Diskuze

« další předchozí »

Judith - 28.06.2023 13:33:49 #

(pokračování) Fanoušek je člověk, který má hudbu rád, aktivně ji vyhledává a vybírá si. Má svůj vkus a do větší nebo menší míry ho reflektuje, tříbí. Rozlišuje na úrovni líbí / nelíbí. Pokud líbí, je to pro něj za plný počet. Argumenty vlastně nepotřebuje. Má svoje oblíbence, svou sbírku. Umí se nadchnout. Bude přirozeně psát (pokud bude psát) o tom, co se mu líbí - nevidí důvod zabývat se tím, co ho nebaví. Má ke svým oblíbencům citový vztah budovaný lety opakovaných poslechů, má v tom zážitky. Má něco, co znalec bohužel dost často dřív nebo později ztratí. Zpětně čím dál víc obdivuju toho Jaromíra Merhauta, kterého jsem potkávala na pobočce ve Zlíně, aniž bych tehdy věděla, kdo to je. On byl nadšený pořád, pořád byl po hudbě lačný. V jednom kuse něco poslouchal a kdykoli tam měl nějakého známého, obvykle vášnivě debatovali - on si vždycky musel stoupnout, protože u toho navíc velmi živě gestikuloval. Časem nasbíral hodně znalostí a byl založením systematik, měl rád ve věcech pořádek, i ve smyslu čisto, byl velice pečlivý, a taky potřeboval být obklopený hezkým a příjemným. Myslím, že byl hlavně fanoušek - s hodně velkou sbírkou a spoustou cestou nasbíraných znalostí, které uměl systematicky a se zápalem podat. Ale obecnější souvislosti jako třeba žánry ho myslím zajímaly hlavně historicky, neměl potřebu filozofovat nad podstatou uměleckého díla, estetického působení a podobně. S tím by nás poslal do háje, kdyby tu byl. Znalec touží obsáhnout celek, najít systém ne jako uspořádání toho, co se mu líbí, ale tak nějak obecně. Potřebuje hierarchizovat a tříbit, aby se v tom neutopil. Hledá drahokamy, sutinu odhazuje. V touze obsáhnout celek toho hodně vstřebává a hrozí mu, že ztratí vnímavost. Spousta znalců je prostě otupělá, přehlcená - vlastně si oddechnou, když můžou nějaké dílo odmávnout jako shit, protože to znamená, že se tím nemusí dál zabývat. Tohle říkám na základě mojí několikaleté zkušenosti s parfémovým světem, byli tam takoví. Pokud znalec přestane být požitkářem a fanouškem, stane se z něj nesnesitelný protiva. Bude se s fanoušky bytostně míjet. Znalci mají nadto mnohdy komplikované vztahy mezi sebou navzájem, což je umocněno specifikem malého českého rybníčku. Tohle znám od muže, který lepí historické modely - existuje celosvětová síť, asociace. Každá země má jeden národní klub. USA, Kanada, Austrálie, Anglie, Itálie etc. Česko má pobočky dvě. Těch lidí je u nás dohromady pět a půl, ale navzájem se nesnesou a každý chce být předseda. V tom, o čem je řeč, hraje roli ještě jedna dichotomie: amatér versus profesionál. Profesionalizace je velice ošidná věc, a platí to v psaní o hudbě stejně jako v hudbě samotné. Tady se nám dostávají ke slovu ty nahrávací společnosti, kalkul, reklama, manipulace, ohýbání reality, pošlapávání hodnot, ohýbání hřbetů. Je možné živit se tím, co má člověk rád, ale je to strašně těžké a málokdo to dá. V tomhle ohledu tisíckrát díky za možnost publikovat bez vydavatelského domu za zády - hudbu i psaní o ní. Jinak člověk musí dělat kompromisy.

