle označit za posluchače nikterak nešetřící heavy prog. Stefano "Lupo" Galifi své hlasivky natahuje k prasknutí a varhaník Pit Corradi pomocí baterie klávesových nástrojů provádí Ženevskou konvencí zakázané mučení "žhavení lebky, zvané Budík". Vložíme fanouška mezi dva kameny a melem a melem...
Starší vydání prý trpěla špatným zvukem, leč proti reedici od švédských Flawed Gems nemohu říct ani půl křivého slova. Přednes jako z partesu a zážitek z poslechu jest tímto dvojnásobně umocněn. Album Zarathustra je všeobecně považováno za jedno z Itálie nejzásadnějších a já se k tomu i přes malé výhrady k posledním dvěma skladbám připojuji. Úvodní kompozice je geniální, dávám tedy pět a doporučuji každému fandovi italského progresivního rocku.
reagovat
Museo Rosenbach som túžil vlastniť od momentu, kedy som zistil (vďaka progarchives), že existuje aj nejaká košatá talianska progresívna scéna. Avšak pojmy vedieť a zohnať sa nie vždy stretnú. V Roxy mi s úsmevom oznámili, že kedysi dávno sa tam váľalo cédéčiek a cédéčiek a nikto to nechcel kúpiť. Navzdory tomu už album nebol a šmitec. Po potulkách Talianskom som síce v Ríme našiel niekoľko platní, ale platne mi neboli nič platné, nuž som ich tam nechal. Pri opätovnom návrate do Ríma som sa rozhodol, že kúpim aj LP, však to dajako zúžitkujem. Lenže po albume Zarathustra neostala ani pamiatka, a tak som sa pomaly zmieroval s faktom, že sa k tomuto dielku asi tak skoro nedostanem. Našťastie existuje niečo ako podnikateľská túžba po vyžmýkaní zberateľov a v roku 2010 sa zjavilo CD od Flawed Gems, ktoré som si v pohodičke zakúpil a vrhol sa na počúvanie.
Album, ktorý sa už akosi tradične skladá z jednej veľkej „áčkovej“ kompozície a troch „béčkových“ skladieb, ponúka všetko to, čo art rockové ambície prvej polovice 70. rokov ponúkať zvykli. Titulný maratón Zarathustra sa v abecede dostal až po E, a teda má päť častí, ktorým nestriedmo dominujú klávesové symfonické plochy a kto rozumie špagetovej reči, ten si určite vychutná aj texty, o ktorých nepochybujem, že sa predbiehajú v zabiehaní v krku vďaka krkolomným filozofickým blábolom. Kým sa dostaví nejaká tá vytvrdená oceľ, preteká úvodom niekoľko minút hliníkovej hmoty. Nebojte sa, napokon hráči schmatnú spájkovačku a pekne to rozžeravia. Tieto kontrasty, úhyby, spomaľovačky i prehánky sa vcelku pravidelne opakujú celých dvadsať a pol minúty, takže priaznivci dlhočizných songov sa pravdepodobne esteticky odbavia. Druhú stranu otvára krátky a silno búrlivý classical rock Degli uomini a podobne orientovaný dlhší kúsok Della natura, ktorý sa brýzga v bahne dlhých inštrumentálnych pasáží a v spevne sladkobôľnych vínnych spevoch. Záver patrí kúsku Dell’eterno ritorno, temnota raší ako turbany v Európe, čím sa znepokojivé finále prehupne do vskutku rockového stretu ideí, svetonázorov, a pod. Paráda.
Na to, že je to jeden z najuznávanejších talianskych albumov, mi na ňom chýba kúštik padania na zadok s otvorenou hubou, ale je to fasa art rock, to zasa áno. Muzikanti čižmového fetišu to vtedy vedeli na výbornú.
reagovat
Snake @ 20.02.2013 20:24:05
Legendární album a podle mého soudu prvotřídní matroš.Osobně bych neskrblil a jestě jednu hvězdu na hromádku klidně přihodil.Mellotronové stěny jsou lahůdkové,jak kočičí jazýčky v čokoládě.Hejkale dík za recenzi,udělala mi fakt radost.Snad se jednou dokopu k napsání vlastní.
