Cactus - 'Ot 'N' Sweaty (1972)

Po troch štúdiových albumoch opustili kapelu Cactus dvaja hráči, spevák Rusty Day a gitarista Jim McCarty. Rytmická úderka Appice-Bogert nelenila a prijala hneď trojicu hudobníkov, s ktorými nahrala polovične koncertný album ‘Ot ‘N’ Sweaty, ktorý vyšiel v roku 1972.

Za mikrofón sa postavil vynikajúci Pete French, ktorého výkon na albumoch z roka 1971 In Hearing Of od Atomic Rooster a Growers Of Mushroom od Leaf Hound milujem. Gitary sa chopil Werner Fritzschings a do kapely vnikli aj klávesy, ktoré mal na starosti Duane Hitchings.

Dňa 3. apríla 1972 vystúpila nová zostava na Mar y Sol Pop Festivale v Portoriku, ktorý, mimochodom musel byť super. Emerson, Lake & Palmer majú z tejto udalosti jeden z najlepších bootlegov, aký som kedy počul. Cactus zo svojho vystúpenia zaradili na a-stranu platne tri skladby. Druhú stranu platne nahrali v štúdiách v New Yorku a výsledok sa dostavil:

Album je podľa mňa dosť nesúrodý. Nie hudobne. Stále tu máme ten najtvrdší blues-hard rock, aký sa v tých dobách hrával. Paradoxne bol prvým, ktorý som od kapely počul vcelku, po best ofke.  Koncertná časť je dokonalá. Swim je skladba z debutu, tú hádam ani nejde pokaziť. Bad Mother Boogie je svižná jazda, aké kapela vždy vedela na jednotku. Podobne hrávali aj ZZ Top v časoch, keď ešte za niečo stáli. Dlhočizný rokenrolový jam sessions Our Lil Rock-N-Roll Thing je rovnako skvelý. Kapela prosto na pódiu improvizovala a dobre sa bavila. A mňa tiež baví.

Štúdiovú časť otvára jedna z najlepších hardrockových peciek histórie modernej hudby, a síce Bad Stuff. Je škoda, že zvyšok pôsobí skoro bezradne. Bringing Me Down je skôr pohodová klavírna záležitosť, nikdy ma však hlbšie nezasiahla. Bedroom Mazurka je názov, ktorý ma pri prvom strete s kapelou zaujal a bol som zvedavý, o čo ide. A je to melodicky prívetivý blues rock. A tak ma väčšmi chytá až epicky sa tváriaca Telling You. Po Bad Stuff je to jediná štúdiová vec, ktorú by som zaradil na nejaký svoj vlastnoručný výber.  Ozaj, opilecká coda Underneath The Arches nestojí za zmienku.

Album ‘Ot ‘N’ Sweaty je dobrý príklad ostrej staromilskej muziky, ktorý však nedosahuje úrovne predchádzajúcich eposov. Mám ho rád aj tak.

zdenek2512 @ 18.03.2024 17:58:10
Tohle bylo první album od Cactus, které jsem si nahrál, zaujala mě tehdy taky Bedroom Mazurka svým názvem. Spolužák z hlavního města za týden přivezl jejich první album, které mě zaujalo víc. Cactus jsou zajímavá kapela, která možná kvůli konspiraci hrála úplně jinou muziku, než původní Vanilla Fudge. Nevím jaký je důvod, Cactus mám na japonských mini LP a Vanilla Fudge, které bych chtěl Japonci v tomhle provedení nevydali.

hejkal @ 18.03.2024 18:00:39
Ono to mala byť Jeff Beck Group, ale nevyšlo to, a tak založili Cactus. Za mňa super. Beck, Bogert & Appice prišlo o pár rokov...

stargazer @ 19.03.2024 08:31:31
Na tom festivalu byli Mahavishnu Orchestra. Mám záznam pouze jedné, patnáctiminutové skladby - Noonward Race, která vyšla jako bonus na jejich prvním albu v jejich kolekci Complete Columbia Albums a zvukově i invencí je to perfektní záležitost. Věřím, že ELP muselo být taky něco. Díky za recenzi tohoto v pořadí jejich čtrtého alba. Debut Cactus časem píchnu do rubriky našich debutů. Určitě tam patří.

hejkal @ 19.03.2024 08:52:00
Rado sa stalo. Festivaly na prelome 60. a 70. rokov boli ničím, čo by som, keby som mal stroj času, chcel navštíviť a zažiť na vlastnej koži.

