Diskuze

« další předchozí »

Judith - 17.10.2022 12:12:24 #

Moje pointa v tom dlouhatánském příspěvku vlastně byla, že člověk to pozná na sobě, když se potká s uměním - protože on se cítí jinak, vnímá, že to po něm chce něco víc, nějaký jiný druh otevření se. Takže posouvání, rozpouštění vnitřních hranic, ano. Myslím, že to tady každý dobře zná. Pro úplnost, rozhodně nechci tvrdit, že třeba "obyčejný" hard rock není umění, ale prog je zkrátka ještě něco trochu jiného.

Antony - 17.10.2022 07:06:48 #

No, nepomůže. Ani to není záměrem prvního plánu. Primárně jde v těchto úvahách zejména o sebepoznání. To podtrhuji. Můžeme si klidu myslet, že kdovíjak zkoumáme muziku, ale ve skutečnosti bádáme nad sebou, nad vlastními emocionálními reakcemi na umění. Tento užitečný mentální tréning vede v důsledku, zdůrazňuji, až druhotně a v dlouhodobém účinku, k jistému souznění s tím, co vnímáme. Poznat sebe sama je dobré východisko k relevantnímu posouzení věcí kolem i v nás, k vytříbení vkusu, k zaostření intuice. Touto metodou lze posouvat účinně hranice, neboť nejvíce bariér máme v sobě. Důležitá věc - největší překážkou v posouvání hranic jsou ideologie. Libovolné ideologie, je vcelku jedno, zda náboženské, politické, enviromentální. Jimi si stavíme kolem sebe zeď, v tomto omezeném prostoru pak máme několik model a zlatých telat, a místo poznání ducha všehomíra vůkol zkoumáme, jestli někdo tu zeď nepřelézá, a jestli se všichni idolům klaní dostatečně hluboko. Takový člověk si hranice definuje jednoznačně, pevně a s jistotou. Je to však v oblasti vnímání umění i v oblasti jeho duchovního rozvoje kontraproduktivní. Hudba má mít přesně opačnou roli, její hranice jsou výzvou, kam a kudy svobodně dál. Spojování ideologie a umění do angažovaných děl vede ve výsledku v naprosté většině ke zmrzačeným kočkopsům, kteří se motají v kruhu a jejich hranicí je vlastní klec ve freakshow..

Judith - 17.10.2022 00:23:24 #

I kdybychom ten popis procesu vnímání trefili, nijak nám to ve vlastním vnímání nepomůže, to je pravda (a je to vlastně útěcha). Stejně teď budu dumat, co je teda to umění.

Antony - 16.10.2022 22:34:24 #

Podobných úvah jsem prodělal mnoho, perpetuálně se k nim vracím a považuji je za velmi užitečné. Vlastně moje poslechové krédo zní - poslouchat-vnímat-přemýšlet. Že zážitek z umění obchází rozumová centra bylo různými studiemi prokázáno (nechce se mi hledat zdroj, ale četl jsem je), a tak nám toho o moc víc než emoce nezbývá. I když se z toho snažíme úvahami vyvléci, kroužíme kolem toho synonymickými výrazy a vazbami jako "hudba je nepojmová", "zážitek", "pocity", "dojmy".. A tím si dokazujeme, že ač se snažíme myšlenkami tlačit sebevíc, stejně se k oněm pocitům zase vrátíme. Na nich to stojí a padá. Tímto hloubáním jsem si prošel (a nepochybně ještě projdu) vskutku mnohokrát a nevidím na tom nic divného, nelogického, nebo snad nesprávného. Naopak, má tomu tak být. Vše vyplývá ze samotné definice umění. Pokud si správně uvědomíme, co umění je, máme na spoustu otázek odpovězeno. A můžeme se pak v klidu zabývat osobním účinkem konkrétních pocitů z konkrétní hudby, což je smyslem. Obtížně se o tom akorát komunikuje, neboť se jedná o zcela individuální, nepřenosný a obtížně sdělitelný soubor psychobiologických procesů. Hlavně v této oblasti neexistují ani dobrá nebo špatná řešení, ani jednoznačné odpovědi, ani setrvalý stav. Je třeba to přijmout jako klad. Právě tohle člověka odlišuje od zbytku přírody.

