Diskuze

« další předchozí »

stargazer - 26.06.2023 05:01:06 #

"Když jsem viděl svůj první koncert Rush, celou dobu jsem sledoval Geddyho Lee. Bylo tolik věcí, o kterých jsem nevěděl, že existují nebo jsou vůbec možné. Například i to, že existují věci jako kulaté struny. Přišel jsem po koncertě domů a okamžitě jsem se snažil znít jako Geddy Lee".........Les Claypool, Primus, baskytarista

Judith - 25.06.2023 00:58:25 #

Einar Solberg na otázku, jak objevil svůj jedinečný hlasový projev: "Jsou za tím roky a roky životních zkušeností, dělání toho, co dělám, důvěra v sebe - nesnažit se příliš být někým nebo něčím, jen dělat to, co je mi přirozené. Samozřejmě spolu se soustavným rozvíjením techniky a inspirováním se u jiných lidí. Nemůžete rovnou skočit do toho, že máte osobitý charakter a dobrou techniku. Existují zpěváci jako Kurt Cobain, kteří nejsou příliš hlasově trénovaní, zkrátka jen dělají to svoje a znějí pro někoho zajímavě, ale pokud chcete mít techniku i vlastní charakter, musíte začít technikou. Originalitu nevytvoříte silou. Jestli jste originální, to řekne čas.

Antony - 21.06.2023 17:41:15 #

To na Andersona sedí, což nevnímám nijak negativně. Člověk by měl poznat a hlavně přiznat sám sebe. V hudební historii lze nalézt tisíce příkladů, kdy se po složení nějaké skladby vynořily názory, kdo co vlastně vymyslel a nebylo mu to přiznáno. Nemá celkem cenu nad tím spekulovat, pravdy se tak jako tak nedobereme. Jedna věc je vliv, námět, inspirace, druhá věc je plagiát a okopírování nápadu. Pokud otázka zní - je potřeba živé hraní? - pak asi nikdo neodpoví, že ne. Vždycky se nějaký důvod najde. Z hlediska oněch třech odpovědí, každá z nich je svým způsobem pravdivá (ačkoli ke druhé mám silné výhrady), každá se týká jiné situace a každá má jiné souvislosti i důsledky. Záleží, jak si definujeme, k čemu má ono živé hraní sloužit.

Judith - 21.06.2023 16:46:05 #

Bruford má vynikající hlášky. A Anderson je idealista, ti bývají vznětliví :) U Milese Davise stargazer někde zmiňoval (bylo to u alba Mahavishnu Orchestra, z hlavy nevím kterého), že mu spoluhráči dodávali celé party, takže tam bych se trochu vymezila vůči pojmu řemeslník, pokud to takhle bylo, ale principiálně by šlo o (nepřiznané) spoluautorství, takže tahle případná výtka k příkladu v tuhle chvíli nic neřeší. To, na čem se diskuse pravidelně zasekává, je trochu jiná otázka - jestli je potřeba živé hraní. Jeden říká, že hudba vzniká v hlavě a vychází výhradně z tvůrce, takže fáze provedení je v principu něco navíc a když už na ni dojde, měla by se co nejpřesněji blížit původní představě. Druhý říká, že jenom na jevišti je to to pravé, protože se ukáže, co v hudebnících doopravdy je, bez manipulativního vylepšování ve studiu. Hypoteticky by se tyhle dva pohledy mohly potkat na hodnotách jako je opravdovost, individualita, autenticita, tam někde v mlhavé dálce vidím úběžník. No a třetí říká, že čistě sám ze sebe nikdy nikdo nic nevymyslel, že i ten osamělý génius vede vždycky dialog pokud ne s druhými v reálné situaci (což se stýká s představou společného živého hraní jako něčím potenciálně plodným), tak s celým dosavadním dědictvím uměleckého druhu a se všemi vlivy, které ho jako člověka formovaly. Přičemž třetí a první mají odlišnou představu o obsahu pojmu dialog a o užitečnosti pojmů v něm. Víc dneska nevypotím, ty tekutiny by mi vzhledem k počasí chyběly.

Antony - 21.06.2023 15:07:55 #

Od Bruforda jsem zase četl, že svůj odchod od YES komentoval i jako - abych si mohl zahrát i falešně, když chci. On Anderson byl docela despota, to při vší jeho esoteričnosti nutno míti na paměti.

Antony - 21.06.2023 15:05:32 #

Ještě k tomu Davisovi. Podle dokumentů, které jsem o něm viděl a literatury, kterou jsem o něm i od něj četl, nepatřil mezi kolektivní tvůrce. Když popisoval, jak tvořil, mluvil výhradně o sobě. Ostatní hráče používal téměř výhradně k realizaci vlastních nápadů. Že museli být dostatečně zdatní, o tom nelze pochybovat. Ale sebezdatnější řemeslník nenahradí samotného tvůrce, tohle se dost často zaměňuje a je to chyba. Vůbec moment tvůrčí, kdy z ničeho vzniká něco nového, a moment interpretační, kdy z něčeho vzniká něco stejného, jsou úplně odlišné momenty. V muzice samozřejmě více než kdekoli jinde můžeme najít tvůrčí tandemy až kolektivy. Vyplývá to z jejího charakteru. To ale nijak nevyvrací myšlenku - málo autorů, hodně interpretů. Interpretační mistrovství je pěkná věc, nenahrazuje však autora. Sebekvalitnější a sebeosobitější operní diva se nedostane do autorské anotace, ať je její vklad jakýkoli. Nevymyslela to. Jakákoli snaha, plynoucí z obdivu k ní, přiznávat jí autorské zásluhy, je mylná.

