Diskuze

« další předchozí »

Judith - 01.11.2022 12:32:34 #

Já jsem to tady sledovala chvilku cca kolem roku 2008, jinak předpokládám a umím si představit klasický vývoj diskusního fóra včetně typů lidí a vůbec životní cyklus zájmové skupiny, zažila jsem to jinde. Specifičnost domácího prostředí má pro mě výpovědní hodnotu, já jsem prostě vyrostla tady. A třeba způsob dostávání se k hudbě a jak to člověka ovlivnilo, to na zahraničním webu nikdo nepochopí. Hlavní věc pro mě je, že neumím o svém prožívání něčeho subjektivního a názorech na to psát v angličtině, to jsem si vyzkoušela u parfémů a strašně trpím, že prostě neumím vyjádřit to, co cítím - ono je to kolikrát těžké vystihnout i česky. Vnímám jako otevřené, jestli to tady má budoucnost, u jazyka se říká, že ho musí aktivně užívat 150 tisíc lidí, aby přežil (jako živý, plnohodnotný a vyvíjející se útvar), jak je to se zájmovou komunitou, to netuším. Ale v tuhle chvíli jsem za to tady ráda, protože v okolí nebo jiných mých partách prostě tuhle hudbu nikdo nezná. Klidně se citově navážu a když nebude zbytí, i si ten čumák nabiju, vždyť to je život :-)

hejkal - 01.11.2022 12:14:35 #

Tak tu u nás... Na to by som sa citovo neviazal. Pár desiatok diskutujúcich, nulová výpovedná hodnota. Navyše, v priebehu času tu boli všakovaké mikrobunky ľudí, ktorí si svoje životné traumy vybíjali na tomto fóre. Zahraničné weby s AOR nemajú problem. :)

Judith - 01.11.2022 11:17:01 #

Pak jsem zatím na neutrální užití neměla moc štěstí. Narazila jsem na významový odstín, který pojmenování v řeči dostává, už kdysi dávno, teď se mi to připomnělo, když jsem pročítala nějaké recenze alb Asia tady u nás - tam to v podstatě bylo (nejednou) použito jako ukončení diskuse - "prosím vás, o tom se vůbec nemá cenu bavit nebo v tom něco hledat, vždyť je to AOR". Trochu jsem pak hledala a našla článek na webu ČT k projektu Bigbít, kde je to zkrátka celé psané z logiky "neučesané je dobré, upravené je nudné" (což z hlediska vymezení tématu projektu a jeho cílové skupiny smysl má, jen to prostě není neutrální). >> odkaz V tuhle chvíli mi na tom připadala zajímavá ta motivace pojmenování, jako by dospělý člověk nemohl mít rád jakýkoli rock. Je to opravdu hodně spojené s dobou vzniku a dneska už spíš jen nálepka.

Pegas - 31.10.2022 21:24:11 #

AOR samo o sobě nijak hanlivé není, prostě označení určitého stylu, Ale ta hudba má často dost blízko k popu, nebývají to žádné tvrďárny ap. , takže třeba z úst zarytého metalisty to může vyznít jako něco méněcenného. To je stajné jako třeba pop, také to neznamená obecně nic špatného.

hejkal - 31.10.2022 07:05:15 #

Súhlasím, názvy štýlov nevyjadrujú vlastnosť z prídavného mena (aj skladba Soldier of fortune je HARD rock). Je to základné vodítko, ale tiež fundament, ktorý možno identifikovať. A AOR nie je hanlivé pomenovanie, skôr som sa stretol s tým, že veľmi výstižne pomenúva istú odnož populárnej hudby, ktorej sa niektorí poslucháči (i ja sa k nim radím) radi vyhnú.

Judith - 30.10.2022 18:58:41 #

To mi připomíná, jak mě svého času překvapilo, když jsem se dozvěděla, že AOR je vlastně hanlivé označení. Jednak jsem nepochopila, co by na dospělosti mělo být tak zavrženíhodného, a taky si říkám, že asi měli malou fantazii, když si neuměli představit, že každý rock budou jednou poslouchat různé věkové kategorie.