Čtvrté řadové album amerických Cactus znamenalo podle hráčské základny změny na muzikantských postech. Byl to především nový zpěvák – Peter French, který odešel z Atomic Rooster a hledal v USA uplatnění v tvrdších variantách rocku, ale také Duane Hitchings, klávesový hráč, který měl za sebou praxi hostujícího a doprovodného hudebníka a kromě toho také kytarista německého původu, Werner Fritzschings.
Došlo k poněkud netypické situaci – skupinu od počátku vzniku dovedla k tomuto albu rytmika. Vynikající bubeník Carmine Appice a stejně kvalitní baskytarista Tim Bogert – melodické záležitosti měly být od tohoto okamžiku v rukou nových lidí, kteří byli povoláni k tomu, aby respektované jméno Cactus bylo nadále v těch nejlepších rukou.
Album je částečně live…

SWIM – úvodní skladba vykazuje syrovou atmosféru z koncertu s vytleskáváním publika a údernými rytmickými nástupy pořádně akcentované baterie bicích nástrojů a baskytary, doplněné syrovými kytarovými riffy rockandrollového pojetí a elektrického piana. Tohle řešení se mi nezdá úplně nejvhodnější. Elektrické piano je poměrně subtilní nástroj díky slabšímu a krátkému tónu, klasický klavír by se mi jevil jako vhodnější. Kytarová jízda ovšem jede v pořadně ostrém a divokém tempu přesně podle amerického ducha dané doby. První tři skladby jsou záznamem z koncertu v Portoriku na festivalu Mar y Sol, v dubnu 1972.

BAD MOTHER BOOGIE – druhá skladba volně prochází za druhou a máme tu strhující boogie (chvílemi mám pocit, že tohle je prezentace Roryho Gallaghera, než ovšem do hry vstoupí kytarista, který je bytelný hráč, ale na famózního Roryho nemá). Dokážu si představit, jak tahle skladba naživo žhavila místní diváky temperamentního Karibiku, kde to muselo vřít jako v přetopeném kotli. Elektrické piano teď dostává sólový prostor a je viditelně slyšitelnější než okamžiku, kdy Cactus řádně nažhaví svou jízdu. Klasický model boogie s výrazným napětím od začátku do konce…

OUR LIL ROCK-N-ROLL THING – rock and roll jako víno v drsnějším aranžmá. Správné frázování ve zpívaných pasážích. Jsem fascinován z Bogertovy drsné baskytarové hry, používá podobné postupy jako Jack Bruce v melodických linkách. Rock and roll přežil všechny možné módy a vlivy, ale nejsem si jist, jestli v r. 1972 byla ta správná doba pro rozvíjení rockandrollového tématu. Na koncertech to bylo pochopitelné, ale na albu se mi to jeví jako kontraproduktivní. Od Cactus se čekal hardrock a syrové elektrické blues a to tady zatím nezaznívá, třebaže muzikantsky se zde dějí velmi skvělé věci…… Po zklidnění a komunikaci s publikem je ve středu pozornosti sólový zpěv a elektrické piano a pak mocný závěr….