Judith - 28.06.2023 12:28:03 #

Tak můj pohled. Před závorku chci vytknout, že to, na čem se zasekáváme, se tímhle asi moc nevyjasní, ale začínám mít pocit, že se navzájem slyšíme, což je dobrý krok a jsem za něj ráda, jelikož mi sotva dorostlo ožehnuté obočí a znovu by se mi do hovoru s plamenometem nechtělo :) Ještě stručně k tomu, co už jsem psala, je to mimo hlavní tok mojí úvahy: přeceňované dílo (typ král je nahý) je pro mě něco jiného než geniální věc, která mě osobně v tuhle chvíli nebere. Vnímám to jinak, zařadila bych tam jiné desky, rozlišuju to. A ty známky - máme to prostě postavené tak, že míň než výborné rovná se chyba a za chyby se trestá. Celý tenhle pochod je blbě, ale možná vysvětluje, proč lidi nevidí rádi, když dá jejich oblíbencům někdo za tři. Předložený text chápu ve vztahu k mediální placené (ve více významech slova) kritice a jako takovému mu rozumím. Tohle je průšvih. Ale jinak bych celé hřiště vykolíkovala trochu jinak a vidím na něm jiné potenciální problémy. Rozdělené tábory jsou v hudebním průmyslu, ne v hudbě. Hudba je něco, v čem odmalička vyrůstáme, co nás prorůstá, co děláme (myslím třeba zpívání). A samozřejmě existují vzorce, které oslovují, které se líbí. Je to dané tím, že máme jako lidské bytosti odmala kontakt s rytmy (tlukot srdce, dýchání, rytmus chůze a běhu, milování, spánek a bdění, denní, měsíční a roční cyklus... z toho se prostě nevytrhneš) a s melodiemi prostřednictvím hlasu, intonace. A některé ty rytmy, melodie, frekvence tempa, výšky nebo hloubky tónů jsou příjemné, libé, a některé ne. Konejšení od křiku rozezná kojenec. Něco tě uspí a něco vyburcuje, něco působí slastně... Existují chytlavé melodie, podmanivé rytmy, příjemně uklidňující nebo příjemně aktivující tempa. Je to hodně primární působení a zneužívat tyto zákonitosti v byznysu je křivárna. Hitmakeři tohle dělají. A prodávají. S touhle kvalitou hudby je spokojený konzument. Tuc tuc. Rozněžnělý hlas a dlouhý rovný tón, von tak krásně zpívá, ach! Ale pozor, i do dalších pater tahle kvalita hudby, pokud není vykalkulovaná, patří. Primární emoce, zdravá dravost, upřímná nasranost, roztoužení, různé odstíny radosti a bolesti... tohle jsou pro mě emoce v hudbě a proto nesouhlasím, když někdo říká, že hudba jsou čisté emoce nebo jenom emoce. Pro mě je víc, i když emoce v ní zahrnuté jsou. A dál bych rozlišila dvě věci: fanoušek a znalec. (pokračuju v novém příspěvku, ať mi to ještě někam nezmizí)

hejkal - 28.06.2023 07:26:44 #

Dodal by som pár postrehov. V prvom rade práve metalové zdroje fičia na tom, že všetko je novátorská genialita. Spark napríklad v tomto prekročil už dávno všetky príčetné medze. Je to tak, vydavatelia očakávajú podporu predajov. Mám osobnú skúsenosť s písaním recenzií z recenzných výtlačkov na komiksy, čaká sa oslava, nie realita. Buď si človek vyberá, ak sa dá, o čom písať, alebo to nechá tak. Súhlasím aj s tým, že tých najlepších diel je minimum, promile. Ale konkrétne u mňa je hodnotenie v horných hviezdičkách skreslené tým, že mám logicky v zbierke najmä tie. :) Ono aj promile z tých miliónov existujúcich albumov dáva tisíce najskvelejších diel. Samozrejme, hviezdičky majú nulovú informačnú hodnotu, to je téma na inú diskusiu. No a napísať, že sa mi niečo nepáči, to si berie množstvo fanúšikov osobne. Až zúrivo. Aj tento web vám dá odpoveď, ako ľudia nedokážu rozlíšiť seba od milovaného diela a nerešpektujú iný pohľad na vec. Keď som napríklad písal svoje dojmy na Mišíka, Prokopa, to bolo kriku... Tým chcem povedať, že nie je ľahké stáť si za svojim a bežne človek buď rezignuje alebo pre pokoj komunity mlží. Prvé chápem a sám som prestal naše diela hodnotiť, druhé tiež, ale je to chyba. Napokon, každý pohľad obohacuje, ak je férový. A taký by mal byť vždy.

Judith - 28.06.2023 00:29:38 #

Jinak situaci, kdy mě osobně deska nebere, ale slyším, že je výborná, znám - například Foxtrot. Tam prostě vím, že je to geniální hudba, ale prožitkově mi to ještě nedoteklo. V tom případě se hodnocení prozatím zdržuju, což profesionální publicista udělat dost dobře nemůže, a argumentace je pak dost ošemetná. Ale mám pocit, že tohle je trochu jiný případ než u hromady novinek.