Antony - 30.10.2022 09:35:53 #

Nad tím, jestli je prog opravdu dostatečně progresivní, bych se ani nepozastavoval. Mnoho stylových názvů je nutno vnímat jako zavedené pojmenování, nikoli jako popis vlastnosti. Samotná vlastnost měla podíl na vzniku názvu a postupně mohla ustoupit do pozadí. New wave bude vždycky "new", i když bude chodit o berlích. Karel Mladý se taky po šedesátce nepřejmenuje na Karla Starého. Vůbec se mi občas zdá, že řazení interpretů do konkrétního stylu se přeceňuje. Přitom jde jen o vedlejší pomůcku. Žádný styl nemá jasně stanovenou hranici, mixování žánrů je běžné. Jde jen o orientační zařazení, k tomu by mělo škatulkování sloužit hlavně. Názvy stylu mají za úkol přiblížit neznámou muziku hledajícímu posluchači. Podle naznačeného stylu může být nasměřován k objevování. Škatulkování by mělo mít jedinou roli - přiblížit slovně styl interpreta. Nemá hodnotící aspekt, ani absolutní význam, je pro obecnou představu. Je to jako popis člověka, aniž bys měl k dispozici jeho fotografii, nebo popis jeho charakteru, aniž bys jej znal.

Judith - 28.10.2022 01:17:09 #

Tento projekt definitivně zkoumá hranice, nejen hudební. The Caretaker: Everywhere at the End of Time (2016-2019) Šest studiových alb (celkem šest a půl hodiny dlouhých) zobrazuje postupnou degradaci paměti a vědomí v průběhu Alzheimerovy choroby. Autorem je Leyland Kirby, který při komponování využil mimo jiné samplovanou taneční hudbu (z období kolem poloviny 20. století). Zpočátku melodická a harmonická hudba se postupně rozpadá - nejdrásavější je čtvrtá fáze, která odpovídá stadiu nemoci, kdy si člověk ještě uvědomuje, kdo je - a vše končí minutou ticha. Poslouchala jsem jen úryvky a musím říct, že jsem nenašla žádný, který bych si vůbec neuměla představit jako součást hudebního díla v užším slova smyslu, ale jako celek je to mimo veškerou mou představivost. Celé dílo s vizuálním doprovodem na YouTube >> odkaz Přehledná informace o díle (s názvy tracků) na Bandcampu >> odkaz Obsáhlý popis projektu na Wiki >> odkaz Na Wikipedii mě zaujal poznatek francouzského neuropsychologa, že hudební paměť ve skutečnosti vyhasíná až jako poslední. Kouzlem nechtěného je fakt, že dílo doznalo mimořádné popularity a masového rozšíření díky posluchačské výzvě na TikToku, což je síť podporující u svých uživatelů zcela specifickou formu ničení pozornosti a paměti.

Judith - 19.10.2022 23:59:18 #

Prog jako styl už dnes vůbec nemusí být progresivní, to je fakt. Stejně mi ale přijde, že tou složitostí a "nepravidelností" je na vnímání jiný, vyžaduje jinou pozornost. Jakmile se u hudby nedá prakticky dělat nic dalšího, něco se děje, řekla bych. Někdy to ale může být vlastně jenom ekvivalent signálních barev v reklamním letáku, taková vějička. Nebo míhání obrazů ve videoklipu, nešvar rychlých střihů, aby byli lidi nalepení na obrazovku jenom proto, že se to hýbe. Vlastně jde o takové bičování pozornosti přemírou podnětů a nakonec to může být kontraproduktivní. Ale opravdu za zlé mám kapelám (včetně DT) jenom dvě věci: používání zvuků typu sirény, výstřely, křik, pláč - to nemá co dělat s estetikou, na tohle reaguje každý, kdo není psychopat, přijde mi to nefér a laciné, a potom taktéž laciné používání symbolů a prefabrikovaných celků, kdy se bez práce s něčím svezou, místo aby tvořili (to je jádro mojí averze k Illumination Theory z eponymního DT alba 2013). Jakmile je to autorská složitější struktura, člověka to může chytit nebo nemusí, ale pokud ho to chytí, tak ho ta komplexnost vlastně svým způsobem vede a zároveň chrání. Protože věci mají svou sílu a působí.

