Diskuze

« další předchozí »

hejkal - 29.06.2023 05:38:32 #

S tým nadšením je to u mňa podobné. Tiež, čím som starší, tým ma to viac baví a vychutnávam si ako muziku, tak poéziu. A to ako pri percepcii, tak pri realizácii. Mňa môj zápal pre vec doviedol do stavu profesionálneho amatéra. V písaní, počúvaní, interpretácii i tvorení. Viem, že sa generalizuje to, že kto niečo ovláda alebo sa v niečom vyzná, tak vraj nemá ten "správny" zážitok i pôžitok, ale ja si to nemyslím. Je iný v zmysle poznania, ale nie v zmysle emócie. I keď je pravda, že to, čo ma formovalo v puberte, vo mne ostalo asi najsilnejšie, stále k tomu pribúdajú, i keď po troškách, ďalšie nové srdcovky. V neposlednom rade delenie poslucháčov považujem tiež za subjektívnu potrebu, pretože v princípe, ak je niekto pasívny poslucháč a vyhovuje mu to, je to jeho vec. Každý prístup je individuálny a vlastne správny. Dokonca i ten akože objektivizujúci.

Antony - 28.06.2023 23:01:47 #

Judith (snad to zvládnu najednou všechno, rafinovaně píšu v notepadu): 00:17:49 # Zkreslování recenzí v rámci jakési "objektivnosti" dochází často v obou směrech. Čtení magazínů je poučné i z více hledisek. Hlavně se ukazuje, že málokdo z recenzentů dospěl ke třetímu stupni poznání (nejsou schopni kloudně sdělit - proč), a první dva stupně z různých ideologických důvodů zkreslují a ohýbají. Jakékoli korekce typu "je to sice průměr, ale art rocková legenda přece nemůže dostat méně než 4,5", je třeba vyloučit. V podstatě se dá říci, že jakékoli vstupy (byť dobře míněné) "rozumu, myšlení, objektivních kritérií", jen způsobí pokřivení a chybovost hodnotitelského algoritmu. S tím obráceným gardem se také často setkávám, a také jej hodnotím velmi negativně. Takovým autorům chybí vnitřní ukázněnost. Nejsou schopni určit a dodržet pravidla a pak jsou jejich hodnocení jen takovými náladovými výkřiky. Pokud si pro každou kapelu škálu nastavíme jinak, měříme tutéž veličinu různými přístroji, každý je jinak kalibrovaný, ani nevíme jak. Výsledky jsou bezobsažná čísla, k ničemu. Srovnávání a poměřování všeho se vším je zásadní. Hodnotící pocitová škála vzniká právě takto. Jedná se o emocionálně myšlenkový proces. Zdlouhavý a složitý, ale jediný k výsledku vedoucí. U bodového hodnocení 3* považuji za dobré v dobrém slova smyslu. A musí to být opravdu přínosná muzika, abych jí 3* dal. Mám škálu rozdělenou na tři stupně líbí (5*-3*) a tři stupně nelíbí (2*-0*). To mi bohatě stačí. Je mi líto lidí, co i největšímu shitu dají 80% a ještě se u toho cítí provinile. Já se počítám v tomhle mezi radikály. Od nuly po pětku, pěkně podle vyposlechnutých dojmů, a hlavně nemilosrdně. Vydali jste desku, holomci? Vydali! Tak já vám včíl řeknu, jaká je, a žádná Ohledu ani Plnost se toho procesu nezúčastní. Vlastně tohle je možná místo, abych se o číselném hodnotícím verdiktu rozepsal více. Co se týče konkrétního bodovacího rozsahu, je to jedno. 1-5 hvězdiček nebo 0-1000 bodíků, procenta, půlbody, desetinky, každému po libosti. Ale je nutno mít na paměti, že ať je systém jakýkoli, musí být správně zkalibrovaný. Opakuji, škálu ať má každý klidně svoji, ale ať ji pak důsledně používá. Vždy a na každého interpreta. Protože nepochopení nenastává primárně z odlišně strukturované špičky (např. jestli mám "líbí" verbálně rozděleno na tři podstupně, nebo na dva). Problémy v porozumění nastávají tehdy, kdy tuto škálu různě ohýbáme, pokřivujeme a podřizujeme svým záměrům. Třeba, když máme snahu někoho vylepšit, protože něco (význam, slavná jména, styl, umístění v žebříčku, atd..). Jak se člověk musí celý život učit poslouchat, ještě více se musí učit hodnotit. Nehodnotím tím ani tak vlastní hudbu, ale číslo na závěr vyslovuje právě intenzitu mých vlastních pozitivních pocitů, které ve mně daná hudba vzbuzuje. Je to taková soukromá finální odpověď, po všech předchozích (Středo)plcích o albu, jak moc se mi vlastně líbilo. "Líbit" znamená vzbuzovat komplexní pocity, nikoli spočítat nějaké "objektivní" parametry interpretačního mistrovství, celosvětových prodejů nebo historických zásluh, to jsou jiné kategorie, s