Diskuze

« další předchozí »

Pegas - 14.10.2022 14:11:06 #

Jasně, že zvuk je také důležitý. Proto mě dovede zvukově povedená nahrávka přitáhnout i k něčemu, co běžně neposlouchám, i když to bude třeba rádiový popík. Z mnoha rockových nahrávek osmdesátých let čiší chlad, ale to mi nebrání užít si to, někdy mi i ta přímočarost a "jednoduchost" vyhovuje. Nejsem muzikant, ale domnívám se, že ono udržet jednotvárný rytmus také nebude úplně snadné. Mnohdy se to nezdá, ale i v těch přímočarých skladbách se dá mnohdy najít spoustu zajímavého, i v té rytmice, pokud je hraná živě a neobstará ji syntezátor. Nejde to zavrhnou na první poslech, mnohdy to lepší vyleze ven při sledování koncertů. Příkladem budiž třeba první alba It Bites. Dlouho jsem třeba kvůli umělému zvuku nemusel ABWH, ale jak jsem tomu přišel na chuť, velmi jsem si to oblíbil, i když to zní poněkud přeplácané syntezátory a střelbou bicích. Osmdesátkový zvuk mi vadí ale méně než odfláknutý zvuk, mix, produkce... Když pominu osmdesátky, hodně na mě působí, když jsou v nahrávce krásně slyšet jednotlivé nástroje, proto mě třeba tak moc baví např. The Tangent, Porcupine Tree/Steven Wilson nebo Karmakanic, kde se prostě můžu zaměřit na jednotlivé nástroje, nebo to vnímat jako celek, vždycky je to zajímavé. Opačný příklad jsou třeba Dream Theater, tam se všechno slije dohromady o basák se snaží celkem zbytečně (ostatně to u mnoha metalových kapel). A klidně si můžu říct i to, že je to dobrá hudba, ale má špatný zvuk, viz třeba The Sign - The Signs Of Live, výborná deska s mizerných chrčivým zvukem. Ale k tomu zvuku v osmdesátkách a velkým změnám ve hře a zvuku i zavedených jmen s předchozí dekády mě už několikrát napadla jiná otázka. Nechali se opravdu všichni tak ovlivnit a chtěli něco nového, nebo jsou i desky, které si držely zvuk jako v sedmdesátkách. I z posledních let známe spoustu desek, který mají takový autentický retro zvuk a atmosféru, že by člověk klidně věřil že vznikly v 60./70. letech. Ale vznikalo něco takového i v 80.? Samozřejmě tenkrát byla jiná doba a vydat desku bylo obtížnější než dnes, kdy si muzikanti mohou vše udělat v podstatě doma na koleně a nemusejí se vázat na nahrávací firmy, studia, producenty, marketing.

Judith - 14.10.2022 12:47:01 #

Jinak než se nám jako druhu něco propíše do genů, trvá to prý až sto tisíc let let - viděla jsem kdysi dokument, kde vysvětlovali, proč je tolika lidem všude na světě nepříjemný zvuk přejetí nehty po tabuli (to snad v nějakém výzkumu vyšlo jako nejhorší zvuk vůbec, statisticky vzato). Zjistili, že zní podobně jako výstražný pokřik jednoho druhu opice v africké savaně. Kolébka lidstva, tohle máme společné (z podobné doby je i život v tlupách o cca 100 lidech, což je údajně počet známých, jaký jsme schopní vést v evidenci a fyzicky během dne potkat - proto je tolik lidí unavených z davu, člověk ráno vleze do MHD a má na celý den vybráno). Hudebně sem stoprocentně patří vnímání rytmu: vnímáme jako libé a známé zhruba tak to, co zvládali naši předci tisíce let zpátky a na čem frčeli. Proto má tolik lidí problém s technicky pokročilým stylem hry, vysokým tempem a různými divnorytmy, připadá jim to bez emocí nebo vůbec nemuzikální - nejsme na to přirozeně vybavení a mnohem víc záleží na tom, v čem člověk vyrostl, co má naposloucháno, co mu sedí, jestli mu tam nějaké emoce a jiná hnutí začnou naskakovat. Ale nakonec je to všechno zvyk a učení, i to "přirozené" je prostě jenom hodně dlouho opakované a hodně dobře zafixované - a kulturně různé, viz ty indické rytmy. Celé umění je svým způsobem (na rovině výrazových prostředků) vlastně takové hromadné ohmatávání, co nám vyhovuje, v čem je nám dobře, co nás podněcuje... a tolik různých výbojů jako v posledních pár desetiletích prostě ještě nikdy nebylo. Možná ty komerční shity nejsou na úkor kvality, ale zaplňují prostor, který by jinak vlastně neexistoval, dřív prostě bylo všeho mnohem míň. Jestli píšu blbosti, prosím, opravte mě, jsou to drobky posbírané za dlouhou dobu ledaskde a možná jsem něco blbě pochopila.