Pegas - 18.10.2022 16:54:46 #

Sakryš, tady toho přibylo, tak moje reakce hsrnu do delšího příspěvku postupně: Poslední Dream Theater mám doma, ale baví mě to asi tak stejně jako předchozí deska, nebo ta předtím… Určitě tomu dám ještě šanci, ale nějak mě to nechytlo, aby mě to hned lákalo k zopakování. Četl jsem hodně reakcí na desku, kde fanoušci psali o tom, jak má skvělý zvuk, no já nevím, neslyším tam takový rozdíl, kromě toho fanoušci chválí i uřvaný slitý zvuk na koncertech, kde jsem byl a jenom mi z toho hučelo v uších a převažující hlasité pasáže tím byly zabité a neidentifikovatelné, pouze ten, kdo to má naposlouchané a zná nazpaměť, se v tom může nějak orientovat, protože si to domyslí a hraje mu to v hlavě a ne z repráků. A neznám žádnou kapelu, která by o nových deskách neříkala, jak jsou skvělé, jak si s tím vyhráli, jak mají skvělý zvuk, jak jsou progresivní… a kde nic tu nic. Ale v mém případě je i problém v tom, že mě jejich novější tvorba tolik neoslovuje, takže ani sebelepší mix by to asi tolik nevylepšil. Obrazy jsou sice něco jiného než huba a v tomto oboru vůbec nejsem znalý, ale máš pravdu, že originál je něco jiného než obrázek na počítači, fotka. Především u těch větších. Je to i u obálek desek a nemusím mít před sebou zrovna originál, abych si uvědomil ten rozdíl. Mám rád třeba Rogera Deana a i když asi nikdy neuvidím originál (na výstavu v Praze, která měla být někdy před dvaceti lety, bohužel nedošlo), stačí vidět fotky z výstav, kde ty originály ani nejsou zabrané přímo, aby člověk pochopil, že by to chtěl vidět na vlastní oči. Další můj oblíbený je H.R.Giger, jehož díla jsem mohl v originálech vidět kdysi na výstavě v Praze a byl to zážitek, nejen že jsem to viděl v jiném měřítku, tedy si mohl všímat i jiných detailů než u reprodukcí v knížce nebo na obrazovce, ale i ten pocit, že vidím skutečný originál to umocnil. I u celkem bezvýznamných autorů je ale rozdíl vidět reálnou malbu, kde jsou vidět tahy štětcem, plastické nerovnosti vrstviček barev apod. Živá hudba je samozřejmě zcela odlišný vjem, bohužel až příliš často zmršený špatným nazvučením, ať už vinou nevhodně zvoleného prostoru nebo prací zvukaře. Opravdu nadšený jsem byl ze dvou koncertů v brněnském Sono Centru (pokaždé Neal Morse), který je na to asi skutečně dělaný. A další skvělé byli ve Fóru Karlín Joe Satriani a Steven Wilson (ale třeba Toto už tam zvukově tak skvělí nebyli). K těm It Bites to neberu jako urážku, ono to v podstatě sedí, ale jinak si stačí ty desky víc poslechnout a kouknout na živáky a je jasné, že to hrají lidé a zatraceně dobří muzikanti. Hodně směšní mi připadají třeba Yes na 9012Live, na pohled otřesné, ale muzika výtečná, i přes to velké ovlivnění tehdejším módním zvukem (odpůrce osmdesátkového zvuku ale stejně asi nenadchne). Prog/art rock už dávno není tím, čím se tváří. Ono to lze chápat ve více významech a tak to často mate. Záleží v souvislosti s jakou dobou se to použije. Beru to spíše jako označení pro styl, podobně jako hardrock, heavy metal…, který má svoje charakteristické rysy, než že by to nutně muselo být něco posouvající hranice, novátorské… Když o nějaké kapele napíšu, že hraje progmetal, asi většina pochopí, co očekávat, že to bude trochu složitější, hodně změn, hodně sól, klávesy, ale vůbec to neznamená, že to bude progresivní

« další předchozí »