Bond, Graham - Love is the Law (1968)

Graham Bond - jméno, které dnes asi mimo sféru pamětníků a zatvrzelých fanoušků ostrovního blues moc velký rozruch neudělá. Přitom se jednalo o jednu z klíčových postav v tomto okruhu, svým vlivem srovnatelnou s Johnem Mayallem či Alexisem Kornerem. Bohužel Bondova kapela The Graham Bond Organization (GBO) se nikdy nedokázala výrazněji prosadit, a podobně dopadl i kapelník sám se svými sólovými deskami - přitom většina jeho tehdejších spoluhráčů (například Jack Bruce, Ginger Baker či John McLaughlin) se ale časem stala úspěšnými v dalších stylotvorných rockových kapelách (Cream, Mahavishnu Orchestra atd.).

Bond ale (i přesto, že tomu vývoj jeho kariéry zcela nenapovídá) rozhodně uměl, a ani k tomu nepotřeboval košatou sestavu spoluhráčů. Tento zdatný varhaník, zpěvák a saxofonista například svou první sólovou desku Love is the Law nahrál víceméně jen za pomoci bubeníka - a není to vůbec zlé.

Devět skladeb, plných řeřavých tónů hammondek a Bondova křiklavého zpěvu ukazuje, že Bondovo blues začalo lehounce koketovat s psychedelií (a samozřejmě s již na deskách GBO obsaženým jazzem) - odklon od rhythm & blues už se tu ukazuje dost zřejmě. Tuhle použitý mellotron (Love is the Law) odkazuje do progresivně rockových vod, tuhle zase sólové přihrávky pro klávesy (Sun Dance) či saxofon (The Naz) v sobě mají jazzový nádech; Bond šel rozhodně i v této části svého hudebního vývoje s dobou. Na druhou stranu jednotlivé kompozice mají pořád charakter samostatných skladeb, žádnou koncepční práci nečekejte. Na chytlavosti desce přidávají i občasné příspěvky vokalistky Dianne Stewart (Crossroads of Time, Moving Towards the Light).

Grahama Bonda řadím spolu s Brianem Augerem a Stevem Winwoodem mezi nejvlivnější britské bluesové klávesisty 2. poloviny 60. let, bez nichž by tehdejší hudební mapy vypadaly nejspíš dost odlišně. Váhám, jestli Love is the Law neudělit čtyřku - poslouchám ji rád a v poslední době i často. Nicméně menší nástrojová pestrost (na následujícím albu se v tomto Bond "polepšil") a fakt, že desky GBO byly ve své době rozhodně zásadnějšími hudebními produkty, to asi stlačí na tři hvězdičky. Přece jenom nemůže být každé album to nejlepší...
reagovat

PaloM @ 07.08.2016 18:47:20
Pekne si to napísal, len nechápem, prečo si ku vplyvným blues klávesákom nepriradil aj Mayalla. Inak, tvoje recenzie rád čítam - vďaka vmagistr.

vmagistr @ 07.08.2016 19:47:24
Dobrá otázka, Palo. V tu chvíli mě Mayall opravdu coby elitní britský klávesový hráč nenapadl. Když teď nad tím přemýšlím, nevědomky jsem ho vynechal hlavně ze dvou důvodů:

1) Narozdíl od zde zmíněných klávesistů byl Mayall již v té době velmi univerzálním multiinstrumentalistou, takže u něj nemám zafixované varhany coby hlavní nástroj.

2) Hudba, produkovaná v té době Bluesbreakers, mi přijde jako týmová práce - Mayall se ani coby šéf na nahrávkách "necpe" dopředu. Tím pádem samotný jeho hráčský rukopis není tak snadno rozpoznatelný - třeba oproti Augerovi nebo Bondovi.

Můj názor je tedy takový, že Mayalla sice ke klávesové instrumentální špičce v daném období zařadit lze, jen bych u něj jako ještě zásadnější položku viděl jeho skladatelský přínos.

vmagistr @ 07.08.2016 19:55:09
A samozřejmě děkuji za pochvalu - potěší o to víc, že jsem poslední dobou s psaním dost zvolnil.

Jardo @ 15.08.2016 15:58:43
Vývoj britského blues, rhytm and blues, blues rocku by si zaslúžil nejakú obsiahlu a podrobne rozpracovanú prácu. Je to mimoriadne zaujímavá kapitola dejín hudby a Graham Bond mal na tomto vývoji obrovský podiel. Jeho prvé dve dosky (ako GBO) sú míľnikmi, monumentmi, ktoré ukázali cestu ďalej a zároveň majstrovskými kusmi. "Vychoval" niekoľko veľkých hráčov. Možno to bude len moja fantázia, ale tvrdím, že ak by sa nevenoval tomu okultizmu, ale sústredil sa len na (bluesovú) muziku, mohol vydávať, tak skvelé a zaujímavé dosky, o akých sa nám ani nezdalo (podobne /nie hudobne, ale svojim významom a invenciou), ako to robil Mayall v druhej polovici 60´s a prvej 70´s).