Def Leppard / Diamond Star Halos (2022)

Nenechte se zmást představou, že držíte v ruce cédéčko. To, co Def Leppard loni pustili do oběhu, je ve skutečnosti časová konzerva. Deska Diamond Star Halos odpovídá na otázku, jak by to mohlo vypadat, kdyby mezi Hysterií a Adrenalize vzniklo ještě jedno album. Přímočarostí a průrazností novinka zejména ve svém úvodu zhruba odpovídá počinu z roku 1992, celkový sound ale svou lehkou zastřeností ukazuje prstem do osmdesátých let, stejně jako nezaměnitelný zvuk bicích.

Def Leppard si už před desetiletími zafixovali svůj typický výraz a dobře si taky zapamatovali, že experimenty jejich fanoušci v oblibě nemají (i když mně se album Slang vždycky docela líbilo). Takže na novince servírují osvědčený koktejl úderných riffů, výrazných melodií, klenutých sborových vokálů - v téhle kapele umějí zpívat snad úplně všichni - a Elliottova chrapláku, který zní opravdu pořád stejně.

Borci z Sheffieldu si vždycky zakládali na živých vystoupeních, a tak zatímco úvodní Take What You Want posluchačovu mozku předá kýžený signál, že v tomhle hudebním světě je pořád všechno na svém místě, následující Kick je typický stadionový "otvírák" včetně na-na-na-na refrénu a v podobném duchu pokračuje i Fire It Up.

Pak už je přece jen načase trochu zvolnit - o překvapení se postará countryově laděná This Guitar s hostující Alison Krauss, která si před koncem alba zazpívá ještě jednou, a Liquid Dust, jejíž výraznější rytmika prozradí, že tihle muzikanti přece jen nerezignovali na hledání nových kombinací. Druhá polovina alba mi popravdě lehce splývá, 60 minut je pro tento druh hudby už trochu moc, prozradím jen, že nechybí ani tklivá balada (kdo by si to pomyslel?).

Diamond Star Halos vzniklo v koronavirové době - Joe Elliott a Phill Collen si nemohli vynachválit psaní na dálku, které jim díky časovému posunu (kytarista Collen už nějakou dobu žije v Kalifornii) šlo krásně dohromady - po probuzení měli vždycky v mailu nápady toho druhého. Kromě psaní mailů a posílání zvukových souborů si výhradně klasicky telefonovali (na Def Leppard si s nějakými novotami nepřijdete) a prý toho spolu za pěkných pár let tolik nenamluvili.

V červnu pak kapela vyrazila na velkolepé turné po amerických stadionech společně s Mötley Crüe, Poison a Joan Jett. Když to hlavní hvězdy prvního večera v Atlantě rozbalily na otevřené scéně, začalo chcát. Jak dosvědčují četná videa kolující internetem, nikomu to ani za mák nevadilo. Při pohledu na druhého kytaristu Viviana Campbella, který si po rampě vyšel pěkných pár metrů, jsem si vzpomněla na Roda Stewarta - ten pár týdnů předtím na otázku, co bude na scéně dělat, když během oslav královny Alžběty začne pršet, blazeovaně odvětil: "Budu mokrý!"

Lidi bláznili, skákali, zpívali a byli šťastní. A k tomu jsou Def Leppard na světě. Věřím, že po diamantech to někdy příště dotáhnou i k platině, jako ta královna. Je příjemné mít v tomhle světě nějakou jistotu.

» ostatní recenze alba Def Leppard - Diamond Star Halos
» popis a diskografie skupiny Def Leppard