Diskuze


« další předchozí »
Antony - 18.07.2023 14:19:38 #
Klidně to názorně zopakuji, aby byl princip kýče na provní pohled patrný. I když to nebylo před čtvrt rokem.
"kýč nás dráždí výraznou disproporcí (X) mezi povrchostí (A1) a laciností (A2), a zamýšleným efektem (B)"

Aby to fungovalo, musí být splněny všechny podmínky, ne jen některá. Tedy X je tím větší, čím je větší A1+A2 a B. Třeba Mistr Trpasík. Laciný materiál je jen jeden aspekt, sám o sobě nestačí. Jenom kvůli sádře trpajzík kýčem není. Třeba sádrové štuky se používají běžně a za kýče je nikdo nepovažuje. Co dělá trpaslíka kýčem je jednoúčelová roztomilost (B) akcentovaná křiklavě barevným nátěrem (A1), a samozřejmě levným materiálem (sádra, plast) (A2). Máme tady pěkně všechno pohromadě, X jako prase.. Takový nekolorovaný trpaslík z mramoru by nám asi kýčový nepřišel.

Přímočarost. Tím jsem měl na mysli, že nejde o vyvolání pocitu skrze niterní imaginaci vnimatele, ale zkratkou přes smyslové nebo rozumové mechanizmy pomocí symbolů a schémat. Příkladů lze najít mnoho. Růžový jednorožec. Barbie. Telenovely. Plakáty místo obrazů. Atd..

A samozřejmě, s tím souhlasím, ostatně psal jsem to také, záleží na kontextu, prostředí a historických souvislostech. Proto i tak růže z pouti nemusí být kýč. Ale nemůže být ani uměleckým dílem.

Ještě jedna důležitá věc k fenoménu kýče. Nelze jej paušálně zavrhovat. Myslím, že každý člověk něco kýčového k životu jaksi podprahově potřebuje. Má svoji dekorativně chlácholivou funkci. Za poslech skupin ABBA a dalších se rozhodně nestydím. Zavrhuji pouze postoj, kdy se kýč stane náhradou za kulturu a umění v životě jedince.
Judith - 18.07.2023 12:41:19 #
Ah, už nestíhám editovat předchozí příspěvek, ale tohle dodat musím: třeba v Trnkově Zahradě je trpaslík úžasný, a přitom je to evidentně "sádrový" trpaslík, i povahou. Záleží prostě na zpracování a kontextu.
Judith - 18.07.2023 12:09:02 #
Mám skluz - a píšu tradičně popaměti, co mi utkvělo a jak si to pamatuju, tak se omlouvám, jestli jsme třeba už něco probírali v minulém čtvrtletí :-) prostě klasické mimoběžné podoteky.

U kýče vidím jako důležitý moment předstírání něčeho, co není. Průšvih sádrového trpaslíka je v tom, že se tváří jako socha, a přitom je to dekorace. (Pro různé "antické" prvky v příměstské zástavbě platí totéž.) Z tohoto pohledu rozumím nedůvěře až averzi vůči art rocku v závislosti na tom, z jaké strany kdo přichází. Ale nesměšovala bych to s přímočarou citovou působivostí, pokud je skutečně přímočará (což zahrne klidně i patos, když je přiznaně velikášský a nehraje si třeba na niterné osobní sdělení).

Edit: U sádrových trpaslíků se prolnuly různé tradice. Jak lze vyvodit z anglického označení garden gnome, má jít o vyjádření přírodních sil, podobně jako různá ztvárnění takzvaných zelených mužů (green man), prostě pohanský ideový prvek, z něhož se více či méně šikovně stal prvek výtvarný nebo architektonický. Průšvih je snaha o "umělecké" ztvárnění zcela mimo původní smysl.

Třeba pouťovou estetiku jako kýč nevnímám, a myslím echt osmdesátkové poutě, samolepky se Šmouly, barevná perníková srdce, krepové růže a Samanthu Fox. Přímočaře laciné a evidentně citově přepálené, žádné předstírání. Ale papírová růže se může stát kýčem v momentu předání, pokud se tváří jako něco hodnotného, nebo při vystavení v interiéru, tam záleží na celkovém kontextu. Na pouťové střelnici je vlastně upřímná.

Z tohoto pohledu se i Tears For Fears stávají potenciálním kýčem až v okamžiku, kdy je někdo začne prohlašovat za progresivní nebo rockové hudebníky (nejsou ani jedno, neusilují být - na tenhle web prostě nepatří, ale za to oni nemůžou, že tu jsou), případně vrcholný audiofilský zážitek, místo aby si zúčastnění přiznali, že se rádi občas zcela prvoplánově rozcitliví.