kvalitou hudby nesouvisející. Dá se říci, že každé album mnou hodnocené na 5* je intenzitou libých posluchačských zážitků rovno třeba Close To The Edge, jakkoli to může být pro někoho těžko představitelné. Charakter emocí může být jiný, ale jejich síla, míra, stupeň, musí být absolutní. Slovy se u číselného hodnocení jen snažíme popsat pocity, které v nás musí vyvolat hudba, aby získala daný stupeň hodnocení. Jelikož můžeme vnímat mírně posunutě vazby slovo-pocit, může tak vzniknout zdánlivá diferenciace mezi přístupem různých lidí. Ale nemyslím si, že by tomu tak nutně bylo i ve skutečnosti. Jde spíše o odstíny významově sémantického výkladu pojmů, než nějakou antagonii skutečných názorů. Současně závěrečné číselné ohodnocení vede autora recenze k disciplíně a sebereflexi. Musí svoje rozevláté imprese v ten moment urovnat do malého šuplíku. To je leckdy větší dřina, než samotná recenze. 00:29:38 # To jsem už popsal, zmíněným komplexem z promarněné geniality netrpím. 12:28:03 # Před závorku vytknu, že se na ničem nezasekávám, jedu furt pryč.. :) Ale, to co se mohlo jevit jako plamenomety, byly ve skutečnosti pochodně, jež měly osvětlit cestu tápajícím a bloudícím duším.. Fakt tady vidím ještě potřebu ujít možná dlouhou, možná krátkou, ale jistě křivolakou cestu k bodu prozření, že nic jako geniální dílo, které se ti nelíbí, neexistuje. Genialitu určuje jedině posluchač tím, že dílo jako geniální vnímá. Pokud je tak nevnímá, není dílo geniální. Je to jednoduché a složité současně. Latentní genialita se může, ale nemusí, projevit později. To "později" může představovat desítky let. Ovšem, předjímat to nelze. Ad trestání, to je zajímavá myšlenka, to mě nikdy nenapadlo. Já to spíš vnímám tak, že kapela tou špatnou muzikou trestá mne, bere mi drahocenný čas, energii, pozornost, krade ji jiným, lepším. A já to jen reflektuji, nic víc. S rozdělenými tábory jsem to v původním textu napsal hodně kostrbatě, byl to takový nešikovný bonmot. Tady bych dnes určitě provedl korekturu. Takže přijímám v plném rozsahu. 13:33:49 # Fanoušek a znalec. Myslím, že to mám zhruba rozděleno také na dva bloky, ale kategorie nazývám ustáleně jinými výrazy, navíc je mám posunuté. Říkám - konzument a posluchač. Narozdíl od tvé definice fanouška (seš na něj hodná) vidím u konzumenta daleko více pasivity, pokud za aktivitu nepovažuji, že zapne streamer, autorádio, nebo něco podobného. Je to osoba bez výrazného vývoje. Ale společně platí zásadní definiční parametr je líbí/nelíbí, tím je ustanoven. Zastavil se na prvním stupni poznání. Ano, je zacykleně zvykově nadšený, ale vůbec to nevnímám jako něco přínosného. To je konzument, spotřebitel, fanda. Většinou opravdu psát nebude, jen u svých oblíbených interpretů občas v diskuzi zplodí výkřiky typu - bomba, super, Harlej rulez. Jarda nebyl ani náhodou fanoušek, na něj tvůj popis vůbec nesedí (znali jsme se dobře), on byl vzácný typ člověka mezi opravdovým posluchačem a talentovaným publicistou. Nadšení není v tomto smyslu rozhodující. Je ale pravda, že v některých věcech měl intuitivně jasno a moc je nerozebíral. V tom já šťourám víc. Posluchači neříkám znalec, protože pod pojmem znalec si představím - muzikolog. Akademik. Profesionál. A tento druh tvora záměrně z této úvahy vynechávám, neb zasluhuje úplně samostatného pojednání. Ale i jinak můj posluchač nesplňuje některé parametry tvého znalce. Zejména ve ztrátě nadšení. Sebe za fanouška nepovažuji, zato za posluchače ano. Čím jsem starší, tím jsem nadšenější. Co je Jiří Černý? Protože nadšení neztratil do šestaosmdesáti. Až před rokem přestal ze zdravotních důvodů veřejně působit. Je proto fanoušek? Ani omylem. Ta ztráta nadšení mi tam fakt nesedí u nikoho. Amatér vs. profesionál - tady je shoda. Sice bych tolik negeneralizoval, ale vidím to podobně. 15:47:05 # I zde neskromně začnu od sebe - označuji se za posluchače amatéra, a nikterak mi to nepřipadá neumětelské. A kdykoli přiznám, že třeba z hlediska instrumentálních dovedností jsem naprostý neumětel. S ostatním naprostý souhlas. Obzvláště poslední odstavec je pozoruhodně vytříbený.

