Gattolino - @ 28.02.2013 | #

Jako milovník Yesáků od jedničky po Going for the One naprosto bez výhrad a Tormata s výhradami se snažím už nějakou dobu naposlouchat další studiová alba, zvláště poté, co je řada recenzí mnohdy dost chválí.
Možná jsem toto album ještě neslyšel tolikrát, jako třeba Dukea od Genesis, kterého jsem si nakonec oblíbil. Ale stejně jako mezi Dukem nebo And then .. a třeba Foxtrotem pro mne asi navždy zůstane nutností neporovnávat a brát je jako nesouvisející díla, bude to zde asi podobné. Že je to hudba kvalitní, virtuózní, energická, není pochyb, ale tak trochu pro mne postrádá odvahu vstupu do neznámých vod - je zde příliš mnoho sázky na jistotu, což ovšem lze pochopit v době, kdy šlo o samu existenci kapely.
Jde taky o moment, kdy člověk slyší hudbu a okamžitě si řekne, to jsou přece Yes! Samozřejmě, Anderson se zaměnit nedá, ale je to zřejmě syndrom doby, že i třeba tehdejší Queen by byly bez typického Freddieho hlasu anonymnější a zaměnitelnější.
Jistě, moje recenze je více o pocitech, ale postrádám zde ono "odvanutí do snu", tolik přítomné na Tales, Going nebo Close. Nebo něco tak křehkého jako Soon na Relayeru.
Ale je to bezesporu poctivá deska, na nic si nehraje, jako to dělá tak trochu Tormato, a z muzikantského hlediska jí lze těžko něco vytknout. Možná to chce více poslechů?

b.wolf @ 28.02.2013 13:42:43 | #
Mně se tahle deska hodně líbila a líbí (koupil jsem kdysi v 80' letech vinyl a nemohl uvěřit, že komáři fakt pustili na trh YES). Jasně, je to pop-rock, ale parádní (s původní tvorbou nemá samozřejmě kromě hráčů nic společného). Jednu dobu jsem nemusel úvodní track, ale jinak kousky jako It can happen, Our song nebo Hearts jsou zdařilé. Bohužel je to poslední album YES, které občas točím; z následujících Big Generator, Union ne, pak až Talk a semtam Ladder nebo Oper Your Eyes. Ty tři hvězdy jsou odpovídající.