Judith - 14.10.2022 10:12:33 #

On ten zvuk je zrovna dost důležitý, ne? Jako říct si, je to dobrá hudba, jenom má špatný zvuk - nedá se to úplně oddělit, protože zvuk je to první, s čím se posluchač potká a skrze co si k nahrávce získává cestu, můžou u něj vůbec začít probíhat nějaké další procesy ve vnímání (umění je víc než smyslový vjem a víc než jen emoce, je to komplexnější zážitek - někdy je vidět u recenzí, které popisují skladbu po skladbě, že jdou vlastně jenom po té následnosti zvuků a neříkají takřka nic o tom, jak to na člověka působilo; zdá se mi, že tenhle typ psaní je tak trochu reliktem publicistického přístupu z dob, kdy nešlo tak snadno nahrávky získat a recenze měla poskytnout mimo jiné vůbec tu nejzákladnější představu, jak dílo vypadá, v tomto případě zní). V souvislosti s osmdesátými léty a masivním nástupem elektroniky mě napadá jedna paralela z parfémového světa, které se mi jeví nosná, protože vysvětluje mimo jiné i polarizaci posluchačské obce a vznik velkých, masově oblíbených hitů: u přírodních složek (akustických nástrojů, elektrické kytary, která je s námi už pár desetiletí) funguje ve vnímání určitá škála - člověku se třeba něco nelíbí, ale zhruba vnímá kvalitu (teď to nemyslím v hodnotícím smyslu, ale prostě jako rozlišení tohle je zelené a tohle červené) a může se v jejím popisu s ostatními rámcově shodnout. (U elektrické kytary zafungoval určitý generační mezník, stejně jako u rokenrolu jako žánru, tam se do toho promítají ty dosavadní zkušenosti, na co je člověk zvyklý, naučený, co je mu blízké.) U syntetických složek je situace zásadně odlišná. Některé molekuly, které velké většině lidí voní dobře a jsou celkem laciné, ergo masově rozšířené a protlačované (paralela s chytlavým rytmem, melodií, hitem), na některé lidi vůbec neúčinkují, jsou vůči nim anosmičtí (prostě nic necítí, jejich nos nebo mozek nevyhodnotí danou složku jako existující - nebo se velmi brzy vypne, tomu se říká olfactory fatique, je to podobný princip, jako když člověk po nějaké době přestane vnímat, jak to voní u něj doma, a všimne si toho, jen když přijde zvenku) - to asi moc paralel v hudbě nemá, nebo jen okrajově u vnímání různých fines na vysokých nebo nízkých frekvencích - na YouTube je spousta zvukových testů, kde se dá zhruba změřit, jakou frekvenci člověk zachytí, taky se to mění s věkem... třeba tady jeden pěkný testík >> odkaz No a potom je tu takový zvláštní fenomén, že syntetické molekuly, jako třeba Iso E super nebo ambroxan (ten je v každém druhém pánském parfému dneska, je to hit!), některým lidem vysloveně páchnou a je to dost prudký rozdíl ve vnímání, žádná škála, a je to celkem nepředvídatelné, prostě buď / anebo. Nedá se to nijak změnit, přijít tomu na chuť, prostě je to nepříjemné, odpudivé. Tak si říkám, že některé syntezátory nebo některá zkreslení zvuku akustických nástrojů můžou mít na některé lidi takovýhle vliv? Prostě je jim to takřka fyzicky nepříjemné a žádné další pronikání do případné krásy se konat zkrátka nemůže.

Pegas - 13.10.2022 23:14:32 #

V osmdesátkách vzniklo také spoustu skvělé muziky. Samozřejmě to tak nepřipadá fanouškům sedmdesátkové éry, ale jak se člověk oprostí od předsudků a otevře více stylům, tak je z čeho vybírat i v té proklínané éře. Tu dobu vidím dnes jako horší spíš z vizuální stránky, ale to poslechu nijak nebrání. Čemu jsem se ale vždycky divil, tak to byl ten zvuk bicích snad většiny rockových nahrávek. Kromě jednoduchého "bum-prásk" myslím spíš tříštivý zvuk s jakousi ozvěnou. Z kapel, které začínaly dříve, se s tou érou výborně vypořádali třeba Rush. Vlastně ani Yes nedopadli špatně, i když podlehli diktátu doby.

Antony - 13.10.2022 22:52:14 #

Určitě tam byl i kus touhy vyzkoušet něco nového, osahat si jiné technologie, postupy, souhlasím. Do určité míry. Pokud by taková tendence vzešla z čiré kreativity a uměleckého vizionářství, bylo by to skvělé. Jenže v praxi šlo spíše o uniformu, kterou si museli navléci i ti, co nechtěli jít sloužit. Většinou šlo o to - chceš vydávat, musíš se podvolit. Moc si 40 let starou hudební historii neidealizuji, na to mám dost načteno od samotných hudebníků. Pokusů, že si něco nemetalový umělec vyzkoušel jen proto, že se to tehdy tak dělalo (neměl v podstatě ani jinou možnost), bylo X. Výsledky skončily většinou rozpačitě, čest výjimkám. Metal byl svobodnější, tehdy nikdo nevěděl, co je "správně", tak se mohlo hledat velice volně. Třeba z dnešního pohledu směšně, ale byla v tom autenticita, která šla zevnitř. Nikoli čistý producentský komerční kalkul. Pokud mne něco na osmdesátkách ruší, tak určitě ne hypotetické výraznější zastoupení špatné hudby, v tomhle se dekáda nelišila od jiných, ale hlavně ten plastově synteticko androidní stejnozvuk rocku a popu. Jakoby vše mixoval a produkoval naklonovaný robůtek s jedním operačním módem.

