Diskuze

« další předchozí »

Antony - 05.11.2022 09:36:15 #

Judith: "tohle fórum má své vymezení" Teoreticky správné až ušlechtilé. V praxi však ne zcela uskutečnitelné. V oblasti diskuze o hranicích hudby se dostáváme na velmi obecnou rovinu, která logicky přesahuje rámec rockové hudby. Zde považuji za vysloveně žádoucí zahrnout do množiny diskutované problematiky všechny hudební i umělecké disciplíny, abychom mohli otevřeně o tématu psát ve všech souvislostech. Jakékoli tabuizování považuji za nežádoucí. V profilech a recenzích se vymezení striktně dodržet také nedá. U interpreta, který tvoří dominantně v rocku, ale má také alba vysloveně jazzová, coutryová, klasicko hudební, či jiná mimo rocková (a že takových interpretů je), to prostě možné nebude. Jedině snad za cenu toho, že se budeme tvářit, že tato jeho alba neexistují...

Antony - 05.11.2022 09:27:11 #

Zjednodušeně řečeno, a často to v různých diskuzích píšu, je nutno dokázat oddělit názor od jeho nositele. Tedy - nelíbí se ti to, co mně, ale nemám tě kvůli tomu za kreténa. Jednoduché i nesnadné současně.. :)

Antony - 05.11.2022 09:22:39 #

Hejkal: Velmi pěkně a pravdivě napsáno. S naprostou většinou se zcela ztotožňuji. Mohu opravdu jen souhlasit. Dovolím si za sebe upřesnit dvě věci. "umenie je vždy výsledkom vedomej ľudskej činnosti". Přesně tohle je i základní součástí mojí definice hudby. Současně vím, že je to podmínka nutná, nikoli však dostačující. Je například nutno klasifikovat rozdíl mezi uměním a řemeslem, které je taktéž výsledkem vědomé lidské činnosti. Z hlediska osobních preferencí jsem se již dávno oprostil od posuzování toho, co se komu líbí za muziku. Případně, což je ještě horší, posuzování člověka podle jím preferovaného interpreta, či stylu. To považuji za vskutku dětinské, neřkuli hloupé. Zde platí pravidlo naprosté individuální svobody. A také jedinečné osobní správnosti. V tom se shodujeme. Jediné, k čemu se vymezuji, a co považuji za škodlivé, je způsob přístupu k hudbě, který popírá samotnou její podstatu. Tedy pokud se z hudby a jejího hodnocení dělá ideologie. Pokud jsou někým stanoveny vzory a slepě přijímané pravdy. Každé hudební dogma je těžký kámen, který jí brání dýchat a létat. Takový přístup jde přímo proti svobodě (jež je v umění alfou i omegou) a přesahuje rámec osobní roviny. Ještě nad rámec dodám, že každá mince má dvě strany. Jedna věc je, že odlišný hudební vkus by neměl být znevažován "sofistikovanými podpásovkami". Na druhou stranu je třeba očekávat, že upřímně a otevřeně vyjádřený názor na hudební dílo nebude zastáncem opačného názoru za podpásovku účelově označen, aby se pak mohl okázale urážet. Tím se do hodnocení hudby vkrádá strach, co se vlastně smí, a co se musí, což je opět proti smyslu jejího poslechu.