hejkal - 28.06.2023 19:44:26 #

Antony - tiež rád čítam tvoje texty, sú zaujímavé a obohacujúce. To mi pripomína... Whitesnake sa ti nechce nahodiť? :)

Antony - 28.06.2023 18:00:02 #

hejkal: Píšeš trefně, co se děje v hudební publicistice. Podpora prodejů jim nedovolí nezávisle hodnotit. Jejich recenze jsou nedůvěryhodné a tendenční. Není to často jen o byznysu, ale také o jakési servilní přihrbenosti před zavedenými jmény a nekritickém obdivu idolů. Vnímám to jako devalvaci hodnot a deformaci prostředí, kde se o muzice diskutuje. Mnohde jsou nežádoucí odlišné názory od obecně uznávaného pochvalného vzoru. Z takových diskuzáků se stávají jen stísněné portály bezuzdého vzývání zlatých telat. Osobní zuřivé vztahování a urážení se jen proto, že sis dovolil mít jiný názor je tam zcela běžné. O to víc jsem rád, že na Rockboardu je ovzduší zdravé. U tebe vím, že nemáš problém nemilosrdně odpálit, co se ti nelíbí, nehledě na status a zásluhy dotyčného interpreta. A také vnímám, že pro recenze vybíráš hlavně svoje TOPky, takže četnost 5* je vysvětlena. Stejně tak velmi oceňuji, že umíš dát svým favoritům 4* a 3*, i když se ti věc hodně líbí, ale chybí kousek nebo kus k dokonalosti. Právě toto jemné tónování dělá tvůj názor uvěřitelným a přínosným i pro ostatní. Kdybys všude cpal 5* jen proto že to není úplný propadák, jen z nezměrného obdivu k interpretovi, jen ze slepé oddanosti "musí to bejt dobrý, protože to udělal XY" (a to se děje opravdu často všude možně na webu), nebral bych to. Takhle mne skutečně obohacuješ a jsem za to rád.

