Antony - @ 08.07.2007 | #

Mám před sebou CD, které už na první pohled postrádá jakýkoli společný znak s obaly předchozích výtvorů Yes. Ve stříbrném poli grafický motiv zhuštěný v geometrické zkratce, doplněný nicneříkajícím číslem. Logo kapely vyvedené v obyčejných kapitálkách - a jinak nic. Tato konstelace podivných okolností nevěstí nic dobrého. Sestava muzikantů na albu je už nadějnější. Anderson zpět, Squire stále na svém místě, a hleďme kdopak se nám tu objevuje na klávesy. Mistr Tony Kaye osobně. Mít tři zakládající členy v sestavě, to se naposledy povedlo na Close To The Edge. Takže jak se projevují pánové hudebně?

Krátce řečeno, Yes hrají jinak než doposud, jinak než jsme zvyklí a asi i jinak, než by nás kdy napadlo. Je znát, že čas opět významně pokročil a vývoj na rockové scéně přinesl několik překotných změn. Všechno je jednodužší, přímočařejší a přístupnější. To není samo o sobě špatně, jen se zdá, že se trend refrénové podbízivosti nyní nevyhýbá ani souborům, u nichž bychom si to dříve nedovedli představit. Významný podíl na tom také má nová tvář v řadách Yes, kytarista Trevor Rabin. Technicky neméně skvělý, než jeho předchůdce, hudebním cítěním však někde úplně jinde. Jeho hra je razantní a působivá svojí výrazností, Rabin jde na posluchače úplně jinak, jasněji, bez oklik, Yes se tak stávají více kytarovou skupinou, než kdykoli předtím. Jenže tento zjednodušující trend je slyšet i u dalších lidí ve skupině. Squire totálně ochudil hru a je krotký až ochočený. Vidět jej poskakovat v klipu v blyštivém oblečku ve stylu popíkových neumětelů je jako vidět zchromlého bývalého dostihového plnokrevníka. Léčit nebo utratit? Totéž White na bicí, podobně sterilně v té době zněly i Kroky Františka Janečka.

Stejně mám na tohle album pozitivní názor. Myslím si, že samotný poprockový styl zde Yes dovedli k samých vrcholům jeho možností. Přese všechny nepravděpodobnosti se jim podařilo vytvořit vcelku poživatelný produkt. Zní to jako rafinovaně zakuklený náročnější rock, tak aby si to běžný posluchač ani neuvědomil a naletěl na popíkovou stránku a jen tak mimochodem vstřebal několikero sofistikovanějších pasáží, k nimž by jinak ani nepřišel. Ony jsou to především takové pěkné písničky, že. Ano, občas se v nich zablýskne na něco víc, ale jinak je to rock prostý skrytých perel. Ve srovnání s poklady předchozích alb se zde jedná o pěknou a nablýskanou bižuterii. Vhodné k dennímu nošení, ale do lepší společnosti si ji nevezmete. Předchozí alba si pouštím s (vždy vyplněným) očekáváním hudebního dobrodružství, vzlétání z hlubin do výšin o tisíci patrech všech nálad a chutí. 90125 si pouštím s jednoduchou tralala jistotou, na níž mně absolutně nic nepřekvapí. Je to album přístupné na první poslech a tak na pátý zcela poznané. Ostatní alba Yes se mi pootvírají k alespoň malému nahlédnutí až tak napotřetí, ale i po padesáté stále skrývají mnohá svá tajemství. O to více dráždí k poslechům dalším a dalším. 90125 už nemá co nového nabídnout, jen ty své dávno prokouknuté triky s vícehlasy, refrény, riffy, harmoniemi, houpavými rytmy, efekty a pozlátky. Zatím neošoupanými, to mu slouží ke cti, kvalitní bižuterie.

Tak, tak, 90125 si celkem rád pouštím, jsou chvíle kdy se hodí a jiné Yes bych si v ten okamžik pustit nedokázal. První skladbu již několik let standardně přeskakuji, to podotýkám. Ale jinak jde o bezproblémový instantní zážitek, pokud nehledám víc - jsem spokojen.

Hodnocení: 3/5

Judith @ 11.01.2025 15:32:06 | #
První skladbu bych nepřeskakovala, podle mě shrnuje esenci, co se na této desce a touto deskou stalo. Nálepku Yes dostala až úplně nakonec a Anderson se přidal jen chvíli předtím (po kompoziční stránce jeho dílčí otisk nese jen pár skladeb, například závěrečná Hearts, kterou později ještě přisladil pro své sólové album Change We Must); pobavil mě detail, že mu Chris Squire demo pouštěl v autě před domem, když nahrávací společnost trvala na dalším zpěvákovi kromě Rabina a Squirea, jejichž hlasy jim připadaly málo výrazné - nešel údajně k Andersonovi dál, jelikož jejich manželky mezi sebou měly nějaký napnelismus.

Ale jakmile jednou album a vzniklá sestava jméno Yes nesly, staly se velké věci nejen stran úspěchu. Trevor Rabin podstatným dílem vnesl skupině nový život a dal vzniknout dalším výtečným albům až po Talk.

Úvodní píseň tady až prorocky udává tón: celá je o tom, že člověk vytváří svůj osud svými rozhodnutími a činy. Pohni se. Skoč. Uveď něco do pohybu - a uvidíš, co se stane, co z toho vzejde. Každým krokem tvoříš budoucnost... Hodně dalších skladeb myšlenku změny a vyrovnání se s nečekaným rozvíjí. Může se to stát tobě, může se to stát mně, komukoli. It can happen. A přesně takový šok z náhlé radikální změny album připravilo posluchačům, postavilo před ně něco nečekaného. Co uděláš? Jak se k tomu postavíš? Jak to schroupáš, milý posluchači? Je až ironické, jak děsivě konzervativní fanoušci "progu" jsou.

Osobně mě na desce malinko dráždí osmdesátkový plastikový sound, vnímám jistou úpornost čistě studiové práce (následující Big Generator je mnohem uvolněnější, pánové se lépe oťukali a sehráli) a souhlasím, že jiná alba Yes nabízejí zcela odlišnou úroveň zmiňovaného hudebního dobrodružství, přesto myslím, že v téhle desce je víc, než se zdá, právě tím, co sděluje jednotlivými rovinami i svou existencí jako takovou. Tvůrčí čin, který mnohé rozvířil, podnítil a proměnil. Hodnotila bych ji o kousek výš.