Diskuze

« další předchozí »

Antony - 03.12.2023 00:01:04 #

V autě mi občas rozhlasová četba pomáhá udržet pozornost, když hudba nezabírá. Z toho by se také dalo soudit, že pracuje s mozkem jinak.

Antony - 02.12.2023 23:59:19 #

Poukazovat na Bandcamo lze z různých důvodů, I ta nezávislost je na něm doslova osvobozující. U spousty alb, která prolétnu, je mi jasné, že by u standardního vydavatele měla dveře uzavřeny. Na druhou stranu tam vychází sposuta amatérských nedochůdčat, která je potřeba se naučit odfiltrovat. Kulisová hudba má právo na existenci. Jen je třeba si uvědomit, že jde právě o ni a nepřikládát jí větší význam. Účel hudby je v mnoha případech různý, máme hudbu angažovanou, filmovou, vojenskou, reklamní, sakrální, atd. Zdaleka ne vždy má vzbuzovat primárně posluchačský zážitek.

Judith - 02.12.2023 23:53:54 #

Ať se zase trochu vrátíme ke knížkám: teď mi došlo, že onen neurovědní poznatek, že v mozku neexistuje specifické centrum pro čtení, vrhá trochu jiné světlo na slavnou tezi, jak četba podněcuje obrazotvornost - na rozdíl od ošklivého a zlého filmu, po kterém se hloupne. Mozek zkrátka z nouze využívá, co má, tedy v tomto případě vizuální centrum, aby si pomohl a nějak se s nezvyklým úkolem, pro který nemá vybavení, popral...  Mně nikdy nešlo na rozum, že dyslektikům často vyhovují audioknihy, podle mě je u nich mnohem těžší udržet pozornost. Holt to mám jako knihomol v hlavě uspořádané jinak, nějak jsem si potřebné objížďky našla a vycvičila.

Judith - 02.12.2023 23:21:34 #

Na Bandcamp poukazuju z trochu jiného důvodu. Jde mi přímo o to, jaká alba zde vycházejí - ve chvíli, kdy odbouráme veškeré mezistupně mezi hudebníkem a posluchačem. Narážím často (asi proto, že po nich jdu :-)) na různé ambientní, atmosférické, náladotvorné projekty. Připadá mi, že v tradičním vydavatelském prostředí (no, tradičním, též pouhý oka-mžik z celkového pohledu) by podobná alba neměla moc šanci, protože se z nich nedá vybrat žádný singl, je těžké takovou hudbu propagovat cestami, které jsou zavedené pro písničkový formát. (Asi všichni si z historie dokážeme vybavit případy, kdy byla některá art či progrocková skupina donucena dát na album něco kratšího a chytlavého, co z celku vlastně trochu trčí.) Přitom poptávka po podobné, řekněme volněji strukturované hudbě, která nežádá plnou pozornost, ale spíš podkresluje atmosféru, tu je - a asi byla vždycky, i v klasické hudbě existují kusy, které se prováděly tak trochu jako kulisa někde v salonu a podobně.  Hudební videa na YouTube, se kterými tato alba vidím částečně spojená v tom, jakým způsobem je lidé poslouchají, co v nich hledají, jsou typu "je deštivý den, usínáte v křesle, ve vedlejším pokoji probíhá oslava a zní jazz". Dá se dohledat prakticky cokoli, co si člověk vymyslí, a třeba to, co na Bandcampu nabízí Paysage d'Hiver, není tolik odlišné. Jste v lese, je zima, je to děsivé a trvá to dvě hodiny. Tohle by žádný label nevydal. Jde vlastně o druh cestování prostřednictvím hudby.

