Diskuze

« další předchozí »

Judith - 28.06.2023 00:17:49 #

Já se přidám k otázce - třeba odsud z recenzí mám dojem, že se situace "osobně to vidím jinak, ale v rámci objektivity hodnotím takto" objevuje spíš v tom gardu, že člověku se album líbí, ale uznává, že na nejvyšší známku to není, třeba ve srovnání s jinými alby skupiny. V textu je, jestli dobře rozumím, řeč o opaku, je to tak? Já hudební časopisy nečtu, tohle se fakt někde dělá? To by mi taky přišlo pokrytecké a daný recenzent by neměl mou důvěru. Jinak mám i výhrady, rozlišila bych to trochu jinak - zítra. Jen ještě postřeh k bodování: hodně se do toho promítá zkreslení, které vzniklo u školních známek. Osou klasifikačního hodnocení je stupeň 3, pravilo se v knihách (já mám původně pajdák). Trojka rovná se dobře - ale skoro nikdo ji jako dobrou známku nebere. Těžko říct, jak k tomu přesně došlo, ale takhle je to mezi lidmi zažité. Takže tři hvězdičky nebo padesát procent většina lidí vnímá jako špatné hodnocení, i když to vůbec špatné není, a časopisy na to možná reagují.

chimp.charlie - 27.06.2023 22:34:44 #

Antony: Brilantní úvaha. Jen dvě věci: píšeš, že opravdu dokonalých děl je jen minimum - souhlasím, ale co je podle Tebe měřítkem oné dokonalosti? A za druhé: Ty ses ještě nesetkal s uměleckým dílem, které se Ti nelíbilo, a přesto jsi nějak - možná mimosmyslově - cítil, že má něco do sebe, jen se s Tebou prostě míjí? V takové situaci se možná blížíme tomu, co by se dalo nazvat objektivitou.