Antony - 28.06.2023 17:28:26 #

chimp.charlie: Děkuji. Tvoje otázky se týkají samotného jádra věci. Tím je - uvědomit si váhu a důležitost vlastního názoru. Připustit, a to chce odvahu, že je to jediné měřítko vkusu. Všechno statní je jen statistické smetí. Konkrétně - měřítkem dokonalosti je suma všech nahrávek, které jsme měli možnost slyšet. V průběhu času přemýšlivý posluchač (to podtrhuji) nasbírá obrovský objem prožitků spojených s hudbou. Od určité etapy poznání je schopen tyto prožitky kvalitativně škálovat. Nezkušený posluchač má v tomhle omezení, nemá srovnání, nemá vývoj, neuzrál. Ale zdůrazňuji, od určité etapy by měl být schopen vytvořit konzistentní hodnotící škálu. Vlastně je donucen si tím udělat ve své hlavě pořádek. Pak si uvědomí, že skutečně nejsilnější hudební zážitky v něm vzbuzují jen vzácná díla. Že neexistuje jenom líbí a nelíbí, ale že jsou nezbytné i mezistupně. K vytvoření soukromé stupnice dojde intuitivně a je u každého určitě posunutá. Hvězdičkovací systém se ji snaží alespoň rámcově ujednotit napříč posluchačským spektrem. Nezkušený posluchač má zjednodušené stupňování. Buď se mu to líbí, dává 100%, nebo se mu to nelíbí a dá neurčitý odsuzující verdikt. Naopak využití celé hodnotící stupnice ukazuje na člověka schopného uvědomit si celý rozsah svých dojmů. Z hlediska objektivity. Asi by pomohlo uvědomit si, co dává dílu hodnotu. Samo o sobě ji nemá, je neutrální. Existuje, nic víc. Hodnotu věcem a dějům přiřazují až lidé, kteří je vnímají, používají, studují. Pro určení této hodnoty mohou použít různý přístup podle různých atributů. U uměleckých děl taktéž, můžeme je hodnotit podle prodejní ceny, podle historického významu, podle pořadí v hitparádách, atd. To jsou do značné míry objektivní parametry, a je to přesně to, co jsem nazval statistickým smetím. Individuální hodnotu dává dílu pouze osobní zážitek vnimatele. Ten je ryze subjektivní a smetí na něj nemá pražádný vliv. Lépe řečeno - nemá mít. Často si lidé to smetí dobrovolně implantují do hlav, ale to je sebemanipulace. Pro mne typický obraz nekompetentního hodnotitele. Takže, buď zahrnujeme do hodnocení objektivní veličiny (hraje tam známý muzikant, visí to ve slavné galerii, říkali to v televizi, atd., musí to být tedy dobré) a tím obelháváme své vlastní pocity, nebo si poctivě řekneme, že naším pocitem to začíná i končí, nehledě na cokoli ostatního. Opět to chce uvědomění, odvahu a disciplínu. Otázka: "Ty ses ještě nesetkal s uměleckým dílem, které se Ti nelíbilo, a přesto jsi nějak - možná mimosmyslově - cítil, že má něco do sebe, jen se s Tebou prostě míjí?" Odpověď: V kontextu výše uvedeného uvádím, že to se mi stalo naposledy někdy opravdu hodně dávno, před desítkami let. Tedy, když jsem byl ještě nezkušený, naivní a všude kolem nás panovala ideologie, která předurčovala, co se nám má a nemá líbit, koho máme a nemáme mít rádi. Takto deformované vědomí často člověka vede k tomu, že nekriticky věří různým pseudo autoritám. Mnozí se z toho do konce života nevymaní. Velice rychle jsem přišel na to, že jediným kritériem je můj osobní vkus, a když se mi něco nelíbí, je to v daný moment určující. I kdyby pro celý zbytek světa tento výtvor byl etalonem kvality. Nikdy jsem necítil, že se mi nelíbí něco, co je nějak "objektivně" dobré. Sousloví "objektivně dobré" v mém systému hodnocení postrádá význam. A zatím nikdo neobjevil systém, ve kterém by bylo funkční. V rámci jisté shovívavosti jsem pro taková díla, která většina oslavuje a já jim nemůžu přijít na chuť, vymyslel slovní spojení - nejsem jich hoden. Ale je to jen takový ironický eufemizmus. Nikdy se skutečně nedomnívám, ani mimosmyslově, že je to opravdu objektivně dobré. Tento rušivý element jsem zcela vyloučil. Moje obecná definice hodnotitelského přístupu charakterizuje vlastní algoritmus hodnocení: Líbí/nelíbí, jak moc, a proč Líbí/nelíbí - (první stupeň poznání) - to umí říct malé dítě i nezkušený posluchač, může jít o rychlou spontánní reakci. Je to bez dalšího nenáročné na čas, zkušenosti a zkoumání, zato zásadní a upřímné. Jak moc - (druhý stupeň poznání) - zde už musí jedinec být schopen rozlišovat míru vlastních emocí a to v rámci absolutního objemu nasbíraných prožitků, jak píšu výše. Musí dokázat vytvořit strukturovanou hodnotící škálu. Konzistentnost této hodnotící škály umožňuje aplikovat její výsledky pro různé účely. Má pak výpovědní hodnotu. Lze srovnávat, sledovat vývoj, vyhodnocovat okolnosti, uvědomovat si souvislosti, atd. Proč - (třetí stupeň poznání) - neobtížnější, neboť zde musíme dokázat srozumitelně sdělit a vysvětlit svůj postoj k dílu. Formulovat slova a věty (naše pocity kromě citoslovcí slova ani věty neobsahují, v tom je ta potíž), tedy konkrétně ve smysluplném a srozumitelném literárním útvaru sdělit druhé sobě něco, co jen abstraktně cítíme. Zde si opravdu s prostým "líbí/nelíbí a jak moc" nevystačíme. Velmi si vážím autorů, jejichž sdělení ve mne vytvoří představu o jejich vidění díla. A je celkem jedno, jestli jsou se mnou ve shodě nebo rozporu, podstatný je hlavně způsob vykreslení. Chci si vždy užít jiný způsob nazírání, abych se něco nového dozvěděl.