Judith - 16.10.2022 20:38:20 #

K té estetice: já se vždycky trochu kroutím, když čtu, že hudba je plně záležitostí emocí. Hudba je nepojmová, to určitě (ještě víc to platí pro tanec - moderní výrazový tanec je fantastický zážitek, třeba Kyliánovy nebo Zuskovy choreografie, Pavel Šmok samozřejmě, atd.). Ale ať už chápeme emoce v užším slova smyslu (základní emoce, ty jsou jasné: smutek, strach, hněv, radost, hnus a údiv - to jsou evolučně dané mechanismy přežití) nebo šířeji jako pocity (ty jsou složitější, víc kulturně determinované, třeba důvěra, frustrace, bezmoc, těšení se na něco, asi i štěstí), nesouhlasila bych, pokud by to někdo myslel tak, že cílem umění je vyvolat emoce. To nevystihuje jeho specifičnost, tedy estetický účinek. I když emoce a pocity k prožívání hudby určitě patří, nepotřebujeme nutně umění, abychom měli kupříkladu radost, takže podstata umění je v něčem jiném. Souhlasím, že hudba je plně o emocích, pokud se emocemi / pocity myslí dojmy, tedy prožitek toho, jak na nás něco působí. Estetika je širší kategorie, jde tady o krásu, a v prožitku krásy je kromě emocí přítomná spirituální složka (třeba posvátná bázeň, pocit - dojem, že se člověk dotýká něčeho, co ho přesahuje, ohromuje, stav vytržení...) a taky složka poznávací - umění nám (jinak než věda, která je ryze pojmová, a jinak než běžná praktická zkušenost) říká něco o světě a o nás samotných. Estetický zážitek je velmi komplexní a celostní i v tom smyslu, že je v něm člověk celý, protože prostě musí (musí dát k dispozici všechny své zdroje, o které si dílo řekne, aby se estetický účinek dostavil), a je to možná právě tento prožitek celosti a zároveň jakéhosi sebezapomění, co lidé v umění hledají. Prog a art vnímám jako rockovou a metalovou hudbu, která tyto umělecké ambice má, proto se o tom tady vůbec bavíme, že jo. Jak estetický zážitek konkrétně v hudbě vzniká, tady jsem v koncích, moje zázemí je literární věda a tam je to celé odvozené od toho, jak vůbec dekódujeme jazykové vyjádření, hudební sémiotiku jsem nikdy nestudovala. Předpokládám, že stejné bude asi to, že se význam a smysl utváří na základě širších interferencí - to zní hrozně, ale v podstatě jde o to, že si člověk po nějaké době všimne, že "je to celé nějaké"... třeba melancholické, a ten celkový dojem melancholie je složený z různých střípků napříč výrazovými rovinami (melodie, tempo, odmlky, tón hlasu, i ten text). Estetické vnímání se člověku zapíná, když to běžné nestačí, aby dílo, předložené jako celek, dávalo smysl - předpoklad, že smysl dávat bude, když tomu dám, co to potřebuje, je taková základní společenská smlouva v umění, uvažuju o tom někdy jako o presumpci smyslu: dokud mě dílo nepřesvědčí, že je to blbost, věřím a doufám. K navození estetického typu pozornosti slouží i způsob předložení díla, název, obálka, edice - u moderního výtvarného umění může název být prakticky jediným klíčem k pochopení. Pokud to tam je, je to (mělo by to být) důležité. Když mají skladby názvy, ne jen čísla, má to nějaký význam. Když má hudba text, má to svůj význam. Booklet je důležitý, nejen jako věcná informace, atd. Tohle všechno určitě není nezbytně nutné vědět pro potěšení z umění, ale jako lidé máme holt i ten rozum a někdy se to člověku tak stane, že mu nedá pokoj. Osobně nemám ráda, když nerozumím tomu, co se ve mně děje, takže proto mě tyhle věci zajímají. A myslím, že můžou být užitečné i pro vzájemnou komunikaci, je to citlivá věc, když se jednomu nelíbí něco, co druhému jo, a je fajn vědět, že je to všechno prostě složité.