Antony - 27.06.2023 22:13:06 #

ÚVAHA SUBJEKTIVNĚ OBJEKTIVNÍ - původně zveřejněno 20.07.2020 na nejmenovaném webu (dnes bych některé věci možná napsal jinak, ale nic podstatného) - V oblasti hudby existují dva poměrně jednostranné a rozdělené tábory. Jeden z nich muziku vaří a servíruje, ve druhém se přijímá, spotřebovává. Na této straně barikády se hudba také posuzuje, leckdy i odlišně, než to cítí její tvůrce. Diametrální rozdíl mezi posluchačem a interpretem vychází z podstaty jejich konání. Jedná se doslova o rozdíl dialektický. Jsou to dva zdánlivě propojené světy, ale spíše bych je přirovnal k paralelním vesmírům. Jsou tu však různé techniky, jak tyto dva vesmíry vzájemně propojit, a to ku spokojenosti obojích. Techniky regulérní, i ty méně kalé. Základní mechanizmus – mělo by se vám líbit to, co hrajeme – nefunguje. Není tu jediný objektivní důvod, aby tomu tak bylo. Touhu autorů/producentů/managementu/interpretů na straně jedné, a vkus posluchače na straně druhé, fakticky nespojuje nic. Výkřiky hudebních periodik plnících roli hlásné trouby marketingu nepočítám, zde se nejedná o spojení, ale o prosté ovlivňování až manipulaci. Konstatování – jim se to přece líbí, často hraničí s – je jim to jedno. Skutečný posluchač jednotlivé nahrávky a jejich propagační chvály nepřijímá bezvýhradně, má svoje individuální potřeby a představy. Předložené produkty podrobuje kritickému názoru a dochází k vlastním hodnotícím závěrům. Ty jsou často doslova v protikladu k všem těmto propagačním snahám. Právě zmíněná teorie má zásadní problém. Není to háček, je to hák jako na prase. Ten hák má jméno: skutečný posluchač. Tímto termínem označuji výhradně posluchače, kteří jsou schopni vytvořit si vlastní názor. Kteří jsou ochotni v rámci zkušeností a vývoje, dlouhodobě a konzistentně se nad svými pocity z hudby zamýšlet. Takových je pár procent, tudíž kormidlem hudebních trendů moc neotočí. Ale jako nositelé netriviálního názoru mohou přinést alternativní pohled na kulturu. Ten je nezbytný, jako sůl. Posluchač, který nerespektuje diktát všeobecného vkusu, má co říci. Jeho způsob vynesení verdiktu může nejenom někoho oslovit, ale současně tak dynamizuje tolik potřebnou pluralitu dojmů z uměleckého díla. Zpátky ke spojování vesmírů. Zjednodušeně řečeno, je tu skupina lidí, která nějakým způsobem a s nějakým záměrem vyplodila nahrávku. Co s ní? Prodat ji, jasně. Pak je tu masa lidí, kteří by o ni mohli mít zájem. Jak mohli? Budeme jim to servírovat tak, aby ten zájem mít museli. Povinnost poslouchat to jediné a pravé, protože in, cool, a trendy. Protože John, Fred, a ten Franta taky. Tisíce dalších v tom jedou, takže ty, ano právě ty, milý posluchači, musíš též. Kupuj a nepřemýšlej. Zní to divně až blbě? Možná, ale na většinu to zabere. Tím je ustanoven mainstream, ta líně tekoucí hmota bez barvy, chutě a vůně, co se na nás valí odevšad. Umělý průmyslový produkt, jehož hlavní smysl spočívá v objemu průtoku, nikoli v jeho vlastnostech. Je určen právě těm, co nejsou schopni, ani ochotni, použít vlastní hlavu a vytvořit si svůj individuální názor. Běžný spotřebitel, konzument. Je velice dobré uvědomit si, pro koho povídání o hudbě píšeme. Bude-li adresátem zmíněný konzument, na obsahu pramálo záleží, stačí pár očekávaných klišé. Zato psaní pro fanoušky úzce vymezených hudebních stylů je ošemetná věc. Zde je u čtenáře očekáván zájem, dají se předpokládat znalosti. Jde o složitý úkol, autor musí věci dobře ovládat, zamýšlet se nad vším, co píše. Někdy je zjevně pod tlakem zodpovědnosti a snaží se mít něco jako “správný názor”. Co to je, nikdo neví. Neexistuje něco jako objektivní (ve smyslu správné) hodnocení, ač o ně někteří urputně usilují. Na správnost hodnocení hudby neexistuje autorita. Proto je úplně zbytečné se na nějakou ohlížet. Pokud pisatel používá frázi “myslím si tohle, ale v rámci objektivity hodnotím jinak” u mě skončil. Jeho názor je bezcenný, jeho hodnocení je defektní. Objektivizace je nežádoucí plevel a nemá v recenzi co dělat. Je úplně jedno, jestli se být objektivní snaží z pseudoušlechtilých důvodů, jako jsou dávné zásluhy interpreta, jeho historický přínos, velikost jeho jména, nebo obecná