Judith - 28.06.2023 15:47:05 #

Ještě dodatek - místo amatér by jako protipól k profesionálovi byl vhodný spíš nadšenec, srdcař, amatér evokuje neumětela, což tady není na místě. A proč tak rozebírám ty typy lidí, mimo jiné - pro mě je prostě nesmysl stavět nějaké žebříčky a říkat, že tohle je dobré a tohle špatné, tohle je jedničkář a tamto trojkař. Každý je dobrý na něco, v něčem. Což jsou dvě různé věci. Člověk například může mít znalosti, ale pokud není encyklopedista založením, pokud je třeba spíš publicista, dlouhodobě v tom nebude spokojený. Encyklopedista je typ, kterého těší se v informacích probírat, zaplňovat mezery, a to ho naplňuje. Publicista potřebuje, aby to někdo četl. Podobnost s žijícími osobami je čistě náhodná :-) Stejně tak umělecké dílo, hudební album z mého pohledu bude vždycky dobré a přínosné pro někoho. Ani tu populární tvorbu bych se neodvážila úplně zahodit jako šunt, protože pro někoho může být naplňující, něco mu to dávat. Mně osobně to nestačí. Já od umění čekám schopnost něco v posluchači rozeznít a rozehrát nad úroveň primárních emocí. Tahle požitkářská nebo řekněme klidně pudová stránka v umění koexistuje s dalšími rovinami až po ty duševní či duchovní, speciálně v hudbě hraje roli i racionální řád, matematika. Pokaždé to člověka oslovuje trochu jiným způsobem, navzájem se tyhle vrstvy ovlivňují a v zážitku vlastně i propojují, což je pro mě na umění hodně cenné. Třeba když album, které se evidentně zabývá vnitřním světem (což signalizuje třeba obal nebo texty), plynule přechází mezi různými způsoby - hudebního - vyjádření, všechno si tam je navzájem blízko, to je pro mě kumšt a sdělení, které mi něco dává. Tím, jak je uspořádané a jak se ke mně obrací. Druhého bavit vůbec nemusí.

