Judith - @ 13.01.2023 | #

Nenechte se zmást představou, že držíte v ruce cédéčko. To, co Def Leppard loni pustili do oběhu, je ve skutečnosti časová konzerva. Deska Diamond Star Halos odpovídá na otázku, jak by to mohlo vypadat, kdyby mezi Hysterií a Adrenalize vzniklo ještě jedno album. Přímočarostí a průrazností novinka zejména ve svém úvodu zhruba odpovídá počinu z roku 1992, celkový sound ale svou lehkou zastřeností ukazuje prstem do osmdesátých let, stejně jako nezaměnitelný zvuk bicích.

Def Leppard si už před desetiletími zafixovali svůj typický výraz a dobře si taky zapamatovali, že experimenty jejich fanoušci v oblibě nemají (i když mně se album Slang vždycky docela líbilo). Takže na novince servírují osvědčený koktejl úderných riffů, výrazných melodií, klenutých sborových vokálů - v téhle kapele umějí zpívat snad úplně všichni - a Elliottova chrapláku, který zní opravdu pořád stejně.

Borci z Sheffieldu si vždycky zakládali na živých vystoupeních, a tak zatímco úvodní Take What You Want posluchačovu mozku předá kýžený signál, že v tomhle hudebním světě je pořád všechno na svém místě, následující Kick je typický stadionový "otvírák" včetně na-na-na-na refrénu a v podobném duchu pokračuje i Fire It Up.

Pak už je přece jen načase trochu zvolnit - o překvapení se postará countryově laděná This Guitar s hostující Alison Krauss, která si před koncem alba zazpívá ještě jednou, a Liquid Dust, jejíž výraznější rytmika prozradí, že tihle muzikanti přece jen nerezignovali na hledání nových kombinací. Druhá polovina alba mi popravdě lehce splývá, 60 minut je pro tento druh hudby už trochu moc, prozradím jen, že nechybí ani tklivá balada (kdo by si to pomyslel?).

Diamond Star Halos vzniklo v koronavirové době - Joe Elliott a Phill Collen si nemohli vynachválit psaní na dálku, které jim díky časovému posunu (kytarista Collen už nějakou dobu žije v Kalifornii) šlo krásně dohromady - po probuzení měli vždycky v mailu nápady toho druhého. Kromě psaní mailů a posílání zvukových souborů si výhradně klasicky telefonovali (na Def Leppard si s nějakými novotami nepřijdete) a prý toho spolu za pěkných pár let tolik nenamluvili.

V červnu pak kapela vyrazila na velkolepé turné po amerických stadionech společně s Mötley Crüe, Poison a Joan Jett. Když to hlavní hvězdy prvního večera v Atlantě rozbalily na otevřené scéně, začalo chcát. Jak dosvědčují četná videa kolující internetem, nikomu to ani za mák nevadilo. Při pohledu na druhého kytaristu Viviana Campbella, který si po rampě vyšel pěkných pár metrů, jsem si vzpomněla na Roda Stewarta - ten pár týdnů předtím na otázku, co bude na scéně dělat, když během oslav královny Alžběty začne pršet, blazeovaně odvětil: "Budu mokrý!"

Lidi bláznili, skákali, zpívali a byli šťastní. A k tomu jsou Def Leppard na světě. Věřím, že po diamantech to někdy příště dotáhnou i k platině, jako ta královna. Je příjemné mít v tomhle světě nějakou jistotu.

Judith @ 15.01.2023 18:04:17 | #
Tím "nesedli" jsem v návaznosti na tebou rozvíjenou jídelní metaforu myslela situaci, kdy člověku poslech hudby udělá nedobře - prve jsem pochopila, že kromě upozornění na nízký dynamický rozsah nahrávky "reklamuješ" i skutečnost, že ti tato její vlastnost znechutila celkový zážitek. Máš pravdu, že tohle je něco, co je objektivně změřitelné - ale pro každého posluchače to bude mít různý význam a dopad.

Jeden si všimne, znechucením se otřese a půjde vrátit talíř do kuchyně. Druhý si všimne a bude klidně poslouchat dál, protože mu to tolik nevadí, nebo třeba souběžně vnímá v dané hudbě něco, kvůli čemu mu to za to stojí. Třetí si ani nevšimne. Myslím, že Def Leppard jsou kapela, kterou většina jejich fanoušků poslouchá z jiných důvodů a v jiném nastavení, než je soustředěný domácí poslech. Možná bych místo rozvíjení metafory špinavých talířů a popelnic viděla jako přiléhavější bavit se o konzumaci fast foodu, servírovaného třeba na včerejších novinách jako fish n'chips. Každý si to nedá, ale někdo bude klidně spokojený. Uznávám, že na tomto webu se obvykle zabýváme něčím kulinářsky poněkud náročnějším, a že moje recenze mohla udělat víc, aby nebyla matoucí.

Můj příklad, který jsem uvedla za sebe, je jiný v tom, že závisí víc na subjektivních prožitcích, ale nejde rozhodně o pouhé líbí/nelíbí, ten dopad je jiný. Společný rys vnímám v tom, že jsou to aspekty, které zabraňují prožít a ocenit třeba i nesporné kvality, které dílo samo o sobě má a kterými by pro tohoto konkrétního posluchače mohlo být přínosné, nebýt té bariéry - proto je svým způsobem smutné, že tam ta bariéra je. Vím, že je to u mě nějaký druh přecitlivělosti, kterému se snažím porozumět a nějak s ním pracovat, aby mi nebránil si hudbu vychutnávat. A nemohla jsem si nevšimnout (v archivu i v nedávné době), že to, aby zvuková nekvalita konkrétní nahrávky někomu podstatně bránila hudbu vnímat, je spíše výjimečné než běžné i na zájmově zaměřeném webu.

Připadá mi nerealistické čekat, že druzí budou na jakoukoli specifickou a málo běžnou senzitivitu vždy brát ohled - protože to sami vůbec nemusí takto vnímat, nebo jim nedojde, jak zásadní to pro někoho jiného je. S případným "úrazem" si musí každý poradit sám, stejně jako si ošetřit prevenci - to jsem myslela tou zodpovědností vůči sobě.

Chci doplnit, že je mi bližší diskuse jako sdílení osobních pohledů vedoucí k pochopení jedinečnosti než jako argumentační výměna s cílem dobrat se jednoho závěru. A že ochotu ke konfrontaci nabízím i vnímám jako vstřícný krok, této naší výměny si vážím. Ale radši už bych za sebe šla dělat něco jiného.