Judith - 16.10.2022 19:39:52 #

Pegas: Až teď mi došlo, že jsem ty It Bites asi pohanila... nebyl to záměr, promiň :) Antony: To je fakt s tím reprodukováním... Hudba - živá hudba - je komplexnější vjem než jen sluchový (estetika je podle mě zase trochu jinak komplexní, vyložím zvlášť) a prostor k ní patří: není normální, aby všechny nástroje zněly ze stejného místa, pokud to není mrňavé mono rádio pár metrů od ucha, kde to celé slyšíme jakoby z dálky. K živé hudbě patří i fyzická přítomnost druhých lidí, to taky není zanedbatelný faktor - asi jsme se už všichni dost přesvědčili, že komunikace na dálku není úplně ono. A patří tam i tělesné vnímání vibrací, to u reprodukce funguje taky, ale asi ne úplně stejně. Vzpomněla jsem si na knížku Antropologie smyslů, kde se mimo jiné psalo o tom, jak je chuť jako smysl silně spojená nejen s čichem (stačí mít ucpaný nos a i když člověk neztratil chuť, není to ono; levné ovocné sirupy nebo jogurty chutnají často skoro stejně a představu jahod nebo malin dodávají barvou a aromatem, mozek si tam konkrétní ovoce dosadí), ale taky s hmatem! Je důležitá textura jídla, jestli je křupavé, krémové, a taky jestli je ledové nebo horké. Pokrm sestávající z hladkého mixu o tělesné teplotě bude vnímaný zcela jinak (a rozhodně hůře) než "stejný" pokrm náležitě upravený. Celkem přiléhavá metafora pro hudební mix...

Antony - 14.10.2022 23:44:15 #

Je třeba také pamatovat na to, že dnešní hudba není pouze "hudba". Její plný název zní "reprodukovaná hudba". Tu nereprodukovanou slyšíme tak vzácně, že tvoří zanedbatelné procento našich zážitků. Z toho vyplývá, že způsob reprodukce (počínaje záznamem) je stejně zásadní jako hudba samotná. Estetika hudby je komplexní problematika.

Judith - 14.10.2022 23:06:01 #

Ve výtvarném umění se teď hodně řeší, že vidět reprodukci obrazu na mobilu nebo i tištěnou opravdu není totéž jako vidět originál, že jde o velikost plátna, fyzický prostor mezi ním a divákem, pocit konfrontace s masou a plochou díla... Je to důležité. Dobrá hudba umí prostor vytvořit, zaplnit, má svou architekturu, strukturu, plasticitu, náladu, osvětlení - a k tomu prostě nesmí znít jako dětská hračka ve vedlejším pokoji. Milan Kundera (dneska na něj myslím) má v Nesmrtelnosti taky postavu profesora Avenaria, který chodí po pařížských ulicích a propichuje pneumatiky autům, která kazí pohled na katedrály. Estetika je smrtelně vážná věc.

