Diskuze

« další předchozí »

Judith - 16.11.2023 22:10:02 #

Apache, do hlavy jsem si Bradburyho ještě úplně nepustila, to je nejvíc :-) Musím říct, že dneska se mi tam silněji usadil rozhovor s Jarmilou Emmerovou (je jí 94 let!). Jak se ta redakční práce odbývala na jednu stranu mnohem poctivěji, pečlivěji, a na druhou stranu leckdy v nevědomosti až bezelstné. Kolik toho zařídila prostě náhoda, obecně v životě - když se člověk dívá zpátky, jak se dostal k těm nejzásadnějším zkušenostem.

Antony - 16.11.2023 21:54:53 #

Apache 21:20:48 # O to nejde, jestli tvoří podle tebe sračky. Tvůj vnější pohled na jejich dílo není směrodatný. Je až druhotným individuálním posouzením, které nijak neurčuje bytostnost a plhodnostnost autorského vzniku. 21:10:39 # Přesně tak, to je podstatné. Co a kam chceš psát. Právě to záleží čistě na tobě, ne na nějakém jiném autorovi. A když nechceš, tak je to proto, že ty sám nechceš. Nemá význam vymýšlet jiné důvody. Já taky nechci skládat hudbu. A nebudu si vymýšlet výmluvy, že jsem slyšel ty nejlepší skladatele. Prostě nechci, hotovo. Slušný člověk se zamyslel nad příčinnou závislostí výroků a slušně se zeptal, slušně předložil vyargumentovaný odlišný názor. Jiné vidění procesu není pranýřování, takové slovo nemá ve svém významu reálný podklad v mých výrocích. Je nejvyšší právo svobodného člověka říct - nechci. Žádná další omáčka není potřeba. Zjevně jsi nepochopil, že mi nemluvím o tvém nechci (které si následně zbytečně bráníš), ale o zástupných důvodech, za které své nechci schováváš. Zcela jistě piš co chceš, kdy chceš a ještě se u toho dobře bav, to ti absolutně přeji, to je zcela zásadní. Protože vlastní potřeba tvořit musí být silnější, než racionální zábrany. Pokud není silnější, nemá opodstatnění, není bytostná a plnohodnotná.

Antony - 16.11.2023 19:58:44 #

Apache: Je celkem jedno, jestli se jednalo o jeden žánr, nebo obecné psaní. Podstatné je, že tebou uvedená příčinná závislost není funkční. Jinak by to znamenalo, že můžeš psát jen ty žánry, kde jsi nečetl ty nejlepší. Co jsi publikoval?

Antony - 16.11.2023 14:39:29 #

Správná řeč. Každý autor musí být přesvědčen o vlastní originalitě i kvalitě. Jedině tak může tvořit bytostně a plnohodnotně.

hejkal - 16.11.2023 14:36:31 #

To ja píšem i hrám aj po tom, čo som čítal a počul tých najlepších. Pomáhajú mi v inšpirácii. Ale na moju potrebu a túžbu tvoriť nemá vplyv nikto, len ja. Triezvo hodnotím svoje limity, ale to je druhá vec. Pravda je, ale to nahlas nepoviem, že som presvedčený o svojej jedinečnosti a vôbec nebudem prekvapený, až ma o pár storočí po mojej smrti vyhlásia za velikána. :)

Antony - 16.11.2023 14:29:08 #

Však taky jako posluchač, a to velmi zkušený posluchač, neprohlašuji, že hudbu nepíšu proto, že jsem slyšel ty nejlepší. Plytká výmluva by to byla. Nepíšu ji jednoduše proto, že to neumím, netoužím po tom, nemám tu potřebu ani ambici.

Antony - 16.11.2023 14:25:37 #

Věta: Víš, já jsem četl ty nejlepší... nesouvisí s tím, jestli psát nebo ne. Jednak "nejlepší" je relativní, jednak je to jen výmluva. To už je upřímnější přiznat - nejsem toho psaní schopen. Nebo - nemám tu potřebu. Protože, mám-li potřebu, tak prostě píšu, je jedno, co kdo kdy dosud napsal. jiného a prý lepšího. Neff měl v tomhle pravdu. Psaní do šuplíku, běžná forma. Naprosto žádoucí. Zveřejňování je až následný, nepodstatný a s vlastní tvorbou nesouvisející krok. Pokud někdo hledá souvislost, pak ne z hlediska tvorby, ale z hlediska pragmatických účinků, které, jak známo, jsou v kolizi se samotným principem uměleckého díla. Psaní jako forma terapie - ovšem, že ano. Každá tvorba je v určitém aspektu terapií.

hejkal - 16.11.2023 14:00:50 #

Zo slušnosti nebudem komentovať dielo Bukowského, v mojej rozľahlej knižnici sa nenachádza a nachádzať nebude. Zato "Farenheita" milujem. Krátka a skvelá kniha.

loutkář Cvak - 16.11.2023 12:46:00 #

Jinak pro pořádek rozhovor s J. E. je z června 2011, s J. Š. ze září 2011.

Judith - 16.11.2023 12:40:16 #

loutkář Cvak: Díky za sken, knížka vypadá zajímavě. Kousíček sem přepíšu - Jarmila Emmerová mluví o tom, jak s Josefem Škvoreckým překládali prvního Bradburyho:  "Když jsme Fahrenheita dopřeložili, vyrazili jsme do pražských ulic hledat nějakého Američana, protože pořád byla v knize místa, kterým jsme dobře nerozuměli. Tenkrát nebyly v knihovnách velké zahraniční slovníky a vyjet, alespoň do Anglie, jsme nesměli. Nakonec jsme Američana našli, byl to černošský basista, hrál ve FOKu a i jeho žena, rovněž Američanka, nám ochotně pomáhala. Přesto hned na první stránce zůstala kvůli nepochopené reálii chyba." Dál mluví o tom, že překlad vyšel od té doby vícekrát, i poměrně nedávno, a z nakladatelství tehdy nedostala možnost text revidovat, což ji mrzí, protože by to bylo třeba už jen kvůli měnící se češině.

« další předchozí »