Judith - 28.06.2023 13:33:49 #

(pokračování) Fanoušek je člověk, který má hudbu rád, aktivně ji vyhledává a vybírá si. Má svůj vkus a do větší nebo menší míry ho reflektuje, tříbí. Rozlišuje na úrovni líbí / nelíbí. Pokud líbí, je to pro něj za plný počet. Argumenty vlastně nepotřebuje. Má svoje oblíbence, svou sbírku. Umí se nadchnout. Bude přirozeně psát (pokud bude psát) o tom, co se mu líbí - nevidí důvod zabývat se tím, co ho nebaví. Má ke svým oblíbencům citový vztah budovaný lety opakovaných poslechů, má v tom zážitky. Má něco, co znalec bohužel dost často dřív nebo později ztratí. Zpětně čím dál víc obdivuju toho Jaromíra Merhauta, kterého jsem potkávala na pobočce ve Zlíně, aniž bych tehdy věděla, kdo to je. On byl nadšený pořád, pořád byl po hudbě lačný. V jednom kuse něco poslouchal a kdykoli tam měl nějakého známého, obvykle vášnivě debatovali - on si vždycky musel stoupnout, protože u toho navíc velmi živě gestikuloval. Časem nasbíral hodně znalostí a byl založením systematik, měl rád ve věcech pořádek, i ve smyslu čisto, byl velice pečlivý, a taky potřeboval být obklopený hezkým a příjemným. Myslím, že byl hlavně fanoušek - s hodně velkou sbírkou a spoustou cestou nasbíraných znalostí, které uměl systematicky a se zápalem podat. Ale obecnější souvislosti jako třeba žánry ho myslím zajímaly hlavně historicky, neměl potřebu filozofovat nad podstatou uměleckého díla, estetického působení a podobně. S tím by nás poslal do háje, kdyby tu byl. Znalec touží obsáhnout celek, najít systém ne jako uspořádání toho, co se mu líbí, ale tak nějak obecně. Potřebuje hierarchizovat a tříbit, aby se v tom neutopil. Hledá drahokamy, sutinu odhazuje. V touze obsáhnout celek toho hodně vstřebává a hrozí mu, že ztratí vnímavost. Spousta znalců je prostě otupělá, přehlcená - vlastně si oddechnou, když můžou nějaké dílo odmávnout jako shit, protože to znamená, že se tím nemusí dál zabývat. Tohle říkám na základě mojí několikaleté zkušenosti s parfémovým světem, byli tam takoví. Pokud znalec přestane být požitkářem a fanouškem, stane se z něj nesnesitelný protiva. Bude se s fanoušky bytostně míjet. Znalci mají nadto mnohdy komplikované vztahy mezi sebou navzájem, což je umocněno specifikem malého českého rybníčku. Tohle znám od muže, který lepí historické modely - existuje celosvětová síť, asociace. Každá země má jeden národní klub. USA, Kanada, Austrálie, Anglie, Itálie etc. Česko má pobočky dvě. Těch lidí je u nás dohromady pět a půl, ale navzájem se nesnesou a každý chce být předseda. V tom, o čem je řeč, hraje roli ještě jedna dichotomie: amatér versus profesionál. Profesionalizace je velice ošidná věc, a platí to v psaní o hudbě stejně jako v hudbě samotné. Tady se nám dostávají ke slovu ty nahrávací společnosti, kalkul, reklama, manipulace, ohýbání reality, pošlapávání hodnot, ohýbání hřbetů. Je možné živit se tím, co má člověk rád, ale je to strašně těžké a málokdo to dá. V tomhle ohledu tisíckrát díky za možnost publikovat bez vydavatelského domu za zády - hudbu i psaní o ní. Jinak člověk musí dělat kompromisy.