Rok 1973 priniesol na rozmáhajúcu sa art rockovú scénu zásadné albumy tohoto žánru, ako 'Dark Side Of The Moon' Pink Floyd, 'Selling England By The Pound' Genesis, 'In A Glass House' Gentle Giant, 'Brain Salad Surgery' E.L.&P., 'Larks' Tongues in Aspic' King Crimson, prvé - bezmenné album Camel, ale aj dodnes najuznávanejšiu a absolútne kultovú záležitosť nesmierne bohatej a rozmanitej talianskej art rockovej scény s názvom 'Zarathustra', kvintetu zo San Rema - MUSEO ROSENBACH, ktorí ako meteorit rovnako prudko zažiarili, ako aj prakticky zhasli. (Zvláštna paralela s väčšinou komerčných kapiel a ich produktov po celom svete).
Znalci a zainteresovaní rockeri vedia asi, že toto dielo je vlastne akýmsi víťazom 'TOP 20' talianskej art/prog scény nedostižných 70. rokov a stojí pred veličinami, ako sú skvosty kapiel Banco del Mutuo Soccorso, Premiata Forneria Marconi, Balletto di Bronzo, Alphataurus, Metamorfosi, a mnohými ďalšími.
Už trochu šokujúcia predná strana obalu dosky/bookletu so zakomponovanou tvárou B. Mussoliniho a texty alba (v taliančine), inšpiráciou ktorých bol Nietzsche sú faktory, vďaka ktorým MUSEO ROSENBACH zaujali nielen fanúšikov náročného rocku, ale aj rôznych 'politikov', byrokratov a moralistov.
Ťažiskom albumu je úvodná, titulná 21 minútová kompozícia, nepochybne inšpirovaná 'Supper's Ready' od Genesis a vlastne celá štruktúra kompletnej dosky nápadne pripomína genesisovský Foxtrot.
Muzikantsky tu však podstatne viac cítíť vplyvy ranných King Crimson a E.L.& P., zkombinované s typickými talianskými art rockovými ingredienciami.
Spevák Stefano "Lupo" Galifi má skutočne výrazný a zreteľný hlas, bohatý spôsob hry na klávesové nástroje v podaní Pita Corradiho dáva kapele tiež značne špecifický zvuk. Aj tri kratšie skladby (na pôvodne druhej strane klasickej platne/desky) sú stavané na výrazných klávesových partoch a intenzívnom speve, ale úroveň a silu titulnej kompozície už nedosahuje žiadna z nich?
Osobne si myslím, že toto album má štatút kultu najmä preto, že skupina prakticky (až do roku 2000) už nič iné nevydala, a úprimne povedané, na talianskej scéne mám aj väčšich obľúbencov (napr. P.F.M. i mladšie prog rockové kapely).
reagovat
Poki @ 10.11.2009 11:30:05
Právě poslouchám..
pito63 @ 23.02.2011 16:48:09
S talianskou progresívnou scénou mám minimálne skúsenosti. Tiež som si pozrel rebríček "TOP 20 talianskej art/prog scény nedostižných 70. rokov", ale priznávam, že na prvý raz ma oveľa viac oslovili albumy Alphataurus (Alphataurus; 1973) a J.E.T. (Fede, Speranza, Carità; 1972).
pito63 @ 23.02.2011 17:05:57
Chcem nadviazať na svoj predošlý príspevok...
Práve mi dohrala skupina Osanna a ich dielo Palepoli (1973). Pre mňa lepšia hudba, ako Museo Rosenbach.
- hodnoceno 3x
- hodnoceno 3x
- hodnoceno 0x