Judith - 13.10.2022 22:30:26 #

Padlý dinosaur mě dostal (naskakuje mi k tomu vizuál a hrabe nožičkama)... Možná to nebyl čistě jen vydavatelský diktát - když se objeví nějaký nový trend, technologie, cokoli, kreativní duše mají tendenci si to osahat, vyzkoušet, ideálně pak pojmout po svém. Tvořivost je v tomhle dvojsečná a hranice se někdy najdou jen tak, že je člověk překročí.

Antony - 13.10.2022 22:04:41 #

Osmdesátky byly posledním dvoupólově vyhraněným obdobím v populární hudbě. Byl heavy metal a bylo novovlnné disko. Zbytek představoval okrajové procento. Počínaje devadesátkami se všechno pěkně promíchalo a máme tu stylový kaleidoskop, což je jenom dobře. Samozřejmě i v těch osmdesátkách existovaly styly jako underground nebo avantgarda, profilovala se první vlna neo-progu, vznikaly vymykající se solitéry jako MARILLION a DIRE STRAITS. Většina stávajících kapel však podlehla módním tlakům, zbylá část zanikla. Závislost na vydavatelském diktátu byla fatální. Výše uvedený odstavec není ovšem hodnotícím stanoviskem. Vnímám sice občasné tendence osmdesátky nějak podceňovat či snad hanět, avšak jde jen o věc nazírání. Ten, kdo přijme typickou estetiku tohoto období, užívá si je, včetně mne. Má svoje kouzlo. Neupínám se k padlým dinosaurům, nacházím si v něm spoustu živé vody jinde, v oázách hudební invence a kreativity.

Judith - 13.10.2022 19:34:54 #

Čtu si to po sobě a je to teda pěkná bramboračka, mám dojem, že v ní je ještě i pár houbiček, co onehdy donesli ti čtyři komiksáci (Shazam). Třeba z toho časem něco vyroste. Kdybych měla vybrat uchopitelnější téma: Umíte si nějak vysvětlit, co se to stalo s muzikanty v 80. letech? Jak to, že se i tolik dobrých kapel ocitlo za hranicí hudební kvality? Je vůbec někdo, kdo touhle dekádou prošel s čistým štítem? Za mě osmdesátky zachraňují Marillion, fakt že jo. Jak tenhle kvítek mohl tehdy vyrůst z takového bahna? A je pravda, že mám z tehdejší popmusic nastavené jako normu výrazný, klenutý vokál, silnou melodii, sytý hlas. V tomhle ohledu vznikaly poslouchatelné věci, když v tom nebylo moc elektronických pazvuků a nebylo to úplně pitomé. Melodie tehdy uměli - ale víc v popu, rock a metal to spíš stahovalo až moc do mainstreamu.

Judith - 12.10.2022 22:49:29 #

Ten moment, kdy rádia najela na přesně dané seznamy skladeb a počty opakování, to byl průšvih a dodneška jsem nepochopila, k čemu to má být dobré. Někdo si zavolal o písničku a oni mu řekli "tu vám zahrát nemůžeme" - ne že ji nemáme, ale nemáme ji v seznamu! Jinak že se nějaká blbost lidem tak dlouho tlačí, až ji prostě začnou brát, to snad opravdu funguje, říká se tomu efekt prostého vystavení, mere exposure effect. Odmítání něčeho nového svým způsobem chápu, kolikrát se mi stalo, že jsem u televize čekala na film a když začal, vypnula jsem to a šla spát. Jako proč, k čemu? Rozehrávat nějaké příběhy, čeřit hladinu...

Antony - 12.10.2022 21:50:37 #

Téma je obsáhlé, navíc v této podobě zadání v sobě mísí několik vzájemně nezávislých okruhů. Na vyčerpávající odpověď by se dala napsat kniha. Načrtnu několik aspektů problematiky. Hudba vs. umění. Řemeslo vs. umění. Rozum vs. pocit. Subjektivní vs. objektivní. Osobnostní vs. posluchačský vývoj. Hodnota komerční vs. nekomerční. Očekávání vs. realita. Hranice vs. nekonečno. A mnoho dalších, o kterých by se dalo dlouze polemizovat. Jedno však vím jistě. Antony hudbě nerozumí. Nikdo hudbě nerozumí. Jedno z nejvyšších poznání praví, že umění nelze pochopit. To je základní paradigma, jež je nutno přijmout.

« další předchozí »