Artie - @ 24.08.2017 | #

Ač mě z hudební tvorby Davida Bowieho nejvíce oslovila jeho tzv. Berlínská trilogie, album Station to Station by v mých očích mohlo s klidem soupeřit o titul nejlepší desky 70. let. O to víc mě překvapuje, že má na progboardu pouhou jednu recenzi – nuže, pokusím se to tedy napravit.

Historie alba je poměrně známou záležitostí – poté, co Bowie nahrál ve spolupráci s Johnem Lennonem (mega hit Fame) soulovou desku Young Americans, a zkusil si roli mimozemšťana ve filmu „Muž, co spadl z nebe“ (záběr z filmu posloužil jako obal desky – Bowie v ní nastupuje do nitra kosmické lodi), skončil v roce 1976 v Los Angeles a představil světu svou novou persónu – Štíhlého bledého vévodu, jakéhosi árijského bezemočního aristokrata, směs Bowieho fascinace kabaretem meziválečné Evropy (a Andaluským psem), Frankem Sinatrou, Nietzschem, fašismem, okultními vědami a německým romantismem. Nakolik šlo o pouhou divadelní postavu či nové alter-ego není vzhledem k Bowieho psychickému stavu v době nahrávání alba zcela jasné. Těžká závislost na kokainu (prý v té době konzumoval pouze kokain, papriky a mléko) způsobila, že si Bowie z let 1974-76 téměř nic nepamatuje a později přiznal, že byl na samé hranici fyzického i psychického kolapsu – v tehdejších rozhovorech cosi blábolí o nemrtvých a Hitlerovi, od čehož se později distancuje. Je tedy téměř fascinující, jak dobrou desku se mu povedlo nahrát.

Hudebně deska kombinuje dva zcela odlišné světy – jednou nohou zůstává v americkém funku a soulu, druhou stojí v kombinaci britského art-rocku a německých krautrockových pokusů s elektronikou kapel jako byly Kraftwerk či Neu! (z nichž později hudebně čerpá Bowie v Berlíně). Zní to jako hudební guláš, ale světe div se, ono to funguje naprosto dokonale! Hned první skladba z alba, titulní Station to Station, je naprosto dokonalý song – desetiminutový art-rockový klenot, který začíná zvuky lokomotivy, následovaný piánem, kytarou a strojově přesnými bicími, které v půli skladby najedou na chytlavý pseudodisco rytmus, a to vše za zcela dokonalého Bowieho zpěvu. Skladba má velice obtížně interpretovatelný text, ve kterém se mísí verše o křížové cestě (proto „station to station“), evropské literatuře a nakonec i o lásce a kokainu. Skvělá skladba, která ani přes svou délku nikdy nezačne nudit a dá se poslouchat stále dokola; za zmínku stojí i skvělá živá verze z koncertního alba Stage, kterou kytarové šílenství Zappova kytaristy Adriana Belewa posouvá ještě o úroveň dál.

Druhá skladba je Golden Years, kterou David původně nabídl Elvisovi, který jí odmítl a tak vznikl jeden z Bowieho největších hitů. Méně experimentální, více ve stylu předchozího alba a tedy i dost rytmická skladba, která si stále zachovává něco z Bowieho pověstné excentričnosti (pískání na konci) a snad i proto je nejpopulárnější písní z celého alba. Následuje naprostý opak předchozího songu, Word on a Wing – romantická, snová píseň, ve které Bowie zpívá snad o Bohu, snad o nějaké lásce, která ho zachrání z psychického teroru a naprosté mizérie, ve kterém se tou dobou nacházel. Po letech několikrát přiznal, že tato píseň byla zoufalým voláním o pomoc. Opravdová nádhera!

Druhá strana desky začíná zřejmě nejšílenějším a zároveň nejvtipnějším songem (aspoň co do textu) na celém albu – TVC 15, funková skladba, ve které Bowie vypráví surrealistický příběh o tom, jak jeho přítelkyni pohltila holografická televize a on se jí snaží zachránit. Tahle šílená historka má reálný základ, kdy během jednoho drogového večírku měl Davidům přítel Iggy Pop halucinace, že se snaží obživlá televize sníst jeho milou. Mimochodem, jedná se o skvěle zazpívanou skladbu – Bowie během slok zpívá jakoby ledabyle, spíše vypráví, aby následně během refrénu začal panicky křičet hrůzou o pomoc. Předposlední Stay je částečným návratem k tvrdšímu zvuku úvodní skladby – začíná kytarovým riffem, který následně spolu s výraznými bicími dominuje celé skladbě. Zvukově mi vzdáleně připomíná některé momenty z alba Physical Graffiti od Led Zeppelin – zásluhu má na tom především hutná kytara Earla Slicka.

Poslední skladbou na albu je naprosto dechberoucí cover písně Wild is the Wind, který je podle mě jednou z nejromantičtějších věcí jaké kdy Bowie nahrál. Zásluhu na tom má krom skvělého aranžmá především procítěný zpěv, ve kterém je naplno cítit vliv Franka Sinatry. Nádherná věc, kterou Bowie zakončuje jedno z nejlepších alb, které kdy nahrál a uzavírá jednu éru ve svém hudebním i osobním životě – byť základy pro budoucí berlínské experimentování s elektronikou Bowie položil již tímto albem a Station to Station tak zůstává jakýmsi uměleckým mostem mezi soulovým Bowiem a následným berlínským dobrodružstvím.

Ať už je to neotřelými experimenty, chytlavým zvukem či skvělými texty, zůstává (alespoň pro mne) album Station to Station art-rockovým diamantem a jedním z absolutně nejlepších alb let sedmdesátých, které se může směle porovnávat s nejslavnějšími alby své doby, a zcela jistě stojí za to si ho poslechnout (hudebním fajnšmekrům mohu doporučit loni zremasterovanou edici, která zážitek z alba ještě umocňuje). Pět hvězdiček bez váhání!

POsibr @ 24.08.2017 17:04:25 | #
Station to Station sa mi pod kožu vrylo asi až pri druhom, treťom posluchu, ale odvtedy na toto kokaínové šialenstvo nedám dopustiť! Bez výhrad ho púšťam do žily od začiatku do konca a predstavuje pre mňa jeden z Bowieho žánrových vrcholov (všetky vidím v 70. rokoch).

Vďaka za pripomenutie a recenziu. Je pravdou, že Bowie tu až toľko fanúšikov/recenzentov v súčasnosti zrejme nemá. Som rád, že sa k nám pridal ďalší.