Antony - 02.12.2023 22:49:40 #

Citát z úvodu knihy "Kulturní vetřelec" se mi také moc líbí. Je mnohovýznamový. Následující úvaha je velmi dobře sepsaná a vystihuje podstatné. Na otázku odopovídám, ano, dává to smysl. Takhle nějak nahlížím na problematiku též. Pokud se mám rozepsat podrobněji, vyzdvihnu především aspekt pevnější a dlouhodobější pozice hudby než čtení. Domnívám se, že v jisté pra-formě existuje hudební projev tak dlouho, jako samo lidstvo. To se o písmu ani slovesnosti zdaleka říci nedá. Možnost volby poslouchané hudby z média, na němž je nahrávka zaznamenaná, je naopak extrémně mladá disciplína. Zabrala by asi pár vteřin před půlnocí. Forma seskupování skladeb je různá a proměnlivá. Má však důležitou vlastnost. Identifikaci. Ukázat na album je cílenější, než se bavit jen o interpretovi, a současně komplexnější, než si všímat jednotlivé skladby. Proto do určitého seskupení se budou skladby stejně vždy sdružovat, ať to nazveme albem, či playlistem. Je to vlastně jedno, podstatné je, aby se posluchač měl s čím ztotožňovat. Také mne těší, že sis povšimnula specifika platformy Bandcamp, která nepodstrkává cizí playlisty. Jen zdvořile nabídne příbuzná alba a ponechá na vlastní chuti i invenci, jak s tím uživatel naloží. Každá doba přináší něco nového, jiné možnosti. A je jen na člověku, zda dokáže přijmout a využít přednosti, nebo se obrátí zády.

Judith - 02.12.2023 21:25:00 #

Když vztáhnu citát uvedený níže k hudbě, dá se uvažovat o obdobné horké novince, z pohledu historie kratinkém záblesku, kterým je individuální vnímání hudby, kdy si člověk sám určuje, co, kdy a kde bude poslouchat. Protože to je podstatou čtenářské revoluce - možnost osobní volby. Dala by se rozvíjet řada souvislostí, analogie též z různých důvodů nepřiléhá zcela těsně, to teď nechávám stranou. Lidé sotva kdy přestanou poslouchat hudbu, v tomto je její pozice na kulturním nebi mnohem pevnější než u čtení, které je podstatně mladší. Mění se preferované formy a způsoby. Už před časem jsem jinde zmínila, že se díky digitálním platformám svým způsobem vracíme do doby singlů, když jsou vydávány jednotlivé písničky. Pokud přemýšlím nad "soumrakem alb", který byl dnes nadnesen v diskusi u recenzí, vychází mi, že se možná klene opět dolů oblouk, který vymezuje formát hudebního alba složeného z jasně ohraničených písní. Protože takto první hudební alba vznikla: shromážděním jednotlivých písniček. Alba, která jsou podávána jako kolekce relativně samostatných jednotlivostí, se mohou bez větší újmy různě dělit, přeskládávat a podobně. Albová forma podle mě zůstane zachována tam, kde je album jako celek zamýšleno - nejen kompozicí, ale i určitou náladou, atmosférou, energií, která deskou probíhá. Kde si člověk podstatně promění a de facto naruší zážitek, pokud se rozhodně něco vynechat nebo se zaměří jen na určitou část. Posluchač takového alba by byl sám proti sobě, kdyby s ním zacházel jinak než jako s celkem.  Svět online streamování nabízí dvě krajní možnosti, pokud jde o délku vnímaného: jednotlivou písničku, nebo takřka nekonečný proud. To je kouzlo žánrových, tematických či náladových playlistů. Vedle toho si hlavně na YouTube všímám, že vzniká další formát, a to hudba míněná jako náladotvorná kulisa, často evokující určité prostředí. Podobná videa mívají délku kolem jedné hodiny (podobně rozšířená jsou i videa osmihodinová, zjevně určená jako kulisa ke spaní). Hodina je zhruba tak doba, kterou si člověk pro určitý zážitek vymezí, a z druhé strany vzato doba, během níž se v něm ucelenější zážitek může rozvinout.  Podobná videa jsou spotřebním produktem více než uměním, ale hranice mezi estetickou funkcí a různými formami zábavy či potěšení není ostrá, jde spíš o škálu. Speciálně na Bandcampu, tedy platformě, která indvidualizuje produkční stránku hudebních nahrávek, si všímám existence alb, která stojí někde uprostřed mezi umělecky profilovaným tvarem respektujícím písňové členění a nabídkou náladotvorného balíčku. Myslím, že tady vzniká něco nového. Jedny kruhy se uzavírají a jiné rozbíhají do šíře... Co myslíte? Dává to smysl? Pokud se tedy člověk odpoutá od uvažování, kdy to, co zažil v určitém věku on sám, je "normální" a "správné" a cokoli jiného je špatně.

