Diskuze

« další předchozí »

Antony - 04.04.2023 14:27:11 #

Takovejch jsou mraky.

Judith - 04.04.2023 13:30:26 #

Je skutečně obtížné zůstat životním skeptikem, když se člověku takhle plní přání. Říkala jsem si onehdy, že bych potřebovala vědět o nějaké nahrávce, která je zvukově kvalitní a zároveň stylově řekněme mírnější, nástrojově úspornější, aby toho prostě neznělo moc najednou. A vida. Vyposlechnuto. Mám elaborovat?

Judith - 01.03.2023 15:50:36 #

Ale jo, půjdu o krok dál - v jiném kontextu by mě podobné relativistické kecy pěkně vytočily: Je to špatné, co se děje. A že to shodou kdovíjakých okolností nevadí úplně každému, tuhle špatnost nesnižuje. Je to stejně špatné jako železná opona, kvůli které si celá jedna generace nemohla užít živé koncerty kapel na vrcholu. Jako ekonomika v pytli, kvůli které si někdo musí rozmýšlet každé cédéčko. Jako nemoci a jiné zvraty, které lidem berou radost a chuť do muziky. Soucítím.

Judith - 01.03.2023 14:02:15 #

vmagistr: Když se zamyslíme nad tím autentickým vnímáním, pro spoustu žánrů a kapel bylo (a je) primární živé hraní, hudba je pro hodně hudebníků něco, co se v prvé řadě dělá - nejblíž autentickému provedení a zážitku pak opravdu bude live album... Stejně tak pro posluchače hudba vždycky vstupuje do nějakého kontextu, nějak se děje. Jsem v tomhle asi zocelená z divadla, kdy člověk jde na konkrétní představení, sleduje ho z konkrétního místa (přičemž nějaké si vybrat musí a třeba balet z přízemí a z druhého balkonu vypadá úplně jinak), ale esence toho umění je přesto nějak přítomná a zachytitelná, i když okolnosti nejsou dokonalé. V tomhle pro mě hudba - i ze záznamu - funguje spíš jako text než jako číselná řada, v tom smyslu, že určitou míru nepřesnosti je vnímání schopné překlenout (jako je možné porozumět textu s překlepy, kdežto špatně zapsané telefonní číslo nebo chyba v kódu je prostě konečná). Jsem zvyklá jít po celkové atmosféře, výrazných rysech, neulpívat na detailech. Zkrátka přemýšlím, jaký stav a okolnosti se milovníci dokonalého zvuku snaží rekonstruovat a jestli jsou to vůbec okolnosti reálné? Nebo prostě jenom jedna z možných současných posluchačských situací, kterou někdo preferuje, zatímco druhý si hudbu třeba nosí s sebou ven a jsou pro něj tudíž důležité jiné věci? Existuje jeden správný způsob, jak hudbu poslouchat? Měla bych být přesně ten člověk, který si všimne, že je dneska s nahrávkami něco špatně (protože jsem opravdu byla dvacet let v hudebním kómatu a naposled jsem zažila devadesátá léta), ale prostě jsem si jako posluchač ničeho nevšimla... ani na remasterech klasických sedmdesátkových alb, ani na nové "zmršené" muzice. Vychází mi z toho, že je tady ve hře víc faktorů. Určitě technika - neměla jsem ani tehdy ideální vybavení a než mi se stočené CD, jakkoli kvalitní, dostalo z walkmanu do uší, pár trpaslíků se po cestě poztrácelo. Ale i způsob poslechu, kdy se zpočátku nesoustředím na každou notu a spíš mě ruší, když je tam toho slyšet až moc - vlastně mi vyhovuje, když je zvuk trochu zabalený a pro detaily se člověk musí víc ponořit.

vmagistr - 01.03.2023 09:10:11 #

Judith: Za hudebního historika díky, ale tím se být necítím - jsem spíš takový zažraný laik, co se ve volném čase přehrabuje v archivech :) Dobově autentický poslech je pro mě nedosažitelný - už jenom proto, že neposlouchám hudbu z vinylů, ale z CD (popřípadě z elektronických formátů). To, jak lidé v dané době mohli hudbu vnímat, pro mě rozhodně zajímavé je, ale už to moc nesouvisí s mým vlastním poslechovým prožitkem. Baví mě sledovat to třeba skrze literární reflexi - přece jenom hudba nebyla ani zdaleka to jediné, co atmosféru šedesátých a sedmdesátých let (to je "moje" doba, většina hudby, co poslouchám, pochází právě odtud) formovalo, byla to jen jedna z mnoha příměsí. Abych pravdu řekl, dnešní hudba se ke mně ve formátech, u kterých by kvalitu zvuku mělo smysl nějak hodnotit, v podstatě nedostává. Něco občas vyslechnu od manželky na youtube, něco v obchodě, ale to je tak všechno :) Podoba nahrávky (tedy ta zvuková) podle mě může být součástí autorského záměru, pokud autorovi například technické možnosti dovolují tohoto záměru dosáhnout - což například u artrockové hudby sedmdesátých let nemuselo být vůbec jednoduché. No a například u remasterů, které občas obětují část hudební informace za účelem dosažení vyšší celkové hlasitosti (abychom se obloukem vrátili k problematice DR), se možná o záměr jedná, už se mi o něm ale příčí mluvit jako o autorském.

