Diskuze

« další předchozí »

hejkal - 04.11.2022 11:03:21 #

Antony :)

Antony - 04.11.2022 10:58:38 #

Richard Wagner by patrně nesouhlasil :)

Judith - 04.11.2022 00:31:06 #

To je jako ten bonmot "příteli, omluvte můj dlouhý dopis, neměl jsem čas napsat kratší"... Možnosti nosiče ovlivňovaly podobu alb vždycky, proč asi se ustálila maximální délka skladeb kolem 20 minut, že - je zajímavé, že se tohle vcelku drží dodnes, málokdy je jednotlivý kus delší, spíš je oblíbené rozmezí 15-20 minut pro "epické skladby" a 7-10 minut pro už relativně delší song. Muselo se to nějak potkat s optimální vnitřní strukturou hudební formy. Za výstřelek považuju album The Disturbance Fields od Edison's Children, které tvoří jediná skladba, členěná ve dvou úrovních na pod- a pod-pod-skladby. (Pozoruhodná je mánie fanoušků vyvozovat z délky skladeb nějaké charakteristiky alba ve chvíli, kdy jde o jediné známé informace - kvůli tomuhle Marillion přestali psát časy na obal úplně a nejsou myslím jediní, kdo si příležitostně z posluchačů vystřelil dlouhým tichem na konci - teď si nevybavím, na které desce se Hogarth po takovém tichu už jen hurónsky směje, někde to bylo. Na An Hour... jsou ty tři minuty před bonusem tak akorát, aby dozněl zážitek, tohle ticho od nich bylo vstřícné gesto.) Připadá mi, že se tady zase jednou zpětně učíme ovládnout nějaký vynález, dost často nové technické možnosti otevřou otázky, které si předtím nikdo nemusel klást. Pro mě je optimální délka alba něco pod hodinu, u delších už mi musí umělec předložit sakra dobrý důvod, proč potřebuje tolik času - někde kolem 75 minut jsme v podstatě na úrovni dvojalba, to může mít smysl. Koncerty mívají obvykle tak dvě hodiny, víc už bývá na hraně posluchačovy pozornosti a hlavně jeho kapacity pojmout zážitek. Myslím, že se tohle časem ustálí, začneme zase objevovat kouzlo sevřenějších forem. Prostě ten extrém byl v jedné fázi potřeba. Stejně jako v lecčem asi prog došel k bodu zlomu ve složitosti, rychlosti, hutnosti zvuku, o moc dál to nepůjde nejen proto, že by to muzikanti nezvládli zahrát, ale i proto, že už to v jisté chvíli ztrácí působivost, nedá se to uvnímat. Jo, schopnost srozumitelně podat promyšlený poznatek, do kamene tesat!

balu - 03.11.2022 23:07:56 #

Judith - bonusy a malusy jsou jen špička ledovce ... V devadesátých letech se rozvinula snaha producentů hudebních nosičů ( cédéček ) využít možnosti záznamu - 80 minut co nejvíce. Smysl to dávalo při tvorbě nových samplerů, nebo live záznamů. Pak přišla další vymoženost, umístit dvě řadová alba z vinylové éry na jeden nosič. A to jistě sběratelé ocenili. Mezitím kapely a interpreti začali využívat možnosti delšího záznamu pro nová alba na cca 60 až 70 minut. Jenže to už se začalo promítat do celkové kvality hudební výpovědi umělců na daném nosiči. V průkopnické éře moderní hudby - zhruba do poloviny 70tých let bylo nutné uvažovat dle formátu LP o záznamu cca do 45 minut. A v té době vznikaly nahrávky, které dnes označujeme jako Classic rock a přitom šlo téměř vždy o jedno Lp. I ta největší jména měla na svém kontě maximálně jedno 2Lp ( myslím studiové nahrávky ). A pak se zejména někteří neoprogrockoví umělci začali vyjadřovat řadovými 2Cd záznamy opakovaně. To už jsem přestal chápat, protože šlo většinou o tracky 15 a více minut. To by vlastně v předchozí éře znamenalo tvořit na ploše 3Lp nebo 4Lp. O smysluplnosti takto dlouhých řadových alb jsem si nic pozitivního nikdy nemyslel. Toto je můj názor, nikomu ho nevnucuji, ale chtěl jsem ho vyjádřit.

Antony - 03.11.2022 21:27:15 #

Publicisté by si především měli uvědomit, jaký literární útvar je třeba psát, a toho se žádoucím způsobem držet. Často se lze setkat s nepřiměřeností a nepřizpůsobením účelu. Přespřílišné odborničení je na úkor. Fundovanost by se neměl projevovat zahlcením cizorodými výrazy, ale spíše schopností srozumitelně podat promyšlený a řádně okomentovaný poznatek. V konzistentní, vyhraněné a uvěřitelné podobě. V tomhle obdivuji zejména Jana Rejžka a Jardu Merhauta, který již není mezi námi. Asi největší moji úctu získal pan Miloš Navrátil, který dokázal sepsat publikaci Dějiny hudby takovým způsobem, že perfektně spojil poutavou čtivost s vysokým pedagogickým profesionalismem a samozřejmě se širokým vhledem do problematiky. Našel přesně tu míru, kterou dokáže v hudbě popsat neohraničené emoce při zachování výkladového systému a střídmého akademismu.

Judith - 03.11.2022 20:17:33 #

balu: Ještě chci říct, že se mi moc líbila tvoje úvaha nad bonusy a malusy, začíná mi to připadat podobné. Prostě album má nějaký zamýšlený tvar, tečka. Bezbřehost online prostoru je velice dvojsečná.

Judith - 03.11.2022 18:48:56 #

Označení žánrů se podle mě hodí pro základní představu a orientaci v hudebním světě, jakmile už je řeč o nějakém konkrétním albu, taky si radši přečtu pár přirovnání, nejen hudebních - prostě co posluchači nahrávka evokuje. V tomhle jsou profesionální publicisti v nevýhodě, ti musí odborničit. Velký respekt každému, kdo si u toho zachová radost z muziky - jsou to podobné kleště, v jakých se ocitají kapely, když překročí hranici hraní "jen tak pro radost" a z potřeby sebevyjádření. Zvládnout to se ctí je hodně velká frajeřina.

balu - 03.11.2022 08:44:24 #

Na přelomu 60/70tých let bylo škatulek v hudbě minimum, jenže novináři začali vše pojmenovávat a dnes už to žije svým životem. Když už vznikne debata co do určitého šuplíku patří a co už je jiný šuplík tak to je pro mne konec zájmu. Ty kapely mají jméno a mohu přirovnat jednu k druhé ( třeba ).

Antony - 02.11.2022 22:28:25 #

I tak se to dá říct.

Judith - 02.11.2022 22:24:23 #

Tak ono se říká, že člověk je dospělý, když si vezme svetr i přesto, že mu to radí maminka :-)

« další předchozí »