uctívanost, či respekt k jeho práci. Jde o úhybné zastírací manévry, jak sobě a čtenáři nepřiznat nemilosrdnou pravdu. Nelíbí se mi nějaká novinka? Tak to napíšu, není nic jednoduššího. Neříci, že tato deska je špatná, jen proto, že na to nemám dost odvahy a poctivosti, je na úrovni prachsprostého protekcionizmu. Je dost často tristní, jak taková protekční alba jsou předkládána jako “neuvěřitelně geniální” právě recenzenty bez odvahy a pevně daného žebříčku hodnot. Mimochodem, právě tato dvě slova (neuvěřitelný, geniální) jsou znakem pisatelské bezradnosti, protože lacině a bezdůvodně vyzdvihují na vrchol libovolnou břečku. Jak je vidím použité v jedné větě, směju se. Přitom skutečně neuvěřitelně geniálních děl na světě existuje sotva pár desítek, a ne každá druhá deska, jak by se mohlo zdát. Osobní odvahu prohlásit, že album stojí za prd, protože se mu nelíbí, nemá zdaleka každý. Přitom je to jediný možný relevantní postoj, jediné kritérium. Jakékoli konstatování musí stát na individuálních pocitech, zkušenostech, jasně a pravdivě vyjádřených myšlenkách. Jen tím je sdělena pocitová skutečnost člověkem posuzujícího hudební materiál. Všechny ostatní informace jsou nedůležitá omáčka. Snaha o jakousi alibistickou objektivizaci vlastních úvah je pouhé rozmlžování a rozostřování. Zmate i jinak třeba brilantní úsudek a výsledkem je zbabělý a nedůvěryhodný blábol. Jak věřit někomu, kdo nevěří ani sám sobě, a musí vlastní hodnocení hudby otupit? Tím dává najevo, jak jsou jeho vlastní názory chatrné. Snaha zalíbit se je vlastní autorům a interpretům, tam je to vcelku pochopitelné. Ovšem servilní hrbení se u recenzenta, to je ubohé a trapné asi jako šišlání na mimino. S chutí si přečtu názor na dílo, který se liší od mého. Pokud je napsán někým, kdo to tak opravdu cítí a dokáže srozumitelně argumentovat. Když není názorově amorfní, neblábolí, nemlží, jasně sdělí své líbí/nelíbí a proč, nemám s tím problém. Naopak, rád nahlédnu z jiného úhlu. Místo toho často čtu recenze, kde se dozvím, co všechno je špatně, ale protože “milášek”, tak 100%. Většina názorů v hudebních časopisech, i těch virtuálních, jsou skryté píár. Proto se hemží nadhodnocenými známkami. Z různých důvodů podsouvají, co se nám má líbit. Skutečně osobního je tam málo, na to jsou příliš opatrné. Chodím si číst na různé rockové a metalové stránky, které zjevně žijí z reklam a peněz od sponzorů. Když se dívám na hodnocení novinek, ocitám se náhle ve světě a době, kdy vycházejí jen samá “neuvěřitelně geniální” díla. I ta nejhorší dostanou 60-70%, průměr se motá kolem 85%. Zavzpomínám na staré Metal Hammery, kde se to hodnoceními hluboko pod 50% jen hemžilo. Evoluce je mocná, uplynulo necelých 40 let a žijeme zřejmě v ráji, který špatné výtvory nezná.. Ach, jaká nádhera… Tak se do nich pustím, a zjišťuji, že jedno z deseti se dá poslechnout déle jak minutu, tedy minuty dvě. Jeden šit, vedle druhého. Tam vzadu, to je výjimka, sedí dva šiti na jedné židli. Neuvěřitelné? Snad. Geniální? Ó nikoli. Dále je na internetu k vidění poměrně četná skupina recenzentů, kteří svoje slovotoky tvoří čistě za účelem sice nezištného, ale o to jásavějšího vychvalování svých oblíbenců. Cokoli je absolutní bomba, a nikdy jinak, protože dílo “neuvěřitelně geniálního” interpreta je nezpochybnitelné. Svůj subjektivní zápal povýšili na objektivní pravdu, jejíž respektování nesmlouvavě vyžadují od všech ostatních. Pohanět novinku jejich hudebního miláčka? Zločin. Nevím, která kategorie “objektivizantů” je horší, jestli ti za prachy, nebo ti, co plamenně hájí jedinou správnou víru. Ale větší obavu mám z těch druhých, neboť potírají jakýkoli jiný názor, včetně jeho nositele. Z principu budou vždy existovat hudební díla slabá, podprůměrná i průměrná. Dokonce tvrdím, že těchto je naprostá většina, tak 95%. Nadprůměrných až skvělých je sotva pár procent. To je přirozené a logické uspořádání věcí ve všech oblastech lidského konání. A kolik je těch opravdu dokonalých? Jestli několik kousků do roka, tak jsem velký optimista. Špička je převelice úzká. Jinak by to nebyla špička. Nemůže být tupá jako stolová hora, ani jako recenzenti, kteří sází jednu pětku za druhou..

