Bruford - One of a Kind (1979)

Na sklonku sedmé dekády byl fenomén fúze globální. Kromě zámořských part, vyškolených Milesem Davisem, vykvetla záhy i v dalších koutech světa. Artrockový matador Bill Bruford, obklopen věhlasnými spoluhráči, vzal i tuhle výzvu bez zaváhání.

Hell's Bells je dokladem, že se pánové nelekají ani náročné hudební formy, ani zvukové moderny. Košatými, melodickými koberci kláves a plochami synťáků vládne Tony Stewart. Prvá část One of a Kind fúzový dusot, barvy kláves a bicích ukazují předěl evropské a americké školy fúze. Druhý díl otevírá Holdsworthovo a Stewartovo jemné vyšívání, pak dostane kytarista velmistrovské sólové okénko. A mr. Bruford předvede, k čemu byl v minulých působištích precizně vyučen. Jeho souprava se žhaví až do ruda. Táhlými mahavishnovskými motivy nás vítá mistrovská Travels With Myself - And Someone Else. Plačtivá údolí, nádherně malované krajiny, je tu úprk versus hladivá kontemplace. Fainting in Coils je živočišným, ostře řezaným fúzovým křemenem. Čtveřice se tu trochu přiblížila krajanům Brand X. Five G zahajuje famózní basový atak Jeffa Berlina, tvořící s Brufordem rytmickou clonu, nad níž řádí zbylé duo. Vše sežehne závěrečná kytaristova divá palba. Pět minut The Abingdon Chasp je krmí nejnáročnějšího publika - nic menšího ani brufordovci nenabízejí. Běsné zdvojené rytmické nájezdy, Holdsworthovy plačtivé, i kvílející běhy, klávesy spíš malují, až na bizarní finále. Forever Until Sunday má zase tu kontemplativní náladu, ovlivněnou spolky zpoza oceánu. A finálový dvojboj The Sahara of Snow? Stewartovy nálety spolu se jiskřícími snopy z Holdsworthova nástroje je nemožno zastavit. Za půlí se v přesném metronomu vše "vypne" do chladivých synťáků, aby se tempo opět změnilo na sprint. Druhá, tempově vyklidněná část servíruje na synti pozadí mistrné výstupy celé čtveřice. Nepochybujeme, že jde o mistry. Váhám mezi 4 a 5, ale nemohu jinak - plný kotel.

Už debut Feels Good to Me nasadil laťku vysoko, ale myslím, že dvojka byla dotažena ještě o chlup dále. Suverénní, místy dechberoucí představení veteránů. Kdo rád pátrá po nových jazzrockových bandech, nelze než vřele doporučit.
reagovat

horyna @ 09.12.2019 13:18:12
Dám na ťa Easy. Rád si lovím ve fusion sedmdesátých let. O Bruford-ovi jsem už párkrát uvažoval, teď jsi mě popohnal. Díky.

EasyRocker @ 09.12.2019 13:34:11
Zdar mistře, tak pokud jedeš v Brand X, a to vím, určitě nebudeš zklamán :-)¨

A ještě drobný bonus :
>> odkaz
>> odkaz
>> odkaz

Mayak @ 09.12.2019 14:49:28
"One of a Kind" je vôbec to najlepšie, čo pod logom zoskupenia BRUFORD vyšlo. Zostavu na tomto albume možno v pohode nazvať "supergroup" v oblasti prog/jazzrock/fusion.
Jeff Berlin bol a je v USA veľmi rešpektovaný basgitarista a hral veľmi pravidelne (aj vďaka B. Brufordovi) v koncertnej zostave Anderson Bruford Wakeman Howe (pozri DVD/2CD "An Evening Of Yes Music Plus").
Dave Stewart je v Británii veľmi známy svojim pôsobením v kapelách z Canterbury Scene (Egg,Khan,Hatfield and the North,National Health).
A biografia Allana Holdswortha (mojím vnímaním jeden z piatich najzásadnejších gitaristov všetkých čias) a Billa Bruforda je väčšine ľudí tu chodiacich iste hodne známa ...
Toto je už kultový album ...

EasyRocker @ 09.12.2019 17:24:21
Mayak to mistrovsky završil. Opravdu těžce nadřená čtveřice.

Jarda P @ 10.12.2019 05:59:20
Pokud je tato deska ještě lepší než Feels Good to Me, která je vynikající, budu se po ní muset porozhlédnout.

stargazer @ 03.01.2021 17:15:17
Ty bicí na tomhle albu nemají chybu. Jako švýcarské hodinky. Ze všech tří Bruford studio alb, je tohle jasně nejlepší. Hodně dobré je i Billovo jazzové období, které nastartoval v půli osmdesátých let.