Judith - 28.06.2023 00:17:49 #

Já se přidám k otázce - třeba odsud z recenzí mám dojem, že se situace "osobně to vidím jinak, ale v rámci objektivity hodnotím takto" objevuje spíš v tom gardu, že člověku se album líbí, ale uznává, že na nejvyšší známku to není, třeba ve srovnání s jinými alby skupiny. V textu je, jestli dobře rozumím, řeč o opaku, je to tak? Já hudební časopisy nečtu, tohle se fakt někde dělá? To by mi taky přišlo pokrytecké a daný recenzent by neměl mou důvěru. Jinak mám i výhrady, rozlišila bych to trochu jinak - zítra. Jen ještě postřeh k bodování: hodně se do toho promítá zkreslení, které vzniklo u školních známek. Osou klasifikačního hodnocení je stupeň 3, pravilo se v knihách (já mám původně pajdák). Trojka rovná se dobře - ale skoro nikdo ji jako dobrou známku nebere. Těžko říct, jak k tomu přesně došlo, ale takhle je to mezi lidmi zažité. Takže tři hvězdičky nebo padesát procent většina lidí vnímá jako špatné hodnocení, i když to vůbec špatné není, a časopisy na to možná reagují.

chimp.charlie - 27.06.2023 22:34:44 #

Antony: Brilantní úvaha. Jen dvě věci: píšeš, že opravdu dokonalých děl je jen minimum - souhlasím, ale co je podle Tebe měřítkem oné dokonalosti? A za druhé: Ty ses ještě nesetkal s uměleckým dílem, které se Ti nelíbilo, a přesto jsi nějak - možná mimosmyslově - cítil, že má něco do sebe, jen se s Tebou prostě míjí? V takové situaci se možná blížíme tomu, co by se dalo nazvat objektivitou.

