Motörhead - Rock 'n' Roll (1987)

Recenzí na tohle, fandy a kritikou nepříliš velebené album motorové hlavy bych klidně jakoby symbolicky pokračoval díly zavrženými. V první řadě jsem ještě nevstřebal, že otec všeho roku už na to svoje basisko drnká a huláká tam kdesi nahoře. Dám se ale do díla, ztělesňující hesla a postoje této persony do posledního.

Úsměv od ucha k uchu mám už po úvodním přejezdu rytmiky. To, jak se tenhle klenot postupně hlásí o pozornost a ovládá vaši uši a smysly, je až neskutečné. A závěr s nekončícím sólovým hřměním už mě dávno pohřbil pět stop pod zem.

Fackou do tváře je samozřejmě i Eat the Rich, vysokooktanová zasekávaná motorácká filmová klasika, zasloužilého fandu Lemmyho nemůže zklamat, stejně jako burácení jeho hrdla v refrénech.

Blackheart je skvěle padnoucí melodická jízda s psychedelickým závanem a řezajícími sóly, trochu přivane starou éru dejme tomu Overkill.

Stone Deaf in the U.S.A. diktuje svým nekompromisním tempem v klasických rockových orgiích motorové hlavy. Odbržděné tornádo.

Po mluveném intru Blessing přichází další motorová pila The Wolf, kde se po kanonádě Philty Animala Taylora rozjede další smršť, volně navazující na předchozí album s bestiálně ječící záplavou sól.

Traitor má nezničitelný, smrtelný pochodový bici marš a parádní souhru chladně jedovatých riffů.

S Houpavou tutovkou Dogs se tempo trochu mírní a zaostřuje se na závěrečné skvělé hymny. Refrénový hukot přivolá i závan melodií, jako urvaní z želez tu řádí i kytarové duo.

All For You má až stadionové pojetí, zběsilou jízdu střídají melodické exploze. Tohle Lemmy cítí každým coulem a z výsledku je to taky příjemně cítit.

Na konec řádné verze nás ale přece jen čeká velikonoční nadílka v podobě Boogeyman, až nepochopitelně zapomenutý hymnus o síle a kadenci prastarých motoráckých paleb. Lemmyho basový klenutý úvod a pak před tím kulometem raději pořádně zesilte okopy...

Nutno dodat, že i oba bonusy stojí tedy rozhodně za to - nekonečně šlapavá Cradle to the Grave má velmi inteligentní podstatu, Lemmy tady jde na věc od lesa a nevtrhne k vám hned na povel. Ještě o poznání víc to platí o mrazivém zářezu Just ´Cos You Got the Power, která u mě překonává i mnoho osvědčených motorových hymen. Psychedelicky načichlý, jedovatě se plazící had se zoufalými zbytky odporu vypořádá po motorácku. Amen.

Skvělá, pro mě prvotřídní jízda, a jediný kritický bod bych přiřadil zvuku původní verze, který je zkrátka osmdesátkově rozostřený a limonádový. Ohulí-li se ale volume, jede ten tank naplno. Pusťte si tohle k běhu, a ustřelíte i ty hordy nebeské. Pět - a není to známka školní!
reagovat

Slovo na úvod:

Trošku si kopnem do tých rokov osemdesiatych, takže ich priaznivcom odporúčam preskočiť prvé tri odseky a pokračovať rovno pasážami venujúcimi sa albumu. Ušetríte si nervy a možno aj jalovú diskusiu s ich zarytým odporcom.

Rok 1987 neznamenal pre rockovú hudbu nič dobré. Faceliftovaní Whitesnake vrhli na svet svoju najkomerčnejšiu dosku, znovuzložení Deep Purple sa vytasili s House of the blue light (pravda, tu je aspoň Mitzi Dupree), fénom obdarený Jon Bon Jovi sa už chvíľu kĺzal za mokra do hitparád, o ďalších podporovateľoch šminkového priemyslu s naozaj trvalou trvalou všade, kde mali ochlpenie, sa radšej nezmieňujem.

Blues rock na tom nebol lepšie. Roy Buchanan sa pomaly chystal do basy, kde sa nasledujúceho roku obesil, Stevie Ray Vaughan mal taktiež svoje zásadné diela za sebou, rovnako ako svoj život. Nanešťastie, Buchanana prežil sotva o dva roky.

Kto nechcel počúvať tvrdšie či rýchlejšie odrody metalu, nemal moc na výber. Pravda, pokiaľ nebol fanúšikom Motorhead.