Judith - 27.06.2023 21:15:07 #

chimp.charlie: Hele nedělej. Už ses tady proláknul, že čteš. Za chvíli budeš analyzovat subjektovo-objektové vztahy, ani nemrkneš, a venku ti bude rezivět ruchadlo nebo jiná opravdická práce. Nikdy nevíš, kdy to na tebe přijde :-)

chimp.charlie - 27.06.2023 20:20:08 #

Vy dva asi nemáte co na práci :) Samozřejmě nic ve zlém, moc dobře se to čte. Osobně to vnímám tak trochu jako konfrontaci (ve smyslu porovnávání, nikoli konfliktu) mužského a ženského nahlížení světa, tedy i umění.

Antony - 27.06.2023 18:41:16 #

Proto jsem napsal svůj předpodotek. Že neporozumění může být jen zdánlivé a jde spíše o zamýšlení, zkoumání a vyjasňování. Člověk - most, neznám, ale tohle vyjádření se mi líbí v jeho trefnosti. Návrat k tématu "Hranice hudby". Se SWANS jsem já tu svoji překročil. Jsou až za.

Judith - 27.06.2023 18:27:27 #

Je taky možné, že jsem ten poslední příspěvek odeslala, zatímco jsi psal. Nějaký tvůj souvislejší text bych uvítala - mám dojem, že touto cestou jsou šance na porozumění vyšší než u dílčích vysvětlení. Kolem dneska vidíme spoustu příběhů, kdy se lidi úplně vzdálili jakékoli možnosti se navzájem pochopit a asi by mi přišlo hloupé zahazovat příležitost, která je, zvlášť když mě zajímá i samotné téma. A myslím, že jsou to opravdu zamotané věci, na kterých už si lámaly hlavu jiné formáty. Člověk je úzký, nebezpečný most mezi přírodou a duchem, napsala kterási autorita, a občas se to houpe fest, dodávám já.