Antony - 27.06.2023 22:13:06 #

ÚVAHA SUBJEKTIVNĚ OBJEKTIVNÍ - původně zveřejněno 20.07.2020 na nejmenovaném webu (dnes bych některé věci možná napsal jinak, ale nic podstatného) - V oblasti hudby existují dva poměrně jednostranné a rozdělené tábory. Jeden z nich muziku vaří a servíruje, ve druhém se přijímá, spotřebovává. Na této straně barikády se hudba také posuzuje, leckdy i odlišně, než to cítí její tvůrce. Diametrální rozdíl mezi posluchačem a interpretem vychází z podstaty jejich konání. Jedná se doslova o rozdíl dialektický. Jsou to dva zdánlivě propojené světy, ale spíše bych je přirovnal k paralelním vesmírům. Jsou tu však různé techniky, jak tyto dva vesmíry vzájemně propojit, a to ku spokojenosti obojích. Techniky regulérní, i ty méně kalé. Základní mechanizmus – mělo by se vám líbit to, co hrajeme – nefunguje. Není tu jediný objektivní důvod, aby tomu tak bylo. Touhu autorů/producentů/managementu/interpretů na straně jedné, a vkus posluchače na straně druhé, fakticky nespojuje nic. Výkřiky hudebních periodik plnících roli hlásné trouby marketingu nepočítám, zde se nejedná o spojení, ale o prosté ovlivňování až manipulaci. Konstatování – jim se to přece líbí, často hraničí s – je jim to jedno. Skutečný posluchač jednotlivé nahrávky a jejich propagační chvály nepřijímá bezvýhradně, má svoje individuální potřeby a představy. Předložené produkty podrobuje kritickému názoru a dochází k vlastním hodnotícím závěrům. Ty jsou často doslova v protikladu k všem těmto propagačním snahám. Právě zmíněná teorie má zásadní problém. Není to háček, je to hák jako na prase. Ten hák má jméno: skutečný posluchač. Tímto termínem označuji výhradně posluchače, kteří jsou schopni vytvořit si vlastní názor. Kteří jsou ochotni v rámci zkušeností a vývoje, dlouhodobě a konzistentně se nad svými pocity z hudby zamýšlet. Takových je pár procent, tudíž kormidlem hudebních trendů moc neotočí. Ale jako nositelé netriviálního názoru mohou přinést alternativní pohled na kulturu. Ten je nezbytný, jako sůl. Posluchač, který nerespektuje diktát všeobecného vkusu, má co říci. Jeho způsob vynesení verdiktu může nejenom někoho oslovit, ale současně tak dynamizuje tolik potřebnou pluralitu dojmů z uměleckého díla. Zpátky ke spojování vesmírů. Zjednodušeně řečeno, je tu skupina lidí, která nějakým způsobem a s nějakým záměrem vyplodila nahrávku. Co s ní? Prodat ji, jasně. Pak je tu masa lidí, kteří by o ni mohli mít zájem. Jak mohli? Budeme jim to servírovat tak, aby ten zájem mít museli. Povinnost poslouchat to jediné a pravé, protože in, cool, a trendy. Protože John, Fred, a ten Franta taky. Tisíce dalších v tom jedou, takže ty, ano právě ty, milý posluchači, musíš též. Kupuj a nepřemýšlej. Zní to divně až blbě? Možná, ale na většinu to zabere. Tím je ustanoven mainstream, ta líně tekoucí hmota bez barvy, chutě a vůně, co se na nás valí odevšad. Umělý průmyslový produkt, jehož hlavní smysl spočívá v objemu průtoku, nikoli v jeho vlastnostech. Je určen právě těm, co nejsou schopni, ani ochotni, použít vlastní hlavu a vytvořit si svůj individuální názor. Běžný spotřebitel, konzument. Je velice dobré uvědomit si, pro koho povídání o hudbě píšeme. Bude-li adresátem zmíněný konzument, na obsahu pramálo záleží, stačí pár očekávaných klišé. Zato psaní pro fanoušky úzce vymezených hudebních stylů je ošemetná věc. Zde je u čtenáře očekáván zájem, dají se předpokládat znalosti. Jde o složitý úkol, autor musí věci dobře ovládat, zamýšlet se nad vším, co píše. Někdy je zjevně pod tlakem zodpovědnosti a snaží se mít něco jako “správný názor”. Co to je, nikdo neví. Neexistuje něco jako objektivní (ve smyslu správné) hodnocení, ač o ně někteří urputně usilují. Na správnost hodnocení hudby neexistuje autorita. Proto je úplně zbytečné se na nějakou ohlížet. Pokud pisatel používá frázi “myslím si tohle, ale v rámci objektivity hodnotím jinak” u mě skončil. Jeho názor je bezcenný, jeho hodnocení je defektní. Objektivizace je nežádoucí plevel a nemá v recenzi co dělat. Je úplně jedno, jestli se být objektivní snaží z pseudoušlechtilých důvodů, jako jsou dávné zásluhy interpreta, jeho historický přínos, velikost jeho jména, nebo obecná uctívanost, či respekt k jeho práci. Jde o úhybné zastírací manévry, jak sobě a čtenáři nepřiznat nemilosrdnou pravdu. Nelíbí se mi nějaká novinka? Tak to napíšu, není nic jednoduššího. Neříci, že tato deska je špatná, jen proto, že na to nemám dost odvahy a poctivosti, je na úrovni prachsprostého protekcionizmu. Je dost často tristní, jak taková protekční alba jsou předkládána jako “neuvěřitelně geniální” právě recenzenty