Diskuze

« další předchozí »

Antony - 03.07.2023 11:40:25 #

Onement je dobrej. Dává prostor fantazii. Zde opět lze s úspěchem použít "je na divácích, nikoli na umělcích, aby rozhodli o tom, co vyjadřuje". Takže všechny zasvěcené výklady jsou k ničemu. Třídního blázna jsem nenašel. Jak je to v originále?

Judith - 03.07.2023 11:14:27 #

Napadlo mě něco podobného :) No, pisoár dávat nebudu, ten je profláknutý, a Paula McCarthyho (zastoupen dílem Třídní blázen) taky ne, to už je pro mě za čárou. Pojďme z jiné strany: tady je WTF hlavně "zasvěcený výklad", přitom zrovna tenhle obraz obstojí sám o sobě. Barnett Newman: Onement I (1948) Newmanův vysoce intelektualizovaný přístup k tvorbě si kladl za cíl zasáhnout divákovy vnitřní pocity. Prostřednictvím svého obdivu k suprematismu a neoplasticismu a fascinací primitivním uměním chtěl odhalit mystické myšlenky. Jeho dílo bylo popisováno jako sonda do metafyzična, což napomohlo k inspiraci minimalismu a stylu Color Field. Ve středu plátna je vertikálně upevněn pruh krycí pásky a přes něj je silně nanesena další barva. Dílo vyjadřuje potřebu moderního světa ohledně nových a vlivných druhů umění - umění, jež vyjadřuje a dovolává se intuice a ambic. Ztělesňuje smysl vyjádřený barvou, kompozicí a texturou. Zdánlivě jednoduché dílo Onement I je přesto vyzývavé a zabývá se jak duchem, tak hmotou. Pro Newmanovu tvorbu bylo přelomové - objevil v něm způsob, jak nadchnout diváky fyzicky i emocionálně, než aby celé dílo pouze konvenčně rozdělil na několik částí. Inspirovalo autora k tvorbě dalších podobných děl, v kterých se zabýval tím, jak jednotlivé linie zároveň spojují i rozdělují prostor.

Antony - 03.07.2023 10:25:06 #

Tento výtvor je celkem známý a v různých článcích o extrémním umění zmiňovaný. Mohu jen konstatovat, že sice exkrementalizmus jakožto nový styl konstituován nebyl, ale mnoho umělců díla tohoto charakteru tvoří, aniž by to přiznávali.. :)

Judith - 03.07.2023 10:14:22 #

Jedna lahůdka. Připomínám, že jde o texty z knihy Proč je to umění, volně citované. Piero Manzoni: Umělcovo hovno (1961) Dílo paroduje přemrštěné hodnocení umění a zabývá se také konzumerismem, zejména rostoucími problémy s balením výrobků a také otázkami vlastnictví. Manzoni zapečetil a vystavil devadesát plechovek s popisem ve čtyřech jazycích, přičemž cenu každé z nich vyčíslil podle váhy ve zlatě. Dílo bylo narážkou na skutečnost, že uměním se stává cokoli, co má na sobě umělcovo jméno (v té době pop artoví umělci pracovali s obaly). Nejistota, zda plechovky skutečně obsahují Manzoniho výkaly, stále trvá, jelikož otevřením by dílo ztratilo na hodnotě.

Antony - 02.07.2023 14:23:21 #

Nic nového. Tohle dělá každý dýdžej při scratchingu.