Antony - 27.06.2023 13:16:12 #

Stroj času existuje? Dal bych ruku do vohňa za to, že příspěvek 09:39:19 tady včera nebyl, když jsem svůj odeslal 09:48:51. Nebo jsem si jej prostě nevšimnul, což je pravděpodobnější. Trochu jej glosnu, aspoň jako mentálně jazykové cvičení. Předpodotknu, že je nutné správně vnímat mechaniku příčinné závislosti polemických ping-pongů. Především v nerovnoměrnosti souhlasím/nesouhlasím. K věcem, s nimiž souhlasíme, se většinou vyjadřujeme krátce až vůbec. Co k nim taky psát? Vystačí prosté přitakání a víc nepotřebujeme. Obsáhleji reagujeme na výroky, v nichž vidíme rozpor a odchylku od našeho vidění. Potřebujeme napsat upřesnění, protinázor a zdůvodnění, což je obsáhlejší. Takže, i když se vyhrazujeme třeba jen ke 2% výroku, zabere naše vyhrazující se reakce klidně 95% rozsahu odpovědi. Bylo by však velkým omylem se na základě toho domnívat, že nesouhlasíme s 95% názoru. Mít takový dojem zásadní neshody je velkou chybou. Doporučuji tento paradox mít na paměti, dovolí nám lépe přijímat to, co ten druhý píše, či říká. Na subjektivní vs objektivní jsem před časem napsal ne úplně krátkou úvahu, jestli ji najdu, nahodím. Podstatné je, že zcela se zbavit subjektivity i tam, kde bychom chtěli a kde by to bylo žádoucí, prakticky nelze. Chceme-li to zohlednit, a už tato samotná snaha je znamením určité osvícenosti, můžeme se dostat do osidel protimluvů. Neboť ušlechtilý úmysl se kříží se uvědoměním méně ušlechtilé skutečnosti. Opět se v takovou chvíli ukáže, nakolik je člověk vůči sobě upřímný. Jen máloco je ryze objektivní, jen málokdo si to umí uvědomit a přiznat. Stojí to jisté sebezapření. Proto mi v tomhle smyslu přijde úplně příznačná pasáž "...tohle je důležité - subjektivní, osobní a prožitkový přístup neznamená, že budeme mluvit spíš o sobě než o díle.", abys tvrzení v následujících větách dokonale popřela. Ale nedivím se tomu. Zde si dovolím ocitovat sám sebe z vlastního profilu "1. Recenze je vždy subjektivní. Něco jako objektivní recenze neexistuje. 2. Recenze je z 95% o pisateli. A zbytek o muzice. Je třeba si ho najít." Tohle není kdovíjaké moudro, se kterým se chci vytahovat. Jde o prostou sebereflexi, nic víc, nic míň. Vymanit se z toho, považuji za nemožné. Buď budeme psát objektivně, výsledkem však nebude recenze, nebo napíšeme recenzi, ta bude ovšem nevyhnutelně subjektivní, tedy o nás. Jiná možnost v této věci neexistuje. Jediné, co lze ještě najít, je nekorektní a manipulativní útvar, tedy čistě subjektivní úvaha opentlená přídomkem - objektivní. S touto selfzabedněností se lze setkat ne úplně výjimečně a je to setkání vždy tristní. Subjektivita není sprosté slovo, či negativní vlastnost, abychom ji museli neustále korigovat, skrývat, zpochybňovat. Téměř všechno, co ve svých odstavcích píšeš, je o subjektivitě, ať se ji snažíš bůhvíproč nahrazovat eufemismy a oklikami větných vazeb. Bezúspěšně.. :) Právě v možnosti zachování subjektivity tkví osobní identita, volný myšlenkový prostor, svoboda ducha. Za předpokladu zachování úrovně mravních hodnot, ovšem. Stále tu cítím to směšování úrovní, jak jsem psal minule. Např. "část mozku, která toto umí sepsat - a ne "jen" žít - ve vztahu k hudbě používat nechci". Pak nezbývá než se zeptat, která část mozku to tedy sepisuje? Nějaká od hudby zcela oddělená? Je pak vůbec kompetentní o hudbě vůbec psát? Naštěstí se jsem si jistý, že ta nežádoucí část mozku to stejně píše, ať chceš nebo ne. Akorát je to jiná úroveň poznání. Převádí pocity ze zážitků na konkrétní slova. Pojmy. Zase jsme u nich. Bez převedení pocitů do pojmů neexistuje sdělení. Napíšeš-li úvahu o hudbě, použilas. Jinak to nejde. Nejde to ani bez toho, že si vytrénujeme kritický algoritmus, který nám vytvoří filtr. I to je potřebné a sebezáchovné. Pokud přestáváš mít z knížek radost, hledal bych příčinu jinde. Možná ucpaný filtr.. Na závěr. Tento web má přesně tolik jednotlivých osobností, kolik těchto osobností potřebuje. Tedy jednu od každého. Nelze nikoho zdvojit ani negovat. Právě v oněch individuálních odlišnostech a subjektivních originálnostech je potenciál. Každý po svém, je to tak jednoduché.