bez odvahy a pevně daného žebříčku hodnot. Mimochodem, právě tato dvě slova (neuvěřitelný, geniální) jsou znakem pisatelské bezradnosti, protože lacině a bezdůvodně vyzdvihují na vrchol libovolnou břečku. Jak je vidím použité v jedné větě, směju se. Přitom skutečně neuvěřitelně geniálních děl na světě existuje sotva pár desítek, a ne každá druhá deska, jak by se mohlo zdát. Osobní odvahu prohlásit, že album stojí za prd, protože se mu nelíbí, nemá zdaleka každý. Přitom je to jediný možný relevantní postoj, jediné kritérium. Jakékoli konstatování musí stát na individuálních pocitech, zkušenostech, jasně a pravdivě vyjádřených myšlenkách. Jen tím je sdělena pocitová skutečnost člověkem posuzujícího hudební materiál. Všechny ostatní informace jsou nedůležitá omáčka. Snaha o jakousi alibistickou objektivizaci vlastních úvah je pouhé rozmlžování a rozostřování. Zmate i jinak třeba brilantní úsudek a výsledkem je zbabělý a nedůvěryhodný blábol. Jak věřit někomu, kdo nevěří ani sám sobě, a musí vlastní hodnocení hudby otupit? Tím dává najevo, jak jsou jeho vlastní názory chatrné. Snaha zalíbit se je vlastní autorům a interpretům, tam je to vcelku pochopitelné. Ovšem servilní hrbení se u recenzenta, to je ubohé a trapné asi jako šišlání na mimino. S chutí si přečtu názor na dílo, který se liší od mého. Pokud je napsán někým, kdo to tak opravdu cítí a dokáže srozumitelně argumentovat. Když není názorově amorfní, neblábolí, nemlží, jasně sdělí své líbí/nelíbí a proč, nemám s tím problém. Naopak, rád nahlédnu z jiného úhlu. Místo toho často čtu recenze, kde se dozvím, co všechno je špatně, ale protože “milášek”, tak 100%. Většina názorů v hudebních časopisech, i těch virtuálních, jsou skryté píár. Proto se hemží nadhodnocenými známkami. Z různých důvodů podsouvají, co se nám má líbit. Skutečně osobního je tam málo, na to jsou příliš opatrné. Chodím si číst na různé rockové a metalové stránky, které zjevně žijí z reklam a peněz od sponzorů. Když se dívám na hodnocení novinek, ocitám se náhle ve světě a době, kdy vycházejí jen samá “neuvěřitelně geniální” díla. I ta nejhorší dostanou 60-70%, průměr se motá kolem 85%. Zavzpomínám na staré Metal Hammery, kde se to hodnoceními hluboko pod 50% jen hemžilo. Evoluce je mocná, uplynulo necelých 40 let a žijeme zřejmě v ráji, který špatné výtvory nezná.. Ach, jaká nádhera… Tak se do nich pustím, a zjišťuji, že jedno z deseti se dá poslechnout déle jak minutu, tedy minuty dvě. Jeden šit, vedle druhého. Tam vzadu, to je výjimka, sedí dva šiti na jedné židli. Neuvěřitelné? Snad. Geniální? Ó nikoli. Dále je na internetu k vidění poměrně četná skupina recenzentů, kteří svoje slovotoky tvoří čistě za účelem sice nezištného, ale o to jásavějšího vychvalování svých oblíbenců. Cokoli je absolutní bomba, a nikdy jinak, protože dílo “neuvěřitelně geniálního” interpreta je nezpochybnitelné. Svůj subjektivní zápal povýšili na objektivní pravdu, jejíž respektování nesmlouvavě vyžadují od všech ostatních. Pohanět novinku jejich hudebního miláčka? Zločin. Nevím, která kategorie “objektivizantů” je horší, jestli ti za prachy, nebo ti, co plamenně hájí jedinou správnou víru. Ale větší obavu mám z těch druhých, neboť potírají jakýkoli jiný názor, včetně jeho nositele. Z principu budou vždy existovat hudební díla slabá, podprůměrná i průměrná. Dokonce tvrdím, že těchto je naprostá většina, tak 95%. Nadprůměrných až skvělých je sotva pár procent. To je přirozené a logické uspořádání věcí ve všech oblastech lidského konání. A kolik je těch opravdu dokonalých? Jestli několik kousků do roka, tak jsem velký optimista. Špička je převelice úzká. Jinak by to nebyla špička. Nemůže být tupá jako stolová hora, ani jako recenzenti, kteří sází jednu pětku za druhou..

Judith - 27.06.2023 21:15:07 #

chimp.charlie: Hele nedělej. Už ses tady proláknul, že čteš. Za chvíli budeš analyzovat subjektovo-objektové vztahy, ani nemrkneš, a venku ti bude rezivět ruchadlo nebo jiná opravdická práce. Nikdy nevíš, kdy to na tebe přijde :-)

chimp.charlie - 27.06.2023 20:20:08 #

Vy dva asi nemáte co na práci :) Samozřejmě nic ve zlém, moc dobře se to čte. Osobně to vnímám tak trochu jako konfrontaci (ve smyslu porovnávání, nikoli konfliktu) mužského a ženského nahlížení světa, tedy i umění.

Antony - 27.06.2023 18:41:16 #

Proto jsem napsal svůj předpodotek. Že neporozumění může být jen zdánlivé a jde spíše o zamýšlení, zkoumání a vyjasňování. Člověk - most, neznám, ale tohle vyjádření se mi líbí v jeho trefnosti. Návrat k tématu "Hranice hudby". Se SWANS jsem já tu svoji překročil. Jsou až za.

« další předchozí »