Diskuze

« další předchozí »

chimp.charlie - 06.12.2023 20:55:08 #

Apache: "No a takhle to v životě nechodí a proto tomu nevěřím." Naprosto Tě chápu. Jenže já se právě od toho chci odpoutat - s tím, jak to v životě chodí, jsem konfrontován v režimu 24/7, takže z toho alespoň na tu plus minus hoďku a půl rád vypadnu. Jinak když jako příklad uvěřitelnosti uvádíš Cestu do hlubin študákovy duše, tak mně naopak přijde trochu idealizovaná, uvěřitelnější se mi jeví Škola základ života. A to nemluvím o státnici prof. Matulky, která tak jako ve filmu nikdy proběhnout nemohla, jakkoli je ta scéna půvabná až dojemná a taky ji mám rád.

Pegas - 06.12.2023 20:33:43 #

Apache: Když máš tak rád výšky, tak bych doporučil film Fall z roku 2022. Sice v tom je dost blbostí, ale je to úžasně natočené, že ten pocit výšky člově cítí až fyzicky. Tohle vidět na velkém plátně, tak věřím, že by se z toho mohlo udělat někomu nevolno. Jinak mi připadá zvláští u filmů zmiňovat něco ve smyslu, že to tak v životě nechodí. Vždyť je to film... Ale k těm komediím, ona se dá těžko nějak vygradovat komedie, jako že se tam nic neděje a nakonec se to zvrátí a bude to vtipné. Tohle jde líp třeba u toho hororu. Od komedie bych spíš čekal, že to bude vtipné od začítku. Ale jde o to, jakým způsobem to bude vtipné. Na mě nějak moc nefungují takové ty bláznivé (většinou americké) komedie s nuceným humorem a ndmírou tuposti. Je to pro mě podobná kategorie jako rodinný film.

Apache - 06.12.2023 20:18:53 #

Judith & chimp.charlie: Taky nemám rád nedobrovolné zavření v malém prostoru. Mám vlastně rád co největší prostor kolem sebe. Třeba když v létě sedím na pivu na zahrádce, mám to rád s výhledem do dáli, nejlépe s horama na obzoru. :-) Co je pro mě ale ještě větší hrůza, jsou výšky. Výšky absolutně nesnáším - rád stojím nohama na pevné zemi. Nemohl bych se třeba dívat na ten film jak tam chodí ten chlap v té obří výšce po provaze (nevím co je to za film, není to moc staré). To bych nesnesl. Klasických situací má horror spoustu, ale co se mi na tom líbí, je...  A teď jsem vlastně přišel na to, proč nemusím komedie. Tam je totiž vždycky snaha, aby to bylo humorné od začátku do konce, pořád.  No a takhle to v životě nechodí a proto tomu nevěřím. A když tomu nevěřím, tak mě to nebaví. Kdežto v (dobrých) horrorech to je málokdy tak, že začne film a hned tam máš terror od začátku až do konce. Ne, kdepak, tam musí být určitá gradace. Většina (dobrých) horrorů dokonce zpočátku ani jako horror nevypadá. Prostě ten strach nebo nějaká neobvyklá věc, která to všechno spustí, musí diváka zaskočit, překvapit stejně jako hrdiny filmu, aby tomu uvěřil a uźil si to s nimi. :-) A to je postup, který připomíná mnohem víc skutečnost. Kdežto komedie se často snaží být jakože haha hihi od začátku do konce, pořád se tam na sebe přihazujou frky a tak to prostě nechodí. Ještě dlužno dodat, že v posledních deseti, dvaceti letech už se netočí ani moc dobrých horrorů. A často je na vině to, že se tvůrci snaží od začátku udeřit na diváka s tím POZOR, TOHLE JE HORROR! Je to pokud možno co nejtemnější od prvního záběru a člověk nemá vůbec ten prostor se do toho vžít, takže je to za chvíli pruda. A to nemluvím o těch bafacích záležitostech, které vymyly mládeži mozky natolik, že si od té doby myslí, že u horroru se musí člověk lekat. :-) Přitom toho leknutí je navíc obvykle dosaženo tak, že do ticha náhle zahřmí extrémně hlasitý zvukový efekt nebo hudba, takže se člověk prostě leknout musí. Panebože, o něčem takovém horror vůbec nemá být. Všechno se musí umět. A teď to vypadá, že dobré komedie a dobré horrory patří spíš minulosti. Ale i u těch starých komedií se podle mě často dělá ta chyba, že se tam od začátku tlačí s humorem na pilu, místo aby to mělo nějakou uvěřitelnou gradaci. I když je to samozřejmě určitě u různých komedií různé. Ale tak já taky nejsem přes komedie žádný znalec. Samozřejmě, že některé ty prvorepublikové a protektorátní komedie jsou hodně fajn, Co se mi strašně líbí, je třeba Cesta do hlubin študákovy duše. Ale tam je to právě uděláno tak, že je to uvěřitelné, víc ze života a má to nějakou svoji zajímavou gradaci. Nebo co se týče amerických komedií z 80. let, tak pro mě právě Návrat do budoucnosti nebo Na Hromnice o den více, jsou naprosté pecky. Jenomže tam se právě taky dobře pracuje s tou gradací plus oba filmy jsou mixnuté fantastikou, což když se dělá dobře, je pro mě zábavné vždycky. A ještě se teda v obou filmech pracuje s osudovostí, opravdu tam o něco velkého jde. No a to je zase něco, co mě hodně baví. A tady už se zastavím, protože bych na tohle téma taky mohl rozumovat donekonečna. :-) PS pro Judith: Dřív jsem to nechápal, ale spousta lidí to má tak, že se do něčeho moc vžije a proto horrory nedává. O té panické atace jsem dříve neslýchával, teď už trochu častěji, ale pořád si to neumím úplně dobře představit. Neměli by mít lidi takové záchvaty spíš ze skutečných situací, které se jich přímo dotýkají než z výtvorů jako jsou filmy? Já se třeba nebudu dívat na film, kde někdo dobrovolně jen tak pořád chodí po laně v tisíci metrech. Ale kdyby mě už někdo se na to donutil dívat, tak bych to přetrpěl, stejně jako jsem zamlada musel přetrpět práci ve výškách nebo později cestu letadlem. Takže ty panické ataky, tomu nějak moc nerozumím. Ale věřím, že existují, když to říkáš ty. :-)