Antony - 26.06.2023 09:48:51 #

Ovšem. Zhruba tak nějak to je. Ale pořád není nutno klást podmínku, bavit se o tématu primitivně. To je zbytečná degradace hodnot právě toho každodenně žitého světa. Dále, vzdálení se od tématu nevidím. Většina sofistikovanějších témat ke konverzaci (k nimž "hranice hudby" patří) si vyžaduje určení pojmového aparátu. Obzvláště, když se záhy ukáže (a již ukázalo), že jsou v pojmech rozpory. Jak tedy můžeme předkládat své vlastní subjektivní střípky, když nevíme, jestli je jejich odlišnost dána jiným kulturním vkusem a jinou zkušeností, nebo prostě jen tím, že pod pojmem "zima" si představíme "chleba s máslem". To je asi nejvíce primitivní příměr, co jsem schopen vymyslet. Ad tvoje obhajoba subjektivity. Hezké, ale proč teď a tady? Jde o jednu z věcí kde, domnívám se, nejsme v rozporu. Jak mnohdy a mnohde píšu, a vidím, že je třeba neustále právě toto opakovat, subjektivita je jediný možný způsob náhledu na estetiku umění. Jakákoli snaha o objektivitu zavání ideologií a zkreslováním skutečnosti. K subjektivitě není třeba se vymezovat, naopak je důležité ji přijmout. Ano, zde použitý termín "intersubjektivita" je cestou ke konverzaci. Hledání něčeho jako "porozumění" považuji taktéž za zavádějící, pokud si pod tím slovem představíme přizpůsobování vlastních hodnot. Porozumění začíná a končí přiznáním obecného práva na subjektivitu. Zdánlivě jednoduchá věc, ale jak je zhusta vidno, obtížně splnitelná. Přitom, pardon, ale musím to připomenout, právě argumentace Mukařovským a spol. do toho zavedla onu tebou kritizovanou akademickou snahu o objektivitu. A ještě jednou zopakuji, zájem na ujednocení pojmů, jako funkčního nástroje ke komunikaci, není snahou o nivelizaci zážitků ze skutečnosti (na to je jazyk dost tvárný a bohatý), nýbrž o možnost spolu vůbec smysluplně hovořit.

Judith - 26.06.2023 09:39:19 #

Ještě to trochu rozvedu, protože tohle je důležité - subjektivní, osobní a prožitkový přístup neznamená, že budeme mluvit spíš o sobě než o díle. Částečně ano, resp. někdy to tak je, ale celkově jde spíš o úhel pohledu a způsob kontaktu se světem (přirozený svět si klidně spáruj s Patočkou, napohled analogický pojem přirozený jazyk záměrně nepoužívám, tam došlo k významovému posunu), který vychází z našich lidských daností, místo aby se od nich snažil abstrahovat. Píše se o tom jako o vtělené (embodied) mysli nebo zkušenosti a humanitní vědy (část humanitních vědců, někteří se v touze po objektivitě inspirují třeba ve formální logice, kvantitativních přístupech aj.) už pěkných pár let usilují o zacelení průrvy, která vznikla z touhy dělat "skutečnou vědu" po vzoru přírodovědců. Nehledě na to, že napříč dvacátým stoletím existuje řada vědeckých osobností, které si tuto celistvost nikdy nenechaly vymluvit, třeba Paul Ricoeur nebo Milan Jankovič. Celé toto uvažování předpokládá, že jsou věci, které máme jako lidé společné, a že o nich můžeme mluvit. X zde rozšířená představa "hudba jsou čisté emoce" (ne docela, je toho víc, co se na naší zkušenosti se světem a uměním podílí a co je v principu společné) a "emoce má každý jiné" (ne zas tak moc, nefanděme si příliš). Tolik na doplnění kontextu, ale za mě stále platí (a opravdu jsem si to potřebovala uvědomit, když jsme tady po sobě začali házet diplomkami), že část mozku, která toto umí sepsat - a ne "jen" žít - ve vztahu k hudbě používat nechci. Udělala jsem to s literaturou a výsledkem je, že už pomalu neumím mít z knížek radost. Možná tenhle softwarový zásek překonám a možná to spolu nakonec ani nesouvisí, ale jeví se mi to jako nejpravděpodobnější scénář. A mrzí mě to, že prostě v tuhle chvíli nejsem správný intelektuální a oduševnělý protějšek. Nechci touhle cestou jít, možná proto, že v tom nejsem nakonec zas tak dobrá, to si klidně přiznám. Prakticky vzato se radši ujmu role, která zatím není obsazená (a v které se zároveň budu cítit dobře), ve vztahu k celku mi to připadá užitečnější. Jednoho Antonyho už tenhle web prostě má, toho absolutně nejlepšího.

« další předchozí »