Judith - @ 13.01.2023 | #

Nenechte se zmást představou, že držíte v ruce cédéčko. To, co Def Leppard loni pustili do oběhu, je ve skutečnosti časová konzerva. Deska Diamond Star Halos odpovídá na otázku, jak by to mohlo vypadat, kdyby mezi Hysterií a Adrenalize vzniklo ještě jedno album. Přímočarostí a průrazností novinka zejména ve svém úvodu zhruba odpovídá počinu z roku 1992, celkový sound ale svou lehkou zastřeností ukazuje prstem do osmdesátých let, stejně jako nezaměnitelný zvuk bicích.

Def Leppard si už před desetiletími zafixovali svůj typický výraz a dobře si taky zapamatovali, že experimenty jejich fanoušci v oblibě nemají (i když mně se album Slang vždycky docela líbilo). Takže na novince servírují osvědčený koktejl úderných riffů, výrazných melodií, klenutých sborových vokálů - v téhle kapele umějí zpívat snad úplně všichni - a Elliottova chrapláku, který zní opravdu pořád stejně.

Borci z Sheffieldu si vždycky zakládali na živých vystoupeních, a tak zatímco úvodní Take What You Want posluchačovu mozku předá kýžený signál, že v tomhle hudebním světě je pořád všechno na svém místě, následující Kick je typický stadionový "otvírák" včetně na-na-na-na refrénu a v podobném duchu pokračuje i Fire It Up.

Pak už je přece jen načase trochu zvolnit - o překvapení se postará countryově laděná This Guitar s hostující Alison Krauss, která si před koncem alba zazpívá ještě jednou, a Liquid Dust, jejíž výraznější rytmika prozradí, že tihle muzikanti přece jen nerezignovali na hledání nových kombinací. Druhá polovina alba mi popravdě lehce splývá, 60 minut je pro tento druh hudby už trochu moc, prozradím jen, že nechybí ani tklivá balada (kdo by si to pomyslel?).

Diamond Star Halos vzniklo v koronavirové době - Joe Elliott a Phill Collen si nemohli vynachválit psaní na dálku, které jim díky časovému posunu (kytarista Collen už nějakou dobu žije v Kalifornii) šlo krásně dohromady - po probuzení měli vždycky v mailu nápady toho druhého. Kromě psaní mailů a posílání zvukových souborů si výhradně klasicky telefonovali (na Def Leppard si s nějakými novotami nepřijdete) a prý toho spolu za pěkných pár let tolik nenamluvili.

V červnu pak kapela vyrazila na velkolepé turné po amerických stadionech společně s Mötley Crüe, Poison a Joan Jett. Když to hlavní hvězdy prvního večera v Atlantě rozbalily na otevřené scéně, začalo chcát. Jak dosvědčují četná videa kolující internetem, nikomu to ani za mák nevadilo. Při pohledu na druhého kytaristu Viviana Campbella, který si po rampě vyšel pěkných pár metrů, jsem si vzpomněla na Roda Stewarta - ten pár týdnů předtím na otázku, co bude na scéně dělat, když během oslav královny Alžběty začne pršet, blazeovaně odvětil: "Budu mokrý!"

Lidi bláznili, skákali, zpívali a byli šťastní. A k tomu jsou Def Leppard na světě. Věřím, že po diamantech to někdy příště dotáhnou i k platině, jako ta královna. Je příjemné mít v tomhle světě nějakou jistotu.

Antony @ 15.01.2023 19:52:17 | #
Ano, typická reakce pomocí relativizace zla. Já této vlastnosti říkám "tojedobrýzmus". Opět, nic nového ani výjimečného. Existenci špatného zvuku jsme vzali na vědomí, ale teď tvrdíme, že je to dobrý, že to nevadí. Proč nevadí? Protože hudba je fajn, a o tu jde především. Protože většina lidí si toho ani nevšimne. Protože nám špatný zvuk v zážitku nebrání. OK, beru.

Je to typický znak konzumního přístupu. A jde v podstatě o napomáhání tomu zlu. Pokud budeme dávat nahrávkám se špatným zvukem volný průchod, firmy zareagují tak, jak lze očekávat (opět v gastro symbolice) - "přestali jsme umejvat nádobí, vyjde to laciněj, těm prasatům to neva, sežerou všechno. A jak si mlaskaj..". Vždycky mám pocit, že situace v nahrávací branži do tohoto stavu spěje, za mohutného přispění tojedobrýstů. Naštěstí se lze setkat s posluchači, kterým jde i o zvuk, dokonce existují interpreti, nahrávací a vydavatelské společnosti, co si zvukový aspekt navzdory trendům hlídají. Z osobní zkušenosti vím, že jich není zas tak málo.

Tvoje snaha je jako chválit krabicové víno před someliérem. Vždyť být takovým znalcem vína schopným odhalit všechny chuťové nedostatky "je spíše výjimečné než běžné" a jde o "specifickou a málo běžnou senzitivitu". I přesto onen someliér má troufalost a právo tvrdit, že krabicové víno je dobré jedině na laciný alkoholický rauš s následným bolehlavem. Stejný hnus jako zvuk s devastující dynamickou kompresí. Ale když nevadí, tak nevadí, nezbývá než respektovat, každý má svoji volbu, jak vysoko, či spíše nízko, nastaví laťku svých nároků. Nutit nebudu, své jsem řekl.

Someliérem, však kvůli tomu být nepřestanu. Vždy tu bude i můj protinázor. Kdo má uši, uslyší. Kdo nechce, nikdy nerozezná.