Antony - 14.10.2022 22:33:20 #

Ano, je tomu tak, co se týče zvuku. Zvuk k hudbě a nahrávce neoddělitelně patří. Zvuk je nositelem hudby. Zvuk je u muziky součástí tvůrčího procesu. Proto na jeho kvalitě sakra záleží. Ovšem k tomuto uvědomění dospěje jen část posluchačů. Existuje i dost takových, jimž je zvuk ukradený. Jenže, špatný zvuk = nepřístupná, destruovaná a neposlouchatelná hudba, tedy též špatná. A jasně, že nebudu poslouchat špatnou hudbu. To by nebylo normální. I když jde leckdy o slavná jména, na tom vůbec nezáleží. Neposlouchám hudbu kvůli pověsti interpreta, ale kvůli jeho dílu. Když je výsledek špatný, nemilosrdně to zaznamenám, a daný výtvor škrtám. Nenormální je poslouchat špatnou hudbu a ještě tvrdit, že to nevadí. O zvuku pravidelně píše spousta recenzentů, a to již mnoho desetiletí. Pochopitelně začalo být nutno o zvuku psát tím více, čím více se začal stávat fatálním problémem. Kdyby byl v pořádku, nikdo jej neřeší. Kdyby byli všichni hlušci, taky jej nikdo neřeší. Jsou tu však naštěstí posluchači, kterým záleží na tom, jak kvalitně je jim umožněno jejich milovanou hudbu poslouchat. Jelikož špatný zvuk dokáže hudbu slyšitelně zničit (a jak by ne, když je s ní neoddělitelně spjat), je třeba mu věnovat patřičnou pozornost. Není každý zájemce o hudbu jen povrchní konzument, aby mu na zvuku nezáleželo. Naštěstí. Dneska je způsobů i důvodů jak zničit zvuk daleko více, než dříve. Nahrávka se namixuje tak, aby hrála z mobilu, akorát z čehokoli ostatního je neposlouchatelná. Vlastně cca 90% nahrávek, které ze svého poslechu vyřazuji, jsou diskvalifikovány pro mne zcela nepřijatelnou produkcí. V tomhle jsem militantně zavilý.. :)

Judith - 14.10.2022 17:15:10 #

Chvilku mi trvalo rozklíčovat, co je to ABWH, jasně. It Bites neznám, pouštím si namátkově něco (Once Around the World) a jo, ty bicí úplně vidím, Televizní klub mladých, osmihran a bubeník s neonovou čelenkou... Porcupine Tree jsou úplně neskuteční, dala jsem si In Absentia včera poprvé do sluchátek (od jisté doby nové věci vždycky nejdřív proženu vzduchem, nedám si do ucha neznámé album) a úplně mě to sejmulo, Lips of Ashes, jak to kua udělali? Ale prostě všechno, všechno. Ti Dream Theater, poslední album jsi zkoušel? Tam si s mixem opravdu vyhráli, zaměřili se právě na to, aby se nástroje střídaly. Je to teda pořád hodně věcí najednou, ale zkus třeba Sleeping Giant do sluchátek, uvidíš. Od minulé desky mají nového zvukového inženýra (jako asistenta ho měli už dřív, zná je dobře a myslím, že je to i vynikající diplomat) a hodně se zaměřili na autentický zvuk nástrojů, četla jsem článek v časopisu Modern Drummer (sedm stránek o tom, jak nahrávali bicí) a vysvětlovali tam, že si dali opravdu hodně záležet na mikrofonech, jen pro bass drum jich třeba měli pět (přesněji čtyři přímo pro tenhle buben plus ten, který snímal bicí jako celek), právě aby zvuk co nejmíň následně upravovali. U ostatních nástrojů to bylo předpokládám podobné. Je to pořád hodně intenzivní, já mám u DT vždycky dojem, jako by mě někdo chytnul pod krkem, smýknul ke zdi a zařval mi do ucha "a teď mě dobře poslouchej", zapínám přehrávač ručně bez dálkového ovládání a jak mám hlavu mezi repráky, začátek Aliena mě vždycky úplně praští, ale je tam opravdu spousta mikrobublin, není to jednolitá masa. Ale ten pocit, že mě nahrávka zve, abych já šla blíž, ten u nich teda opravdu nemám.

« další předchozí »