Judith - 21.06.2023 11:15:00 #

Den hudby? Sem s ním, jsme připravení! Ještě pár střípků k tomu spolutvoření v hudbě - vybavilo se mi, že Frank Zappa ve zmiňovaném dokumentu říkal, že si vždycky vybírá instrumentalisty, kteří jsou osobnosti. Že i když je pro něj hlavní samotná kompozice (jeho syn tam zdůrazňoval, že FZ byl především skladatel, až v druhé řadě performer, jak ho má většina lidí zafixovaného), považuje za důležité a dobré, aby v prvním provedení skladby byl už navždy otisk konkrétních lidí a jejich jedinečnosti. Tady se bavíme o interpretačním přínosu k individuálně zkomponované hudbě, to je jasné. Taky je jasné, že FZ neuspokojovalo mít hudbu jen na papíře nebo v hlavě, chtěl jí dát vnímatelnou podobu. Pak se mi vybavilo, co říkal Bill Bruford na otázku, proč odešel od Yes, když se jim tak skvěle dařilo - byl to velký profilový rozhovor pořízený nedávno, citátem z něj jsem tohle vlákno zakládala. Říkal, že byl velmi mladý, když s Yes začali, a chtěl poznat, jaké to je hrát s někým jiným. Teď na wiki čtu citát, že si u Yes vyvinul styl hry se specifickým rozložením důrazu, aby byl vedle Squirea slyšet. Yes by prostě hráli a zněli jinak, ta hudba by byla jiná, kdyby se tam sešly jiné hudební osobnosti, i když autorský kredit má BB jen u několika málo skladeb. (Nejdřív ze všeho ovšem Bruford na otázku, proč odešel od Yes, odpověděl: "Abych se konečně mohl dát ostříhat." A proč se přidal ke King Crimson - opět čtu na wiki citát: "Bylo to jedno z mála angažmá pro rockového bubeníka, kde jste mohli hrát v 17/16 taktu a pořád bydlet ve slušných hotelích.") No a teď poslouchám kousky rozhovoru Einara Solberga, který na otázku, jaké pro něj bylo pracovat na vlastním projektu, sám za sebe, odpovídá: "Je to skvělý pocit, protože jsem vždycky potřeboval hodně tvůrčího vybití (creative outlet), a i když jsou Leprous hodně aktivní skupina, máme taky období, kdy na ničem nepracujeme. Vždycky jsem chtěl zkusit i něco jiného, s jinými lidmi. Jsem v Leprous od šestnácti, doufám, že spolu vždycky budeme, miluju hraní s těmihle kluky, pořád máme skvělé tvořivé vibrace a dobře spolu vycházíme, přesto - je dobré dostat občas odlišný vklad (different input)." Na jiném místě říká, že jde o silně kolaborativní projekt a že také proto je album tak různorodé. On o tom vůbec nepřemýšlí jako o něčem, co udělal sám.

Mohyla - 21.06.2023 05:50:18 #

Počujem v rádiu, že dnes je Deň hudby!

stargazer - 21.06.2023 05:20:22 #

"Jako hudebníka mě vždy bavilo, že jsem Brit i černoch. Zvlášt proto, že tolik amerických hudebníků touží být Brity a současně tolik britských hudebníků, zvláště v šedesátých letech, tak moc toužilo být černí".....říkal kdysi s nadsázkou Slash

Judith - 20.06.2023 20:11:32 #

Ještě jeden příklad, který mi vytanul na mysli a ke kterému jsem došla na základě několika rozhovorů, když jsme před časem řešili, co to má Al Di Meola pořád s tím Astorem Piazzolou (před pár dny zrovna na Instagramu ukazoval noty s ručně psaným věnováním, které mu Astor poslal, a psal tam, že spolu plánovali album). On potřeboval mít vedle sebe rovnocennou tvůrčí osobnost, aby se navzájem inspirovali a taky aby se navzájem stíhali nebo jak to říct. Před koncerty péroval ty svoje mladé spoluhráče, protože věděl, že jim musí úplně přesně nalinkovat, co a jak mají hrát, jelikož nejsou zatím dost zralí a možná ani dost dobří, aby se spolu mohli v reálném čase doplňovat, reagovat na sebe navzájem, někam to posouvat, kam by se nikdo sám nedostal. To je ta magie živého hraní, společný stav flow, ale člověk na to musí mít výbavu (a náturu). A žralo ho, že nemá finančně na to (kvůli stavu nahrávacího průmyslu v té době), aby si postavil kapelu plnou osobností, jak to zažil v mládí on s RTF. Proto se k tomu Piazzolovi tak upnul, že to bude rovnocenná tvůrčí spolupráce, kterou si zároveň bude moci dovolit (to už dost fabuluju, ale tohle je realita). A tohle je to, co myslel David Byrne tím tvrzením, že jsme jako ptáci. To nebyl romantický slovní obrat, ale poukaz na provázanost člověka (muzikanta) s prostředím v protikladu k (romantické) představě génia ve slonovinové věži. Na to, že děláme, co můžeme, v podmínkách, jaké máme, a děláme to s jinými lidmi. Al Di Meola velice schopně naskočil na sociální sítě a dneska může dělat víceméně co chce, jelikož si vydělává třeba tím, že mu zájemci dobře zaplatí za večer strávený s ním u něj doma, kdy osobně připraví večeři o třech chodech, odpoví na veškeré otázky a zahraje na kytaru. Pro každého by to cesta nebyla, ale on je povahou družný člověk a hostitel. Teď přidával nějaké termíny v jeho vile na italském pobřeží, tak mu to asi funguje (jinak žije v USA). Adaptoval se na prostředí.

« další předchozí »