Judith - 02.07.2023 14:09:19 #

Tohle může bolet - šlape se tu po gramodeskách. Stačí k umění takový "vznik něčeho naprosto nového"? Christian Marclay: Kroky (1989) Marclay vytvořil tuto instalaci, aby zkoumal vztahy mezi zrakem a zvukem. V celé své tvorbě ničí nahrávky, aby dal vzniknout novým zvukům, protože podle něj staré nahrávky působí jako něco už ztraceného, což jsou věci, které chce přivést k životu. Svou profesní dráhu strávil kombinováním hudby, performačního umění a odkazu Marcela Duchampa, aby dal vzniknout tomu, co nazýval "divadlo nalezeného zvuku". Marclay se umělecky inspiroval Josephem Beyusem a hudebně Johnem Cagem, ovlivnilo jej také hnutí Fluxus, které v 60. letech vzkřísilo duch dadaismu. Byl přezdíván jako "nevědomý vynálezce turntabilismu". V roce 1989 pokryl na šest týdnů podlahu galerie vinylovými gramodeskami, které z jedné strany obsahovaly nahrávky kroků. Návštěvníci museli po deskách přejít a stopy a oděrky, které bezděčně vytvořili, se staly součástí zvuku každé nahrávky. Po skončení výstavy Marclay 1000 z celkem 3500 desek prodal tak, jak byly, se všemi škrábanci, jako šokující záznam škod, které lidé páchají na světě. Autor popsal poškozený zvuk jako "expresivní sílu samu o sobě. Když se něco nepovede, stane se něco nepředvídatelného, něco nového a zajímavého." edit: Tady jedna z desek, ke koupi za 950 dolarů >> odkaz

Antony - 02.07.2023 14:03:05 #

Je o tom i pěkná písnička. Stroj na nic

Judith - 02.07.2023 11:51:07 #

:-D  Tak další. Jde o kinetické umění, existují i videa, do odkazu dávám přehled fotografií různých fází pro rychlou představu. Jean Tinguely: Pocta New Yorku (1960) Autor chtěl podrobit satirické kritice selhání a nepředvídatelnost strojů a naše spoléhání na ně a zaznamenat shovívavý přístup k násilí, jejž si společnost rozvinula a který si nadále udržuje. Dílo bylo sestaveno tak, aby fungovalo třicet minut a pak se samo rozpadlo. Představení díla na zahradě Muzea moderního umění začalo dobře: konstrukce se sama vznítila, zahrála několik tónů na piano, vysoukala ze sebe ruličky textu a způsobila výbuch smrdutých bomb. Poté místo aby se rozložila, jak bylo v plánu, začala hořet a museli být přivoláni hasiči. Nektěří diváci v tom spatřovali podobnost s nukleární katastrofou, jiní to považovali čistě za zábavu. Tinguely pouze poznamenal: "Nemůžete očekávat, že svět dopadne, jak chcete."  Tinguely byl přesvědčen o energii New Yorku a jeho schopnosti se sám obnovovat. Kritizoval filmy o atomových bombách, které v USA vznikaly na konci 50. let, jelikož podle něj znecitlivují lidem vnímání v otázkách násilí a ničení.

Antony - 01.07.2023 23:10:40 #

"je na divácích, nikoli na umělcích, aby rozhodli o tom, co vyjadřuje" To platí vždy, neb jde o jednu ze základních vlastností uměleckého díla. Sakra, musím jít zhasnout do koupelny, abych projevil minimalistickou metaforu svého života před ulehnutím.. :)

Judith - 01.07.2023 23:04:50 #

Tohle snad ani tolik práce nedalo... podle vyhledaných fotografií soudím, že dílo bylo od svého vzniku, kdy instalace vyhrála Turnerovu cenu, vystaveno ve více různých galeriích po světě. Martin Creed: Work No. 227 - Rozsvěcující se a zhasínající světla (2000) V pětisekundových intervalech jsou rozsvěcována a zhasínána světla v prázdné galerii. Tím autor přilákal pozornost diváků ke zdem. Místo aby sloužila jen jako podklad, samotná galerie se tak stala médiem a přiměla diváky zamyslet se nad významy, účelem a zavedeným přístupem k umění v muzeích. Dílo může být také vnímáno jako univerzální metafora lidského života. Autor vtipně navázal na minimalismus a konceptualismus a také znevážil povýšenost mnoha děl současného umění. Dílo bývá též řazeno do postkonceptualismu, protože - jak autor prohlašuje - je na divácích, nikoli na umělcích, aby rozhodli o tom, co vyjadřuje.

« další předchozí »