Ad ABBA - na nich mě zaujalo, že stihli do Evropy importovat disco žánr, než přišel v USA jeho úpadek vlivem společenských okolností (Disco Demoliton Night) a po hudební stránce jej tak rozvíjeli odtrženě od původního kontextu, zčásti tedy mechanicky. Utkvělo mi, jak Alphonse Mouzon upřímně žasnul, jak může někoho napadnout dělat disco bez živých bicích.
hejkal - 18.07.2023 10:44:05 #
Takto to beriem.
Antony - 18.07.2023 10:37:54 #
hejkal:
Určitě bych význam krátké odpovědi nevztahoval na všechno, to je zavádějící. Jde čistě o tvůrčí nezávislost. A pod frází "nikdy nikomu nevěř" není zahrnuto "ani sobě". Naopak, právě sobě je třeba věřit. Viz minulé pojednání o sebekritice (kdy si nevěřím) vs. sebereflexi (kdy si důveřuji).
Takže klidně lze věřit notovému zápisu a dalším technickým věcem, stejně tak výsledkům lékařského vyšetření a miliardám dalších skutečností v našem životě. Ale řídit vlastní tvorbu cizí teorií, aniž se s ní vnitřně po řádném prozkoumání ztotožníš, je zavádějící.
Jinými slovy, nikdo nám nemůže říct, jak to dělat správně, ačkoli se nám to mnozí říci snaží.
hejkal - 18.07.2023 09:17:52 #

To je veľmi zavádzajúca krátka odpoveď. Život bez dôvery nie je slobodný, je to znak strachu. Chápem, že sa to vzťahuje na tvorivý proces a tam platí, že svoj si iba vtedy, keď ťa akože nikto a nič neovplyvňuje, je to však iba ilúzia, umelý konštrukt. V realite neexistuje také izolované prostredie, aby na myslenie i konanie nemalo vplyv. Preto si myslím, že naopak je dôležité dôverovať, ale zároveň limitovať vedome mieru ovplyvňovania. Napríklad dôverujem hudobníkovi, ktorý hlása, že pódiové hranie je nezastupiteľná zložka rozvoja hudobníka, pretože som si to aj empiricky vyskúšal a mám rovnakú skúsenosť. Keby som mu neveril, neveril by som ani sám sebe. Rovnako dôverujem notovému zápisu, je to dohodnutá sústava znakov a pravidiel na ich zápis slúžiaca na zaznamenanie hudby. Keby som nedôveroval, sotva by som ju mohol použiť v tvorivom procese. Heslo nikdy nikomu never skrátka neodráža realitu a ani ho nepovažujem za univerzálne platné. Tvorivá sloboda sa prejavuje práve v tom, že čomusi dôverujem (primárne samému sebe) a vychádzam (aj) z toho. Samozrejme, rozumiem tvojej argumentácii, len si myslím, že nie je odrazom "nikdy nikomu never". Naopak, hovorí "dôveruj, ale preveruj."

Antony - 18.07.2023 08:23:06 #
Otázka 16.
Ako sa stať nezávislým?
Krátka odpoveď:
Nikdy nikomu neverte.
Můj koment:
Schopnost samostatného krtitického myšlení se nerodí snadno ani rychle, ale je obzvláště nenahraditelná. A ve své zdravé formě vzácná. Nezávislost = myšlenková svoboda = tvůrčí volnost. Dostatečně rozvinutá osobnost si dokáže poradit a dle toho se rozhodovat nezaujatě a nepředpojatě. U někoho se to projevuje už ve dvaceti, u někoho v padesáti, u většiny nikdy. Takový je svět, ve kterém žijeme. Je dobré to vědět.
hejkal - 16.07.2023 19:48:12 #
Jasné, ja analyzujem, syntetizujem, sčítam, odčítam, delím, násobím atď. a všetko mi to pomáha nejako vyjadriť pocity.

Stále je to pohľad jedinca na umenie, definície vedú rôznych ľudí k rôznym interpretáciám. Viacmenej rozumieme, čo je gýč, ale aj tak zaň považujeme často rôzne veci. Miera povrchnosti a efektu sa nám javí rôzna.

Inak, sú horšie veci ako trpaslíci, napr. čínske tretky za pár centov, Bieberovia hudby. A aj tie ktosi považuje za hodnotné. Rešpektujem to, len sa týmto smerom nevydávam.
Antony - 16.07.2023 19:21:51 #
hejkal:
Ad analýza.
Ano. Pokud analýze nepředchází prožitý pocit, nemůže být přesvědčivá. Vznikne odtržený akademický suchopár. Pokud však dokážeme své pocity analyzovat a vyjádřit, získáváme další stupně poznání. Ostatně, co jiného děláš ve svých recenzích.. Řečnická otázka, děláš právě tu analýzu a tím umocňuješ svůj pocit na sdělení "jak moc, a proč".
Antony - 16.07.2023 19:17:40 #
hejkal:
No, a to mám v záloze horší kousky. Mně se třeba líbí BONEY M i germáská diskogrupa SUPERMAX.
Z hlediska teorie kýče lze udělat mnoho úvah. Zabývali se jím různí vzdělaní a zkušení lidé, dospěli k různorodým závěrům. Celkem dost se ztotožňuji s Umbertem Ecem, kdy tvrdím, že kýč nás dráždí výraznou disproporcí mezi povrchostí a laciností, a zamýšleným efektem, kterého chce dosáhnout. Pak ovšem do kategorie kýč lze zařadit všechno, co je citově přímočaře účinné, tedy pop, poprock, pomprock, folk, veškerou romantiku, poetiku, patos, heroizmus, atd. Vlastně i blues. Všechno, co nás dojímá. Art rock byl pro punkery odporným kýčem a chtěli tyto dinosaury vystrnadit.
Nebudu chodit daleko. Na těchto stránkách považuji za kýč valnou částí tvorby např.: JOURNEY, TEARS FOR FEARS, PRINCE, Kate BUSH, ZZ TOP, R.E.M. SURVIVOR, BLACKMORE'S NIGHT, a spoustu dalších. Přitom v klidu respektuji, že tyto sádrové trpaslíky mnozí považují za plnohodnotné umění a užívají si je.
« další předchozí »
Copyright © easyaspie.cz Created in 0.059 s.