Judith - 01.03.2023 07:21:46 #

vmagistr: To zní logicky. Bereš jako hudební historik do úvahy dobově autentický poslech, tedy to, jak lidé v dané době mohli hudbu nejspíš slyšet? Když si pustíš dnešní hudbu, poznáš podle ucha, jestli je zvuk dobrý? Vnímáš podobu nahrávky jako součást autorského záměru? Pardon, jsem zvědavá :)

vmagistr - 28.02.2023 18:29:42 #

Judith: Osobně vnímám DR (samozřejmě za vědomí toho, že nelze stavět pouze na oné číselné hodnotě, ale i na kontextu, v jakém je měřena a případně průměrována) jako parametr, který může pomoci v hledání té verze nahrávky, která obsahuje co největší součást původně zaznamenané zvukové informace. Až jejím prostřednictvím se pak chci s tou hudbou seznamovat a udělat si postupem času představu o tom, zda se mi líbí či nelíbí. Samozřejmě to tak nevnímám odjakživa, před takovými patnácti lety jsem třeba běžně konvertoval "empétrojky" na co nejnižší datový tok, aby se mi jich do kapesního přehrávače vešlo co nejvíc. Tehdy mi to nevadilo - asi i proto, že z toho přehrávače a pecek do uší bylo stejně slyšet relativně houbeles.

Judith - 28.02.2023 12:12:16 #

Ještě doplním, že se snažím přijít na to, proč je tento parametr pro část lidí tak důležitý, zatímco jiným na něm tolik nesejde. Protože tohle vnímám jako realitu a z mojí zkušenosti dává lidské chování nakonec vždycky smysl, jen je potřeba najít dost široký záběr a v jeho rámci úhel pohledu. Ale chápu, že tohle tázání jde nad tematický zájem vlákna a asi i webu jako takového. Souběžně zkoumám, jak mi zní různé nahrávky, o tom zatím nepíšu.

Judith - 28.02.2023 11:08:23 #

vmagistr: Díky za vysvětlení, takto mi to logicky vycházelo. V jednom z níže uvedených linků je tabulka s popisy, jak ucho vnímá různé hodnoty DR, a tento případ mimořádně vysokého rozsahu tam nebyl zahrnutý, tak jsem se chtěla ujistit. Doplním ještě, že rozumím (na základě informací, které nedávno proběhly v jiném vláknu), že údaj o DR nahrávky může být zavádějící, protože vznikl zprůměrováním hodnot různých skladeb - o takové případy mi nejde. Jde mi o to, že tedy existuje určité optimální pásmo, jednak z hlediska toho, co je příjemné nebo v krajním případě vůbec zdravé pro lidské ucho, a jednak (dedukuju) z hlediska zažitého vnímání hudby - některé věci bez zesilovače, což je po drtivou většinu vývoje lidského kontaktu s hudbou, prostě možné nejsou, a tedy je nemáme zažité jako libé. Dá se to tak chápat? Mám dojem, že to optimální rozmezí v podstatě kopíruje možnosti orchestru v koncertním sále, tedy zhruba od trianglu po tympán? V tomhle má podle mě David Byrne (kterého jsme tak dva týdny dozadu měli v citátech) pravdu, že tady se nastavila určitá laťka (on z toho pak dovozuje věci, které už jsou otázkou do pranice - mimochodem zjistila jsem, že o tématu napsal celou knihu, How Music Works - našla jsem docela podrobné výpisky na Goodreads) a že se ta laťka (to už je zase moje dedukce) v 70. letech přenesla do art rocku...

vmagistr - 28.02.2023 10:05:30 #

Judith: Čím vyšší DR, tím větší rozdíl mezi nejtišší a nejhlasitější pasáží nahrávky. Příliš vysoká hodnota by znamenala, že při poslechu těch tichých pasáží bys v případě, že bys je vůbec chtěla slyšet, musela nastavit hlasitost tak, že by pak poslech těch hlasitých částí nebyl pro příliš vysokou hlasitost komfortní. Takže bys musela točit ovladačem hlasitosti v jednom kuse tam a zpátky.

« další předchozí »