Judith - 28.06.2023 12:28:03 #

Tak můj pohled. Před závorku chci vytknout, že to, na čem se zasekáváme, se tímhle asi moc nevyjasní, ale začínám mít pocit, že se navzájem slyšíme, což je dobrý krok a jsem za něj ráda, jelikož mi sotva dorostlo ožehnuté obočí a znovu by se mi do hovoru s plamenometem nechtělo :) Ještě stručně k tomu, co už jsem psala, je to mimo hlavní tok mojí úvahy: přeceňované dílo (typ král je nahý) je pro mě něco jiného než geniální věc, která mě osobně v tuhle chvíli nebere. Vnímám to jinak, zařadila bych tam jiné desky, rozlišuju to. A ty známky - máme to prostě postavené tak, že míň než výborné rovná se chyba a za chyby se trestá. Celý tenhle pochod je blbě, ale možná vysvětluje, proč lidi nevidí rádi, když dá jejich oblíbencům někdo za tři. Předložený text chápu ve vztahu k mediální placené (ve více významech slova) kritice a jako takovému mu rozumím. Tohle je průšvih. Ale jinak bych celé hřiště vykolíkovala trochu jinak a vidím na něm jiné potenciální problémy. Rozdělené tábory jsou v hudebním průmyslu, ne v hudbě. Hudba je něco, v čem odmalička vyrůstáme, co nás prorůstá, co děláme (myslím třeba zpívání). A samozřejmě existují vzorce, které oslovují, které se líbí. Je to dané tím, že máme jako lidské bytosti odmala kontakt s rytmy (tlukot srdce, dýchání, rytmus chůze a běhu, milování, spánek a bdění, denní, měsíční a roční cyklus... z toho se prostě nevytrhneš) a s melodiemi prostřednictvím hlasu, intonace. A některé ty rytmy, melodie, frekvence tempa, výšky nebo hloubky tónů jsou příjemné, libé, a některé ne. Konejšení od křiku rozezná kojenec. Něco tě uspí a něco vyburcuje, něco působí slastně... Existují chytlavé melodie, podmanivé rytmy, příjemně uklidňující nebo příjemně aktivující tempa. Je to hodně primární působení a zneužívat tyto zákonitosti v byznysu je křivárna. Hitmakeři tohle dělají. A prodávají. S touhle kvalitou hudby je spokojený konzument. Tuc tuc. Rozněžnělý hlas a dlouhý rovný tón, von tak krásně zpívá, ach! Ale pozor, i do dalších pater tahle kvalita hudby, pokud není vykalkulovaná, patří. Primární emoce, zdravá dravost, upřímná nasranost, roztoužení, různé odstíny radosti a bolesti... tohle jsou pro mě emoce v hudbě a proto nesouhlasím, když někdo říká, že hudba jsou čisté emoce nebo jenom emoce. Pro mě je víc, i když emoce v ní zahrnuté jsou. A dál bych rozlišila dvě věci: fanoušek a znalec. (pokračuju v novém příspěvku, ať mi to ještě někam nezmizí)

hejkal - 28.06.2023 07:26:44 #

Dodal by som pár postrehov. V prvom rade práve metalové zdroje fičia na tom, že všetko je novátorská genialita. Spark napríklad v tomto prekročil už dávno všetky príčetné medze. Je to tak, vydavatelia očakávajú podporu predajov. Mám osobnú skúsenosť s písaním recenzií z recenzných výtlačkov na komiksy, čaká sa oslava, nie realita. Buď si človek vyberá, ak sa dá, o čom písať, alebo to nechá tak. Súhlasím aj s tým, že tých najlepších diel je minimum, promile. Ale konkrétne u mňa je hodnotenie v horných hviezdičkách skreslené tým, že mám logicky v zbierke najmä tie. :) Ono aj promile z tých miliónov existujúcich albumov dáva tisíce najskvelejších diel. Samozrejme, hviezdičky majú nulovú informačnú hodnotu, to je téma na inú diskusiu. No a napísať, že sa mi niečo nepáči, to si berie množstvo fanúšikov osobne. Až zúrivo. Aj tento web vám dá odpoveď, ako ľudia nedokážu rozlíšiť seba od milovaného diela a nerešpektujú iný pohľad na vec. Keď som napríklad písal svoje dojmy na Mišíka, Prokopa, to bolo kriku... Tým chcem povedať, že nie je ľahké stáť si za svojim a bežne človek buď rezignuje alebo pre pokoj komunity mlží. Prvé chápem a sám som prestal naše diela hodnotiť, druhé tiež, ale je to chyba. Napokon, každý pohľad obohacuje, ak je férový. A taký by mal byť vždy.

Judith - 28.06.2023 00:29:38 #

Jinak situaci, kdy mě osobně deska nebere, ale slyším, že je výborná, znám - například Foxtrot. Tam prostě vím, že je to geniální hudba, ale prožitkově mi to ještě nedoteklo. V tom případě se hodnocení prozatím zdržuju, což profesionální publicista udělat dost dobře nemůže, a argumentace je pak dost ošemetná. Ale mám pocit, že tohle je trochu jiný případ než u hromady novinek.

« další předchozí »