Judith - 02.12.2023 19:53:57 #

Listuju si knížkou s názvem Kulturní vetřelec, která se věnuje dějinám čtení formou kalendária doplněného o krátké přehledové kapitoly a obrazový doprovod. Kdybychom si dějiny lidstva představili jako jeden rok, písmo by se na scéně objevilo až 20. prosince, a to v podobě mezopotámských hliněných destiček. Zásadní rozšíření knih, a tedy i čtení, se datuje někam k přelomu 18./19. století - do té doby si knihy mohl dovolit málokdo. Počet gramotných v celkové světové populaci (nad 15 let) poprvé převážil nad počtem negramotných teprve v polovině 20. století.  Samotná literatura byla po velkou část svého vývoje uměním orálním: literární díla byla dlouho určena především k hlasitému přednesu, což ovlivňovalo i jejich podobu. Individuální tiché čtení začalo mít (v úzkých vzdělaneckých kruzích) své místo někdy během osvícenství a následně romantismu, kdy se literatura ze zaměření na vnější svět obrátila více do lidského nitra, k citovému prožívání. Na rozdíl od řeči a jazyka, pro které existuje v lidském mozku specializované centrum, čtení je zatím stále "neurofyziologickým bezdomovcem" - mozek při něm kombinuje to, co umí díky jiným činnostem. Moc se mi líbí citát v úvodu, připadá mi obecněji platný: "Historie je vůbec dobrým lékem na negativní vize a strašení naší doby. Účinně totiž relativizuje kulturní katastrofismus, zejména tím, že mu umí vyhledat dávné paralely a ne úplně zřetelně viditelné předpoklady."

Judith - 12.11.2023 15:15:19 #

Pegas: Tak to potom rozhazovat sítě a čekat. Někde se třeba pár kousků vynoří. Já mám některé knížky i okopírované z knihovny a podomácku svázané, třeba zrovna Druhé město. Reedice později byla, ale už mám vztah ke svému xeroxu. A kdysi jsem si jednu básnickou sbírku opsala na stroji a vyvázala do plátna. Ale to taky není cesta pro každého čtenáře a každou příležitost. Dodávám tyto příklady i k vedlejší diskusi o shánění hudby - vždycky jde o to, co je člověk ochotný tomu dát a co dokáže akceptovat jako řešení. Knížku by se v krajním případě šlo naučit i zpaměti, ve vězení to tak někteří spisovatelé dělali. To mě tak napadá pro úplnost.

Pegas - 12.11.2023 14:46:39 #

Judith: Tu službu už jsem párkrát využil, ale já bych to chtěl sehnat domů. Digitálně to asi sehnat půjde, ale to mě neláká a jak jsem psal, beru to jako nouzovku na cesty, do čekárny ap.

Judith - 11.11.2023 22:10:16 #

Pegas: Pokud sháníš nějakou těžko dostupnou knížku, za pokus stojí meziknihovní výpůjční služba. To je takový relikt dávných dob - tvoje knihovna zkusí knížky sehnat v jiné knihovně, která jim je pošle jako organizace organizaci a pak by ti je normálně na měsíc půjčili na pobočce, kam chodíš. Platí se něco kolem stokoruny, to by ti všechno vysvětlili. (Předpokládám, že pirátská digitální podoba tě neláká, moc bych se divila, kdyby se někde po internetu nedala stáhnout.) Knihovny jsou svět sám pro sebe... Jestli někoho láká tajný život knížek a bujná fantazie, doporučuji Druhé město od Michala Ajvaze. Hodně specifický autor, mám ho nejradši, když se pohybuje na rozhraní mezi světy, což je nejvýrazněji asi tady. Potom na spoustu let úplně ulítnul, třeba Prázdné ulice nebo Cesta na jih byly čiré bloudění jinými dimenzemi. V Lucemburské zahradě se překvapivě vrátil jednou nohou do reality a v rozsáhlém románu Města (2019) zvládnul ukočírovat velikou plochu vyprávění, to byl radostný zážitek.

« další předchozí »