BAD STUFF – ale už jsme ve studiu a už tady máme dobře vypreparovaný riff a solidní hardrock, který podpírá nejen chraplavý hlas Petera Frenche, ale i hammondky Duane Hitchingse, který střídá elektrické piano a kytarové téma v čitelném hardrocku Wernera Fritzchingse. První dojem říká: výtečná rytmika a zpěv, ale kytary a klávesy už mě tolik nenadzvedávají z křesla, třebaže proti souhře se nedá nic namítat. Je to spíš pojetí hry a erudice vyznění, které mě připadají málo průkazné…..

BRINGING ME DOWN – další skladba má charakter rockové balady, kde dostává prostor Hitchingsův klavír a French svým forsírovaným hlasem, kdy podobně jako Rodgers dokáže pracovat s jemnými pasážemi, stejně jako s drsnějšími, dokonale o vládne jako frontman prostor. Kytara je poněkud upozaděna a více vyniknou sborové zpěvy Appice a Bogerta. V mezihře ovšem Fritzchings vloží kytarové sólo. Nevyniká ale podle mého soudu nějakou pronikavou invencí a hraje trochu při zdi a tak vnímám hlavně Frenche a dobře servírované sbory s klavírním tématem se soulovým feelingem. Skladba je skvěle interpretována, ale chybí mi v ní více průraznějších nápadů v aranžmá, třebaže French je ve skvělé formě a Cactus „hrají na něho“.

BEDROOM MAZURKA – název mě docela pobavil. „Koupelnová mazurka“, vida kam původně polský lidový tanec až pronikl. Jak jsem si stěžoval v živé části alba na absenci klavíru, tady zdá se, je mu popřáno dostatečně. Nicméně. Rockové téma zní příliš konvenčně a umírněně a Cactus zde jako kapela nemají svůj profilovaný sound, jako tomu bylo na prvních třech albech. Jasně, kytarista Fritzschings je si vědom, že po Jimu McCartym musí zaujmout stejné, ne-li lepší pozice, ale zatím o tom nejsem stoprocentně přesvědčen. Rytmika ovšem šlape jako švýcarské hodinky a Appice a Bogert nejsou ani chvíli „mimo hru“ a dodávají skladbách patřičný vzruch, barevnost a švih…..

TELLING YOU – varhanní téma na úvod. Ano, přichází změna. Úvodní téma jako od holandských Focus na kostelní varhany. Dokonce i Fritzschings svým dlouhým kytarovým tónem připomene fenomenálního Jana Akkermana… Je to ale jen zdání, další fáze skladby se odvíjí už podle předešlého modelu, který jsme vnímali v minulých skladbách. Odvázaný model hudby, kdy se hraje víceméně podle vyšlapaných kolejí a pokud posluchač něco očekává, tak se toho nedočká. S ohledem na zajímavý začátek a následnou katarzi skladby se mi zdá úvodní pokus jako totálně nepatřičná introdukce…..

UNDERNEATH THE ARCHES – v úvodu skladby se ozývá povykování jako z hospodského posezení za doprovodu klavíru a máme tu slapskou zábavu za cinkání plných půllitrů…. Vlastně to ani žádná píseň není, jenom netypická tečka za albem napůl koncertním a napůl studiovým (že se mi nezdá tato dramaturgická podoba právě zdařilá, jsem nedávno zmínil u recenze alba Cream – Goodbye, tady bych se jenom opakoval)

Řekl bych, že tohle album nebylo tou pravou vizitkou pro Cactus. Vnímám-li tehdejší americkou rockovou scénu prizmatem doby, musím si připomenout, že takovýto typ hudby už v době nástupu takových Grand Funk Railroad nebo Alice Coopera nemohl dostat větší šanci se prosadit, i přes nesporné muzikantské kvality. Chybí zde odpovídající sound a hlavně více aranžérských, ale i skladatelských nápadů.
Podle mého názoru album není lepší než první dvě, a vlastní ani tři alba, která Cactus naservíroval na hudební trh a získal si dobrou pověst. Osobně musím vyjádřit zklamání nad albem a udělím mu pouhé tři hvězdičky…..

reagovat