Apache - 06.12.2023 19:17:23 #

chimp.charlie: Pierre Richard byl pocitově skvělý za komančů protože komanči brali všechno smrtelně vážně a člověk si v tom jejich světě připadal tak nějak absurdně asi jako Pierre Richard v tom svém světě, kde působil jakoby nepatřičně, nezapadal tam, ale bylo to vtipné a člověk se s ním kvůli tomu ztotožňoval.

Antony - 06.12.2023 18:01:22 #

Poslední léta jsem se naučil užívat si pomalé čtení. Větu po větě a každé dát patřičný prostor. Rychlé přehrkání knihy umím také, ale pak při pomalém čtení zjišťuji, že jsem vnímal tak desetinu. Nutno ale říci, že ne každá kniha si tohle zaslouží. Je to jako chodit krajinou pěšky a rozhlížet se, nebo ji profrčet na bicyklu s očima vytřeštěnýma na cestu, abych se nepřerazil. To pak mám sice víc napočítaných kilometrů, ale vlastně jsem tam nebyl.

Pegas - 06.12.2023 17:50:27 #

Také mi není jasné, jestli to upřednostňování četby bylo myšleno k filmům podle knihy nebo obecně, ale pochopil jsem tu druhou možnost. A podle mě se to nedá takto říct. Film je prostě něco jiný druh umění/zábavy než kniha a nedá se to srovnávat. Jasně, někoho baví četba, někdo čas zase raději věnuje sledování filmů a knížkám se vyhýbá. Může se vést debata o rozdílu knihy a filmu podle ní. Já si rád přečtu knížku i kouknu na film doma či v kině.

Judith - 06.12.2023 17:30:20 #

Apache: Ono si dílo o způsob vnímání částečně říká - na jeden zátah by rozsahem měla být k přečtení ještě i novela, a měla by (teoreticky) být i tematicky sevřená natolik, aby bylo čtení v kuse žádoucí, kdežto román už je komplikovanější a rozsáhlejší.  Věřím, že když film člověka chytne, uteče jako nic. Dlouho už mě žádný nelákal tolik, abych to zkusila. Vždycky mám asi v životě nějakou uměleckou oblast, která leží ladem, teď je u mě hodně v popředí hudba a potom asi taneční divadlo, i ty knížky bych momentálně viděla až na dalším místě. Různě se to přelévá. Dřív jsem určitě byla otevřenější větší šíři a různosti i v oblastech, které nejsou tolik "moje", to asi přirozeně patří k objevitelskému dospívání a mládí.  Osobní historka. Tohle snad bude pochopitelné. Mám za to, že v klasických hororech je jedna z nejběžnějších scén a nejděsivějších představ pohřbení nebo zazdění zaživa. V osmnácti mě kamarádka vzala do kina na Apollo 13... a pak se mnou jela na pohotovost. Dostala jsem u toho filmu panickou ataku a protože to bylo poprvé, myslela jsem, že prostě umírám, že mám infarkt nebo tak něco. Ono se to projevuje podobně. Nějak to můj vztah k filmu a návštěvám kina asi poznamenalo. Já se opravdu hodně do všeho vžívám - což o to, plody jsou sladké, ale má to i svá rizika. Jak tam ti chudáci byli zavření, fakt mi to nesedlo.

chimp.charlie - 06.12.2023 17:20:20 #

Apache: Jasně, člověka by ideálně mělo bavit všechno čím se zabývá, ať už je to co je to. Já měl ale na mysli bavit se - v užším slova smyslu? - prostě zábava, odreagování, víceméně pasivní konzumace bez nějakého velkého hloubání. Pokud jde o komedie, mám raději ty založené na verbální komice (tedy právě hlavně české), než gagu (tedy hlavně americké). Co píšeš o Richardovi a Allenovi máme podobné - Richarda jsem míval dost rád a teď si kolikrát říkám, co mi na něm přišlo tak k smíchu.

hejkal - 06.12.2023 17:10:49 #

Deň trifidov je geniálna kniha, tú som zhltol na posedenie. :)

Apache - 06.12.2023 16:59:17 #

Judith: U těch knížek je to jasné. I když já třeba miluju povídky, které se na jeden zátah obvykle číst dají. Ale jsou takové romány, které člověk na ten jeden zátah dá, i když nechce. Příklad za všechny: Den trifidů. To dá nejvíce na 2 až 3 zátahy snad i ten nejpomalejší čtenář na světě. Jinak u většiny knih je dávkování po částech myslím přirozená věc. U filmů je to různé. Jsou takové, které pocitově trvají chviličku a přitom mají přes dvě hodiny. A pak takové, které se vlečou donekonečna. Já se s filmy nepárám - jak mě to do deseti, patnácti minut nezaujme, bez výčitek svědomí to ukončím.

« další předchozí »