hejkal - 05.11.2022 06:54:22 #

K tejto téme, ktorá je vďačná na čítanie, ale nevďačná na univerzálne pravdy, sa dá vždy uviesť mnohé. Za mňa platí, že vnímanie umenia je individuálne a neexistuje jediné (prípadne viaceré, ale hierarchicky usporiadateľné) správne riešenie. Každý prístup je rovnako „dobrý“. Či už niekto počúva všetko alebo len jedinú skupinu či skladbu po celý život, stále ide o rovnako „správny“ prístup. Je prirodzené a ľudské, že svoj prístup máme tendenciu vyzdvihovať, ale to už je skôr kategória psychických stavov jedinca než relevantná argumentácia. Darmo označíme iný prístup za detinský, prípadne sa snobsky pozeráme ako napríklad jazzový fanúšik na rock a naopak (a že sa takéto pohľady aj samotných hudobníkov vyskytujú častejšie ako kriminálna činnosť v politike), stále platí, že neexistuje jediná správna cesta, každá individuálna preferencia má rovnakú relevanciu. K témam v diskusii si dovolím doplniť len tri poznámky. Definícia hudby ako umeleckého druhu vychádza z predpokladu, že hudba má isté definičné hranice, ktoré ju odlišujú od niektorých iných zvukov, či už hlukov, ruchov alebo prírodných sonických prejavov. Každé umenie je vždy výsledkom vedomej ľudskej činnosti, keď už nič iné. Zároveň podľa mňa platí, že táto uvedomelá činnosť nemá vo svojej podstate hranice. :) Akékoľvek univerzálne pravdy môžu znieť relevantne (každý žáner má diapazón od geniálnych po odpadkové diela), v konečnom dôsledku ide vždy o osobné preferencie. A tie nie sú univerzálne, takého človeka ešte tento svet nezrodil. Osobný vývoj a preferencie vždy niečo vyčlenia. Každý z piatich zmyslov nám prináša ako potešenie, tak nechuť. A platí to aj pre sluch. Preto aj najgeniálnejšie dielo z klasickej hudby alebo napríklad rapu môže vyvolávať nepríjemné pocity u niekoho, kto vníma veci inak ako fanúšik danej muziky a je to v poriadku. Platí to aj naopak. Toto poznanie je podľa mňa dôležité napríklad pre arteterapiu. Prístupov k umeniu je veľa a jedným je aj pohľad z uhla sociológie, psychológie a pedagogiky. A preto, akokoľvek sa to môže niekomu zdať zvláštne, existujú diela, ktoré vznikajú s vedomým účelom pre rôzne skupiny ľudí, dokonca aj podľa veku. To neznamená, že nemôžem mať rád rozprávky, keď som dospelý, ale tak, ako existujú knihy, filmy, ilustrácie pre deti, tak vzniká aj hudba a pesničky pre deti. A logicky teda aj hudba pre dospelých. A opäť platí, že aj dieťa môže pozitívne reagovať, čo ja viem, na Mozarta (dokonca existujú aj názory, že hudba funguje už v prenatálnom štádiu). Áno, hudba je natoľko abstraktná (v tomto je ako umelecký druh naozaj jedinečná), že rozumom dokážeme tento prístup zhodiť zo stola, ale znamená to iba toľko, že skrátka v danom momente neberieme do úvahy všetky možné prístupy k umeniu (a že ich je). Aby som to zhrnul, všetky prístupy, preferencie žánrov a pod. sú rovnako hodnotné a naša podvedomá tendencia vydávať vlastný prístup za ten naj je ľudská, ale nie je „lepšia“. A to ani vtedy, keď sa s našim prístupom zhoduje masa iných ľudí. Aj keby existoval len jeden jediný človek, ktorý bude počúvať hoci iba jedinú skladbu od Pet Shop Boys a ostatné ho nezaujíma, jeho vnímanie je rovnako hodnotné ako tisícov priaznivcov všetkých hudobných žánrov. Môžeme sa nad tým pozastaviť, ale nevidím dôvod znevažovať umelecké vnímanie a vkus človeka akýmikoľvek sofistikovanými podpásovkami. Tie nie sú o hudbe, ale o úplne inej psychologickej disciplíne. :)

Judith - 05.11.2022 00:14:43 #

Kvalita bezpochyby existuje napříč žánry, zároveň si někdy říkám, že tohle fórum má své vymezení a nemusí se hodit mluvit na schůzce pěstitelů orchidejí o tom, jak se daří mým begóniím, například. Ale pořád jsou to kytky, to je fakt. Z klasiků mě asi nejvíc oslovuje Martinů, inscenace Her o Marii mi rozhodně ukázala sílu živé hudby (bez zesilovací aparatury) - na scéně - včetně horních balkonů - bylo v jednu chvíli 180 účinkujících, tři pěvecké sbory. Ta energie byla neuvěřitelná, vůbec jsem noc potom neusnula. Od něj si občas pustím i nějakou tu symfonii, u jiných zatím zbaběle spoléhám na jevištní kusy, kde je vždycky aspoň na co koukat (u baletu je zase pokaždé co poslouchat).