Po vydarenom Orgasmatrone sa na pultoch objavila doska s jednoduchým, avšak o to prieraznejším názvom, Rock’n’roll. Deväť skladieb spáchala zostava s dvomi gitaristami a navrátilcom Taylorom za bicími. Pravdu povediac, album som si nikdy zvlášť nezamiloval. Zvuk je mierne sterilný, úvodná skladba Rock’n’roll necháva priestor jednoduchým bicím, gitara sem-tam seká dáke kilá a celkovo je to pohodová skladba, ktorej dosť pomáha fajnové gitarové sólo. Nasledujúca vec, „filmová“ Eat the rich, ma silno nebaví. Znie neuveriteľne unavene a tentoraz to nezachraňuje ani gitarové sólo. Mám pocit, že rýchlejšie tempo by z nej urobilo sviežejší zážitok. Na živáku Live at Brixton tomu tak je. O niečo lepšie je na tom skladba Blackheart, tam funguje melodika aj prejav hudobníkov. Jedna z lepších vecí je aj Stone deaf in the USA. Poteší slide. Opäť lepšie vyznieva koncertne. Na pôvodnom vydaní na platni bolo za ňou uvedené požehnanie od člena Monty Python, Michaela Palina, ktorý vlastnil štúdio, kde nahrávali. Vlčie zavýjanie a následná typická Taylorova priamočiara bicia udavačka rytmu otvárajú relatívne tvrdú skladbu The wolf (zavýjanie je aj v závere, to len pre poriadok), ktorú vystrieda najlepší kúsok na albume, Traitor. Túto skladbu hrali Motorheadi už predtým pár rokov naživo, čo jej výdatne pomohlo. Ďalšia nefunkčná skladba má názov Dogs. Neštekajú v nej psy, čo by jej možno pomohlo. Márne rozmýšľam, ktorá iná skladba Motorhead je tak nasilu tlačená do podoby „som posadená tvrďárňa“. All for you potom znie takmer osviežujúco. Nekomplikovaná skladba s pekným melodickým refrénom, takto sa mi to páči. Záverečná vec s veľavravným názvom Boogeyman je vyvrcholením celej dosky. Lemmy na úvod zaplechuje so svojim Rickenbackerom a už to jede! Paráda.

Béčka singlov sú prekvapivo dobré. Prvá vec, Cradle to the grave, má sekaný rif, sekaný rytmus a v podstate tne do živého. Nie, že by bola hitom, ale na albume by sa nestratila. Na záver som si nechal famóznu skladbu Just 'cos you got the power, ktorá je, paradoxne, lepšia než celý album dokopy. Dlhočizné sóla v pomalšej, no správne hutnej nálade, Lemmyho obľúbené kritizovanie mocných tohto sveta, túto skladbu som si zamiloval z videa Everything louder... z roku 1991 a dodnes ju považujem za jednu z najlepších Motorheadovských skladieb. Škoda, že nebola na Rock’n’roll, svojim vymykaním sa krátkym „jedna ako druhá“ skladbám by bola nepochybne spestrením.

Album som v čase vydania nepočul, ale keď už som sa ho rozhodol dajako hodnotiť, hodlám vziať do úvahy hrôzostrašnú dobu, v ktorej vznikol (podrobnosti sú v prvých troch odsekoch – pozn. pre tých, čo ich nečítali), a kde, nech už je aký je, v podstate žiari. Lemmy vo svojej autobiografii rockovej legendy Motorhead píše, že si nesadli s producentom a Wurzel sa v štúdiu hádal so ženou. A nemali ani dosť času na venovanie sa novým skladbám. A tak podobne. Myslím, že chápem, čo tým chcel povedať. Nie je to žiadna slasť tvoriť, keď sa členom skupiny rozpadáva osobný život a ešte k tomu treba riešiť kompetenčné spory. Napriek tomu, aj bez týchto vedomostí považujem Rock’n’ roll za dobrý, nie však zásadný počin. Na to je tu príliš veľa skladieb, ktoré v podstate splývajú v jednu masu. Dávam slušné tri hviezdy.
reagovat

@ 14.07.2010 19:55:54
Nejradši mám Rock 'n' Roll a All For You. Už jen kvůli těmahle dvěma peckám (pro druhou z nich mám velkou slabost) mi ta deska stojí za to.
Je tam toho ale dobrého i víc. No a Just 'Cos You Got The Power je výborný bonus, co si budem vykládat.
Pro mě je to dobrá deska - z 80's Motorhead sice nejslabší, ale pro mě pořád lepší než většina věci po March Or Die.

hejkal @ 14.07.2010 21:00:41
Myslím, že v tom s tebou súhlasím, akurát to posuniem až od Sacrifice. Na Motorhead po March or die mi dosť vadí tá ich absencia sól, tým podľa mňa veľmi strácajú (viac ako zmetalovaním zvuku).

Cossack @ 14.07.2010 22:34:07
Krom zmiňovaných je dost podařená taky druhá "Eat The Rich" (skladba k béčkovému filmu, kde se Lemmy i mihne).
A pokud jde o alba po "March Ör Die", tak hned následující "Bastards" je mnohem vydařenější a patří k tomu lepšímu, co Lemmy & spol. kdy spáchali (v 90. letech toto album trumfne jedině "1916", možná mu konkuruje ještě "Sacrifice")... Dál například "We Are Motörhead" z roku 2000 je rovněž velmi podařené.
(Jasně, že esa už byla tažena v roce 80...) ;-)

martin69 @ 17.07.2010 07:38:57
Motörhead podle mě nikdy nenahráli špatnou desku . Jejich tvorba do dnes má určitou laťku pod kterou zatím neklesla .

Mohyla @ 26.04.2013 08:39:47
Slušný Motörheaďácky štandard. U mňa je tiež skladba Just 'cos you got the power najlepšia, vyčnievajúca nad ostatné!