Antony - 04.11.2022 21:20:34 #

V tomhle smyslu muzika nemá hranice. Když je dobrá, je úplně jedno, zda se jedná o country, elektroniku, pop, bigband nebo baroko, případně cokoli jiného. A taky je jedno, jestli jde o dvouminutovou píseň nebo dvouhodinový epos. Z hlediska žánrů si opravdu nemám problém pustit Bedřicha Smetanu a potom SLAYER. Užiju si oba úplně stejně, tedy alespoň z hlediska intenzity zážitku. Dneska před chvílí London Symphony Orchestra a teď CELTIC FROST. Obojí maso.

Judith - 04.11.2022 18:38:23 #

Nechci plevelit vlákno o nových přírůstcích, tak pro Antonyho a Pegase sem (vlastně to i navazuje): Krásné přírůstky! V létě běžel na ČT3 nějaký seriál o vývoji populární hudby, kde účinkoval orchestr Václava Zahradníka, říkala jsem si u toho, jací jsou ti muzikanti machři. A orchestr Gustava Broma jsem si pak hledala na YouTube, člověk musel občas překousnout nějakou Helenu Vondráčkovou, ale muzika parádní. Dělá mi moc dobře ten pocit velkoměsta, který v bigbandu je, a vlastně podobný pocit mám i z nahrávek Toto (třeba stejnojmenné album) - neony, flitry, deštěm umyté ulice, tanec někde na střeše, cinkání skleniček a tlumený hovor zpovzdálí... Jo a přišla jsem na to, Richard Wagner komponoval něco jako Rock For People, prostě rovnou celý fesťák :-D

Pegas - 04.11.2022 17:22:30 #

A k těm škatulkám, naprosto souhlasím s tím, že jsou vhodné pro označení stylu a nelze je brát doslovně. A beru to i jako užitečné pro základní přiblížení.

Pegas - 04.11.2022 17:19:47 #

Judith: Určitě je více skladeb delších než 20 minut. Problém je v tom, že na dlouhou skladbu to chce také dostatek nápadů a strukturu takovou, aby to nebylo jenom dlouhé, ale aby to dávalo smysl a posluchač pořád věděl, co poslouchá. Pokud mi dlouhá skladba uteče tak rychle, že mi to tak dlouhé ani nepřijde, beru to pro sebe jako známku, že se to podařilo. Dlouhá alba jsou to samé, naplnit to opravdu kvalitní muzikou, to není jen tak. Jako fanoušek jsem byl také nadšený ze starších CD třeba The Flower Kings, i když jsem uznával, že tam je hodně výplně (která mě sice bavila, ale asi neměla opodstatnění), když jsem si začínal kupovat CD, tak jsem vítal delší nahrávky jako více muziky za stejné peníze jako čtyřicetiminutové CD. Ale i když bude po okraj narvané CD nebo dvojalbum opravdu povedené, už delší dobu preferuji právě tu stopáž 40-50 minut jako ideální. I když si můžu říct, že je škoda, že už to končí, ono na tom "v nejlepším přestat" také něco je a taková alba obvykle i více naposlouchám, protože to nezabere tolik času, můžu to dát v pohodě na jeden zátah, zopakovat několikrát po sobě... Ale dnes vidím jako větší problém druý extrém, že spousta interpretů (i když ti mě většinou nezajímají) na alba kašle a jedou v singlech, streamování ap.

Judith - 04.11.2022 11:53:50 #

Gesamtkunstwerkboard.cz ?

« další předchozí »